Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda je blbec - 7. část

26.02.2011 (18:30) • Roxana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3842×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Náhoda je blbec – 7. část

(Laškování)

„Na tom přání pořád trvám.“ Budu mu muset vyhovět, jinak odejde a já tu budu sama, to ani náhodou. V tak velkém domě nebudu. Moje ruce začaly putovat po jeho hrudi, až dorazily k zátylku. Tam se spojily a Edwarda jsem si přitáhla blíž k sobě. Na tváři měl blažený úsměv, což mě přimělo, abych se znovu začervenala…

Cítila jsem hrozné horko na obličeji. Než jsem svými rty pobídla ty jeho, sklopila jsem hlavu a snažila se dýchat v pravidelných intervalech, což nebylo zrovna moc lehké. Na zátylku jsem cítila krůpěje potu, které pomalinku, polehounku stékaly do nitra mého trička.

„Prosím, dívej se mi do očí,“ vyzval mě netrpělivě a svým prstem si mou hlavu zvedl do své úrovně. Jeho prst byl jako ochlazující rána, která mě povzbudí a navnadí. Očima jsem létala po místnosti, abych neviděla jeho obezřetný pohled.

Ovšem Edward si nenechal ujít šanci, kde by mě trochu nepotrápil. Mou hlavu tak uzemnil, že jsem hleděla pouze do jeho čistých očí, nikam jinam.

„Edwarde, já…“ Položil mi prst na rty, utnul mě. Přiblížil se ke mně a své rty spojil s mými. Nechala jsem ho, ať si pohraje, nic jsem s nimi nedělala. Edward se na moje tělo nalepil ještě víc, pokud to ještě šlo, a náruživě si mě vychutnával. Jeho pravá ruka bloudila po mé šíji; zasténala jsem.

Už jsem to nevydržela a trochu se zapojila. Mírně jsem pohnula rty a on toho vehementně využil. Dorážel na mě a ‚nutil‘ mě, abych přiložila ruku k dílu. Rajcovně jsem se zavrtěla a pocítila opojný pocit uspokojenosti, když se Edward trochu oddálil, aby splašil narůstající erekci.

Jednu ruku přemístil pod mé tričko a prsty dělal malé krůčky, až dorazil ke kostnici mé podprsenky. Strnula jsem. V mysli se mi vytasila slova Stvořitele. Celibát pořád platí. Rychle jsem zastavila Edwardovu ruku a odtáhla se od něj. Přerývaně jsem dýchala a snažila si opět okysličit mozek.

„Dál… nemůžeš,“ vzdychla jsem. Bylo znát, že má na jazyce mnoho otázek, ale nevyřkl nahlas ani jednu, za což jsem mu byla nesmírně vděčná, všechno bych si zkazila.

„Chápu to, byl v tom jen polibek, nic víc,“ uzavřel to Edward a nabídl mi pomocnou ruku. Tupě jsem na něj zírala, o co se to pokouší, až pak mi došlo, že je nějak vysoko, dlaněmi jsem šmátrala okolo sebe a narazila na zem. Zřejmě jsem skončila na zemi, pomyslela jsem si. Kajícně jsem se usmála a jeho ruku přijala.

„Měla bych si jít vybalit, počkáš tu na mě dole?“ zeptala jsem se zaškrceným hlasem. Měla jsem stažené hrdlo.

„Když sebou pohneš a nebudu tady sám… pak ano.“ Usmál se a pohladil mě po klíční kosti. Uhnula jsem.

„Promiň, ale ne,“ zašeptala jsem a odešla. Schody se linuly do kulovitého tvaru, až se mi po minutě dělalo zle. Klopýtla jsem a málem skončila na zemi, kdyby se mi okolo pasu neovinulo železné sevření.

„Děkuji,“ pípla jsem a doufala, že mě pustí, ale nestalo se tak. Byl hrozně blízko mého obličeje a opět se ke mně nakláněl. Už jsem uvnitř sebe uzavřela vnitřní boj a v duchu se nechala políbit, ale on se jen sehnul, okolo mých rtů se mihnul, a sebral růži, která mi z vlasů vyklouzla.

Šetrně ji sebral, vložil si ji do úst a se mnou v náruči, jako bych byla lehké peříčko, se vydal do pokoje, který se rozkládal vprostřed celého paláce. Byl sladěný do zelené barvy, připomínající světle olivovou barvu, všechno vybavení moderní, nic staršího typu.

Postavil mě na nohy a doběhl pro kufry. Zřejmě mu nedošlo, že jako ‚člověk‘ bych o jeho rychlosti neměla nic vědět.

„Vybalíš si sama, nebo chceš pomoct?“ zeptal se s podtónem pobavenosti. Strčila jsem do něj a tím mu dala najevo, že tu není vítaný, což byla z části pravda. Dveře se za mnou zacvakly a já se vydala na prohlídku koupelny. Byla nádherná. Nejradši bych si napustila vanu, lehla si do ní a relaxovala, ale nechat Edwarda dole, to by byl hřích.

Vyndala jsem si s kufru jen pyžamo; ne moc sexy ani babičkovské, zkrátka bavlněné, bílé pyžamo se srdíčky. Dnes jsem neměla sílu na vanu, protože jsem věděla, že bych podlehla. Stoupla jsem si pod sprchu a pustila horkou vodu. Ulevila jsem si, ale pocit vzrušivosti mě neopouštěl.

Když jsem vylezla z koupelny, zkoušela jsem rozpoznat, co dole dělá, ale neslyšela jsem nic. Naprosté ticho. Vzala jsem si ponožky s čumáčkem zajíčka a potichounku našlapovala na plovoucí podlahu. Ano nezaskřípala, hodná holka.

Sešla jsem schody a nahlédla do obývacího pokoje. Nebyl tu. Zvláštní, že by odešel? Opravdu by mě opustil, kvůli tomu, že jsem ho odmítla? Bože můj, nemělo se to stát, začala jsem si vyčítat.

Svezla jsem se na poslední schod a složila hlavu do dlaní. Málem mi ukápla znovu slza, když jsem ucítila tu vábivou vůni z kuchyně. Než jsem se zorientovala, napověděl mi zpěv, který se linul z té místnosti. Na tváři mi tkvěl úsměv a já se vydala za tím zpěvem. Byla to krásná melodická píseň s podtónem dráždivosti.

Trochu jsem se předklonila a nakoukla dovnitř. Napůl oblečený anděl stál u plotny a kroužil s vařičkou ve vzduchu. Pak vyhodil žlutou hmotu do vzduchu a dopadla zpět na pánvičku. Úžasem jsem zahvízdla, a tak jsem si zkazila výhled na holá záda anděla.

„Neměla bys tu být, když jsem napolovic svlečený,“ napomenul mě, ale usmíval se. Zakroutila jsem hlavou a popošla blíž k plotně. Vábivě to vonělo, sliny se mi nahrnuly do pusy a stěží jsem je polykala.

„Máš hlad?“ zeptal se. Neodpověděla jsem, můj žaludek se o to postaral. Koukala jsem na něho. Když si toho všiml, trochu se otočil, takže jsem opět nic neviděla.

„Zřejmě tě rozrušuje ta svlečená košile, omlouvám se, ale pocákal jsem si ji olejem, proto jsem ji sundal, nemáš tu něco… většího?“ Měla bych, ale tvoje tričko ti nedám, ani náhodou!

„Ne, myslím, že nemám,“ zapřela jsem. Pousmál se.

„Neměla jsi v kabelce moje tričko?“ Pozvedl obočí a nakrčil nos, když se místnost linula vůně vajíček.

„No… možná,“ přitakala jsem, „ale nedám ti ho, ještě bys mi zkazil tu vůni. Tvoje chyba, budeš spát nahatý,“ řekla jsem vážně, ale koutky mi cukaly. Jen pokrčil rameny a na stůl mi hodil talíř s omeletou. Zasedla jsem ke stolu a čekala, kdy se tam posadí on.

„Nebudeš jíst?“

„Nemám hlad,“ zalhal, ale řekla jsem si, že se tak lehce nevzdám. Vstala jsem, po dlouhé době jsem našla talíř, a nandala mu také porci. Postavila jsem to před něj.

„Budeš jíst taky, nebo se toho ani nedotknu,“ poručila jsem mu. Spolkl tlustý knedlík a sedl si na židli. Usmála jsem se a podala mu příbor. Abych nic nezameškala, rychle jsem se posadila a po očku ho pozorovala. Nutil se k tomu, což se mi moc líbilo, jeho znechucený obličej a ty svaly, jak se napínaly, když to silou vůle polykal.

„Mám nápad,“ vypálila jsem. Přisunula jsem si židličku blíž k němu a sáhla po vidličce. Napíchla jsem malý kus a mířila si trajektorii k jeho ústům. „Nakrmím tě,“ řekla jsem mu na vysvětlení jeho překvapeného výrazu. Nenamítal nic. Pouze seděl jako kamenná socha a koukal na mě skrz dlouhé řasy.

„Jak dlouho to jídlo budeš pozorovat? Nebudu tu stát dlouho, chci se ještě koukat na film,“ přiměla jsem ho, ať si pospíší. Edward otevřel pusu a já toho využila. Rychle jsem mu vajíčka vrazila do úst a čekala, co z něho vyleze. Kroutil pusou a jen si s tím pohrával. Zřejmě mu to moc nechutnalo.

„Přesolené?“ dobírala jsem si ho. Zakřenil se, ale spolknul to. Vzal si ode mě vidličku a začal krmit mě. Měla jsem velký hlad, takže jsem nic nenamítala a s chutí jsem se do toho pustila. Edward byl kouzelný. Vždy, když jsem se usmála, vidličkou zaletěl někam za mě a já měla vajíčka v nedohledu.

„Mám hlad! Přestaň,“ kárala jsem ho s úsměvem. Když už jsem na talíři měla poslední sousto, vidlička mi letěla naproti ústům, otevřela jsem je a čekala. Nic nepřišlo. Měla jsem zavřené oči, takže jsem toho moc neviděla, ale když se mi na rtech objevilo něco hodně moc ledového, namísto soleného a horkého, tak jsem si dokázala představit, co nebo kdo to je…

Překvapení? Myslím, že ne. Ovšem další kapitola bude...

Roxana -> 8. část

Autor: Roxana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda je blbec - 7. část: