Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 22. kapitola

18.03.2011 (09:15) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4324×

22. kapitola – Vypětí sil

Bella:

Až příliš brzo jsem přišla na to, že se mi daří velice dobře odreagovat od původních myšlenek. Momentálně jsem si ale nebyla jistá, jestli je to dobře. A spíš bych řekla ne.

Začaly se totiž naplňovat mé obavy – všechno přece nemohlo jít tak hladce jako na začátku…

Nejdřív mi to vůbec nepřišlo. Všechno bylo v pohodě, brouzdala jsem po netu a poslouchala ho, jak hraje. Nemohla jsem popřít, že hrál úchvatně, i když nahlas bych to neřekla.

Ale po nějaké době se to začalo hroutit. Nejdřív jsem to nechápala. Proč se mi špatně soustředí, jsem unavená a moje žízeň se stupňuje mnohem rychleji než obvykle? K tomu všemu jsem měla pocit, že mě snad i bolí hlava, i když jsem se to snažila co nejdelší dobu popřít – upíry přece nebolí hlava, stejně tak, jako by neměli být unavení. Ale ani všechno to popírání mi nedokázalo v tom pocitu zabránit. Cítila jsem se mizerně a nešlo mi to na rozum. Připadala jsem si jako člověk, na kterého se žene nějaká nemoc, ale to byla přece hloupost.

Zjistila jsem to až ve chvíli, kdy se Esmé zvedla z pohovky dole v obýváku a vyšla ven. Bolest se stala intenzivnější a já jen stěží udržela výkřik – zčásti i udivený. Možná jsem to měla čekat, od začátku mě přece něco uvnitř varovalo.

Až moc přesně jsem nyní cítila Esméin štít, který se chtěl vrátit zpátky. A já se začala rozmýšlet, jestli mi opravdu stojí za tu bolest ten štít držet, vždyť bych ji mohla zaštítit znovu, až by byla zpátky v domě…

Uslyšela jsem lehké zaklepání na dveře. Až teď jsem si uvědomila, že už hudba nehraje, ale nedokázala bych ani říct, jak dlouho už je v domě ticho.

„Bello, můžu dál?“ Odpověď byla jasná ještě předtím, než se zeptal. Tohle bylo moje teritorium - jen jeden jediný malý kousíček soukromí - a to znamenalo, že sem mi za žádnou cenu nepoleze.

„Ne. Ale jestli něco potřebuješ, ptej se,“ dodala jsem ještě a slyšela, jak si zoufale povzdychl. Nebylo mi zrovna nejlíp a opravdu jsem teď nechtěla hrát, že je mi snad byť i jen blízký. On nebyl ani to.

„Dobře. Chci se jen zeptat, jestli je všechno v pořádku? Dokážu číst Esméiny myšlenky. Sice jen velmi slabě a útržkovitě, ale myslím, že ten štít ztrácí na síle. Víš to? Nebo ho nedokážeš udržet?“ ptal se opatrně.

Nevěděla jsem to, ale nedivila se. Vždyť i já se rozhodovala, jestli ho stáhnu, nebo nechám chránit Esmé. A i když předtím jsem se přikláněla k té první možnosti, jakmile se zeptal, změnila jsem své rozhodnutí. Uvědomovala jsem si, že nemám důvod, ale já na něj byla naštvaná. Vadilo mi, že mě tak hlídá, a chtěla mu dokázat, že to zvládnu.

Donutila jsem se vtlačit štít zpátky do její hlavy a pokud možno nevěnovat příliš velkou pozornost zvětšené bolesti v hlavě.

„Už jí je nepřečteš, ne?“ zeptala jsem se bez jakékoliv známky emocí.

„Ne, teď je dokonale chráněná,“ odvětil po chvíli ticha. „Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se a mě tím zaskočil. Nemohl přece poznat, že je mi zle.

„Proč?“ Snažila jsem se, aby to znělo co nejvíc nechápavě.

„Já nevím, zdá se mi, že mluvíš příliš křečovitě.“ Co? Do háje, to to jde poznat i na mém hlase? „Opravdu nemůžu dál? Prosím?“ dodal ještě kouzelné slůvko, jako by tím snad mohl něco změnit.

„Opravdu ne. A jsem v pohodě, nemusíš si dělat starosti.“ Chtěla jsem, aby už odešel. To přemáhání, aby můj hlas zněl klidně, mě ničilo.

„Já nevím…“ chtěl pokračovat, ale já mu skočila do řeči.

„Vážně mi nic není. Mohl bys, prosím, odejít?“ Nevěřila jsem, že jsem to slovo řekla. Ale potřebovala jsem se ho zbavit co nejdřív.

Jedinou odpovědí mi bylo povzdechnutí a pak už jsem jen slyšela kroky vzdalující se od mého pokoje.

Chtěla jsem si užít ten falešný pocit vítězství, ale nemohla jsem. Hlava mně třeštila, plameny v krku urputnou rychlostí stoupaly a já měla pocit, že se blíží doba, kdy budu muset na lov, a to i když jsem byla dnes v noci! Zdálo se to být nemožné. Jak jsem mohla mít žízeň za půl dne? K tomu všemu jsem si připadala, jako bych nespala dva dny v kuse, a ironií na tom všem bylo, že jsem vlastně spát ani nemohla a vůbec nepotřebovala.

Ale štít jsem sundat nehodlala. Z poloviny to bylo kvůli tréninku. Potřebuji přece vydržet co nejdéle a taky vědět, jak moc toho vydržím. Ale věděla jsem, že z té druhé poloviny jsem jen přehnaně tvrdohlavá. Nechtěla jsem před ním přiznat, že už to nezvládám, že mě to ubíjí. Bylo to něco jako má slabost a já ji chtěla překonat…

Vypnula jsem počítač a dotrmácela se k oknu. Chtěla jsem ji vidět, zjistit, jak je daleko a co tam dělá. Nechápala jsem, proč už se dávno nevrátila, když na lov nešla – tak daleko nebyla, to jsem věděla jistě. Ale z okna jsem nic neviděla – byla na opačné straně. Poznala jsem to, protože jsem nepatrně cítila, že se od ní oddaluju. A to mi navíc nepřinášelo žádné dobré pocity.

Vydala jsem se opačným směrem do koupelny. Můj pokoj byla dlouhá nudle, rozdělená na pokoj a koupelnu, s výhledem na tři světové strany, a teď jsem za to byla opravdu vděčná. Nikdy bych nevěřila, že se mi tak moc uleví, jen když jsem se k ní krůček po krůčku přibližovala. Bohužel ten pocit netrval dlouho, protože ho zastínily pocity ostatní.

Dobelhala jsem se až k malému okénku, ze kterého jsem se podívala ven. Esmé seděla opřená o kmen jednoho z mohutných stromů v dáli, kam jsem ale ještě jasně dohlédla. V rukou stále ty samé černé složky a tužku, která se mihotala po papíře…

Opřela jsem se o zeď a sesunula se na podlahu. Rozhodla jsem se, že to zkusím udržet co nejdéle, nebylo to zatím tak hrozné. Když jsem přehlédla to pálení v krku, které jsem měla neustále, a tu únavu, která se zdála v sedě a se zavřenýma očima snesitelnější, zbývala jen bolest hlavy, a tu jsem jako člověk přeci taky občas musela snášet, i když tato byla jiná. A přesto, že už jsem ten štít držela skoro šest hodin a Lilith tu bude snad jen na chvíli, takže by mi tato doba stačila několikrát, chtěla jsem mít jistotu, že to opravdu zvládnu, a vědět, jak dlouho. Přece jenom, vždycky se může cokoliv zvrtnout a nemám moc času na to trénovat. A toto mi přišlo jako dobrá možnost.

Snažila jsem se soustředit jen na štít, vypustila jsem všechno okolo. Dokonce se mi zdálo, že jsem přestala vnímat z části i smysly. A když jsem neměla hlavu plnou jiných věcí, bylo to snazší…

„Bello, okamžitě vylez ven, nebo půjdu já dovnitř!“ Slyšela jsem něčí hlas, ale nevěnovala tomu příliš pozornosti. Těšilo mě, že stále ještě držím ten štít, a navíc je neprůstupný. Dařilo se mi to, i když jsem už byla na pokraji sil.

„Co se děje? Jsi v pořádku?“ bušil jemně ale nervózně pěstí do dveří, nejspíš Jasper. Dveře nebyly zamklé, ale on sám moc dobře věděl, jak jsem si tento kutloch chránila, a že to bylo moje útočiště, když jsem chtěla být sama.

Už se nedalo soustředit jen na štít, a všechny pocity se vrátily v mnohem větší míře, než jaká byla předtím. Věděla jsem, že teď už to neudržím dýl jak pět minut, takto to prostě nešlo. Cítila jsem, jak se štít dere na povrch.

„Jo,“ ozvala jsem se, ale můj hlas zněl příliš slabě a ochraptěle.

„Na toto nemám nervy, promiň,“ omlouval se za vtrhnutí dovnitř, když už stál přede mnou.

Unaveně jsem si povzdechla. „Nic mi není.“

„Jo, to vidím, a taky vnímám. Proboha, co to tu vyvádíš?“ ptal se a klekl si ke mně. Hypnotizoval mě očima a já nechápala proč.

„Trénuju,“ odvětila jsem, když se štít v Esméiné hlavě vrátil neskutečnou rychlostí do mé. Ta úleva, když mi hlava přestala třeštit, byla neskutečná. Ale všechno mělo i stinné stránky. Teď jsem nedokázala vnímat nic jiného, než spalující žízeň. „Tak už ne,“ doplnila jsem.

Podíval se naštvaně do strany a já jeho pohled následovala. Stál tam on! Ne, co ten tady dělá? Já ho tu nechci!

„Já za to nemůžu, nevěděl jsem to, nemůžu jí číst myšlenky! A nechtěla mě pustit dovnitř, co jsem měl dělat?“ bránil se. Jeho šokovaný výraz mě překvapil.

Rozhlédla jsem se kolem a viděla Alici, která stála nehybně z druhé Jasperovy strany, Emmetta s Rose, kteří stáli u dveří, a právě přicházející Esmé. Jakmile mě uviděla, její oči se rozšířily a strnula na místě. Vůbec všichni na mě divně zírali. Připadala jsem si jak ve výkladní skříni, už tu chyběl jen Carlisle. S povzdechem jsem zaklonila hlavu a opřela ji o zeď. Cítila jsem, jak mi plameny rozežírají hrdlo, bylo to úmorné. Toto je snad ten nejhorší den v mém životě. Nechtěla jsem ani vědět, co se ještě stane.

„Bello, ty teda vypadáš,“ ozval se zaskočený Emmett. Nechápala jsem jeho poznámku.

„Co se ti stalo? To je kvůli mně? Já to nevěděla, měla jsi mi něco říct. Co jsem udělala špatně?“ ptala se chvatně Esmé, ale stále stála na místě jako přikovaná. „Omlouvám se. Je mi to líto, Bello, já to nevědě-“ Podívala jsem se na ni.

„Esmé, ty za nic nemůžeš. Nic se neděje, vážně, všechno je v pohodě.“ Až na to, že asi umřu žízní, měla jsem chuť dodat. Bála jsem se, že jestli okamžitě nevyrazím na lov, vyběhnu z domu sama a sním první, co mi přijde pod ruku. I kdyby to měla být veverka…

„Ne, to teda rozhodně není v pohodě,“ řekla odhodlaně Alice a strčila přede mě zrcátko.

Když jsem se v něm spatřila, zalapala jsem po dechu. Měla jsem problém uvěřit, že jsem to já. Vlastně jsem vypadala pořád stejně, až na ty oči. Ještě nikdy jsem neviděla tak černou barvu, a už vůbec ne očí. I přes jejich barvu se v nich zračila nepopsatelná lačnost a touha. Byly znatelně rozšířené a pod nimi se královsky rozprostíraly tmavě fialové kruhy, dokonce už i s nádechem černé barvy. Zaplňovaly téměř polovinu obličeje, rozprostíraly se až za hranici lícních kostí.

Nevěřícně jsem k nim vztáhla obě ruce a opatrně se jich dotkla, jako by mi snad dotek měl způsobit bolest. Neměla bych se divit, věděla jsem, že ta žízeň je neskutečná, mnohem větší než kdy jindy, a navíc jsem si připadala až nemožně slabá. Dokonce jsem se začínala bát, co všechno zvládnu, jestli vůbec budu schopná ulovit nějaké zvíře, dohnat ho…

„Musíš okamžitě na lov,“ dodala ještě a zvedla se. Pak se její zrak na pár vteřin rozostřil a ona ještě dodala, „zůstaň sedět,“ když už jsem pozorovala jen její mizející záda.

„Proč?“ zeptala jsem se rychle, ale už byla pryč.

„Nevstala bys,“ odpověděl mi za ni on. Já se na něj jen zamračila a on odpověděl na mou otázku dřív, než jsem ji stihla vyslovit. „Jsi příliš slabá.“

To byla pěkná kravina. Ano, byla jsem slabá, ale určitě ne natolik, abych nedokázala stoupnout. Vždyť jsem byla upír, nebylo to možné. A tak jsem se na truc začala zvedat…

Snažila jsem se vynaložit veškeré úsilí jen do toho pohybu. Cítila jsem, jak se mi nohy třepou pod náporem vlastního těla, ale vstala jsem. Měla jsem škodolibou radost z tohoto malého vítězství.

„Vstala jsem,“ nezapomněla jsem škodolibou poznámku. Ale bohužel to v té chvíli mé nohy nevydržely a já čekala, kdy skončím na prdeli.

„Ale ne na dlouho,“ ozval se jeho hlas u mého ucha a já okamžitě strnula. Měla jsem pocit, že už se snad nikdy neuvolním. Příčila se mi pozice, v jaké jsem se nacházela… Jeho náručí.

„Pusť mě, okamžitě!“ pípla jsem. Tón mého hlasu zněl v souladu se slovy, která jsem řekla, vážně směšně.

„To ale spadneš, a vzhledem k tvému stavu předpokládám, že tě to bude bolet,“ řekl se značným pobavením, čímž mě akorát tak rozčílil.

„Radši spadnu, než abys mě držel,“ odvětila jsem jedovatě, i když to s chrapotem neznělo tak, jak bych chtěla.

„Ach jo, Bello,“ řekl a zakroutil hlavou. Čekala jsem, že mě pustí jako pytel brambor, nebo že bude odporovat, ale překvapil mě. Opatrně mě položil zpátky na podlahu, jako bych snad byla křehké dítě…

„Na, vypij to“ řekla Alice, která se náhle objevila u mě a podávala mi láhev s krví.

Bez zaváhání jsem vystřelila rukou po láhvi, až neuvěřitelně rychle a zuřivě urvala víčko, protože jsem se nechtěla zdržovat s jeho odšroubováním, a přiložila otvor láhve k ústům. Hltavě jsem začala pít, a když jsem se dostala k poslední kapce, litovala jsem, že jí nebylo víc.

Zmačkanou láhev jsem od sebe odtáhla a uvědomila si tu příšernou skutečnost. Znovu jsem se proměnila v divoké zvíře lačnící po krvi. A toto nebyl konec, spíš jenom začátek. Chtěla jsem víc, potřebovala jsem okamžitě na lov, uhasit ty plameny. Ta trocha krve mi stačila maximálně na to, abych byla schopná se zvednout. Nabrala jsem dostatek síly, abych mohla lovit, a s tím i zbystření smyslů a vnímání, ale plameny se nijak nezmenšily…

„Potřebuju na lov,“ zanaříkala jsem.

„Půjdu s tebou,“ odpověděl on!

„Cože? Ne, s tebou nejdu!“ bránila jsem se, ale věděla, že jestli se do minuty někdo jiný dobrovolně nepřihlásí, půjdu i s ním. A ještě ráda.

„Bello, měla by sis na mě začít zvykat. Vím, že mě nesnášíš a je to pro tebe těžké, ale chci ti dokázat, že jsem lepší, než za koho mě považuješ. Navíc… rád bych to spojil s dnešní první hodinou…“

„No tak to už tím tuplem nejdu,“ obořila jsem se, když jsem si uvědomila, co jeho slova znamenají.

„A kdy chceš začít? Nemůžeš to pořád jen odkládat,“ mluvil klidně.

Chvíli jsem nad tím se zmučeným výrazem přemýšlela. Pravda byla, že jsem to chtěla odkládat. Ale nemohla jsem, na to nebyl čas.

„Dneska je nejhorší den mého dosavadního života,“ zamumlala jsem napůl naštvaně a napůl zkroušeně a zvedala se. S každou minutou byla bolest v krku ještě silnější a ničivější a já už to nemohla dál odkládat…

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 22. kapitola: