Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nástrahy osudu - 3. kapitola

02.08.2015 (21:30) • Rhi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1144×

3. kapitola

Tak trochu symbolicky jsem s pořádnou ránou zabouchla vchodové dveře a byla ráda, že tohoto mého malého úletu nebyla Sofí svědkem. Jakmile se výtah zavřel, rozběhla se na balkón, aby mohla vyhlížet, kdy se její otec objeví na chodníku a nastoupí do žlutého taxíku, který ho odveze na letiště.

Postavila jsem se zvědavě vedle ní, ale nedokázala jsem se zbavit strachu, že si to Matt ještě rozmyslí. Třeba mi viděl na očích, jak mě jeho odjezd těší a vrátí se, jen proto, aby mě za mou bláhovost a drzost potrestal.

Ale to se nestalo. Přesně podle plánu naložil zavazadla do kufru auta, nastoupil a během pár vteřin byl pryč. Doprovázela jsem ho pohledem, ale brzy se mi ztratil mezi záplavou desítek dalších, úplně stejných aut. Prostoupila mnou tak šílená radost, že jsem popadla Sofinku do náruče a přetančila s ní celý pokoj. Bláznivě jsem se rozesmála a má holčička se ke mně přidala, přestože neměla nejmenší tušení, co stojí za mým náhlým veselím.

Je pryč. Je doopravdy pryč! prozpěvovala jsem si v duchu a chtělo se mi výskat a skákat dva metry vysoko, i když by to znamenalo prorazit hlavou strop k sousedům, kteří by z toho asi nebyli dvakrát moc nadšení. Pokoušela jsem se uklidnit, ale moc se mi to nedařilo. Připadala jsem si totiž téměř volná jako pták, kterého po dlouhé době konečně pustili ven z klece a on mohl roztáhnout svá křídla bez toho, že by si ublížil. Naštěstí na mě vždycky platilo logické uvažování a tak jsem se jím i teď zchladila. Ještě pořád se může vrátit. S oslavami musím počkat, dokud si nebudu jistá, že nasedl do letadla a vzlétl do vzduchu.

Usadila jsem Sofi na šedý gauč, zapnula další díl její oblíbené pohádky a chvíli se s ní dívala. Hlavu mi zabořila do klína a já jí pravidelnými pohyby hladila po vláskách a užívala si tu krásnou chvíli klidu a pohody. Nemohla jsem tak ale sedět dlouho. Ta nově nabytá odvaha mohla hodně rychle ustoupit zbabělosti a strachu, proto jsem se sklonila, políbila Sofi na líčko a už mířila do naší ložnice. S rukou na klice jsem se párkrát zhluboka nadechla a nakonec odhodlaně vstoupila dovnitř. Okamžitě mě do nosu udeřila silně kořeněná vůně pánské kolínské, ze které se mi zvedl žaludek, a jen s obtížemi jsem polykala kyselé žaludeční šťávy deroucí se do krku.

Používal tuhle vůni už spoustu let, vlastně už v době, kdy jsme se na vysoké seznámili. Tenkrát mi připadala neodolatelná, ale za poslední měsíce se mi dokonale zhnusila a dokázala ve mně dokonce vyvolat panické pocity, jako by tady stál vedle mě.

Otřásla jsem se strachy a šla otevřít okno neschopná pořádně rozpohybovat své tělo. Snažila jsem se rozdýchat na čerstvém vzduchu v křečích stažené břicho, ale slabost mě přepadla v takovém rozsahu, že jsem si musela lehnout do postele a stočená do klubíčka čekat, až se mi dýchání a srdeční tep samovolně uklidní. Po několika minutách se mi to doopravdy podařilo a já byla schopná postavit se bez toho, aby se mi podlamovala kolena.  

Bello, přemýšlej přece! Neděláš nic špatného! Ono to tak možná nevypadá, ale už není jiná možnost, pokud si chceš sebe samé ještě někdy vážit a být pro svou dceru oporou a skvělou, fungující matkou!

Souhlasně jsem pokývala hlavou a odhodlaně udělala několik kroků ke skříni.

Hlava mi jela na sto procent a pomalu se mi v ní tvořil seznam věcí, které je třeba udělat. Nejprve sbalit věci, vybrat peníze, rozhodnout se, kam půjdeme, vysvětlit to nějak Sofí…

Vysvětlit jí to? Ale jak? Copak jí můžu říct pravdu?!

Ne, to nejde!

Myšlenku jsem okamžitě zavrhla a dál si lámala hlavičku neschopná cokoliv vymyslet. Nakonec jsem bezradně pokrčila rameny. Budu muset improvizovat a myslet za pochodu, jinak se odtud nikdy nedostaneme.

Otevřela jsem zrcadlové dveře skříně a zahleděla se na tu spoustu kostýmků, šatů, sukní, kalhot a halenek všech možných střihů. V bočních poličkách ležela malá hromádka obyčejných, vytahaných triček, pár domácích kalhot, lehké košilky, nějaké svetry a jediné rifle. Hlasitě jsem zafrkala a znovu se svalila na postel.

Potřebuji normální oblečení, přece nebudu utíkat v červeném kostýmu a v botách na podpatku! To bychom se moc daleko nedostaly, navíc bychom budily spoustu pozornosti a byly nenápadné asi jako opice v metru.

Vykoukla jsem ze dveří a chvíli pozorovala svou malou princezničku, která do sebe ládovala před chvílí upečené sušenky a sledovala pořad v televizi. V náručí pevně svírala hebkého modrého medvídka, kterého jsem jí koupila k minulým narozeninám na našem výletu do Kanady. Zdála se být naprosto spokojená a bezstarostná a já jí to pro jednou docela záviděla.

„Sofí?“ Zvědavě ke mně vzhlédla a obdařila mě nejnevinnějším úsměvem, jaký dokázala. Vycouvala jsem od svého původního záměru a kecla první blbost, která mě napadla:

„Moc to s těmi sušenkami nepřeháněj, ať tě nebolí bříško…“ Přikývla a spokojeně hňácala dál.

Protočila jsem nad sebou oči v sloup a ruce bezradně vnořila do vlasů. Pořádně jsem se za mahagonové prameny zatahala, až mi do očí vhrkly slzy, ale na bolest jsem už byla dávno zvyklá a tak mě spíše popostrčila kupředu.

V klidu, Bello, vždyť vlastně o nic nejde, jenom si uděláte hezké odpoledne…

„Sofí?“ zkusila jsem to znovu a opět si přitáhla její pozornost. „Co kdybychom si zajely do obchodu a koupily si nějaké hezké oblečení?“ Ani jsem nedomluvila a už nadšeně vyskakovala ze sedačky a vrhala se mi do náruče. Chtěla bych mít občas její nadšení, co se návštěvy butiků týče. Pro mě tato zábava vždycky představovala určitý druh utrpení, ale bavilo mě pozorovat maličkou při předvádění kousků, které jí padly do oka. V pěti letech jsem z ní měla úplnou modelku, ale trochu mě děsilo, jak se její vztah k nákupům může do budoucna vyvíjet. Dost živě jsem si dokázala představit nakupovacího maniaka, který neví, kdy přestat. Asi si bude muset najít pořádně bohatého chlapa, kterého tím nezruinuje.  

„Jdu se oblíknout,“ informovala mě nadšeně a v rychlosti mě líbla na tvář. Pokrčila jsem nad jejím úprkem rameny a vypnula televizi, i když jsem spíše měla chuť ji vyhodit z okna.

Vrátila jsem se zpátky do ložnice a krom luxusního prádýlka jsem si vytáhla jednoduchou tmavomodrou halenku a ty jedny jediné rifle. Snažila jsem se v zrcadle moc nezkoumat mé nahé tělo, které pokrývaly nejrůznější modřiny od temně fialové po hnusně žlutou barvu, ale ta podívaná mi neskutečně hypnotizovala pohled a já se nedokázala odtrhnout.

Sama jsem musela uznat, že nevypadám vůbec dobře. Byla jsem příliš vyhublá, tytam byly plné ženské křivky prsou a boků, ploché bříško a úzký pas. Vypadala jsem teď jako kost a kůže, až moc kostnatá s bledou kůží podivně napnutou. Zachvěla jsem se a raději na sebe rychle navlékla připravené oblečení. Naštěstí mě ten pohled nezničil a ani neuvrhl do deprese tak jako tolikrát předtím. Teď mě totiž motivoval a křičel na mě, že dělám správně.

Proto jsem k našemu malému výletu do obchoďáku začala přistupovat pozitivněji a asi se mi to doopravdy povedlo, neboť mě po chvíli zasáhla vlna radostného vzrušení.

Jdeme nakupovat! Pořídím si hezké, pohodlné a nenápadné oblečení, ve kterém se snadno ztratím v davu a nepřitáhnu tak na sebe nechtěnou pozornost!

Akce Útěk za svobodou může začít!  

S připitomělým úsměvem jsem na sebe hodila černé sáčko, do kabelky na chodbě shrábla peněženku, telefon a klíčky a čekala už jen na Sofi, které to šlechtění zabralo nějak moc času.

Když jsme o půl hodiny později konečně procházely kolem vrátného, snažila jsem se tvářit tak jako normálně, ne moc uvolněně, aby hned nepojal podezření, že mám dobrou náladu, ale ani nijak truchlivě. Nasadila jsem si proto unavený úsměv a jenom na něj zamávala. Druhou rukou jsem drtila Sofinčinu dlaň, ale ona se jenom usmívala, pobrukovala si melodii z pohádky a nijak nevyzvídala, proč se chovám tak praštěně.

Zarazila jsem se uprostřed prostorné vstupní haly, když k nám muž ve středním věku a modré uniformě zamířil a sejmul si z šedivějící hlavy svou čepici, která mi tvarem vždycky připomínala zobák kachny. Protočila jsem nad sebou oči v sloup a zhluboka se nadechla. Vymýšlet kraviny, to by ti tak šlo…

„Slečno Swanová, pan Adams mě informoval o svém odjezdu do Paříže a požádal mě, abych vám byl v případě potřeby plně k dispozici. Můžu vám tedy nějak pomoci?“

Vykulila jsem na něj oči a rychle zapřemýšlela. Ten prevít! Takže on si na mě zajistil hlídacího pejska? No, to si snad ze mě dělá srandu, ne? I když… Nějaká pozitiva by to mít mohlo…

„Je tak starostlivý!“ Nasadila jsem co možná nejpřesvědčivější výraz a usmála se, jako by mi to doopravdy lichotilo. Sofí se mi zahleděla zadumaně do obličeje a naklonila hlavičku na stranu. Trochu mě tím znervóznila, nemohla jsem si pomoct, ale občas jsem měla dojem, že všechno chápe mnohem víc, než by se mi líbilo. Znovu jsem se otočila na vrátného, lehce se k němu naklonila a ztišila hlas.

„Nechci vás nijak obtěžovat, vím, že máte spousty práce a odvádíte při jejím plnění skvělé výsledky…“ Mělo to přesně ten účinek, ve který jsem doufala. Starší pán se narovnal a hrdě vypjal hruď, jako by na něj svítily jevištní reflektory. A já děkovala za místo personalistky, které jsem před rokem opustila. Jenom díky němu jsem věděla, jak komunikovat s lidmi, aby dělali přesně to, co jsem po nich chtěla.

„Děkuji, slečno, ale nemějte starosti, pro mě je radost se o vás postarat!“ Pravé obočí mi vylétlo o kousek výše a jeden koutek úst mi vyjel v úsměvu, který se mi nepodařilo zastavit. Cítila jsem, jak se mi žene červeň do tváří a trochu si v duchu zaklela. Já se toho asi nikdy nezbavím!

„To je od vás velice milé, Arture.“ Doufala jsem, že si nevšiml rychlého pohledu na jeho jmenovku a bude si myslet, že si pamatuji jeho jméno. Ve skutečnosti jsem si ho nedokázala zapamatovat za celých pět let, co jsme tady bydleli a trochu jsem se za sebe styděla. Kdysi jsem takový ignorant nebývala.

Tak jak jsem si myslela, po oslovení křestním jménem úplně zjihl a já měla vyhráno. Ať udělám nebo řeknu cokoliv, nebude to vůbec zpochybňovat a zastane se mě. Přesně to jsem potřebovala, někoho, kdo mi v jakékoliv situaci uvěří a nebude mě podezřívat ze lži.

„Když už o tom mluvíme, chtěla jsem jet s dcerkou na nákupy…“

„Zavolám vám auto, slečno, okamžik strpení!“ Rychle od nás odpochodoval za recepci a já jen sledovala, kterak zvedá telefon a volá do garáže.

Odvážila jsem se podívat na Sofí a ona mi pohled nebojácně opětovala. Dřepla jsem si k ní a pohladila ji dlaní po hladké tvářičce.

„Těšíš se na nákupy? Mohly bychom pak zajít na zmrzlinový pohár…“ Drobnou ručkou mi uhladila vlasy kolem tváře a při zmínce o zmrzlině nadšeně nadskočila a vlepila mi pusu.

„Už se moc těším, maminko! A koupíme i tobě něco hezkého?“ Samozřejmě narážela na fakt, že si v obchodech skoro nikdy nic nekupuju, pokud to není nezbytně nutné. A to teď bylo.

„Nebudeš tomu věřit, ale maminka potřebuje spoustu nových věcí. Nemám co na sebe. Pomůžeš mi vybrat něco hezkého?“

„Máš doma spoustu hezkých věcí,“ prohlásila pochybovačně, ale v očích se jí už nadšeně blýskalo z vidiny spousty nákupních tašek. Po kom to dítě jenom je?

„To sice ano, ale všechny jsou až moc hezké. Chtěla bych něco normálního.“ To už se Sofí usmívala na celou pusu a nebylo moc těžké uhodnout, na co myslí. Skoro jsem nad její krásnou hlavinkou viděla imaginární seznam všeho, co si musím pořídit. Stálo mě opravdu hodně, abych nahlas nezasténala a nepokazila jí tak radost. Ale i přes nepříjemný pocit, který ve mně vyvolával pravý důvod této akce, jsem se přece jenom těšila. Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsme spolu šly někam samy bez dozoru. Prostě si to užijeme, ať se děje cokoliv. 

Autor: Rhi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nástrahy osudu - 3. kapitola: