Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)Obyčejná II: Život Anděla - 5. kapitola

05.12.2010 (13:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1545×

(Ne)Obyčejná:  Život Anděla

V objetí

V minulé kapitole jste si přečetli:

„Vítám Vás v pasti andělů, upíři,“ řekla jsem jim a oni se na mě vrhli, no, ne přímo na mě, na nás všechny.

„Tak lehce si jdou pro smrt!“ zaradovala jsem se, to už jich ale asi dvacet leželo na zemi spálených na popel. „Tak hloupoučcí,“ řekla jsem a zpražila jsem pohledem další dva. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila jsem, že naše práce je už u konce.

„Jsme šikovné,“ řekla jsem.

„Kdo to po nás uklidí?“ zeptala se Amber.

„Nikdo, ono se to uklidí samo,“ odpověděla jí klidně Bianca a mávla rukou po tom všem nepořádku a ten byl hned ten tam. Zkrátka anděl života.

„Miluji naši moc,“ řekla jsem.

„Já miluji Nás!“ řekla Lea.

„Stále jste se ještě nepoučily?“ řekla Amber. Jen jsme pokrčili rameny.

„My jsme naše moc!“

„Copak to děláš?“ optala se mě Bianca.

„Referát,“ odpověděla jsem jí a zase jsem se zahloubala do knih, z kterých jsem čerpala.

„Ten bude vyčerpávající,“ pronesla a šla dále. Chytrá, na ni si učitel nezasedl, já mu ukážu. Je to pořádný kretén. Znovu jsme si v hlavě přehrála každý detail té scény.

Když v tom se rozezněla siréna. Nechala jsem referát referátem a běžela jsme do strážní věže.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se Ley, která něco zuřivě ťukala do počítače a kristáčkovala.

„Bůh se zbláznil!“ zaklela a za okny uhodil hrom.

„Leo, klídek, že je bůh blázen, víme už nějakej ten pátek, ne?“ ozvala se za mnou Amber. To už se k nám řítila Bianca v noční košilce.

„Cos dělala?“ zajímala jsem se.

„Nevím, ale máme málo času. Delan mi neuvěří, že jdu vypnout troubu!“ zaječela, až jsem nadskočila.

„Do prdelky, to je boží neštěstí, po hájku zelenýho! Do prkýnka dubovýho! Do ježibaby smradlavý!“ zanadávala Lea, čímž k sobě opět připoutala naši pozornost.

„Řekneš nám konečně, co se děje?“ dotázala se, poměrně naštvaná, Bianca.

„Někdo našel prsten,“ řekla a nám spadla čelist.

Nikdy jsem nezažila pocit ohrožení nebo nebezpečí, od toho jsem vždy měla Edwarda. Tentokrát ne, bylo to poprvé od doby, kdy jsem utekla, co jsem cítila strach. Chtěla jsem ho tady mít, cítit chlad jeho objetí. Mramorovou kůži a studené, však plné vášně, ty nejkrásnější polibky z jeho hebkých rtů. Nemohla jsem ho mít, stále jsem si musela připomínat, ač nerada, že jej miluji - stále, nikdy jsem ho milovat nepřestala. Až pomine tenhle stav, vrátím se k němu, nemohu být od něj už dále odloučená. Jen co tohle vyřeším, to ti slibuji, Edwarde, počkej na mě.

Poprvé jsme měli vyhlášený stav nebezpečí prozrazení. Bylo to vše chaoticky pravidelně uspořádané. V místnosti vládla klidně napjatá atmosféra. Očekávali jsme je, měli přijít. Věděli jsme, co se stane, zdali dají oba dva prsteny k sobě. Přijdeme o svou moc, navždy. Je to frustrující, ale poté bych alespoň mohla být s Edwardem, být jeho upírkou a doufat ve věčnost. Takhle ne, vím, že moje sestry budou proti.

„O čem přemýšlíš?“ vyrušila mě z mého dumání Amber.

„O ničem zvláštním, jen že je zvláštní to, co za posledních pár dní prožívám, mám strach a bojím se, ale na druhou stranu se na to těším a chci, aby to již bylo tady.“ Jen co jsem to dořekla, objevil se v místnosti je nějaký muž.

„Dobrý den, Verlore,“ pronesl.

„Hologram,“ pronesla Bianca.

„Čekám Vás, vím, že se nevzdáte, v to také doufám, a také že Vás budu moci zabít v boji, mí Verlore.“ Poté zmizel.

„Kdo to byl?“ otázala jsem se.

„Zase on, snaží se nás zabít již dlouho, ale věděl, že na tři anděly prsteny nepůsobí, jen na všechny čtyři najednou,“ pronesla Amber.

„Kdo je on?“ otázala jsem se znova.

„Aro,“ pronesla Bianca.

Byly to rušné dva týdny, nechtěla jsem zemřít v boji a tím přijít o Edwarda a nechtěla jsem opustit sestry a nechat je zemřít, ale mohla jsem mít jen jedno. Organizace nám nechtěly pomoci, a tak jsem se rozhodla, že udělám to poslední, co mi zbývá.

Zapálila jsem modrou svíci a posléze jsem odříkala formuli ke splnění přání. Potom jsem se koncentrovala a byla jsem v časoprostoru. Odnášelo mě to na vlnách pryč a já nevěděla kam, věděla jsem jen, že chci tam, kde je on. Po několika minutách jsme se ocitla v nádherném domě, byl to jejich dům, Esmein nezaměnitelný styl. Když jsem se otočila, stáli za mnou všichni. Celá rodina.

„Ahoj,“ řekla jsem.

„Anděli,“ pronesl Carlisle. Edward stál vzadu, zamlklý.

„Vím, že jste na mě naštvaní a nenávidíte mě za to, že jsem odešla, ale musela jsem. Sestry to tak chtěly a navíc. Mrzí mě to, však vidím, že je moc pozdě, omlouvám se-“

„Proč?“ skočil mi do řeči Edward.

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě.

„Miloval jsem tě, chtěl jsem, abys se mnou zůstala navždy, tak proč jsi k sakru odešla?“ otázal se mě znova.

„A ty bys mě chtěl navždy?“

„Ano. Kolikrát jsem to tady již řekl?“

„Dokázal bys přijmout skutečnost, že denně chodím do bitev? Vracím se zraněná a celá od krve? Že denně zabíjím? Nezabíjím jen upíry a nadpřirozené bytosti! Já jsem vrah. Zabíjím, aby lidstvo bylo neohroženo. Překousl bys to?“

„Nevím.“

„Vidíš, v tom je ten problém, ty bys mi to musel odpouštět. Viděl bys mě po akcích, jak brečím ve sprše, někdy tam bývám zavřená i hodinu, dvě, unesl bys to doopravdy? Byl bys zničený, zabíjela bych tě. To nechci. Přesto nemohu být bez tebe. A teď, když se vidíme naposledy, chci ti říci, že tě miluji, Edwarde. Miluji tě!“ byla jsem nepříčetná. Po tvářích mi tekly slzy. Konečně jsem mu řekla, co cítím.

„Taky tě miluju, víš to, že jo?“

„Ano, vím,“ odpověděla jsem se slzami kajících po mých tvářích. Sehnul se ke mně a velmi něžně, opatrně, jako by se bál, že se rozsypu jako porcelánová panna, mě políbil.

„Vítej zpět,“ řekl mi, když se ode mě odtáhl.

„Nemohu zůstat.“ Ve všech tvářích se objevila nechápavost.

„Jak to? Proč jsi tedy tady?“

„Chtěla jsem Vám všem říci, že Vás mám ráda, budete mi neuvěřitelně chybět. Nechtěla jsem umřít, aniž bych Edwardovi řekla, co cítím,“ pronesla jsem.

„Počkat, ty umřeš, nebo co?“

„Jdeme do války, kterou nemůžeme vyhrát, Edwarde.“

„Ochráním tě,“ vyhrkl Edward najednou.

„Proto jsem odešla, před vším mě ochránit nemůžeš. Aro má oba dva prsteny a nejde to nijak zastavit. Když je dá k sobě, odebere nám naši moc, a když to udělá, zemřeme, protože se objeví všechna zranění, která jsme kdy měli. Myslíš, že bych mohla přežít s probodnutým srdcem nebo natrženou slezinou?“ Vykulil oči.

„Probodnuté srdce?“

„Bohužel.“

„Bože, muselo to bolet!“

„Ani ne, protože jsem ihned umřela, než sestry vytáhly kopí a já se zahojila,“ pronesla jsem zběžně.

„Musela sis projít hroznými věcmi!“ vypískla Alice a objala mě.

„Pozor! Ještě nemám zahojená záda od minule!“ vypískla jsem při síle objetí.

„Ukaž,“ řekl Edward.

„Ne, Edwarde,“ pronesla jsem rozhodnutě. Nepotřebuje vidět dvě velké jizvy, když mi naposledy urvali křídla, to byla bolest. Br. Při té představě jsem se ošila.

„Chci to vidět, vydržím to.“ Teď byl rozhodný on.

„Tvá volba,“ sundala jsem si triko a odhalila jsem tak svá záda.

„Co se ti stalo?“ otázali se unisono.

„Urvali mi křídla,“ řekla jsem.

„Surovci,“ pronesla Rosalie.

„Nechceš nám vše povědět od začátku?“ otázala se Esme. Souhlasila jsem, nakonec jsem dostala kafe a vyprávěla jsem jim můj příběh, co jsem do nich odešla.

Prosím, prosím o komentáře.

Další

Předchozí

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)Obyčejná II: Život Anděla - 5. kapitola: