Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nástrahy osudu - 4. kapitola

24.11.2015 (11:30) • Rhi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1335×

4. kapitola

Trvalo to jen pár minut, než před vchodem bytovky zastavila krátká černá limuzína.

Vyměnila jsem si se Sofí nadšený pohled a nechala se jí táhnout za ruku ven z prostorné haly. Ještě jsem s širokým úsměvem mávla na toho starostlivého muže. V hrudi mě píchl pocit viny, protože jsem ho doopravdy využila, ale snažila jsem se tím moc nenechat vyvést z míry.

Musela jsem se totiž pořádně soustředit na každý svůj krok ve vysokých botách, abych při Sofinčině vražedném tempu nezaryla tvář do hladké dlažby.

Čerstvý vzduch, pokud se tomu tak dá uprostřed velkoměsta říkat, mi osvěžil trochu zastřenou mysl a sluneční paprsky projasnily vidění. Všechno se najednou zdálo čisté a jednodušší, když jsme byly pryč z bytu, v němž se na mě všechny stěny hroutily.

Teplota oproti normálu v tomto ročním období vystoupala celkem vysoko, ale foukal prudký chladný vítr, jenž Sofii pořádně rozcuchal rozpuštěné vlásky. Naskočila mi husí kůže na odhaleném krku a malá se mírně otřásla zimou.

Z auta vylezl celkem mladý pohledný řidič a mírně nám pokynul hlavou. Znala jsem ho trochu od vidění, neboť toto auto, stejně jako dalších patnáct, patřilo našemu bytovému komplexu a mohli je využívat všichni nájemníci. Několikrát jsme jím jeli na nějakou firemní akci, do divadla nebo na večeři, ale ještě nikdy jsem si netroufla požádat o něj sama pro sebe ve věci tak prosté, jako bylo obyčejné nakupování.

Na zadním sedadle se vyjímala krásná dětská autosedačka, což jsem ocenila pochvalným úsměvem, za to Sofí si nešťastně zavzdychala a velice otráveně si vylezla na své sedátko. Měla jsem skoro chuť na ni vypláznout jazyk, ale to by se vůbec nehodilo.

Sofí ježdění v autosedačce strašně nesnášela a neustále prohlašovala, že už je dost velká, aby mohla sedět bez ní, což jí mimochodem nikdy neprošlo.

Připásala jsem ji, obešla auto a tiše poděkovala řidiči za otevření dveří.

Než mládenec nasedl, Sofí mě pevně chytila za ruku a naklonila se ke mně, jak nejvíce jí to pásy dovolily.

„Tatínek by se na tebe zase zlobil,“ zašeptala tak tiše, až jsem jí málem nerozuměla, ale srdce mi vynechalo úder a pak se rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí vpřed. Nějaký kámen mi dopadl do žaludku a mně se udělalo dost špatně, doufala jsem, že se tady nepozvracím.

Malé se při pohledu na mě starostlivě rozšířily oči a já se jí nedivila. Zahlédla jsem ve zpětném zrcátku odraz své tváře – dost vyděšený a pořádně zelený.

„Promiň. Promiň.“ Neustále se mi omlouvala a hladila mě po náhle ledové a zpocené ruce. Zkusila jsem se vzpamatovat, když řidič nastoupil a zeptal se, kam chceme jet. Potřepala jsem hlavou, odkašlala si a snažila se vzpomenout, jak se mluví.

„Do nejbližšího nákupního centra.“ Byla jsem tak mimo, že jsem si nedokázala vybavit ani jméno obchodu, do kterého jsme pokaždé jezdili, ale chlápkovi za volantem to bylo očividně úplně jedno.

Hleděla jsem na svou malou dcerku a nedokázala pochopit, co se to vlastně stalo. Když jsem si ale všimla slz v jejích velkých čokoládových očích, skoro jsem si nafackovala. Natáhla jsem se k ní a políbila ji něžně na čelo. Otřela jsem palcem slzičku, která jí stekla po tvářičce, a pokusila se o úsměv.

„Nic se nestalo, všechno je v pořádku…“ Ale nevypadala, že by mi moc věřila a já jí to neměla za zlé. Nevěřila jsem sama sobě.

Ani jsme se nenadály a už jsme parkovali v podzemní garáži obchoďáku. Chvíli mi trvalo než jsem Sofí vysvobodila z popruhů, ale nakonec šťastně vyskočila ven z auta. Náš řidič mi znovu podržel otevřené dveře a už vytahoval z peněženky svou vizitku.

„Až budete chtít jet domů nebo odvézt ještě někam jinam, zavolejte mi na toto číslo a přijedu pro vás.“ Fascinovaně jsem za ním hleděla, když nasedl zpátky do auta a nechal nás tam samotné. Takže si s odvozem nemusím dělat starosti, paráda.

Zašilhala jsem pohledem po mé malé krásce, která najednou předstírala, že tam vůbec není.

Znovu jsem si k ní klekla, abychom měly hlavy ve stejné výšce, a upravila jí vlásky do jednoduchého copu. Celou dobu se dívala do země a hrála si s prsty.

„Zlobíš se na mě?“ pípla najednou a mně málem vylezly oči z důlků. Usmála jsem se a zakroutila hlavou.

„Proč bych se na tebe měla zlobit, zlatíčko?“ Zvedla jsem jí prstem něžně hlavičku nahoru, aby se mi musela podívat do obličeje. Skousla si nervózně spodní ret, v čemž jsem naprosto přesně poznala svou vlastní reakci.

„Ty víš proč.“ Hlasitě jsem si povzdechla a zvedla ji do náruče. Pomalu jsem se s ní rozešla k výtahu a už se docela prohýbala pod její váhou.

„Nezlobím se a ani jsem se nezlobila. Jenom jsi mě překvapila.“

Nechala jsem ji zmáčknout modře zářící tlačítko a společně jsme hleděly na panel nade dveřmi, který ukazoval, v jakém patře se kabina zrovna nachází.

„Mrzí mě to.“

„Já vím, ale už se tím netrap. Stejně nechápu, kde jsi na to přišla…“

Sevřela mě pevněji kolem krku a zarazila mi hlavičku do ramen. To nemohlo znamenat nic dobrého.

„Táta se vždycky zlobí, když mluvíš s nějakým pánem. A ty ses teď navíc moc hezky usmívala, to by se mu určitě nelíbilo a zase by na tebe křičel.“

Pustila jsem ji na zem, jako by mě popálila, a udělala krok vzad. Vystrašeně na mě vykulila oči a natáhla ke mně ruce, jako by se bála, že jí snad uteču.

Jak jsem mohla být tak hloupá?

Za celou dobu jsem si myslela, že Sofí o ničem neví, protože je ještě malá, ale teď mi tady vykládala takové věci! Jestli ví o tomhle, může vědět i o tom ostatním…?

Rychle jsem jí chňapla po drobné ručce a přivinula si ji silně do náruče. Raději už jsem se na nic neptala. Vlastně jsem měla celkem velký problém nerozbrečet se jí do ramínka.

Výtah s hlasitým cinknutím otevřel a my se ocitly v jasně osvětleném obdélníku. Cestu výtahem jsme absolvovaly v napjaté tichosti, ale když se dveře znovu s cinknutím otevřely a my se ocitly v patře přeplněném desítkami obchodů a mezi zástupy lidí, jejichž hlasy přecházely v nesrozumitelný hlasitý šum, všechny nepříjemné pocity zmizely. Usmály jsme se na sebe a ruku v ruce se vydaly k nejbližšímu obchodu s oblečením.

Ještě než jsme vstoupily dovnitř, jsem se ale zarazila a pozorně se rozhlédla kolem dokola. Po pár vteřinách jsem narazila přesně na to, co jsem hledala, a odvlekla remcající Sofí do pobočky mé banky. Ona už se dávno viděla ve zkušební kabince a já jí takhle nepěkně hatila plány.

Když jsem se objevila mezi dveřmi v ošoupaných riflích, zaměstnanci se tvářili trochu rozpačitě, ale jakmile jsem se po úřednici ohnala svým jménem a číslem svého konta, sklapla podpatky k sobě a odpustila si veškeré nevěřícné pohledy. Věděla jsem, že jsem je svým vzhledem zaskočila. Většinu času jsem chodila reprezentativně a elegantně oblékaná jako nějaká zbohatlá panička se spoustou šperků, dokonalými nehty, účesem a make upem.

Naštěstí nikdo nic nekomentoval a ať si o mé proměně mysleli cokoliv, nedali už na sobě vůbec nic znát a chovali se stoprocentně profesionálně. 

Když jsem úřednici řekla, že chci vybrat všechny peníze, viditelně jsem ji vyvedla z rovnováhy, ale nakonec to přešla a začala se zabývat nutným papírováním, což znamenalo spoustu čtení a podepisování. Sofi si mezitím zalezla do malého dětského koutku v rohu banky, kde si u stolu tiše malovala a okázale ignorovala všechny mé starostlivé pohledy.

Bruneta proti mně nakonec zvedla telefon a tiše někomu něco říkala.

Ani ne během tří minut se objevil chlap v policejní uniformě s kufříkem a zamířil si to k nám. Provrtávala jsem ho pohledem, na chvíli mě přepadla panika a zašilhala jsem po své občance s úmyslem rychle ji sbalit a ještě rychleji vypadnout, ale když mě obdařil lehkým úsměvem a položil kufřík na stůl přede mě, opět jsem se uvolnila a v duchu se smála sama sobě, jak jsem pošetilá.

Měla jsem ale jiný problém k řešení. Kam dám safryš všechny ty peníze, když mám jen takovou titěrnou kabelečku, do které se mi už tak málem nevešly ty tři věci, které v ní mám?

„Pokud chcete, můžete si odebrat určitou částku, zařídit si, co potřebujete a pak se vrátit pro zbytek.“ Navrhla mi žena za stolem, když viděla můj panický výraz. Vděčně jsem se na ni usmála a odsouhlasila její nápad.

Otevřela jsem kufr a zůstala civět na všechny své úspory. Málem mě z toho pohledu kleplo a vzápětí jsem měla chuť nadšeně skákat metr do vzduchu a zpívat si americkou hymnu.

Stav svého konta jsem znala dokonale, na rozdíl od Matta, který ani netušil, že něco takového existuje. Účet mi založila mamka už někdy ve čtrnácti, když jsem začala básnit o vysoké tady v Seattlu, a ona mi na něj měsíčně posílala nějaké peníze, abych si našetřila na školné. Když jsem trochu povyrostla a sehnala si první brigádu, šla sem další část peněz.

Něco málo jsem si nechávala pro okamžitou potřebu a pro radost – kapesné jsem dostávala a oblečení mi vždycky platili rodiče, i když jsem trvala na tom, že si ho koupím sama, takže jsem ze své vlastní kapsy utrácela jenom za kavárny, dárky, knihy a samozřejmě malířské potřeby.

Vzhledem k tomu, že jsem se práce nikdy nebála a ochotně se pustila do čehokoliv, co se mi nabízelo, měla jsem už velice brzy na účtu malé jmění, vlastně ještě dříve, než se mi narodila Sofie. A ani potom jsem nezahálela. Když už se můj zdravotní vztah aspoň trochu zlepšil a já potřebovala nějak zocelit psychiku, rozeslala jsem několika firmám svůj životopis a díky zkušenostem a doporučením z předchozích let jsem brzy měla na práci spoustu překladů, článků a korektur. Čas od času jsem vystavila v městské galerii nějaký svůj obraz, a i ten se prodal za dost přehnanou částku.

Mé přivýdělky, odměny a příplatky, to všechno leželo přímo přede mnou s celkovou částkou sedmdesát osm tisíc dvě stě padesát šest dolarů amerických.

S nadšením, jaké jsem u sebe ještě nikdy neviděla, jsem se se Sofií vrhla do butiku s dětským oblečením a nutila malou chodit si zkoušet všechno, co se jí líbilo, a že toho bylo dost.

Po tom krátkém zatmění mysli jsem ale opět začala uvažovat logicky a přistoupila jsem k výběru zodpovědněji. Přestože jsem ještě stoprocentně nebyla rozhodnutá kam jít, v hloubi sebe jsem to věděla a podle toho taky vybírala jednotlivé kousky.

Ani nevím jak, ale už jsem Sofii podávala do kabinky množství zateplených kalhot, punčocháčů, huňatých svetrů, plyšových pyžam, termoprádla, roláků, triček s dlouhými rukávy, teplé mikiny a tlusté bundy. Dívala se na mě podezřívavým pohledem, ale nijak to nekomentovala, za což jsem byla vděčná, a ještě více když se pak dokonce pro něco z mého výběru nadchla a za chvíli musela mít všechno, co jsem jí donesla. Trochu jsem si oddechla a vybrala ještě několik čepic, šál, rukavic a teplých ponožek.

„Isabello!“ Cukla jsem sebou a upustila pruhované rukavice, které jsem zrovna brala z věšáčku. Prudce jsem se otočila na podpatku, přestože jsem ten hlas znala velice dobře. Okamžitě se mi stáhl žaludek, dlaně se mi nepříjemně zpotily a celá jsem se lehce rozklepala.

Hleděla jsem do studených modrých očí postarší ženy s nakrátko ostříhanými bílými vlasy a úplně mi vyschlo v ústech.

„Sa-Samantho!“ vyhrkla jsem, jakmile jsem našla ztracený hlas, ale mně samé to znělo přiškrceně a moc vysoko. Ta podezřívavá žena, mimochodem manželka Thomase Bennetta, šéfa mého přítele, nadzvedla své umě namalované obočí a přeměřila si mě zkoumavým pohledem od jednoduchého drdolu na hlavě, nenalíčené tváře, obyčejného oblečení, až po špičky černých lodiček. Připadala jsem si jako pod rentgenem.

„Vydala ses na nákupy, drahoušku?“

„A-ano,“ vykoktala jsem ze sebe opět a nadávala sama sobě, neboť jsem doopravdy působila šíleně provinilým dojmem, a kdybych v tomto chování pokračovala, mohla jsem si být stoprocentně jistá, že ta stará ježibaba, která mě poučuje a ponižuje, kdykoliv jen může, brzy zavolá Mattovi a kdo ví, co mu nakecá. „Chtěly jsme si udělat se Sofií hezké odpoledne a vybavit šatník na zimu. Malá už z většiny věcí vyrostla.“ Žasla jsem nad sebou. Mně se vážně podařilo trochu se vzchopit a znít ledabyle, dokonce až bezstarostně! Tak přece jen ve mně zůstalo něco málo ze staré Isabelly Swanové!

„Matthew dnes odjel na služební cestu, že?“ Opět jsem ztuhla a jenom automaticky přikývla.

„Co kdyby ses dneska večer pěkně upravila a přišla do klubu? Pořádáme čajový dýchánek.“ Jestli se mi do něčeho doopravdy nechtělo, pak to byly nějaké přiblblé čajové dýchanky, při nichž tyhle znuděné paničky pomlouvají úplně každého a nic před nimi nezůstane suché.

„To zní skvěle, ale…“

„Bello, co si myslíš o těchto šatech? Ty by Sofii moc slušely!“

S otevřenou pusou jsem se otočila za tím dokonalým ženským hlasem a málem mi vypadly oči z důlků, když jsem uviděla ženu, která na mě promluvila. Blížila se k nám bohyně.

Zlaté vlasy, bílá kůže bez jediné vady, tvář jako vystřižená z nejznámějšího módního časopisu, dokonalá figura a neuvěřitelně dlouhé nohy. Byla oblečená podobně ledabyle jako já, což k ní vůbec nesedělo, a na tváři jí hrál široký úsměv, který odhaloval dvě řady pravidelných bělostných zubů, z nichž šla z nějakého divného důvodu celkem hrůza. Zastavila se těsně vedle mě, z jejího těla sálal podivný chlad, a ukázala mi sladké růžové pletené šatečky s černými srdíčky. Přitom se mi upřeně dívala do očí a já se na okamžik ztratila v těch jejích, které připomínaly roztopený karamel. Připadalo mi to, jako by ke mně vysílala nějakou zprávu a já se snažila aspoň trochu pochopit, o co jí jde. Dost mě totiž dostalo, že znala mé i Sofiino jméno, přestože jsem ji nikdy dříve neviděla. Věřte mi, na někoho takového se určitě nedá zapomenout.

Uvědomila jsem si, že mlčím už moc dlouho, a tak jsem si odkašlala, abych si aspoň trochu pročistila hlasivky, a usmála jsem se na blondýnu co možná nejupřímněji. Zdálo se mi to, nebo se trochu uvolnila?

„Jsou perfektní! Kde jsi je našla?“

„Isabello?!“ Trhla jsem sebou a otočila se zpátky na Samanthu, která se na nás teď už otevřeně mračila a měřila si nás obě podezřívavým pohledem.

„Eh, Samantho, dovolte, abych vám představila svou kamarádku...“ zasekla jsem se a rychle ukázala na ženu vedle mě, která teď upřela veškerou svou pozornost na ženskou před námi.

„Angela Webberová. Chodila jsem s Bellou na střední a už jsme se neuvěřitelně dlouho neviděly. Kdy to bylo naposledy, Bells? Určitě než se narodila Sofi, že?“

Zase jsem na ni civěla jak opařená a nic mi nedávalo smysl. Tohle určitě nebyla Angela Webberová, tím jsem si byla stoprocentně jistá, ale ať už to byl kdokoliv, právě mě tady zachraňoval.

„To už je tak dlouho?“ houkla jsem a díky tomu nevypadal můj překvapený výraz nevěrohodně. Žena zakývala hlavou, zhluboka si povzdechla a teatrálně rozhodila ruce do strany.

„Neuvěřitelné jak ten čas rychle letí! Tolikrát jsem se chtěla přijet na malou podívat, ale neustále jsem měla nějaká focení, a prostě jsem se neutrhla. Ještě štěstí, že už jsem se z toho sesypala, jinak bychom se asi neviděly do konce života.“ Vesele se rozesmála a zadívala se na vedlejší stojan, kde se kývaly sukýnky. Chňapla po jedné a zaujatě si ji prohlédla, jako by na nás dočista zapomněla. „Co myslíš?“ Otočila se s ní na mě a zahýbala mi jí skoro až před očima. Pokrčila jsem rameny a otočila se ke kabince, ve které stála Sofie s otevřenou pusou a koulela na nás nechápavě oči. Nadzvedla jsem na ni obočí a ústy jí naznačila, co se sluší, aby teď udělala.

„Dobrý den, paní Bennettová, vám to dneska sluší! Jak se máte?“ Přešla k nám a já nad ní protočila oči v sloup. Až tak to přehánět nemusela. Nečekala ale na odpověď a hned se podívala na blondýnu vedle mě. „Jé, teto Angelo, ty šaty jsou super a ta sukně taky! Můžu si je jít prosím vyzkoušet?“ Teta Angela se na malou andělsky usmála a podala jí oblečení.

„Utíkej a nezapomeň se mi ukázat!“ Sofi nemeškala a zase zapadla do kabinky. Jenom jsem nad ní se smíchem zakroutila hlavou a setkala se s rozněžnělým pohledem neznámé.

„Isabello, měla bys více zapracovat na Sofiině výchově! To jsou mi způsoby! Neuvažovali jste s Matthewem nad internátem? Znám pár doopravdy skvělých zařízení, v nichž z malé udělají dokonalou slečnu!“

Vykulila jsem na ni nevěřícně oči stejně tak jako Angela. Připadala jsem si, jako by na mě mluvila čínsky.

„Do internátu?“ hlesla bloncka a kroutila hlavou stejně jako já.

„Eh, ještě jsme o ničem takovém nemluvili.“ Přes zaťatou čelist zněl můj hlas dost hrozivě, ale Samantha si toho očividně vůbec nevšimla, protože si už dál mlela svou.

„Opravdu? Zaslechla jsem o tom tématu mluvit Matthewa s mým manželem. Říkal, že by to bylo nejlepší řešení, až se budeš starat o děťátko.“ Šokovaně jsem na ni zůstala civět a nevěděla, jak se dýchá. Srdce se mi rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí a měla jsem dojem, že brzy tu milou paní pozvracím. Ty brďo, jedna pecka větší než druhá!

„Ty jsi těhotná?“ vyjekla vedle mě blondýna a její výraz dokonale zrcadlil ten můj. Zakroutila jsem důrazně hlavou a zhluboka dýchala, abych se co možná nejdříve uklidnila.

„Ne, nejsem těhotná, o tom bych musela něco vědět. Matt asi přemýšlel nahlas o budoucnosti.“ Která se rozhodně nestane skutečností!

Blondýna si hlasitě oddechla a uvolnila ztuhlý postoj. Zato Samantha mě zpražila navztekaným pohledem.

„Místo řečí o dalším dítěti byste se měli konečně dohodnout na datu vaší svatby! Taková ostuda! Plánujete druhé dítě, ale ještě ani nejste svoji!“ Začínalo to ve mně pomalu vřít a nebyla jsem si vůbec jistá, jak dlouho tyto řeči ještě vydržím. Bylo mi ale naprosto jasné, že to všechno není jen z její hlavy. Určitě to probírala s paničkami, a vůbec bych se nedivila, kdyby se do toho zapojil i sám Matthew. Bylo mu to dokonale podobné.

Naštěstí mě odpovědi ušetřila Sofi, která teatrálně roztáhla závěs na kabince a ukázala se nám v šatech, ke kterým si oblékla i černé punčochy, takže vypadala úplně dokonale. Blondýna nadšeně zatleskala a zeširoka se na malou usmála.

„Úžasné, Sofi! Ukaž se mi ještě v té sukýnce, buď tak hodná, zlatíčko!“

Sofie nadšeně pokývala hlavou a já nestačila žasnout, jak rychle a hladce přistoupila na tuhle hru. Tvářila se, jako by ženskou vedle mě znala už pořádně dlouho a byly pomalu nejlepší kamarádky. „Malá je skvělá! A ta tvářička! Vypadá úplně jako ty, Bells.“

„To slyším pořád.“

„Nos a obočí má po Matthewovi.“ Otráveně jsem se ohlédla po momentálním nepříteli státu a po úsměvu ani památky.

„Samozřejmě že musí mít i něco po Mattovi. Je to přeci naše dítě, ne jen moje.“

Tím jsem tu starou čarodějnici asi uspokojila, neboť se jí obličej rozzářil širokým protivným úsměvem, který jsem měla chuť jí nějak vymazat z obličeje.

„Když už jsme u toho, Angelo, zdržíte se dlouho? Navrhovala jsem Isabelle, aby dnes přišla do našeho klubu, pořádáme čajový dýchánek. Nechcete přijít taky?“

„Doopravdy?“ Oslovená se zatvářila nadšeně a zazářily jí oči, ale vzápětí pohasly. „To je od vás hezké, ale obávám se, že nám to nevyjde.“

„Nevyjde?“

„Ne, víte, musíme sbalit věci. Já vím, že je to celkem narychlo, ale doktor mi nakázal klid a hlavně se nestresovat, takže jsem pozvala Bellu se Sofií na dva týdny do Alp.“

„Do Alp?“ vyhrkla jsem bez rozmyslu a nejraději bych si hned připlácla dlaň na pusu nad svou blbostí. „Tedy, říkala jsi, že to bude překvapení! Myslela jsem, že pojedeme na Aljašku!“ 

„Na Aljašce jsem pořád, potřebuji změnu. Alpy se ti nelíbí?“ Zaklipkala na mě dlouhými řasami a já se naprosto přirozeně rozesmála.

„Alpy jsou perfektní.“ Mrkla jsem na ni a lehce do ní šťouchla loktem, na což se zatvářila spokojeně a obrátila svou pozornost zase k paní Bennettové.

„Matt, Matthew o tom ví?“ Zaskřípala jsem zuby a zaťala ruce v pěst.

„Ne, ještě jsem ho o tom nestihla informovat. Sedí v letadle a má vypnutý mobil.“

„Je to taková honem akce, víte? Takové přímo zbožňuju!“ Dokonce i mě ta její řeč nadchla, a tak jsem jako hloupá pokyvovala se širokým úsměvem.

„Vždycky jsi taková byla. Pamatuješ ve čtvrťáku? Najednou ses objevila u mě před domem, řekla jsi, ať si sbalím teplé oblečení a jely jsme stanovat!“ Obě jsme se opět zasmály a Angela pokyvovala hlavou.

„Nebo jak mě Erik pozval na rande a já se tak lekla, že jsem na dva týdny odjela za babičkou do Port Angeles!“ vyprskla jsem smíchy a kroutila nad ní hlavou.

„Tvůj táta po tobě málem vyhlásil pátrání, protože jsi nedala nikomu vědět, že jedeš pryč!“

„Taky jsem pak měla po návratu dva měsíce domácí vězení.“ Smály jsme se, jako by šlo o pravdivé vzpomínky a ne o snůšku výmyslů, které jsme sypaly s naprostou lehkostí z rukávů.

Pořád jsem netušila, o co tady jde, ale jedna věc mi byla naprosto jasná. Tahle cizí osoba, ať už vědomě nebo nevědomě, ale měla jsem pocit, že ta první možnost je správná, mi tady pomáhá zbavit se otravné Bennettové a zajistit mi alibi pro můj útěk. Znělo to šíleně a dost neuvěřitelně, ale čím víc jsme mluvily, a čím častěji mi věnovala povzbudivý úsměv, tím víc jsem si tím byla jistá.

„Takže odjíždíte?“

Obě jsme souhlasně přikývly a otočily se k Sofii, která předváděla sukni v kombinaci s košilí a svetříkem a vypadala naprosto neodolatelně. Tentokrát už jsme tleskaly obě. Sofi se mi rozběhla do náruče, nadšeně mě objala a pak k neuvěřitelnému překvapení asi nás všech se vrhla kolem pasu i blondýně a pevně kolem ní obtočila ručičky.

„Teto Angelo, jsem tak ráda, že jsi přijela!“ zavýskla a už jí zase nebylo.

„No, Bello.“ Blondýna si musela odkašlat, protože z přepadení, které na ní udělala má dcera, byla očividně dost mimo. „Eh, myslím, že bychom se měly přemístit a koupit něco i tobě, ať mi v těch horách nezmrzneš.“ Mrkla na mě a vydala se za Sofií. V půli cesty se ještě obrátila a tvrdě pohlédla na Samanthu.

„Moc mě těšilo, paní Bennettová, třeba někdy příště.“

S pokrčením ramen jsem se na mrchu století pousmála. „Mrzí mě, že nedorazím, Samantho, ale jak vidíte, mám mnohem lepší plány. Pozdravujte ostatní.“

Otočila jsem se k ní dost neslušně zády a vpadla do kabinky k těm dvěma, které se chichotaly a do náručí braly všechno oblečení, které se Sofii líbilo. Bez jediného slova jsem jim pomohla všechno odnosit k pokladně, kde to k mému neuvěřitelnému překvapení zaplatila blondýna zlatou kreditkou na jméno Rosalie Cullenová.

Nadzvedla jsem obočí a založila si ruce v bok. Opětovala můj pohled, ale tvářila se dost nevzrušeně, jako by se vůbec nic nedělo, což mě už začínalo dost štvát.

„Sofi, co kdyby sis šla sednout do cukrárny? Kup si koktejl a nějaký dortík, s maminkou za tebou za chvilku přijdeme, ano?“ Dala malé do ruky bankovku a ještě ji pohladila po vlasech.

Sofie se na mě tázavě podívala, a když jsem přikývla, beze slova odcupitala do protější cukrárny. S Rosalií jsme pobraly všechny tašky a vyšly z obchodu. Vážně se mi nechtělo dělat poprask uvnitř, aby na nás nějaká vyděšená prodavačka zavolala ochranku.

Posadila jsem se na kamennou lavičku u kašny a počkala, až mě má společnice napodobí.

„Tak povídej.“ Pozvedla obočí a prohlédla si dokonalé nehty.

„Nemůžeš mi prostě poděkovat?“

„Ráda ti poděkuji, ale nejdříve bys mi mohla pár věcí vysvětlit!“

„Bože, Bello! Proč se v tom musíš patlat? Nestačí, že jsem ti pomohla?“

„Tak promiň, že mi přijde divné, že ženská, kterou jsem v životě neviděla, zná mé jméno! A dokonce i jméno mé dcery a mé kamarádky ze střední!“ Na okamžik se zatvářila trochu provinile, ale nakonec mykla rameny a zahleděla se do vody.

„Kdybych ti to vysvětlila, stejně bys mi nevěřila a myslela si, že jsem blázen.“

„A co si o tobě asi tak myslím teď?“

Zacukaly jí koutky a mně taky. Vážně jsem si připadala, jako bych mluvila s cvokem, a já jím byla nejspíše taky.

„Že jsem dokonalá a nikoho hezčího jsi ještě nikdy neviděla?“ Nad jejím návrhem jsem se rozřehtala a pobaveně zakroutila hlavou.

„To jsi tedy odhadla dokonale.“ Pořádně jsem si ji prohlédla a po chvilce přemýšlení k ní natáhla ruku.

„Bella Swanová.“ Se širokým úsměvem ji přijala a já sebou lehce cukla nad jejím ledovým dotekem.

„Rosalie Cullenová, ráda tě konečně poznávám.“

„Konečně?“ Nadzvedla jsem tázavě obočí a pobídla ji tak, aby už konečně kápla božskou.

„Když ti řeknu, že už nějakou dobu pozorujeme, co se s tebou děje, budeš vyděšená?“

Pusa se mi samovolně otevřela dokořán, srdce se mi roztlouklo tak moc, až jsem se bála, aby nevystřelilo z mé hrudě a naplnilo mě zděšení. Copak je z nějakého úřadu pro týrané ženy? Nebo od policie? Zatraceně!

„Ach, toho jsem se bála. Uklidni se, jasné? Já ti nechci nijak ublížit, ale pomoct ti!“

„Jsi-jsi policajtka? Nebo sociální pracovnice?“

Teď to byla ona, kdo na mě vykulil oči.

„Cože? Vypadám jako policajtka? Nebo jako jedna z těch děsivých ženských?“ Vyměňovaly jsme si pohledy. Ten můj byl vyděšený, její zhrozený. Zase mi jemně myklo koutkem úst.

„Kdo tedy jsi?“

S povzdechem si prohrábla své krásné vlasy a protřela si roztržitě zlaté oči.

„Jednodušší otázku bys tam neměla?“

„Dobře. Jak jsi to myslela s tím, že mě už nějakou dobu pozorujete?“ Šlehla po mně rozladěným pohledem.

„Zkus to ještě jednou.“

„Fajn! Proč jsi mi pomohla?“

„Protože vám to dlužím.“

„Nám? Jako Sofii a mně?“ Zase se zarazila a tentokrát vypadala už úplně bezradně. Rozhodila ruce do strany a zaklonila hlavu.

„Ne. Tedy ano. Nebo vlastně ne!“ zafuněla a opět si zajela rukama do vlasů. Já už z ní taky začínala být pomalu nervózní a zmatená. Všechno, co mi zatím řekla, dávalo buď minimální, nebo žádný smysl.

„Proč jsi tady, Rosalie?“ Konečně sebou přestala šít a upřela na mě celou tíhu svých zlatých očí.

„Protože jsem se už dál nemohla dívat na to, co se s tebou děje, a taky jsem konečně zjistila, kdo jsi… Musela jsem ti pomoct. Aspoň u tebe jsem to musela udělat správně.“

„Víš o mém životě.“

Jenom přikývla a smutně si mě přeměřila pohledem. Měla jsem z ní pocit, že se dokonce cítí provinile, což jsem nechápala.

„Něco jsi pokazila?“ Vykulila na mě oči a skousla si ret. Pak neznatelně pokývala hlavou.

„Udělala jsem velkou chybu a zničila jí toho nejlepšího… člověka.“

„Proč jsi to udělala?“

„Protože jsem mu chtěla pomoct.“ Zkřivila tvář a já se zasmála.

„To bych se tvé pomoci asi měla bát, ne?“

„Ne! Teď už si nedovolím udělat takovou chybu jako předtím. Dalo by se říct, že je chybou už jen to, že tady teď sedím, ale když Alice konečně zjistila tvé jméno, nemohla jsem jenom nečinně sedět…“ Mluvila tak rychle, že jsem jí jen stěží stačila.

„Kdo je Alice? Nějaká policajtka?“ Rosalie se rozesmála neuvěřitelným zvonivým smíchem, nad kterým se málem rozplynulo několik chlapů jdoucích kolem nás. Fascinovaně hleděli na smějící se bohyni sedící vedle mě a dokonce se zastavili a s otevřenou pusou nevnímali nic okolo. Ani své partnerky, které je dost nakvašeně tlačily pryč.

„Ne, Alice je má sestra. Ale to teď není důležité. Prostě jsem musela za tebou. Když mi došlo, že se chystáš utéct, uviděla jsem v tom příležitost…“ Zase se zasekla a omluvně se na mě usmála. Zhluboka jsem se nadechla a chvíli přemýšlela, co si o tom všem myslet, ale pořád jsem měla tak málo informací, že jsem to nakonec vzdala a zkontrolovala přes prosklenou výlohu cpoucí se Sofii.

„Máš krásnou dceru,“ pověděla najednou Rosalie a tak mě vrátila zpátky ke své osobě. „Ona je na tom všem asi to jediné dobré. S námi bys nikdy mateřství neprožila.“ Byla smutná a v očích se jí odrážela neuvěřitelná bolest, která mě donutila přisunout se k ní a lehce ji poplácat po rameni. Čert s tím, že jsem absolutně vůbec nic nechápala.

„Asi se nemám ptát, co jsi tím myslela, že?“ Pousmála se a zakroutila hlavou.

„Nemůžu ti to říct. Ne teď a ne tady.“ Chápavě jsem přikývla a postavila se na nohy.

„Takže, co teď?“

„Teď půjdeme provětrat tvůj šatník a pak se uvidí.“ Zakřenila se na mě vesele a po předchozích splínech už nebylo ani stopy. Oplatila jsem jí široký úsměv a vydala se do cukrárny, když jsem za sebou ještě zaslechla hlasitý povzdech.

„Tak moc se mu podobáš, Bello…“

Autor: Rhi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nástrahy osudu - 4. kapitola: