Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda je blbec - 9. část

dievca


Náhoda je blbec - 9. částReakce paní učitelky se Vám nelíbila, což znamená, že to chce přitvrdit. Co udělá s Edwardem Bellina krev?
Vše není jen o vzhledu, zvuk srdce hraje velkou roli též...
Roxana

Náhoda je blbec – 9. část

(Hlas krve)


„Tak, jak se budete chovat vy ke mně, já se budu chovat k vám.“ Celou třídu jsem rentgenovala, na každém jsem se podepsala pohledem. Viděla jsem naštvanou Violet, udivený pohled černovlasého chlapce a jako poslední jsem si nechala Edwarda. Na tváři mu hrál pobavený úsměv…

 


Normálně bych se zachvěla a posadila se na židli, neboť jsem váhu jeho pohledu nemohla unést, ale teď jsem se jen přidržela stolu a v duchu si odpočítávala, kolik sekund zbývá do konce hodiny. Začala jsem sahat po třídní knize a soustředit se na zápis absence, ale jeho pohled jsem cítila i v dekoltu. Nevědomky jsem si ho zakryla a pokračovala ve své činnosti, když v tom…

„Zvoní,“ zařval blonďatý maník a popadl tašku. Mihl se kolem Violet, poslal jí vzdušný polibek a odkráčel po krůčcích z místnosti. Vypadá to tu na vícečlenný románek.

„Než všichni odejdete, chtěla bych vás upozornit, že zítra budu zkoušet a zjišťovat, co umíte,“ řekla jsem všem s důrazem na slově ‚zkoušet‘ a usmála se. Polovina třídy hlesla a ta druhá se mi vůbec nevěnovala. Pokývala jsem hlavou, vzala si aktovku a odebrala se na další hodinu. Třída byla skoro prázdná, chtěla jsem ji zamknout, když se mi kolem zápěstí omotala něčí ruka. Trhla jsem sebou.

„Nemáš čistě svědomí,“ konstatoval s klidem. Zašklebila jsem se a snažila se věnovat zámku. Připadalo mi, že mi zámek utíká, nemohla jsem se do něho strefit klíčkem; chvěla se mi ruka.

„Prosím, mohl bys sundat tvou ruku z mých zad?“ zeptala jsem se nejistě. Sice mi jeho dotek děla dobře, ale byla jsem v takovém rozpoložení, že jsem se radši držela dál. Vztáhl ruce do obranného gesta a ustoupil o pár kroků dál. Pro sebe jsem si vzdychla a rychle zamknula. Srdce mi utíkalo maratón a moje hlava se mohla roztříštit na milion střípků.

„Jak ses ráno probudila?“ zeptal se zvědavě. Což mi připomnělo, že mám na jazyce otázku.

„Dobře, ale zajímala by mě jedna věc. Tys byl v mém pokoji?“ zeptala jsem se zastřeně a třela kožené ucho aktovky. Naklonil hlavu na pravou stranu a přiblížil se ke mně. Jeho mělký dech jsem cítila až na sobě. Vdechovala jsem ho a vydechovala. Ruce se mi potily a myslí jsem byla úplně jinde; on a jeho krása mě odrovnala, opět.

„Nevím, možné to je,“ zašeptal laškovaně a lehce se otřel nosem o mou tvář. Byla jsem ráda, že jsme ve školním areálu, jinak bych se od něj neodtáhla. Taktně jsem si odkašlala a ustoupila.

„Takhle se nesluší mluvit s novou profesorkou dějepisu, pane Cullene,“ řekla jsem vyrovnaně. Pokřiveně se usmál, letmo se dotkl mé ruky a zašeptal: „Hm, s profesorkou ne, ale s Bellou ano.“ Zachvěla jsem se a dívala se na jeho mohutná, vzdalující se záda. Opřela jsem se o dveře a vzdychla si. Tohle bude celkem těžké, pomyslela jsem si…

***

„Výborně. Jste vzorná třída, uvidíme se zítra. Všem přeji krásný zbytek odpoledne,“ řekla jsem s úsměvem a opustila třídu. Konečně poslední hodina. Byla jsem hroší než studenti. Na pohodlnou sedačku, plnou mísu brambůrků a kopečky zmrzliny jsem se těšila jako malá. Už jsem se viděla v autě za volantem a s nohou na plynu.

Přidala jsem do kroku, letem jsem pozdravila ostatní kolegy a běžela ke svému autu, kde na mě stálo překvapení. Zatajila jsem dech a rozklepala se mi ruka, ve které jsem držela klíče od auta. Na chvíli jsem se zastavila, opět vrátila dech do normálu a, už o poznání pomalejším krokem, jsem se blížila ke svému autíčku.

„Co tu chceš?“ šeptla jsem. Jeho úsměv se roztáhl do šířky, až jsem se lekla, aby mu nevypadly zuby.

„Přišel jsem si o něčem promluvit a následně tě někam pozvat,“ řekl pobaveně. Před očima se mi zatmělo a vybavily se mi chvíle, kdy jsem byla u Stvořitele. Když mě někdo někam pozval, nedopadl to zrovna nejlépe. Buďto jsem skončila s ním v posteli, nebo někde ve stinném koutku, tak či onak jsme se spolu vyspali. A mít Edward vedle svého těla, po opici se vedle něho probudit; velmi zajímavá představa, avšak nereálná.

„Promiň, ale nemyslíš si, že jsi drzý?“ štěkla jsem podrážděně. Otočila se na nás polovina parkoviště, ale Edward to dokonale zahnal do koutu.

„Jde je o menší projekt do vašich hodin.“ Zakroutila jsem hlavou nad jeho pohotovostí. Pokynula jsem mu rukou, ať se posadí do auta, že tohle vyřešíme v soukromí, nestojím o jiné pohledy, jeho mi bude stačit.

Nastartovala jsem auto a sešlápla plyn.

„Snad tě nebudou hledat,“ zašeptala jsem na jeho adresu. Zakroutil hlavou a usmál se.

„Ne, oni mě poslali,“ prozradil mi. Lehce jsem naznačila úsměv, ale hned mi došlo, že lhaní je jeho skvělá parketa.

„Jasně, tak o co jde?“ Přemístil svou ruku na mé stehno a já prudce zabrzdila, až jsem málem najela do stromu. Srdce mi zrychleně bylo, oči jsem měla vytřeštěné a žaludek se mi stáhl bolestí.

„Co… Cos to udělal?“ vykoktala jsem. Z tváře mu zmizel úsměv a vystřídal ho ustrašený výraz.

„Je ti něco?“ zeptala jsem se. Zakýval hlavou a vylezl ven z auta. Po jeho doteku mi na stehně zůstal teplý obtisk a chvějící se kůže. Rychle jsem se odpoutala a vylezla za ním. Stál u kmene stromu a zhluboka dýchal. Je s ním něco?

„Edwarde, je ti dobře?“ zopakovala jsem otázku. Zakýval záporně hlavou a podíval se na mě. Jeho oči byly černé, hladové, žíznivé… Objala jsem si ramena a ucítila něco mokrého na pravé paži. Krev… sakra! Rychle jsem si utrhla kousek trička, naslinila cíp a utírala krev. Byla vábivá, ale ne pro mě, nýbrž pro něj. Musí hodně trpět, když se nemůže napít, místo toho se snaží přemoct netvora v sobě.

„Promiň,“ zašeptala jsem. Každý jeho sval se napjal. Než jsem stačila zpozorovat jakýkoli jeho pohyb, přirazil mě na kmen stromu a své tělo nalepil na moje. Cítila jsem jeho teplo, jeho proudění krve a jeho přerývaný dech. Jeho ruka putovala po mé paži a sekala se v oblasti, kde byl omotaný kus látky nasáklý krví.

Zatajila jsem dech. Čekala jsem na jeho reakci. Zavřela jsem oči a zkusila se soustředit, ale pocit, že je přilepený na moje tělo, mě odváděla od reality.

„Pane bože,“ zahalekal. Otevřela jsem oči a spatřila menší závan větru. S roztřesenýma rukama jsem bloudila v povětří a hledala ho. Nikde nebyl. Zmizel! Hrklo ve mně. Co s ním ta moje krev udělala? Ublížila jsem mu? Sklopila jsem hlavu a s velkou silou jsem uhodila do kmene stromu. Vytvořil se tam menší důlek, nic víc. Měla jsem takový vztek, stačilo jen trochu a já jsem se ho zbavila. Moje krev ho ničí, mě to ničí.

Povzdychla jsem si a odkráčela za volant. Ještě naposledy jsem se podívala po okolí, zdali pak ho nespatřím opřený o strom, ale nebyl tam. Slehla se po něm zem, pomyslela jsme si a nastoupila. Cítila jsem jeho vůni. Radši jsem rychle nastartovala a uháněla domů, než bych se nad ním opět zamyslela.

Neobtěžovala jsem se aktovkou, vzala jsem klíče od domu a hnala se před dveře. Rozrušením jsem je nemohla otevřít, ale nakonec se mi to podařilo. Vpadla jsem dovnitř a zavřela za sebou s hlasitým zvukem dveře.

Zula jsem si boty, div jsem se nepřerazila, a došla do kuchyně, kde jsem do sebe hodila dvě sklenice vody. Menší spršku na obličej a do ruky jsem čapla rohlík. Zakousla jsem se do něj a přežvykovala jako kráva. Ani jedna kloudná myšlenka. Měla jsem vymazáno. Hlavičkou mi šrotovalo, co mi chtěl nabídnout. Opravdu se mnou chtěl být sám?

„Jsi naivní, Bello!“ zařvala jsem na sebe. Proč by se zahazoval se mnou, s takovou obludou, když má na výběr plno krásných žen. Ale nikdo z nich není upír, napovídal mi vnitřní hlásek. Pochybuji o tom, že on zjistil mou existenci, málokterý upír to pozná. Nemá ponětí o tom, s kým se setkává.

Položila jsem nakousnutý rohlík. Doklopýtala jsem se do sprchy, omyla si obličej, tělo, vlasy jsem si nemyla, jen je sčesala do drdolu. Přetáhla jsem přes sebe župan a lehla si do postele. Slastně jsem vzdychla, když se má záda dotkla postele. Ulevila jsme si, moje tělo bylo dneska na odpis.

Rozsvítila jsem si lampičku a vzala do ruky knihu. Sice nic moc obálka, ale obsah snad bude lepší. Začetla jsme se a snažila se vžít do příběhu. Nebylo to špatné, ale popisovat upíry podle vlastní fantazie, aniž byste o tom něco věděli, není moc pěkné. Nehledě na to, že jsou to samé kraviny. Ani s jedním nesouhlasím. Když jsem listovala dál, do oka mi padlo jméno ‚Eduard‘.

Tak podobné Edwardovi. On je snad všude, napadlo mě a knihu jsem zaklapla. Myslím, že pro dnešek jsem toho měla dost, hlavně jeho. Otřela jsem si čelo a cítila krůpěje potu. Z křesílka jsem si vzala froté ručník a otřela si obličej. Zakručelo mi v žaludku, dneska jsem skoro nic nejedla, ale byla jsem líná jít do kuchyně. Nebudu jíst, držím dietu, řekla jsem si a lehla si zpět do postele.

Dobrou hodinu jsem se převalovala ze strany na stranu. Nemohla jsem usnout. Pořád jsem se utírala, překopávala peřinu. Bylo tu děsné horko, ale topení zapnuté nebylo. Dokonce jsem si svlékla spodek pyžama, byla jsem tu jen v tričku a v boxerkách.

Posadila jsem se na postel a smutně si vzdychla. Věděla jsem, proč usnout nemůžu, to on mi nedá spát. On mě pronásleduje všude! Pohled mi padl na okno, které bylo otevřené jen na větračku. Vymrštila jsem se a běžela k němu. Když se venku trochu ochladím, zalezu do postele a usnu jako dudek.

Pootevřela jsem dveře a nakoukla. Všude byla tma, jen z povzdálí jsem viděla světla domu. Dům v lese je velmi opuštěný a tichý, pomyslela jsem si a objala si ramena. Opřela jsem se o futra a koukala na nebe, kde se blýskaly hvězdičky. Měla jsem chuť se jich dotknout, třeba by se mi splnilo přání a můj život by mohl být normální. Mohla bych začít od začátku, nikdy už neslýchat a nemyslet na moji minulost. Avšak to zřejmě nepůjde.

„Není to spravedlivé.“

„Co není spravedlivé?“ zeptal se něčí medový hlas a já sebou trhla. Seděl naproti mně, na obrovské větvi smrku…

 


 

Kdo to byl? Co asi chtěl? Mnoho otázek, žádná odpověď...

Roxana -> 10. část



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda je blbec - 9. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!