Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 54. kapitola

23.12.2011 (15:45) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 4329×

54. kapitola – Nomád

Bella:

„Ahoj, princezno,“ oslovil mě užaslým hlasem, přesto mi naháněl hrůzu. Bylo v něm něco, co jsem nechtěla slyšet. Ale nebylo to jen tím hlasem, co mě ochromilo. Stála jsem na místě, neschopná pohybu. Připadala jsem si jako uvězněná v kamenném těle. Uvnitř jsem křičela a chtěla utéct tak daleko, jak jen bych mohla, ale navenek jsem k tomu nedokázala své nohy přinutit.

Někoho mi připomínal. Připomínal a děsil, strašně moc. Ale nemohla jsem si vzpomenout. Stála jsem naproti němu a dívala se do jeho karmínově rudých očí, které jen zvýrazňovaly křivky jeho obličeje. Mohl mít kolem čtyřiceti, i když ho jeho tmavě hnědé vlasy, které mu padaly do obličeje, a vysoká svalnatá postava dělala na první pohled mladším.

„Nečekal jsem, že tě ještě někdy uvidím. Alespoň ne tak brzo,“ pokračoval po chvíli mlčení a znovu mě přejel zkoumavým pohledem od hlavy až k patě. To mě znervózňovalo ještě víc, zbytečně jsem se snažila nabrat do plic byť jen trošičku vzduchu.

Jeho slova se mi v hlavě líně převalovala, nedokázala jsem si je přes tu paniku spojit v jeden celek. Jen zpočátku jsem se divila tomu, co říkal. Vždyť i mně byl povědomý. Ale já si, na rozdíl od něj, nemohla vzpomenout…

Nebyla to zvědavost, co bylo spouštěčem k nalezení hlasu. Ale zoufalé přání prodloužit tento okamžik na co možná nejdelší dobu.

„Nevzpomínám si…“ Chtěla jsem ještě něco dodat, ale najednou jsem měla knedlík v krku tak obrovský, že bych přes něj neprotáhla ani skřek. Začal se ke mně totiž přibližovat - pomalým, loudavým krokem. I přesto se mi však zdálo, jakoby se vzdálenost mezi námi krátila neuvěřitelnou rychlostí. A já pořád stála na tom samém místě, ačkoliv jsem nechtěla…

„Ani se ti nedivím. Většinou si z lidského světa moc nepamatujeme,“ řekl ležérně a já v tu chvíli pochopila. Došlo by mi to snad i tehdy, kdybych si nevybavila chvíli, kdy jsem ležela v lese a snažila se pomocí mého daru na něco vzpomenout. Na cokoliv, všechny vzpomínky totiž tenkrát zahalovala šedá mlha.

Došlo by mi to, protože jsem za svůj lidský život potkala upíra jen jednou…

„To ty jsi…“ Nemohla jsem to dopovědět. Prvotní ochromení vystřídal neuvěřitelný vztek a nenávist tak velká, že snad přesahovala všechny hranice. Už jsem se nesnažila pohnout, teď jsem se ze všech sil soustředila na to, abych zůstala stát na místě. Nevěděla jsem o něm zhola nic a neuváženost by se mi mohla vymstít.

Ale stačilo jedno jediné přikývnutí na souhlas k tomu, abych se přestala ovládat, abych přestala myslet. A nemusel by se k tomu ani tak hrdě usmívat. Stačila představa toho, co všechno způsobil, pomyšlení na svůj minulý život, který byl dokonalý a který on jediným okamžikem obrátil v prach a nicotu. Ale i na svůj nynější život, na to, co ze mě udělal, kým jsem se díky němu stala…

Kdyby to bylo možné, slzy vzteku by se mi v tuto chvíli kutálely po tvářích.

Rozběhla jsem se proti němu s jasnou vidinou před sebou. Jediným mým cílem bylo zabít ho. Nemohla jsem jinak, poháněly mě instinkty, kterým bych neporučila, ani kdybych chtěla. Nenáviděla jsem jej celou svou bytostí, ačkoliv jsem ho znala jen pár vteřin. To on mohl za všechno…

To, jak hloupé a neuvážené jednání to bylo, jsem si uvědomila příliš pozdě. Netrvalo mu ani půl minuty, než mě přitiskl zády k zemi. V poloze, ve které jsem nemohla pohnout jedinou částí těla.

„Jsi maličko prudká,“ řekl mírně naštvaně. O to větší mi naháněl hrůzu. Kdyby chtěl, byla bych už mimo tento svět.

Nevím, jak se mu to podařilo, ale najednou měl pravou ruku volnou. Nepoznala bych to, protože jsem nespouštěla pohled z jeho očí, které mě věznily svou děsivostí. Ale když jsem ucítila konečky jeho prstů na spánku, můj už tak dost splašený dech snad ještě zdvojnásobil svoji rychlost. Panická hrůza ve mně narůstala při každé další myšlence – všechny totiž zobrazovaly to samé. Mohla jsem přesně určit okamžik, kdy se přestal zaměřovat pouze na mé oči a pohledem doprovázel pohyb svých prstů. Zastavily se až na hraně mé čelisti, jeho palec spočinul na mém spodním rtu…

„Ale nádherná.“ V ten moment jsem ucukla hlavou na stranu, využila jsem jediného možného pohybu. Nezáleželo na tom, že jsem tím situaci ještě zhoršila, ani tak na ní nebylo nic, co bych mohla snést. Chytil mou bradu a prudce s ní trhl zpátky. Ten pohyb mi měl dát jasně najevo, že nebude tolerovat žádné mé výmysly. „Ďábelská kombinace,“ zašeptal a já pochopila, že je možné nenávidět ještě víc.

Ten strach byl nesnesitelný. Nejhorší na tom všem však byla ta absolutní bezmoc. Nemělo cenu pokoušet se o útěk, i tak mě držel v poloze, díky které mé tělo bolestně naříkalo. Nemělo cenu ani křičet, Edward byl daleko a rodina ještě dál. A při mém štěstí bych nakonec přilákala nějaké lidi, aby si potom mohl užít i jinak.

Potlačovala jsem hysterii, jak jen to bylo v mých silách. Mohla jsem si za to sama, to já na něj zaútočila, přesto jsem se s tím nemohla smířit. Těkala jsem očima po okolí, hledala nějaký záchytný bod, zatímco se jeho ruka posouvala po mém krku dolů. Měla jsem pocit, jako bych se nemohla nadechnout, cítila jsem se jako uvězněná v plynové komoře, přestože se můj hrudník zvedal neuvěřitelnou rychlostí. Prstem obkroužil lem mého výstřihu těsně předtím, než sevřel látku do dlaně a neurvale jí trhl. Zavalil mě další příval hrůzy, tentokrát ještě větší. Pokusila jsem se vzepřít, vymanit se z jeho sevření, ale jediným výsledkem byl můj slabý, bolestí prosycený výkřik, když mě sevřel ještě pevněji. Jinak však snad můj chabý pokus o vymanění úplně ignoroval. Kdyby to alespoň tu chvíli nějak oddálilo…

Jenomže jeho odporná tvář se naopak začala přibližovat.

„Prosím, ne,“ zaskřehotala jsem žalostně, jeho podlý smích mě srazil o další schůdek hlouběji k zemi. Zavřela jsem oči, nebyla jsem schopná dál se na něj dívat. Přála jsem si probudit se, přemístit se na jiné místo, někam hodně daleko. Tak strašně moc! Mnohem radši bych teď bojovala o svůj život, než jen bezmocně čekala na to, co se stane…

Ucítila jsem jeho rty na těch mých a prudce smýkla hlavou na stranu. Ten dotek mi byl odporný, naděje se tříštila na miliony kousků. Cítila jsem se jako přivázaná ke sloupu na upalovací hranici, zatímco ji někdo právě zapaloval.

Hluboké hrdelní zavrčení mě jen mělo připravit. Najednou svíral mou čelist v dlani strašně silně, stěží se mi protentokrát podařilo zadržet výkřik. Nebylo to však nic proti tomu, jak jsem křičela uvnitř.

„Buď hodná,“ přikázal mi ostrým hlasem a přitiskl rty zpátky na ty mé.

Nová naděje zaplavila mé tělo tak rychle, že jsem ani nepostřehla spouštěcí signál, počáteční okamžik. V tu chvíli přestalo být všechno ostatní důležité, vnímala jsem jenom to slaboulinké mravenčení! Nečekala jsem už ani setinu vteřiny a okamžitě se snažila přivolat mlhu.

Bylo to těžší, než když jsem se o to pokoušela naposledy. Jako bych měla stále ještě málo síly na to, abych mlhu mohla přivolat bez obtíží. A navíc bylo obtížnější soustředit se na ni, když jsem se přitom snažila za každou cenu zabránit jeho rtům, aby si přivlastnily ty mé.

Pocit štěstí, když jsem konečně spatřila mlhu, překrývalo zahanbení a vnitřní bolest, která se s jeho nenasytnou rukou, šátrající po mém těle, ještě prohloubila. Zbavit se těch pocitů jsem nedokázala, ani když mlha zaútočila na něj a on během pár vteřin uskočil.

Přes všechno to vyděšení jsem nečekala ani chvíli a okamžitě stála na nohou. Přeletěla jsem očima kolem sebe, hledala únikovou cestu. Jimi jsem však o něj zavadila zrovna ve chvíli, kdy se jeho nevěřícný pohled přemístil ze svého těla na mě.

„Co to má, ksakru, znamenat!?“ zaburácel hlasem, který mi naháněl neskutečnou hrůzu. Z nějakého důvodu mi totiž připomínal hlas rozzuřeného zabijáka. Věděla jsem, že to stále ještě neskončilo, že bych mohla dopadnout mnohem, mnohem hůř. Nestáhla jsem sice mlhu, ale ani ta by mu v tom nezabránila. Nerozmýšlela jsem se a už utíkala směrem vedoucí co nejdál od něj.

Rozběhl se za mnou hned, jakmile se mé nohy rozpohybovaly. A já nevěděla, co dělat, jestli se mu postavit, nebo utíkat. Nejvíc mě děsilo pomyšlení, že ani v jednom nad ním nedokážu vyhrát…

„Zabiju tě,“ zlověstně zašeptal slova, jejichž význam mi naháněl hrůzu. Mnohem víc mě však vyděsila blízkost, v jaké se ode mě nacházel. Slyšela jsem sice jeho běh i předtím, těmi slovy to ale jakoby potvrdil.

Otočila jsem se čelem k němu, nevydržela bych už ani minutu běžet s nechráněnými zády. S každou další vteřinou můj strach nabíral na intenzitě, ačkoliv jsem si už dlouho předtím myslela, že ani nic horšího a silnějšího pocítit nemůžu.

Dech se mi zadrhl uprostřed nádechu, když se odrazil od země a vzduchem letěl přímo ke mně. V ten okamžik jsem měla pocit, že slyším běh…

Nerozmýšlela jsem se nad tím, na kterou stranu se rozeběhnu, jen jsem se z toho místa potřebovala dostat! Slyšela jsem, jak přeskakoval ze stromu na strom a jak mi téměř létal nad hlavou. Připadala jsem si jako nějaký bezbranný tvor utíkající před kočkovitou šelmou.

Pocit, že slyším někoho dalšího, se prohluboval a já se jej nedokázala zbavit…

Ale nemohla jsem zjistit, jestli je to opravdu jenom pocit. Všechno se to odehrávalo tak strašně rychle, že stačila i taková chvilka nepozornosti k tomu, abych měla prohru na dosah ruky. Z ničeho nic stál pár kroků přede mnou, když seskočil z nejbližšího stromu. Překvapení a hrůza mě dočista ochromily. A já neměla čas ani k úniku, sotva dopadl přede mě, začal vzdálenost mezi námi zkracovat.

Už jsem se nedokázala ani pohnout. Ne teď. Snad nikdy jsem se tolik nebála, byla jsem na pokraji nervového zhroucení…

Najednou prosvištěl těsně přede mnou Edward a odhodil toho upíra ve chvíli, kdy už by mu stačil nejspíš jen poslední krok k jeho cíli. Ke mně.

„Běž na západ,“ křikl na mě ve chvíli, kdy letěl kolem mě. Nebyla jsem schopná ani rozpoznat emoce z jeho hlasu, natož abych jej mohla poslechnout.

Nezaplavila mě radost, úleva, ani nic podobného. Byla jsem v šoku, pokud je to vůbec možné. Jen tak napůl jsem sledovala okolní dění a nemohla se vrátit do reality. Nechápala jsem, co se to se mnou stalo. Byla jsem zmatená, tolik jsem mu chtěla pomoct, a přitom jsem tam celou dobu stála na jednom a tom samém místě jako socha vytesaná z kamene. Dívala jsem se na souboj mezi mini, jako by to byla jen neškodná pohádka v televizi. Slyšela jsem vrčení, ale nevěděla, komu patří. Vnímala jsem rány, ale nebyla schopná přiřadit, kdo komu je uštědřuje…

Pomalu jsem si zase začínala uvědomovat, co se děje. To částečné vypnutí, které si mé tělo samovolně umanulo, bylo jen chvilku, o to horší teď byl dopad do skutečnosti. Do obrazu, který se mi naskytl před očima. Všechny ty pocity se vrátily, ale nyní to byl Edward, o koho jsem se strachovala.

Zápasili mezi sebou. Jen s tím rozdílem, že to nebyla hra, při které se nikomu z účastněných nemůže nic stát. A já po chvíli pozorování zjistila, že to není Edward, kdo je z nich zkušenější. A že to není on, kdo se za těch pár vteřin naučil předpovídat pohyby toho druhého…

Všechno ve mně se při tom pomyšlení sevřelo ukrutnou bolestí. Nemohla jsem popadnout dech, teď už vysoké plameny mojí soukromé hranice šlehaly na všechny světové strany a já se škvařila uprostřed toho pekla.

Musela jsem mu pomoct, ačkoliv jsem nevěděla jak. Rozběhla jsem se k nim, za tu chviličku se dostali o pár metrů dál. Neměla jsem tušení, co bych měla dělat, jak bych mu měla pomoct, ale nemohla jsem připustit, aby se mu něco stalo.

Neúnosné množství děsu a strachu smíchané s panikou a tím nejbolestnějším zoufalstvím, jaké jsem vůbec kdy mohla pocítit, se smrštilo do jedné obrovské koule, která mě pohltila přímo ve svém středu, v jádru dění. Ten nomád svalil Edwarda k zemi, připravený ukončit tento souboj jako vítěz. A já byla na dva kroky od nich, všechno jsem to měla přímo před očima…

V ten samý moment už jsem letěla vzduchem, bez toho, aniž bych o tom nějak rozhodla. Dopadla jsem na něj ze strany, tím nárazem se svalil na zem. Jen mlha nestačila na to, aby mu znemožnila cokoliv udělat, na to bych potřebovala o trochu víc času, který jsem ale neměla. Se zavrčením se po mně ohnal…

Byla to má jediná a zároveň poslední šance. A já se nerozmýšlela. Ruky mi vystřelily k jeho hlavě a já s nimi jedním prudkým pohybem trhla…

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 54. kapitola: