Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda je blbec - 14. část

04.04.2011 (10:00) • Roxana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2665×

Náhoda je blbec – 14. část

(Žárlivý zlomek sekundy)

Zavřela jsem oči, abych zabránila úniku dalším slzám. Ledabyle jsem sešla schody, vlezla jsem do rukávů bundy a do ruky si vzala klíče od auta. Pohled mi padl na svázaný puget růží. Neodolala jsem a jednu si musela utrhnout. Dala jsem si ji do vlasů a s těžkým svědomím jsem sáhla na kliku.

„Utíkáš? Nikam nepůjdeš, dokud to já neřeknu,“ ozval za mými zády neznámý hlas…

Strnula jsem. Nahmatala jsem rameno tašky a pevně jej stiskla. Ruce se mi potily. Cítila jsem studený dech, který mi narážel do zad. Pomalu jsem se otočila, křečovitě jsem se postavila proti osobě, která mě z neznámého důvodu nenávidí.

Podívala jsem se dotyčnému do obličeje a v obličeji mi zamrzly mimické svaly. Hnědé vlasy jí spadaly do obličeje, červené oči si mě prohlížely tak vražedně, až jsem se pod nimi přikrčila.

„Takové malé štěně,“ štěkla a přistoupila ke mně. Instinktivně jsem začala couvat, ale únik mi zatarasily zamčení dveře. Lomcovala jsem jimi, ale nepomohlo mi to. Její zlověstný úsměv se mi vyrýval v paměti. Zavřela jsem oči a pustila jsem tašku na zem.

„Nevzpomínáš si na mě?“ zeptala se jakoby nic. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a podívala jsem se na ni. Dívala jsem se na ni a přemýšlela, odkud ji tak mohu znát. Připomínala mi někoho, ale neměla jsem ponětí koho. Byly mi povědomé její oči, kterýma mě propichovala.

„Pořád si nevzpomínáš?“ Zakroutila jsem hlavou a více se natiskla na dveře. Zasmála se. Smích, jenž se mi zařezával do uší, mě dráždil. Její počínání mi přišlo nelogické. Rozepnula si mikinu, vyhrnula si rukáv a ukázala mi poranění zápěstí. Když jsem viděla vyryté znaky na její kůži, projel mnou strach.

„To není možné,“ zakoktala jsem. V hlavě mi poletovaly myšlenky všeho druhu, ukazoval se mi její obličej, ale ani náhodou by mě nenapadlo, že by to byla ona! Vypadala úplně jinak, změnila se…

„Copak? Připadám ti jiná?“ Spolkla jsem tlustý knedlík a podívala se jí do obličeje. Na tváři měla jizvu velkou asi deset centimetrů. Levé oko měla modré a nos trochu nakřivo, jako by ji někdo ohodil a nos špatně jí srostl.

„Změnila ses,“ řekla jsem potichu. Hrubě se zasmála a popadla mě za předloktí.

„Já vím, za to jsi pořád stejná mrcha,“ zařvala mi do obličeje. Lomcovala jsem s rukou, ale její stisk byl pevný. Podívala jsem se do očí, které lačnily po krvi. Jejich intenzita mě děsila.

„Seleno, pusť!“ křikla jsem. Hrubě se mnou třískla o zem a posadila se mi na hrudník. Zastavila mi přísun kyslíku a její váha mi uvízla na těle. Přidržela si mé ruce za hlavou a vytasila špičáky. Rázem mi doběhlo, proč tak nenávidím upíry. Nenávidím jejich vzpurnou povahu, dřímá v nich monstrum, které lační po krvi. Hnusné pijavice…

„Myslela jsem si to,“ zaštěbetala, „on tě stejně neproměnil. Je to slaboch.“ Nechápavě jsem se na ni podívala. Nerozuměla jsem slovům, která mi tu vyprávěla. Slezla ze mě a posadila se vedle mě, ruce mi však pořád držela v železném sevření. Přeci jenom jsem byla poloviční upír, takže jsem neměla tolik síly jako ona.

„Už je to dlouhá doba, co jsme se viděly naposledy, vůbec ses nezměnila,“ poznamenala. Cítila jsem z ní těžkou ironii, ale byla jsem ráda, že už mi neleží na hrudníku, mohla jsem volně dýchat. Cítila jsem se nesvá, zbytečně jsem tu s ní marnila čas, zatímco Edward si razí cestu ke mně domů. Musím se odsud co nejrychleji dostat.

„Seleno, opravdu nemám tušení, proč tu jsi. Nemám na tebe čas, ani náladu, potřebuji tady odtud vypadnout,“ řekla jsem poněkud nervózně.

„Pořád jsi taková zmije, myslela jsem si, že tě naše poslední setkání odnaučí se chovat jako paní světa.“ Chytila mě pod krkem a přirazila na zeď.

„Když jsem tě tenkrát nechala žít, bylo to pod podmínkou, že tě Stvořitel promění v plně hodnotného upíra, ne že tě nechá jako napůl chcíplého člověka a upíra. Měla jsem tě zabít, ušetřil by si s tebou trápení a čas,“ zavrčela. Ruce jsem měla podél těla a koukala jsem se jí do tváře.

„Nepřišla jsem za tebou jen tak. Už mě unavovalo, jak mi tu zacláníš. Nenávidím to, moc dobře to víš, když jsme se chytly minule. Řekni mi, co tě přivedlo k Edwardovi?“ Jeho jméno mi uvízlo na rtech. Snažila jsem se před ním prchat, ne vysvětlovat bývalé rivalce, jak jsem se u něj ocitla.

„Se-le… Seleno,“ vydechla jsem. Měla jsem stažené hrdlo a nevydala jsem ani hlásku.

„Čekala jsem od tebe trochu důstojnosti, ale ne, ty sis nedala říct. Dokonce ses upnula na mého snoubence, jak ti s ním bylo v posteli?“ Dech se mi vytrácel z plic, ale ještě jsem byla při smyslech a nemohla jsem uvěřit svým uším. Selena je snoubenka Edwarda? Proboha, asi už mám halucinace, to není možné, ani smysl by mi to nedávalo.

„Teď už nemluvíš? Kdo ti svázal jazyk?“ štěkla podrážděně. Stisk její ruky povolil, ale úplně nezmizel. Odkašlala jsem si, pořádně jsem nemohla popadnout dech.

„Nevím nic o tom, že bys byla jeho snoubenka,“ zaskuhrala jsem. Zasyčela.

„Moc dobře víš, o čem mluvím, nedělej ze sebe hloupou! Proč jsi přišla k Edwardovi?“ Kdybych to věděla, odpověděla bych jí, ale sama jsem v tom měla guláš. Nevěděla jsem, proč mě k němu Stvořitel poslal. Za trest? Očividně, ale co z toho měl on? Chtěl mi tolik ublížit, že mě nechal zamilovat se, a potom mi přikázal, abych odešla?

„Stvořitel mě poslal. Potřeboval se nakrmit od svého druhu, neboť mi bylo řečeno, že jeho družka odešla, jako by se po ní slehla zem. Nikdo nevěděl, kde je. Opravdu netuším, proč jsem tu,“ řekla jsem zastřeně. Oči jí zčernaly.

„Jak mi můžeš tak lhát? Nikdy by mě Edward nepovažoval za mrtvou, nikdy, rozumíš?! On mě miloval, já to vím, musel…“ Podle mě už mluvila z cesty. Její zoufalé výlevy mi byly upřímně k ničemu. Potřebovala jsem se co nejdříve vypařit, nesmí mě tu najít, prostě nesmí. Navíc, moje síla se vytrácí a už pomalu nemám energii na to, abych tomu všemu čelila sama. Potřebuju krev, potřebuju jíst, jediná šance, jak to překonat, bude krmení od zvířat – nejkrajnější možnost. I když mi nedá tolik síly jako krev upíra.

Pomalu jsem se začala šourat ke dveřím. Selena klečela na zemi se sklopenou hlavou a bědovala. Doufala jsem, že je z toho všeho vykolejená natolik, aby si mého odchodu nevšimla. Až po tak dlouhé chvíli jsem si uvědomila, že se mi po tváři řinou slzy. Bylo jich tolik, že jsem skoro neviděla na cestu, ale nevzdávala jsem to, šla jsem dál. Když v tom…

„Nikam nejdeš!“ Zvučný hlas proťal vzduch v místnosti. Podívala jsem se na nich přes skelné oči a nesměle se zašklebila.

„Jestli si on myslel, že jsme mrtvá, proč by se zaobíral tebou? Abys ho nakrmila? Ne! Nesmí se to stát. Jedinou ženu, kterou kdy miloval, jsem byla já. Nikdo moje místo nezastoupí, nikdo ani ty!“ Ukázala prstem na mě. Zajíkla jsem se, když mě začala tahat za pramen vlasů. Ostrá bolest vyrazila přes zátylek až do zad.

„Prosím…“ zakuňkala jsem. Nic. Dál mě táhla po zemi na zahradu. Dál v ruce držela mé vlasy a nepříčetně sebou šila. Tváře jsem měla mokré, slzy v očích mě štípaly, ale nemohla jsem se jí postavit, neměla jsem na to sílu.

Mráz mi přejel po zádech, až jsem sebou ošila. Poznala jsem, že se mnou hodila o kmen stromu a odebrala se do kůlny. Cítila jsem divnou pachuť na jazyku. Sáhla jsem se na rty a ucítila jsem krev… Sakra, už takhle mám málo energie, ještě ať ztratím krev.

Před očima se mi dělaly mžitky, když jsem zahlédla Selenu, jak si libuje nad kopou papíru se sirkami a benzínem.

„To nemyslíš vážně,“ zašeptala jsem zlomeně. „Vždyť se nic neděje, Edward tě určitě miluje, vrátí se k tobě,“ snažila jsem se ji přesvědčit, ale zbytečně. Vůbec mě nevnímala. Věnovala se čistě své činnosti. Když oheň vzplál, hrozivě se zasmála a otočila se ke mně.

„Nastal den, kdy tvoje tělo shnije v plamenech. Už tenkrát jsem tě měla zabít, roztrhat tě na kusy, abys mi nikdo nelezla do cesty, ale ne. Byla jsem blbá, poslechla jsem Stvořitele a teď jsem se akorát ujistila, že mě moje láska už nemiluje. Byla jsi blízko něj, držela ses ho za ruku, líbala jsi jeho rty… Dělala jsi takové věci, které mně nedovolil. Za to mi zaplatíš.“ Ohnala se po mně a udeřila mě do obličeje.

V čelisti mi divně křuplo a ven jsem vyplivla krev. V duchu jsem zaklela. Pomalu ale jistě jsem upadala do polospánku. Už jsem neměla sílu vzdorovat, srdce se mi zpomalovalo a oči klížily. Na dosah ruky jsem ucítila horko. Byla jsem blízko ohně. Pár metrů mě dělilo od smrti. Jen pár sekund by trvalo, než bych odešla na druhý konec.

Uvítala bych ho s otevřenou náručí. Vím, že bez něj už bych jen tak nevydržela. Selena mi pomůže zbavit se té bolesti.

„Seleno, ne!“ zařval medový hlas, ale už bylo pozdě…

Děkuji za komentáře k minulé kapitole...

Roxana -> 15. část

Autor: Roxana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda je blbec - 14. část: