Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Need for speed (11)

25.01.2012 (20:15) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1915×

11. kapitola - Výzva?

Od té doby, co jsem ty dvě měl u sebe v bytě, jsem se rozhodl trochu pozvednout na duchu. S oběma jsem jezdil jak šílený a výhry v závodech se nám jen hrnuly. Byl jsem za to rád.

Ani jeden se tehdy, když přišly ke mně, nepodivil a nepozastavil nad tím, jaké vůně tam i přes větrání cítily. Byl jsem za to rád. V myšlenkách se jim akorát honilo to, že je jim líto, že zrovna takové dvě osoby mě navštívily...

Dnes večer mě čekal rozhodující závod. Ještě jeden jsem měl na zítra, byly to ty mé neslavné drifty, ale dneska... Už jsem se těšil, až budu moci vyzvat toho namyšlence, Mika.

Jednalo se o nejdelší okruh a pro mě bylo těžké se rozhodnout, kterého z nich si mám vybrat. Nakonec Emmett odstoupil s tím, že bych to měl zajet se svým prvním parťákem. Byl jsem na jednu stranu rád, protože Seth byl ve svých závodech svědomitý a okruhy mu šly fakt skvěle.

U Emmetta jsem věděl, že má radši sprinty, které jsme jezdili zásadně jen spolu.

Čas se blížil, ale nervy jsem už neměl. Těšil jsem se na to, až uvidím Mikeův rozzuřený pohled, až za ním půjdu, abych ho vyzval na ten nejdůležitější závod. Ten rozhodne, kdo je lepším jezdcem.

„Edwarde?" Seth mě vyrušil z myšlenek.

„Hm?"

„Co když... Co když se nám to nepodaří?" V hlase se mu objevilo trochu nervozity a i myšlenky měl takové... nervózní. Vstal jsem a usmál se na něj sebevědomě.

„Podaří. A kdyby náhodou ne, zítra jedu ještě ten drift, takže neměj strach, že bychom se tam nedostali. Já si věřím, ty si věříš. Vždyť už tolik závodů jsme spolu vyhráli, ty máš teď strach?" Má snaha ho povzbudit se zatím míjela účinkem.

„Ale... Tohle je poslední závod. Náš poslední závod... To si jseš sebou tak jistý?"

„Ne, nejsem si jistý sebou. Jsem si jistý námi. Jen nechápu, proč tak plašíš. Je to závod jako jiný."

„Je to poslední závod. Co když to zkazím?"

„Sethe," zdůraznil jsem jeho jméno a pohledl mu do očí, „proč ta náhlá nejistota? Prostě pojedeme jako vždycky. Já ti věřím, ty věř mně. My to spolu zvládneme."

Počkal jsem, dokud se mu trochu neuklidnily myšlenky a nekývl mi na souhlas. Pak jsem ho povzbudivě poklepal na rameno a usmál se.

„Hele, lidi, nestresujte se. Vždyť o nic nejde. Jen když budete druzí a Edward zítra prohraje, tak holt nemáme nic..." snažil se Emmett vtipkovat, ale to nám moc nepomohlo. Já jsem jej sjel výhružným pohledem a pak se podíval na Setha, který se zase tvářil sklesle.

„Neřeš ho, je to vůl," zašeptal jsem mu do ucha a mělo to požadovaný účinek. Seth se rozesmál a Emm nahodil naštvaný výraz, i když mu koutky úst také cukaly.

„Tak jedem, ať se tam zas nemotáme přes davy..." prohodil jsem po pár minutách. Podle času začínal závod až za hodinu, ale protože v okolí se už vědělo, že pasu po postu bose této části, tak se na naše závody chodilo dívat čím dál více lidí.

Seth se ztuhle postavil a myšlenky zas měl zvláštně naladěné.

„Sethe! Už toho nech, zvládneme to!" zaúpěl jsem bezmocně. Jeho snad probere až ten závod, jinak jsem to neviděl.

Všichni tři (ano, Emmett nás zase jel podporovat) jsme nastoupili do aut a vydali se na místo začátku našeho závodu.

Čekal jsem tam jen pár desítek lidí, ale to, co jsem spatřil... V hloučcích se tam seskupovalo takové množství kluků i holek, ať už závodníků, administrátorů či jen samotných diváků, až přecházely oči kolem.

Několik stovek myšlenek mě na moment vyvedlo z konceptu, ale pak jsem se zaměřil na ty jediné, na Emmettovy. Ten nám věřil. Protože věděl, že ho poslouchám, tak si v myšlenkách zpíval nějakou písničku, která mě měla, dle jeho souzení, zřejmě povzbudit. Mě to spíše pobavilo, takže když jsme se měli chystat ke startu - z auta jsem nemínil vylézt, protože by se všichni seběhli, a to jsem nechtěl - vjížděl jsem na svůj post s úsměvem na tváři.

Setha jsem radši nevnímal. Už jsem neměl jak ho povzbuzovat. Věřil jsem, že zdravý úsudek jej chytne při rozjezdu.

Mladá slečna nakráčela mezi auta a rukama značila odstartování. Jakmile jimi máchla odshora dolů, motory všech závodníků zařvaly a téměř všechny vyletěly ze svých startovních pozic.

Téměř ihned jsem se zařadil na třetí místo. Setha jsem zatím za sebou neviděl, ale nijak jsem to neřešil. On se rozjel asi až v první třetině závodů, proto jsem neměl obavy o to, že je teď třeba poslední.

Jel jsem si své a už doháněl druhý post. Holčina, která se toho místa držela zuby nehty, se mi snažila stále vjíždět do cesty, ale stačila další zatáčka a její světla se od mého auta vzdalovala.

Za jízdy jsem si vůbec nepřipouštěl myšlenku, že musím vyhrát. Byl to závod jako každý jiný, výjimečný jedině v tom, že to byl snad v této části města jeden z posledních.

První kolo jsem projel na postu druhého. Zadní světla svého protivníka jsem zahlédl vždy, když jsem vyjel ze zatáčky, a připadalo mi, jako by na mě posměšně pomrkávala.

Túroval jsem motor, co to šlo, ale nějak se mi moc nedařilo ho dohnat. Začínal jsem se trochu nervovat, protože jsme byli za první půlkou druhého kola, a Setha jsem nikde neviděl.

Nakonec se na mě usmálo štěstí. Svítivě modré porsche, auto protivníka, co jelo první, nezvládlo zatáčku a vybouralo se. Naneštěstí jsem neviděl, že mu tam překáželo ještě jedno auto, a závod jsem už s klidným svědomím dojel.

Jakmile jsem projel cílem, radost pohltila celé mé nitro. Byl jsem neskutečně nadšený z toho, že se mi to podařilo... Ten zítřejší závod pro mě bude jen projížďkou a přípravou na výzvu, kterou jsou hodlal nabídnout ještě téhož večera.

Vystoupil jsem z auta a neomylně zamířil za Emmettem, ale když jsem viděl jeho tvář, mé nadšení trochu opadlo.

„Emme, co se děje?" Zběsile na mě pohlédl a rozmýšlel se, co mi odpovědět.

„Edwarde... Seth neprojel ani v prvním kole," řekl nakonec a mě polila vlna mrazení.

„Děláš si srandu, viď?" Když zběsile zavrtěl hlavou, šokovaně jsem se nadechl.

Mazal jsem pro lísteček o výhře, naskočil jsem do auta a vyjel jsem po dráze zpět. Jelikož už všichni dojeli, nikomu jsem nepřekážel.

Všiml jsem si světel za sebou a věděl, že Emm jede za mnou.

Zkoumal jsem cestu, všechny křižovatky, které jsme projížděli, ale nemusel jsme se moc namáhat.

V zářivě modrém šrotu jsem zahlédl tmavé barvy, které rozhodně nepatřily do částí porsche.

„Co se tu, proboha, stalo..." šeptl jsem zničeně a jakmile jsem zastavil, už jsem stál u těch dvou vybouraných aut.

Pach oleje se vznášel kolem, takže jsem věděl, že si musím trochu pospíšit. Řidič modrého auta již byl někde v tahu, ale Seth vězel stále na sedadle řidiče a byl zřejmě v bezvědomí. Okamžitě jsem se vrhl do těch sešrotovaných krámů a svou upíří silou i rychlostí jsem se snažil co nejrychleji a nejjemněji dostat Setha ven.

Emmett mi přišel pomoct, jen jak zastavil. Odtrhl dveře od Sethova, již nepojizdného, vozu a já jej vzal opatrně do náruče. Náhle se kolem rozhostil kouř a zašlehnutí plamínku pod kapotou nám dávalo znát, že je to namále. Vteřinu poté, co jsme se dostali do aut, se okolím rozlehla ohlušující rána. Auto Setha i to modré olizovaly plameny a několikeré trosky se rozlítly do všech stran.

Na nic jsem nečekal a nastartoval jsem. Vyjel jsem směrem k Jacobovi, protože ten byl pro teď jediná má šance, jak zachránit Setha.

„Edwarde..." Tiché zamumlání mě trochu dostalo od mých starostlivých myšlenek.

„Sethe, hlavně se nehýbej, jedeme pro pomoc," řekl jsem úsečně.

„Chtěl... Chtěl bych se ti omluvit. Nezvládl jsem to..." mluvil dál potichu. V jeho hlavě si přehrával ten moment, jak vyjel ze zatáčky, ale auto před ním brzdilo a on neměl možnost...

„Neřeš to, Sethe... Vyhráli jsme. Teď odpočívej." Ani nevím, zda mě slyšel, protože se znova propadl do bezvědomí.

Konečně jsem viděl hrdé království Jacoba. Rychle jsem zastavil, opatrně vzal Setha znova do náruče a rychle jsem vběhl do jeho dílny.

„Jacobe, Jacobe!" zařval jsem. V zádech jsem cítil, jak se přihnal i Emmett.

„Copak bys potřeboval?" řekl ten hlas odněkud z hloubi dílny výsměšně.

„Dělej, pojď sem. Seth potřebuje pomoc, ale já nevím, jak..." Jakmile jsem se zmínil o členu jeho smečky, už stál před námi, a díval se vyděšeně na zuboženého vlkodlaka.

„Co se mu stalo?" zavrčel na mě.

„Nezvládl řízení... Jak mu mám pomoct?" Vůbec jsem neměl chuť mu něco vysvětlovat. Chtěl jsem jen mít jistotu, že můj parťák bude v pořádku.

„Polož ho sem." Z nějaké desky shrnul náhradní díly. Opatrně jsem tam položil svého kamaráda a pak vyčkávavě hleděl na Jakea.

„Dýchá, ale je v bezvědomí. Ještěže tak, musíme mu narovnat kosti, aby správně srostly... Jsi ochoten mu znova něco zlomit?" Po této otázce jsem na něj civěl jak na zjevení.

„Kde?" Emmett viděl, jak se tvářím, tak sám se nabídl...

„Hojíme se rychle, ale protože byl v jedné poloze několik minut, kosti se začaly hojit v takové poloze, v jaké byl," vysvětlil mi Jacob a pochopil jsem. Kývl jsem a pak jsme všichni tři tiše pracovali na rovnání.

„To by měla být poslední," poznamenal Jacob po několika minutách ticha a oddechl si.

„Edwarde... Díky za záchranu svého člena. Jsem ti zavázán... I když nejel s tebou, mohl jsi ho tam nechat napospas jeho blbosti..."

„Nemáš zač. Pro jeho záchranu bych udělal cokoliv. Já ti také děkuji, žes mě hned nevyhodil. Až Seth bude v pořádku, ať přijde."

I když mezi námi byla většinou teď nevraživost, tohle nás snad... snad dalo trochu dohromady. Usmál se na mě a pak se sklonil k Sethově hlavě a nás si už nevšímal.

„Gratuluji, brácho, k vítězství," řekl Emmett, než jsme nalezli do svých aut.

„Hm... Děkuji. Ale je to vítězství s chutí hořkosti, Emme..." řekl jsem jeho směrem a pak jsem se rozjel k sobě domů.

10. kapitola <-> 12. kapitola

Ahojte, lidi, přináším vám celkem rychle další kapitolu. Snad vám nevadí, že jsme poskočili trochu v ději, ale potřebuji se dostat dál. Zase vám děkuji za komentáře k minulé kapitole, a také děkuji za ty, co najdu pod touto kapitolou. Vaše zuzinecckaa.

P.S.: Za korekci děkuji eMCullen.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Need for speed (11):