Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda je blbec - 8. část

03.03.2011 (20:45) • Roxana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2801×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Náhoda je blbec – 8. kapitola

(Školní areál)

„Mám hlad! Přestaň,“ kárala jsem ho s úsměvem. Když už jsem na talíři měla poslední sousto, vidlička mi letěla naproti ústům, otevřela jsem je a čekala. Nic nepřišlo. Měla jsem zavřené oči, takže jsem toho moc neviděla, ale když se mi na rtech objevilo něco hodně moc ledového, namísto soleného a horkého, tak jsem si dokázala představit, co nebo kdo to je…

Edward se na moje rty přilepil jako pijavice. Jemně je třel a hrál si s nimi. Začalo mě šimrat v podbřišku, a to byl jasný signál pro mě, ať to utnu, nebo toho budu litovat. Odtáhla jsem se a zamračila se. Koukal na mě jako neviňátko, ale měla jsem na sebe zlost, kterou jsem si vybíjela na něm.

„To nebylo v domluvě. Řekl si jednu, nic víc,“ štěkla jsem a postavila se. Musela jsem mu připadat jako naprostá idiotka, když jsem se naštvala z pouhé pusy, ale ta jedna pouhá pusy pro mě v tuto chvíli znamenalo mnoho. A jak už to bývá, v nepravou chvíli přijde ne příliš dobrá nálada.

„Nehraj si se mnou, Edwarde! Vím, o co ti jde. Nehraj si na to, že tě zajímám. Já jsem tě poprosila jen o jedno, abys tu dnes zůstal, ale nechci, aby se mezi námi vytvořilo nějaké pouto, nechci! Navíc je mi jasné, že tě já, jakožto nechutná, stará ženská, nepřitahuju, tak mě přestaň dráždit,“ křičela jsem na něj a vztekala se… na sebe.

„Bello, já nevím, o čem to mluvíš,“ bránil se.

„Ne, ty víš přesně, o čem mluvím. A už toho mám dost, říkám to dnes naposledy… Nechci, aby ses ke mně už někdy přiblížil, jasný?!“ Upřela jsem na něj pohled a myslela to smrtelně vážně. Nesmím se k němu přiblížit. Ne, dokud si nebudu jistá sama sebou, což v brzké době nebude. Nedala jsem mu ani šanci, aby mi odpověděl.

Nechala jsem jídlo na stole a vystoupala po schodech do svého pokoje.

„Asi budu spát v obýváku,“ zaslechla jsem. Neodpovídala jsem, nejraději bych mu řekla, ať si jde lehnout se mnou, ale mohla jsem? Mohla jsem riskovat, že by mě viděl v mé pravé podobě? Nemohla, bála jsem se toho, co by mu Stvořitel udělal.

S hlasitým prásknutím jsem za sebou zavřela dveře a sedla si do křesílka. Za trest jsem si řekla, že budu spát tady, nechovám se tak, jak bych měla. Nemůžu si na něj stěžovat, udělala jsem si to sama, nikdy jsem ho neměla zvát do domu, a už jsem ho neměla políbit. Za tohle bych si nejraději pár vrazila. Křečovitě jsem sevřela víčka a snažila se usnout, doufala jsem, že až se ráno probudím, bude vše zas normální…

***

Když jsem se probudila, protáhla jsem se a na tváři se mi objevil úsměv. Ta postel byla tak měkká a krásně velká, až jsem se začervenala. Milovala jsem spánek a ještě víc, když postel splňovala určitá kritéria.

Pročechrala jsem si vlasy a posadila se do polosedu. Zkoušela jsem se rozkoukat, ale nějak moc mě zajímala ta postel. Můj pohled padl na křesílko, kde byla deka. Když jsem o tom tak přemýšlela, nezaspala jsem tam? Opravdu jsem spala na posteli? Kdo by mě přenesl?

Všech pět jsem si poskládala a dostala jsem strach. Ne! Moje tělo se začalo třást, hlava mě bolela, myslela jsem, že se mi rozdrtí bolestí. Kolena jsem si stáhla pod bradu a usilovně se snažila zklidnit moje tělo. Byla to velká námaha, když už jsem si byla jistá, že netřesu, vytasila se myšlenka, že mě Edward viděl. Huso jedna blbá, nadávala jsem si.

Vykopla jsem peřinu do větru a vyletěla z ložnice. Ani jsem na sebe nenatáhla župan. Běžela jsem dolů jen v pyžamu a v ponožkách. Rozrazila jsem dveře do obývacího pokoje a hledala jeho. Musí tady být, kam jinam by se poděl?

Zkoušela jsem nahlédnout ještě do ostatních pokojů, ale nebyl tam. Jako by se po něm slehla zem. Mojí pozornost upoutala růže, kterou jsem měla včera ve vlasech. Věděla jsem, že je to ona, neboť na stonku měla dva otisky špičatých zubů. Jeho zubů, když růži vzal do pusy a sevřel ji ústy.

Odešel, mihlo se mi hlavě, ani o sobě nedal vědět. Ale divit jsem se nemohla, včera večer jsem mu dala jasně najevo, že tady není vítaný a já o něj zájem nemám, což bylo z části pravda i lež.

Vzdychla jsem, až se mi stáhla hruď bolestí. Podívala jsem se na hodiny a usoudila, že je na čase, abych začala svoje tirádu. Dámy a pánové, přivítejte mladou učitelku ve starém těle, Isabellu Swanovou.

To příjmení se mi ani za mák nelíbilo, ale nevzbuzovalo tolik pozornosti, jako ostatní. Sklopila jsem hlavu a došla do koupelny, kde jsem se zamknula. Trochu si oddechnu, než do toho pekla vkročím oběma nohama.

***

Tady je lidstva, pomyslela jsem si, a zaparkovala mezi dvě nablýskaná auta. Mohla jsem se mezi ně řadit, autíčko, které mi Stvořitel pořídil, se mi moc líbilo. Dokonce jsem ho pojmenovala – Sísí. Takhle se jmenovalo moje štěňátko, než mi umřelo.

Přestala jsem myslet na minulé časy, vylezla jsem z auta, sáhla po tašce a vykročila po cestičce do školy, která se ohýbala pod počtem studentů – těžký sarkasmus.

Bylo vidět, že se tu noví kantoři vítají vřele. Každý mě pozdravil, některý chlapec utrousil poznámku na to, že by se mnou někam zašel, někdo se zas odvrátil, a ani nepozdravil. Ještě jsem neviděla svojí třídu a leze mi to tu na nervy, není to krása?

„Slečna Swanová?“ zeptal se muž s holou hlavou a pivním soudkem. Znechuceně jsem sebou ošila a přitakala.

„Těší mě, jsem ředitel školy, Jason Havers,“ představil se mi. Přikývla jsem a podala si s ním ruce. Pokynul mi, abychom se vydali do jeho pracovny, kde mi předá smlouvu a já mu hodím autogram. Už, abych to prokleté vyučování měla za sebou.

Pracovna nebyla nijak přepychová. Starý stůl, jedna židle za stolem, dvě před ním a kartotéka. Jak jednoduché. Ukázal mi místo na židli, směle jsem odmítla a usmála se.

„Pravidla znáte, koukal jsem do výkazů, učila jste i na lepších školách, než je tato. Doufám, že budete skvěle vycházet s kolektivem, a zalíbí se vám tu.“ Usmála jsem se a podepsala se mu. Byl to nezvyk držet tužku po dlouhé době, ani nevím, kdy to bylo naposledy. Kruci, jak se dělá psací velké ‚S‘?

Do ruky jsem dostala rozvrh a mapku školy. Došla jsem ke třídě, kde stál, štítek s mým jménem, vypadá to, že mají novou třídní učitelku. Modlila jsem se, aby v té třídě, nebyl nikdo z Cullenů. Nadechla jsem se a vstoupila dovnitř. Atmosféra třídy byla v plném proudu. V prvních lavicích byl hlouček kluků a živě debatovali s nějakou dívkou, zřejmě nějaká hvězda školy.

Zaklepala jsem podpatkem o zem a tím vzbudila pozornost. Všichni usedli, když jsem měla rozhled nad celou třídou, spatřila jsem Edwarda, jak se rozvaluje v poslední lavici. Okolo něj se sápaly dvě holky. Je vidět, že ten kluk nemá o holky nouzi. Proč jsem sem vlastně přišla, když by si vystačil s lidskou dívkou? Zkoušel se někdy od ní nasytit?

Rychle jsem zapřáhla takové myšlenky a zasedla za katedru. Puberťáci, to bylo jasné. Stoupla jsem si a koukala na první lavici, kde seděla dívka, která měla více make-upu na obličeji, než mozku v hlavě. V puse si převalovala žvýkačku ze strany na stranu a byla ke mně otočená zády. Zrovna si domlouvala rande s jedním klukem, co jsem tak zaslechla.

Stoupla jsem si vedle ní a poklepala dlouhým prstem na desku stolu.

„Slečno, říkají vám něco zásady slušného chování?“ zeptala jsem se zdvořile, i když bych jí nejraději jednu vrazila. Drž se, Bello!

„Hm,“ zamručela a otočila se čelem ke mně. Třída obdivně zahučela, jako by to byl nějaký dobrý čin, či skutek, že dlabe na kantora.

„Jak se jmenujete?“ Zvedla jsem obočí.

„Říkají mi Vé,“ řekla polohlasně. Táhlo to z ní jako z hospody, jestli pak o tom vědí rodiče.

„Výborně, Vé, já jsem vaše nová profesorka Isabella Swanová. Možná, že ostatní učitelé vám trpí vaše nevhodné chování, ale já ho trpět nebudu. Laskavě se otočte a poslouchejte. Mimochodem, vaše celé jméno?“

„Víte, že jste nudná? S vámi nebude zábava ani za mák. A jsem Violet… Violet Sanchez,“ představila se mi na půl pusy.

„Zlatíčko,“ sehnula jsem se blíže k ní, „pro tebe jsem paní profesorka a buď tak laskavá, drž své chování na uzdě. Možná, že s tvou prořízlou pusou putuješ do výšin, když se chováš drsně, ale u mě to nepůsobí. U mě můžeš putovat na kobereček do ředitelny se mnou v patách.“ Příjemně jsem se usmála a vzhlédla.

„To platí pro celou třídu, nejsem tu, abych vás učila slušnému chování, jsem tu na hodiny historie.“ Posadila jsem se na židli a dala si nohu přes nohu.

„Tak, jak se budete chovat vy ke mně, já se budu chovat k vám.“ Celou třídu jsem rentgenovala, na každém jsem se podepsala pohledem. Viděla jsem naštvanou Violet, udivený pohled černovlasého chlapce a jako poslední jsem si nechala Edwarda. Na tváři mu hrál pobavený úsměv…

Jak se bude vyvíjet Bellin vztah k Edwardovi? To je otázka, kterou budeme řešit v příští kapitole...

Roxana -> 9. část

Autor: Roxana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda je blbec - 8. část: