Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Našeptávač - 9. kapitola

29.12.2013 (14:45) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1521×

9. kapitola:

Edward se svíjel na zemi, klečel, zuřil, vzdoroval... Ale mému nařízení nemohl odporovat. Nikdo mu nemůže odporovat! Potom, co mě nazval svou paní, jsem uslyšela kromě chechotu Volturiových i určitý ohlas obdivu. Ten černovlasý muž na mě pohlédl s neskrývaným zájmem, což mě vlastně trochu vyděsilo. Dychtivé oči, které na vás nehledají nic, protože si myslí, že už to našli. To mě děsí.

Přistoupila jsem k Edwardovi blíž, abych mohla prodiskutovat jeho osud s ostatními. Cestou jsem mu našeptala: „Budu klečet na zemi a mluvit jen, když mě k tomu vyzve Bella." Chci ho mít pořád pod svou mocí, kdyby si náhodou někdo z mých „spojenců" usmyslil, že už nejsem ta potřebná. Stála jsem před nimi a netrpělivě hleděla na Frenka. Jeho tvář byla dočista nečitelná. Vždy byl zapečetěná kniha, ale dnes vypadal přece jen trochu jinak. Trochu víc... smutný? Naštvaný? Na konci tunelu?

„Takže..." spustil ten černovlasý muž a s očekáváním na mě opět pohlédl. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila.
„Whisper," hlesla jsem hrdě. Když jsem to jméno vyslovila, ucítila jsem zmatek z Edwarda. Kolotoč zmatku...
„Tak, Whisper, myslím, že jsi nás všechny přesvědčila o své ojedinělé moci. Copak budeš chtít jako odměnu?" 
„Odměnu?" špitla jsem na Frenka, ale on na mě ani nepohlédl. Jen vdechoval syčivý dým z doutníku. „Frenk mi nic o odměně neřekl. Snad kdybyste mě seznámil..."
„Jistě!" skočil mi do hlasu. „Frenk je ale nezdvořak! Odpusť mu, Whisper. On vlastně ani neví, co se bude dít, stejně jako ty."

Najednou jsem ucítila něco za zády. Edward si opět namíchal dávku zmatku, strachu, zlosti... Byl napěchovaný jako plechovka Pepsi. Něco tu není v pořádku. Nezablokovala jsem mu čtení myšlenek, takže určitě ví, co má Aro v plánu. Zhrozil se toho?! Myslím, že bych si měla říct o pečený brambor, a rychle odsud vypadnout!

„Nevědět je někdy lepší," špitla jsem. „Snad jsem vám dopomohla k vašemu velkolepému pánu dostatečně, takže pokud to nevadí, mám už další práci."
„Já nerad zdržuji, Whisper, ale odměna je pro lovce upíru něco jako ukončení cesty. Měla by sis něco přát. Nebo to máme udělat za tebe?" pronesl usměvačně a pohlédl na světlovlasého muže.
„Co takhle se jí podívat do hlavy, copak by chtěla a konečně vypadnout, Aro? Puch tohohle města už mě dusí!" zavrčel onen platinový mladík.
„Stačila by letenka," pípla jsem bez rozmyslu. Potřebuju někam odjet a pokud mi chce Aro, jak jsem vypozorovala, zaplatit místo v letadle třeba na Nový Zéland, tak se rozhodně nebudu bránit.
„Výborný nápad!" vypískl Aro.

Skvělé! A já už se lekla, že se to nakonec všechno ještě posere. Ale kam pojedu? Že by na ten Nový Zéland? Peru? Výprava na Jižní pól? 

„Pojď sem, Whisper. Neboj, nic neucítíš. Jen se podívám, co vlastně skrýváš," zazpíval nadšeně. Očividně se rád hrabe v cizích hlavách. Tak na tohle odvětil slovy výborně? Slyšel mě vůbec? Já mu nechci a nebudu ukazovat svou mysl!
„Co to má být?" řekla jsem opatrně.
„Abys rozuměla, mnoho z nás má nějaký dar. A já bych se rád..."
„Neodporuj Arovi!" zasupěl ten blonďák.
„Ale no tak, Caie, ona určitě ráda poslechne."

Já a ráda poslouchat?! Cha, cha! Je mi jedno, co si o sobě ten natupírovanej upír myslí, já si nenechám lézt do hlavy. Nikdy jsem to nikomu nedovolila a ráda to tak zachovám. Jsem pyšná na to, že mi nikdo nemůže číst myšlenky. A jediný, kdo se kdy přiblížil mému ovládnutí, byl Frenk, a ten byl první a poslední!

Přistoupila jsem tedy k Arovi. Nevím, jak čte mysl, ale raději budu obezřená. Logicky k tomu potřebuje něco víc než jen pohled, jinak by mě prokoukl už dávno. Natáhl ruku a už se mě skoro dotknul, kdybych neuhla. Ale hned jsem natáhla dlaň k jeho. Odpor by byl hloupý a možná by to bylo i to poslední, co kdy udělám. Ještě než sem se ho dotkla, vypnula jsem mysl. Doslova jsem ji zatavila, seškvařila, zamknula, zapečetila, uzavřela před vnějšími i vnitřními silami. Aro mě pevně uchopil a stočil naše sevřeni do pohodlnějšího úhlu. Trošku pozvedl ruku, což jsme byla nucena udělat i já a soustředěným pohledem ustanul na spojení našich dlaní.

„Zvláštní, nic nevidím," špitl nevěřícně, ale zároveň s úšklebkem. 
„Jak můžeš? Brání se! Určitě použila svou moc, je to přece Našeptávač. Dokáže dokonale ovládnout mysl ostatních. Jak asi dokáže formovat tu svoji?" promluvila poprvé ta dívka. První slova a to nejpravdivější, co tu dnes bylo řečeno. Není úplně hloupá.
„Pravdu máš, Jane. Pusť mě do své mysli!" poručil Aro. Vzhlédl s urputným pohledem a silněji tisk dlaň. 
„Kdybych pouštěla ostatní do své mysli, nebyla bych tak dobrá," řekla jsem jasně a s řetelným odporem. 
„Jak chceš, Whisper!" pípl. Pokynul na Jane a dodal: „Uvidíme, jak se ti budou líbit naše ostatní dary!"
„Tohle ne!" vykřikl výhružně Frenk a poprvé se přiblížil blíž k nám. „Na tomhle jsme se nedomluvili."
„Spolupráce, Frenku. Je to jen o spolupráci a Whisper se rozhodla nespolupracovat. Chceš to ještě stručněji?" uhodila na něj Jane. 
„Měli jsme dohodu," pronesl klidně a potáhl si z bahnivě hnědého doutníku.
„Dohoda byla splněná. Odevzdáním Cullena všechno skončilo. Teď už staré úmluvy neuplatníš," pronesl Aro. „Jane, budeš tak laskavá?"
„S radostí, pane!" odvětila. „Bolest!"

Pořád stála na své předešlé pozici, jen na mě hleděla s libovým úsměvem. Jako když hledíte na kořist. Vnímala jsem její zorničky. Přímo hořely touhou potrestat mou neposednou pokoru. A pak jsem to ucítila - tu ne utuchající bolest. Celým tělem putovala jako elektrický výboj. Ponorka bolesti pronikla do mých žil, propálila je na písek, rozedrala je na prach... Ale jen na chvíli. Dost! Zapřela jsem se o svá nudlová, tenká kolena a vyštěkla jsem jako jaguár. „Přesuň svou moc na Ara!" našeptala jsem v mé hlavě tak hlasitě, že mé bubínky tančily tango. Na pár vteřin mě rozbolela hlava. Jane přestala. Už mě nemučila. Teď se ode mě odvrátila a svou pozornost věnovala Arovi. Ten začal nejednou skučet jako malý ratlík. 

„Na mě tvoje dary na provázcích neplatí!" křikla jsem. 

„Nepřestávej ho mučit!" našeptala jsem jí. Pokud chce válku s mocí, musí si uvědomit, že já toho dokážu hodně. Ale než jsme si to stihla vychutnat, najedno jsem cítila ostrou bolest pod krkem - Caius mi svou ledovou dlaní drtil hrdlo.

„Odvolej si tu loutku!" sykl a upíří silou zatlačil. Možná to nebyl úplně nejlepší nápad...

 Snad se líbilo! Komentáře sem. ↓

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - 9. kapitola: