Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 55. kapitola

31.12.2011 (13:00) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 4212×

55. kapitola – Strach

Bella:

Můj pohyb byl doprovázený skřípavým zvukem, který mě na okamžik ochromil. Ve stejnou chvíli se Edward svezl na kolena vedle mě. Něžně přiložil ruce na ty mé a povolil jejich stisk, za což jsem mu byla vděčná. Jen stěží bych to v té chvíli dokázala udělat sama.

„Bello…“ V jeho hlase byla slyšet úleva tak velká, že jsem nepochybovala, že si prošel stejně děsivým strachem, s jakým jsem se potýkala i já. Jen já se ještě nevzpamatovala, kdyby si mě nepřitáhl do náruče, ležela bych přitisknutá k tělu toho upíra ještě teď.

Poodešel se mnou o kousek dál, tak aby nám stromy bránily ve výhledu na něj.

„Bells… Tak neuvěřitelně moc jsem se o tebe bál!“ Ta slova byla doprovázená podivným skřekem, jako by potřeboval vypustit ten největší střet napětí, který jej stravoval.

„Promiň mi to, Bells, tak strašně mě to mrzí,“ šeptal rychle a přitiskl si mě ještě blíž k tělu. Obličej jsem zabořila do jeho hrudi, nemohla jsem se na něj déle dívat. Hladil mě po vlasech a kolébal ze strany na stranu, zatímco jsem se snažila uklidnit. Z nějakého důvodu jsem to však nedokázala, cítila jsem přetrvávající napětí, které snad ještě sílilo…

Myslela jsem si, že mi bude stačit chvilka. Ale mýlila jsem se, potřebovala jsem víc než jen chvilku. Přestal příliš brzy. Než se stihla postavit na nohy, sevřela jsem v prstech látku jeho košile tak pevně, že jsem sama cítila drolící se vlákna. Jako bych potřebovala nějak ventilovat tu tíseň, která se uvnitř mě hromadila.

„Ostatní jsou blízko,“ oznámil mi, ale já jej příliš nevnímala. Stále ve mně přetrvával zmatek a strach. A nezodpovězené, tíživé otázky. Nenávist byla nyní v pozadí, nedokázala to ostatní přehlušit. Pomalu jsem se dostávala z toho nevědomí, jako bych se probouzela. Všechno se postupně měnilo, vracely se mi vzpomínky…

Sklopila jsem pohled. Nemohla jsem přestat myslet na skutečnost, co všechno asi viděl. A přitom mé myšlenky nesmlouvavě zaplnily příliš živé obrazy, cítila jsem jeho nenasytné ruce, odporné rty…

Nervózně jsem v dlaních sevřela dva konce trička a natáhla je přes sebe, jak nejvíc to jen látka dovolovala. Předtím jsem na to ani nepomyslela, nyní toho však bylo přespříliš, co zaplňovalo mou mysl. Edward se s tím pohybem napřímil, stoupl si a postavil mě na zem tak rychle, až jsem měla strach, co ta reakce znamená. Lekla jsem se jeho nečekaného a okamžitého pohybu, kdy vzal jednu mou ruku a už ji strkal starostlivě do rukávu od své košile. Hned na to i tu druhou a nakonec v neuvěřitelné rychlosti zapnul knoflíčky.

„Děkuju,“ pípla jsem nesměle, nyní jsem se styděla ještě víc. Díky mému rozmaru byl teď on sám polonahý. Ale byla jsem ráda, cítila jsem se tak… bezpečněji.

„Zase jsem ti ji zničila.“ Sledovala jsem díry na pravé straně, pod nimiž byla zmuchlaná látka mého bývalého trička. Nadechl se, jako by chtěl něco říct, ale už to nestihl.

„Bello, málem jsi Alici přivodila infarkt!“ zaburácel Emmett a než jsem se stihla vzpamatovat, svalila mě jeho mohutná postava na zem. Celé mé tělo zkamenělo do křečovité polohy, nečekala jsem to…

„Emmette!“ Slyšela jsem někoho, v zápětí jsem nad sebou měla jen koruny stromů. Pevně jsem sevřela víčka a snažila se ze všech sil vrátit dech do původního tempa. Věděla jsem, že by mi neublížil, že se mi nemohlo nic stát. Přesto jsem nedokázala zůstat v klidu.

„Bells,“ promluvil na mě Edward blízko, musel u mě klečet. „Už je po všem, nikdo ti neublíží.“ Možná to byl jen můj pocit, ale já v tom hlase slyšela bolest. Otevřela jsem oči, musela jsem se přesvědčit.

Viděla jsem to, bolest a strach, ukryté hluboko za úlevou. Nutilo mě to přemýšlet, jak se cítí a co se mu honí v hlavě.

„Já vím,“ odpověděla jsem a jeho tvář se trochu uvolnila. Stoupla jsem si a on mě následoval. „Já jen… potřebuju se z toho vzpamatovat,“ vydechla jsem v rychlosti, aby se mi náhodou hlas nezadrhl v půlce věty.

„Omlouvám se, netušil jsem, že…“ Emmettova slova přerušil Edwardův nekompromisní pohled, který jsem viděla jen koutkem oka.

„Bello, mrzí nás, co se stalo.“ Alice jsem si předtím vůbec nevšimla, teď jsem se ocitla v jejím drobném objetí. Periferním viděním jsem si všimla, jak Edward na malý moment znejistěl. Ale já se cítila v Alicině objetí bezpečně.

„Nemohli jste to vědět, nikdo to nevěděl.“ Šeptala jsem, bála jsem se, že by se mi třepal hlas, kdybych mluvila o trochu hlasitěji.

Jakmile mě pustila, ohlédla jsem se kolem – byl tu ještě Jasper, který netrpělivě přecházel sem a tam v místě, kde ležel ten… nomád. Zavalila mě nová vlna zneklidňujících myšlenek.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se trochu nejistě, odešli přece všichni společně.

„Čekají na nás v autě poblíž,“ odpověděla mi Al, nic víc však nedodala a já chtěla vědět, jestli jsou mé domněnky správné.

„Zničíte ho?“ zeptala jsem se, když jsem našla ta správná slova. Natolik neutrální, že jsem je dokázala vyslovit. Čekala jsem víc než jen přikývnutí, a proto jsem se zeptala ještě jednou. „Mimo město?“ Snažila jsem se ignorovat Edwardovu jasně patrnou nervozitu. Sama jsem se divila, že jsem se dokázala ptát. Ale cítila jsem se až zvláštně v klidu, z ničeho nic. V odpověď se mi dostalo jen další strohé přikývnutí.

Otočila jsem se k Edwardovi, chtěla jsem se vrátit domů. Jeho nahá hruď mě donutila sklopit zrak, cítila jsem se provinile za to, že mu ta košile chybí. Jakmile jsem ale pohledem zavadila o malý plochý obdélníkový výstupek v jeho kapse, okamžitě jsem na původní myšlenky zapomněla. V tuto chvíli mě nenapadalo nic jiného, co by mělo stejný tvar jako zapalovač.

„Ty máš s sebou…“ pokusila jsem se ze sebe vymáčknout větu, vytratila se však do ztracena. Nemohla jsem ale jen tak přejít tu otázku - zběsile mi pobíhala v hlavě a vytvářela další spoustu malých otazníků. „Tys to… věděl?“ Vyhledala jsem jeho tvář, potřebovala jsem vědět pravdu.

Přiblížila jsem se k němu, on se naopak nepohnul ani o milimetr. Pohled mi bez váhání opětoval, jen předtím, než odpověděl, uvěznil mé oči v těch jeho. Snad právě proto, abych mu věřila.

„Doufal jsem, že nebude potřeba,“ odpověděl mi a já neměla jediný důvod jej podezřívat. Otočil hlavu směrem k Jazzovi, jenom na kratičkou dobu. Byla tam s ním i Alice s Emmettem, vůbec jsem nepostřehla, kdy se vzdálili.

„Musíme domů,“ řekl, když se obrátil zpátky na mě. Jeho hlas byl stále napjatý, stejně jako on sám.

Nečekala jsem na žádný další signál, chtěla jsem jít už před tím. Rozběhla jsem se k domu, nebyli jsme daleko a tak nebyl problém určit směr…

Udělala jsem však sotva pár kroků a všechno se vrátilo. Zastavila jsem a opřela se o kůru stromu, který stál hned vedle. Okamžitě přede mnou stál Edward se strachem a otázkou v očích.

„Bello? Bello, co se děje?“ ptal se horlivě, já však měla dojem, že to ví. To proto byl celou tu dobu tolik nesvůj.

Jeho ruce vystřelily k mému obličeji, jako by jej chtěl uvěznit ve svých dlaních, abych nemohla uhnout pohledem. Stejně jako to dělal vždycky. Ale něco ho donutilo ruce stáhnout podél těla dřív, než se mě jimi dotkl.

„Jazz?“ zeptala jsem se jen a okamžitě věděla odpověď, když se na jeho tváři usadilo definitivní pochopení. Nemusel by ani přikývnout. Předtím jsem si to vůbec neuvědomila, v té chvíli to pro mě bylo malým vysvobozením, jehož tajemství jsem snad ani vědět nechtěla.

Udělal krok zpátky a ve mně se probudila panika. Jedna zrůdná myšlenka se nyní vyšplhala na vrchol a zabrala tak místo vedle těch, které mi každým svým zákoutím připomínaly to, co jsem musela snést. Bála jsem si to i jen myslet, ale ona se mi dostala pod kůži, nemohla jsem se jí zbavit…

„Bells, nemusíš se mě bát, já ti neublížím,“ vylezlo z něj staženým hlasem, když se mi oči naplnily novým strachem, a udělal další krok zpět, jako by chtěl svá slova potvrdit.

Nevnímala jsem ta slova, ne tak, jak bych měla. Nedokázala jsem nad nimi přemýšlet, v hlavě jsem měla znovu chvíli, kdy mi ten nomád přejížděl rukama po těle a bral si mé rty. Znovu jsem to všechno cítila - odpor, zoufalství, bezmoc a ponížení v plné míře. A k tomu Edward, který to všechno nejspíš viděl. Edward, který byl nyní ode mě dál než jindy…

„Edwarde,“ vydechla jsem sklíčeně, pod tím náporem nesnesitelných pocitů se mi nohy samovolně podlomily v kolenou a já začala klesat k zemi.

Téměř ve stejné chvíli mě chytil a vyhoupl do náruče. Obmotala jsem mu ruce kolem krku, snažíc se nepřipouštět si, že je mi nablízku právě a jenom nyní, když bych se jinak zhroutila k zemi.

Všechno ve mně se rázem zlomilo, nedokázala jsem ten přetlak déle držet v sobě. Tiché vzlyky si samy prodraly cestu ven.

„Bello, Bellinko moje, prosím tě, neplač, už ti nikdy neublíží,“ horlivě mi šeptal do vlasů a ještě víc mě k sobě přitiskl. Jen letmo jsem vnímala, že běžíme. „Mrzí mě to, je to moje chyba, neměl jsem tě tam nechat samotnou!“ Přes tu vnitřní rozpolcenost jsem se ho snažila vnímat, nevynechat ani jedno slůvko. Něco uvnitř jakoby tušilo, že si to musím vyslechnout.

Najednou to stavěl do úplně jiného světla…

„Už nikdy, nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo. Slibuju,“ šeptal, zoufalství a provinění z toho prýštilo v obrovské míře. Chtěla jsem těm slovům věřit, ale bála jsem se. Mohla jsem to taky vidět jinak, tak jak to mé podvědomí chtělo…

Překvapilo mě, když otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Byli jsme tak blízko, a přitom to v tu chvíli bylo tak daleko…

„Nemohla jsem se bránit,“ vysoukala jsem ze sebe, další živé obrazy se hlásily o pozornost.

„Já vím. Měl jsem přijít dřív.“ Zdálo se mi, jako by snad tu větu ani nechtěl říct nahlas. Sedl si se mnou na pohovku v mém pokoji, přitáhl si mě k sobě a ovinul pažemi tak, že jsem cítila jeho blízkost každou částí těla. Zabořil čelo do mých vlasů a já se prala s potřebou zeptat se ho…

I přes mé vlastní přesvědčování se mě něco snažilo vykolejit. Možná to bylo právě proto, že jsem to potřebovala slyšet. Od něj…

„Ale… Proč ses mi vyhýbal?“ zeptala jsem tak slabě, že bych v první chvíli přísahala, že to nemohl slyšet. Když však na vteřinu znehybněl a následně se odtáhl, ujistil mě tím o opaku. A já najednou nehorázně litovala. Zabořila jsem obličej do jeho hrudi ve snaze schovat se, tolik jsem si přála, aby neodpověděl. Kdyby potvrdil mé nejhorší obavy…

Tušila jsem, že má snaha o únik před jeho pohledem byla naprosto zbytečná. Odtáhl se, i když jen na tak malou vzdálenost, aby mohl uvěznit mé tváře ve svých dlaních. A čekal, než svou snahu o uhýbání pohledem na všechny možné strany vzdám.

„Bells,“ promluvil, když jsem se pod náporem nervozity přece jen nechala zajmout těma jeho hlubokýma očima. „Snad si nemyslíš, že jsem se ti vyhýbal, protože bych tě…“ Na chvíli se odmlčel, jako by hledal správná slova. „… nechtěl?“ vyslovil nakonec nevěřícně. Skousla jsem si spodní ret, snažila jsem se tak ventilovat to přepětí, kterého bylo za celou dobu přespříliš. Nedokázala jsem mu odpovědět, i tak jsem ale nepochybovala, že by se ji nedopídil…

„Měl jsem strach, že bych ti tím mohl ještě víc ublížit. Bál jsem se, aby ti má blízkost nepřipomínala jeho,“ začal mi vysvětlovat, když pochopil, že mu stejně neodpovím. A já pocítila nepopsatelnou úlevu, rozlévala se mi po těle a naplňovala každou její část.

„Miluju tě, Bells, a není nic, co by to mohlo změnit.“ Stačilo mi těch pár slov a hluboký upřímný pohled plný lásky k tomu, aby zahnal i ty poslední obavy a nejistotu, všechny emoce tlačící mě ke dnu. Díky tomu jsem zase pomaloučku cítila vnitřní teplo, přestože jsem nezapomněla.

„Jsi pro mě vším, nepřežil bych, kdybych přišel… pozdě.“ Na vteřinu sklopil pohled, hned se ale díval na mě. „Byl jsem naprostý idiot, nechat tě doma samotnou byla ta největší chyba, jakou jsem mohl v tu chvíli udělat. Ale Alice ho viděla jinde, a když mi pak volala, že cestou narazil na náš pach a rozhodl se jinak…“ chrlil ze sebe neuvěřitelnou rychlostí, rozhazoval při tom kolem sebe bezmocně rukama. Do jeho hlasu se čím dál více vměšovalo zoufalství, když mi to všechno říkal a musel tak na tu chvíli opět myslet.

Mně teď naopak okupovala mysl jedna jediná otázka. Ta, jejímuž opakovatelnému pokušení zeptat se jej na ni jsem odolávala. A tentokrát jsem neměla nic, co by ji přerušilo, zahnalo do kouta. To proto jsem se ho bez přemýšlení zeptala, on by ji jinak bezpochyby přešel.

„Viděl jsi jeho myšlenky?“ Bylo naprosto zbytečné se jej ptát, a já věděla, že by mi neřekl víc, než jsem věděla sama. „Celou dobu?“ zašeptala jsem, jen to pomyšlení mě uvnitř svíralo tak silně, jak jen to bylo možné. Neměl to vidět…

Nečekala jsem, že se mi bude psát tato kapitola tak špatně. Snad to na ní nebylo příliš poznat. To proto ta časová prodleva, za kterou se omlouvám, ale protože ta další kapitola bude podobná a navíc teď nebudu doma, nejspíš přibude až příští víkend...

Přeju všem krásného Silvestra a šťastný Nový rok!!! :)) 

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 55. kapitola: