Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Need for speed (10)

23.01.2012 (18:15) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1603×

10. kapitola - „Přátelská" setkání

Po zajetí několika závodů jsem si dal oddech. Nevím, jestli jezdili ti dva, o to jsem se moc nestaral. Prostě... Chtěl jsem chvilku odpočívat.

Můj nezdar ze smyků mi ještě vířil v hlavě, ale dokázal jsem se s tím srovnat. Spíš mě trápila jiná věc... Co tam dělali oni? Myslel jsem si, že o mě nemají vůbec zájem... Ale že se přijdou podívat na tento závod, to jsem opravdu nečekal.

Také podle toho jsem dopadl. Natolik mě překvapili, že jsem nebyl schopný normálně závod dokončit. I když si stále říkám, že se to stane... Vadilo mi to. A jak moc. Má sebedůvěra trochu utrpěla, ale nevěděl jsem, čím to je. Jestli rodinou, či závodem...

Povzdechl jsem si a posadil se na gauč. Pomalu se stmívalo a já cítil, jak mé tmavé oči prohlížejí celou místnost. Ano, měl jsem žízeň, ale vůbec jsem neměl náladu se odtud vzdálit. Kluci mě sotva vytáhli na závody, které jsem s přehledem vyhrál. Nebyl tam totiž žádný rušivý element.

Proč takhle na začátku? To si nemohli vybrat nějaký jiný závod? Proč? To byla otázka, která se mi neustále honila hlavou.

Povzdechl jsem si a zavřel oči. Pomalu jsem se přemlouval k tomu, že bych měl jít na lov, ale bál jsem se, že je zase potkám... Nechtěl jsem to riskovat.

Ve svých úvahách jsem nevnímal čas, takže když jsem zaslechl třísknutí mých dveří bytu, dost mě to překvapilo. Okamžitě mě to vyburcovalo a já se rozhlížel po místnosti. Stál jsem a nadechoval se, svým darem jsem zkoumal mysli okolo.

Nic ke mně nepřicházelo v odezvě, ale pak... Pak jsem ucítil její vůni. Málem jsem se složil, protože mi tak chyběla... Ale věděl jsem, že tu není proto, aby mi skočila do náruče.

„Co tu chceš?" zavrčel jsem vztekle a spadl zpět na sedačku.

„Chtěla bych si promluvit," odpověděl její hlas z předsíně. Podle šustotu jsem předpokládal, že si sundala bundu a pak přešla ke mně do obýváku. Posadila se naproti mně do křesla a rozhlížela se kolem.

Nastalo trapné ticho. Já jsem litoval toho, že jsem si nedošel na lov, protože to zvíře ve mně se dožadovalo až nepříčetně krve, která jí pulzovala na krku, který jsem velice hypnoticky sledoval.

Nakonec pohlédla do mých očí a posměšně se usmála.

„Měl bys jít na lov," poznamenala jakoby mimochodem a ten ošklivý úsměv na její tváři se ještě rozšířil.

„Abys ty neskončila jako má potrava. Co potřebuješ?" odpálkoval jsem ji. Sice mě její přítomnost dostávala do kolem, i když jsem s tím moc nepočítal, ale rozhodně jsem to nechtěl dávat najevo.

„No, poštval bys proti sobě vlkodlaky. To by se ti asi nelíbilo," pronesla věcně a její tvrdý výraz mě propaloval do hlouby duše.

„Co chceš?" Sledoval jsem ji, jak se nervózně zavrtěla a pohlédla na své ruce, se kterými si pohrávala. Ještě kdysi dávno bych je sevřel ve svých a jemnými polibky bych je... Stop! Na tohle jsem nechtěl myslet.

„Jak se ti daří?" zeptala se najednou zvědavým tónem.

„To bys měla vědět dost dobře i bez otázek. Řekni mi opravdový důvod své návštěvy." I když jsem jí do hlavy neviděl, dokázal jsem rozeznat, zda mi klame. A to jsem neměl rád. Hlavně ne od ní...

„Fajn. Mám ti vyřídit vzkaz od Jacoba. Nemáš vyhrožovat vůdcům částí města," oznámila mi tvrdě a pohlédla mi do očí. Já se k ní naklonil blíže. Dělily nás centimetry.

„Co mi jinak udělá?" optal jsem se výhružně.

„Já... Já nevím. Jen tě o to žádá. Prý jestli chceš získat svou reputaci zpátky, tak by sis tohle měl odpustit. Je to rada, kterou ti posílá," odvětila a otřásla se. Její dech mi ovanul tvář a já si jej užíval... Tak dlouho to bylo, co jsem ji mohl líbat...

Vrátil jsem se zpátky na místo a mlčel. Podroboval jsem ji zkoumavým pohledem, načež se zvedla a začala přecházet po místnosti. Nemínil jsem promluvit. Proč taky? Vždyť se dozvěděla a řekla snad vše, tak co tu ještě dělá?

„Cos dělal, když jsi byl pryč?" zajímala se náhle a zase jsem byl pod jejím spalujícím pohledem.

„Tebe to zajímá? Cos dělala ty?" odfrkl jsem si naštvaně a díval se někam jinam.

„Edwarde..." To, jak řekla mé jméno. Jak jej její ústa vyslovila... Podíval jsem se na ni a v jejích očích viděl ještě zbytek té lásky, co mi kdysi tak veřejně projevovala.

„Co chceš vědět, Bello? Tomu, že jsem byl jednoduše vyhnán, nevěříš. Ta výhra, kterou jsi mi hodila do auta, nakonec skýtala pouze několik stovek papírů. Ale neuvěříš mi, protože nechceš. Myslíš si, že jsem tě opustil, ale není to pravda.

V té tašce se skrýval vzkaz. Pod pohrůžkou mého odhalení jsem se nesměl vrátit do města. Myslíš, že jsem schválně byl pryč?" vyhrkl jsem všechno, co jsem měl na srdci, ale když jsem viděl její obličej, věděl jsem, že to byla chyba.

„Lžeš..." Její tichá slova mě v duchu opravdu srazila, ale rozhodl jsem se bojovat. Ne o její lásku, tu už jsem dávno ztratil, ale o její důvěru. Ta pro mě byla cennější než cokoliv.

„Řekni mi, Bello, jak se Jacob dostal na vrchol? Řekni mi, jestli jsem ti někdy lhal? Ano, něco jsem zatajoval, ale nikdy jsem ti přímo vědomě nelhal. Ty to víš. Proč bych měl lhát teď? Řekni mi to!" Poslední slova jsem skoro zařval.

Mezitím jsem se dostal skoro až k ní a teď jsem s ní třásl. Ona na mě hleděla se strachem v očích a zřejmě hledala odpověď.

„Protože... Protože se chceš dostat zpátky na vrchol..." zašeptala na konec a svůj pohled sklopila. Tomu jsem se musel zasmát, i když to byl smích velice chladný.

„Tak tohle si myslíš? Že pachtím jen po tom, abych byl uznán bossem? Vůbec tě nenapadají žádné jiné důvody, proč jsem se vrátil? Myslel jsem, že jsi mnohem chytřejší, ale zřejmě jsem se mýlil." Byl jsem už hnusný. Podrývala mou sebeúctu, sebedůvěru. Jen ona to totiž mohla dokázat.

„Proč jsi tedy zpět?" zeptala se a založila si ruce na hrudi. Div že nedupala nohou, jak čekala dychtivě na odpověď.

„Bude tě to zajímat? Budeš mi to věřit? Nebudeš, protože mi nevěříš ani to, že jsem byl z města vyhnán. Proč se prostě nesebereš a nevěnuješ se svému příteli? Proč mi vstupuješ do života, který tě stejně nezajímá? Přišla sis pro odpovědi, kterým nevěříš. Tak zmiz, anebo mi věř!" zavrčel jsem směrem k ní a pak se přesunul k oknu zády k ní.

Vyhlížel jsem do ulice a vydýchával se z té situace. Už tu byla moc dlouho. Její aroma se tu bude vznášet ještě několik dní... Ale to mi bylo jedno. Jen jsem si už přál, aby zmizela.

„Edwarde... Proč mi nic nechceš říct?" ozvala se zpoza mých zad.

„Věříš mi?" Ta dvě slova jí se srdcem udělala divy. Rozbušilo se pekelně moc a začala rychleji dýchat. Zvědavě jsem se otočil k ní, ale to, co jsem spatřil, mě dostalo.

Velké slzy jako hrachy se jí kutálely po tvářích a z hrdla se dostal jeden z prvních vzlyků. Stála tam jako křehká panenka. V tu chvíli polila horkost.

„Bells... Bello... Nechtěl jsem ti ublížit," zašeptal jsem bezmocně a chtěl ji obejmout. I když se trochu bránila, nakonec se ke mně přitulila. Zabořil jsem hlavu do jejích vlasů a vdechoval tu omamnou vůni.

„Proč jsi tady?" zeptal jsem se znova. Další vzlyk roztřásl její tělo a její prsty na obou stranách sevřely mou košili pevněji.

„Já, Edwarde, chci vědět všechno... Ale... Nemůžu ti věřit... Ne po tom, co jsi beze stopy zmizel..." šeptala smutně a odevzdaně a pak se mi podívala do očí. Musela zaklonit hlavu, a když jsem viděl její rty, málem jsem neodolal.

Neochotně jsem ji pustil a odtáhl se od ní na opačný konec místnosti.

„Přijel jsem si pro pravdu, Bello. Ani já pořádně nevím, co se tehdy stalo. Chci zjistit všechny okolnosti svého donuceného odjezdu, ale dokážu to jedině tak, že si získám to, co mi dříve patřilo. Zda budeš stát při mně nebo ne, záleží čistě na tobě. Mně je to jedno. Já chci jen svou pravdu."

„Jestli to dokážeš, Edwarde... Budu ti věřit. Ale bez důkazů nezmůžeš nic. Ani já ne..." S posledními slovy jsem jen slyšel, jak přešla do předsíně, vzala si bundu a pak zabouchla za sebou dveře. Zničeně jsem se složil na gauč a přemýšlel o jejích posledních slovech.

Nečekal jsem, že mě její návštěva tak dostane. Vždyť dříve jsem se dokázal s její přítomností srovnat. Ale to nebyla sama, byla s ním. Vztekle jsem zavrčel a pořádně uhodil do konferenčního stolku, který se pod mou ranou rozpůlil na dví a zhroutil se.

Co jsem komu udělal? Proč mě musí minulost honit všude? Ale jak jsem zjistil, pro dnešek to ještě nemělo být všechno...

Mírné zaťukání na vrata mé garáže mě zarazilo. Dolehly ke mně myšlenky zvonivého hlasu a já jsem jen vztekle zavrčel.

„To jste se snad na mě domluvily?" zavrčel jsem nenávistně a o moment později přede mnou stála již přede mnou má povedená sestřička.

„Edwarde, také tě zdravím. Jak tak cítím, Bella mě předběhla. No, mně to nevadí, aspoň víš, jak se máš ke mně chovat," poznamenala Alice sarkasticky.

„Jako bys nevěděla, že se tu staví," odsekl jsem a poodešel několik kroků od ní. Ona se jen zlomyslně usmála.

„Vím, o co ti jde. A povím ti jednu věc. Jestli budeš chtít vyhrát, přese mě se jen tak nedostaneš," řekla namyšleně a přes její mysl jsem viděl, jak si zaťukala na hlavu.

„Vezmu do auta Setha," odvětil jsem s úšklebkem a otočil se na ni. Ta jen na mě nenávistně zírala.

„Víš, že se to nesmí..." šeptla a zírala na mě.

„Nevím, já totiž nevím vůbec nic. Děkuji ti, Alice, za návštěvu, ale nemusíš mi nic říkat. U tebe jsem si myslel, že mi uvěříš jako jedna z prvních. No, mýlil jsem se. Vypadni, nemám na tebe náladu." Jakmile jsem se domluvil, chtěl jsem se odebrat do svého pokoje. Chtěl jsem mít ode všech klid, ale zjevně mi to nebylo přáno.

Její ruka na mé paži mě zastavila.

„Jak ti mám věřit? Nechal jsi tu všechno a všechny napospas zmatkům. Proč bych ti měla věřit?" Její slova ťala do živého. Se zavrčením jsem se otočil k ní a v její mysli jsem viděl, jak se nad ní tyčím. Své výšky jsem si byl vědom, také jsem toho využil.

„Co bys chtěla? Důkaz? Najdi ho ve svých vizích. Já nemusím nikomu dokazovat nic. Nic, rozumíš? To spíš vy všichni ostatní byste měli dokazovat mně, co se tehdy stalo. Já si to nevybral. Ale nebudu se prokazovat ničím, protože nemám důvod. Teď bys ale fakt měla jít, za chvíli se vrátí..."

„Jasně. Pozdravuj Emmetta. Rosalie je na něj pěkně naštvaná. Přemýšlela i nad žádostí o rozvod." Tentokrát jsem ji zastavil já.

„Emmett je jediný, i když mě samotného to překvapuje, který mi je schopen v rámci možností důvěřovat. Také vidí na tom mém odjezdu nějaké nesrovnalosti. Jestli vy ostatní jste také slepí, vaše vina. Vyřiď jí, že jestli něco takového udělá, nebude se zodpovídat jen jemu. Ale i mně. A víš proč? Protože já vás stále jako rodinu miluji. Ať není naštvaná na to, jaký on má názor. Je to jen jeho názor. A hlavně... Za pár měsíců, doufám, se k vám zpátky vrátí."

Ta druhá část visela ve vzduchu. Za pár měsíců, doufám, se k vám vrátíme zpátky oba. Smutně na mě pohlédla a kývla. Nic víc jsem nežádal.

Bez dalšího slova se vypařila a já byl rád. Konečně jsem byl sám. Ty dvě návštěvy mě natolik vysílily, že jsem se nakonec odhodlal a vydal se na lov. Snad tam nikoho z nich nespatřím...

9. kapitola <-> 11. kapitola

Ahojte, lidičky, omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, nebylo to v plánu, ale nechtělo se mi psát. Ráda bych byla, kdybyste mi zase věnovali alespoň deset komentářů, ale když vás musím tak žádat... Je mi to celkem trapné, ale vy chcete, abych psala. Můj jediný požadavek je ten, abyste mi tu zanechali nějaký počet komentářů, kterého nejste schopné.

Tato kapitola je věnovaná hlavně Kaliban, protože díky ní jsem se rozhodla, že s další kapitolou pohnu. Nezlobte se kvůli limitu, ale i tak mám problém s komentáři a je vidět, když jednou jich je 14 a u další kapitoly 9. Je vidět, jak si vážíte mého psaní.

Stejně děkuji za komentáře k minulé kapitole a těším se na ty, co najdu pod touto. Vaše zuzinecckaa.

P.S.: Napadla mě jedna věc. Píšu dlouhé kapitoly jednou za čtrnáct dní. Chci se zeptat, jestli chcete stále dlouhé kapitoly, nebo byste preferovali krátké kapitoly, které by byly vydávány tím pádem častěji. Rozhodnutí je na vás, napište si to do komentářů. Díky.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Need for speed (10):