Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda je blbec - 15. část

08.04.2011 (20:15) • Roxana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2631×

Náhoda je blbec – 15. část

(Krvavé vyznání)

V čelisti mi divně křuplo a ven jsem vyplivla krev. V duchu jsem zaklela. Pomalu ale jistě jsem upadala do polospánku. Už jsem neměla sílu vzdorovat, srdce se mi zpomalovalo a oči klížily. Na dosah ruky jsem ucítila horko. Byla jsem blízko ohně. Pár metrů mě dělilo od smrti. Jen pár sekund by trvalo, než bych odešla na druhý konec.

Uvítala bych ho s otevřenou náručí. Vím, že bez něj už bych jen tak nevydržela. Selena mi pomůže zbavit se té bolesti.

„Seleno, ne!“ zařval medový hlas, ale už bylo pozdě…

Celé mé tělo polilo horko. Pomalu ale jistě jsem upadala do bezvědomí, slyšela jsem jen vzdálené výkřiky, podle zvuků lámání větve, žalostné vzlyky a poté studený dotek a obličeji. Naposledy jsem se snažila usmát, abych dala najevo, že je mi to všechno líto, a nechala jsem svá víčka spadnout… Navždy.

Na rameni jsem cítila bodavou bolest, na čele studený obklad a celé moje tělo nebylo schopno reagovat. Byla jsem jako přejetá parním válcem. Rty jsem měla suché, potřebovala jsem trochu vody, v nejlepším případě krve.

Chtěla jsem se otočit na pravý bok, ale sykla jsem bolestí. Na tváři jsem ucítila mokro. Poznala jsem, že mi tečou slzy, když mi dopadly na hřbet ruky. Nevím, zda jsem plakala bolestí, ale jedním jsem si byla jistá… U ucha jsem slyšela melodický šepot. Někdo mě chlácholil a šeptal mi do ucha, že bude vše dobré.

Jeho intonace hlasu mě uklidňovala. Zkoušela jsem zastavit silou vůle proud slz a přiměla jednu ruku, aby se zvedla. Bohužel bez žádného efektu.

„Nezatěžuj se tím, odpočívej,“ nabádal mě medový hlas. Pomalu jsem začala otevírat oči, abych mohla spatřit jeho krásu. Poznala jsem, že je to on, neboť moje tělo na jeho hlas zareagovalo. Slyšela jsem každý úder svého splašeného srdce. Pro sebe jsem se usmála. Bylo rádo, že je blízko mě.

„Edwarde,“ vydechla jsem s těžkým oddechováním. Okolo zápěstí se mi omotala studená ruka a já ji s co největší silou zmáčkla. Potřebovala jsem cítit jeho přítomnost. Potřebovala jsem vědět, že je tu, u mě.

„Neboj se, neopustím tě,“ řekl mi sebejistě. Křečovitě jsem sevřela víčka a umanutě zavrtěla záporně hlavou.

„Nevěřím, nevěřím, že mě neodpustíš,“ zašeptala jsem. Palci mi přejel po tváři a sklonil se nade mnou. Svými rty se otřel o ty mé a políbil mě, lehce.

„Přísahám.“ Přiměla jsem se otevřít oči a podívat se na jeho andělský obličej. Stálo mě to velké úsilí, avšak nedbala jsem své bolesti. Pro mě bylo důležité jen jediné, aby byl Edward v pořádku a nic mu nehrozilo. Vzpomněla jsem si na Selenu…

„Kde je ona?“ zeptala jsem se zastřeným hlasem. Jeho stisk byl silnější a intenzivnější. Podívala jsem se do jeho očí, abych byla schopna určit, jak se cítí. Odvrátil pohled. Zahlédla jsem, že jeho oči byly skelné, avšak ani jedna slza z nich nevyšla, neboť to ani nešlo.

„Už není…“ Jeho slova zněla sklesle, potemněle a hlavně smutně. Jako by ho zevnitř ničilo, že už není na tomto světě. Pohladila jsem ho po ruce a podívala se na něj. „Jak ses s ní znala ty? Proč o tobě tak hanebně mluvila, když probíhaly její poslední minuty života?“ zeptal se zaujatě. Trochu mě zaskočil tou otázkou, ale je pravda, že bych byla také zvědavá.

„Bylo to kdysi dávno… Se Selenou jsme se potkaly v jednom baru. Byla jsem, možná ještě jsem, mrcha, koho jsem chtěla, toho jsem měla. Nekoukala jsem do leva, doprava. Zkrátka, nechtěl bys mě v té době znát a jsem ráda, že jsi o mně nevěděl.“ Zvědavě zvedl jedno obočí. „Na úkor toho, že to byla moje dlouhodobá kamaráda, jsem se vyspala s jejím přítelem. Vím, bylo to ode mě ošklivé, ale nemohla jsem si pomoc. Selena se do mě pustila a vznikla potyčka. Od té doby jedna nenávidí druhou. Než se mě pokusila zabít, vyčetla mi, že jsem si omotala kolem prstu i tebe.“ Zakončila jsem svoje vyprávění o minulosti a dívala se na jeho ohromený obličej. Přišlo mi to divné, cítila jsem se provinile.

„Omlouvám se,“ pronesla jsem smutně. Otočil se na mě a vehementně kroutil hlavou.

„Ty za to nemůžeš! Naopak ty jsi mi otevřela oči, poprvé jsem viděl, jaká je to mrcha. Hrozně jsem se v ní zmýlil, mrzí mě to.“ Popravdě řečeno jsem jeho slova nechápala. Pokud jsem to dobře pochopila, jeho družka měla být mrtvá, nikdo neříkal, že je živá. Bloumala jsem nad tím, moje zvědavost byla větší než rozum, a tak jsem neváhala.

„Edwarde, Selena říkala, že jsi byl její láska, nevím, co si o tom mám myslet. Já myslela, že tvoje družka zemřela…“ Když jsem ta slova dořekla, dala jsem si ruku před pusu. Co jsem to zase provedla? Právě jsem se prořekla. On netušil, že o jeho životě něco vím, on neměl tušit vůbec nic…

Dívala jsem se do jeho hlubokých očí, které mě bedlivě pozorovaly. Snažila jsem se podívat jinam, ale můj obličej si držel v takové úrovni, že to ani nebylo možné. Vpíjel se do mě pohledem, i když nevím, co by tam chtěl najít.

„Já to věděl,“ pronesl nakonec tiše. Zakroutila jsem očima a vytřeštila na něj oči.

„Co jsi věděl?“ zeptala jsem se nechápavě. Stáhl své ruce z mého obličeje a podíval se ven skrz okno. Jako by hledal odpověď, co mi na to má odpovědět. Najednou vstal a popošel k oknu. Sáhl na fotku, kterou jsem měla položenou na krbové římse, a pohladil ji. Byla jsem tam já a obrovským plyšovým medvídkem na pouti. Ještě se Stvořitelem…

„Věděl jsem, že nejsi obyčejná. Když jsem stál blízko tebe, tvoje srdce nebylo tak rychle, jak by mělo. Tvoje tělo se chvělo, tvoje oči si mě podezíravě prohlížely a tvé chování, tvůj příchod… Zkrátka jsem tušil, že přijde někdo, kdo mi osvětlí moji nekonečnou minulost.“ Otočil se na mě a pokřiveně se usmál. Neustále jsme se na něj dívala, protože jsem nerozuměla ani jednomu slovíčku, co mi právě řekl. On věděl o tom, že nejsem obyčejný člověk?

„Jak –“

„Nevím, opravdu se mě neptej na to, jak jsem na to přišel.“ Dlouhými kroky přešel místnost až ke mně, chytil mě za ruku a sedl si vedle mě na zem. „Vím jen to, že Selena pro mě nebyla ta pravá, byl jsem jen zalepený a nedával si pozor.“ Podíval se na moji ruku. „Bello, ta pravá jsi ty!“

V krku mi vyschlo a já se začala dusit. Plácal mě po zádech, ale nebyla jsem natolik silná, abych se sama stabilizovala. Měla jsem minimum síly, potřebovala jsem krev, potřebovala jsem tu zatracenou tekutinu proto, abych byla schopná nabrat trochu energie.

Chytila jsem se za hrdlo a zabořila obličej do polštáře. Čím blíže bylo jeho zápěstí, tím více se mi v puse tvořil jed a moje zuby se začaly prodlužovat. Křečovitě jsem držela víčka u sebe, zastavila přísun kyslíku, abych nemusela vdechovat jeho vůni, jeho pach.

„Napij se,“ nabídl mi jakoby nic. Vytřeštěně jsem se na něj podívala. V očích neměl žádnou nerozhodnost, byl si jistý svou nabídkou.

„Napij se ode mě,“ zopakoval a natáhl ke mně své zápěstí. Rvaly se ve mně dvě já. Jedno by bralo jeho krev všemi deseti, ale to druhé já si vzpomnělo na Stvořitele, jeho slova a měla jsem jasno. Nemůžu se s ním dál stýkat, i kdybych měla zemřít. Nesmím se od něj napít, co si počnu, když budu bez něho, jen s jeho krví v těle.

„Edwarde, je mi to líto, ale nemůžu,“ vzlykla jsem splašeně. Jeho výraz se nezměnil, jako by chápal, proč se od něj napít nemohu, ale neustupoval.

„Bello, nenapiješ-li se, zemřeš! A to já nedopustím, jasný?!“ Zvýšil na mě hlas. Za normálních okolností bych mu oponovala a stavěla bych se na hlavu, ale byla jsem slabá. Já, moje tělo i moje sebeovládání bylo na nule. Abych se ještě na poslední sekundu přemohla, zacpala jsem si nos, avšak on se nedal. Své zápěstí si přiložil ke rtům, zuby si přejel po hebké pokožce a po chvilce se na jeho zápěstí objevila červená, životodárná tekutina. Oči mi zčernaly a začalo mě v nich pálit.

„Edwarde, proč mi to děláš,“ zašeptala jsem zlomeně. Zatvářil se smutně, ale své zápěstí přiložil k mé puse a mé ruce držel dál od úst. Kroutila jsem hlavou, stála jsem si umanutě za svým, když jsem spatřila jeho pohled. Doslova mi přikazoval, abych si vzala to, co potřebuju.

„Vezmi si ze mě, co potřebuješ. Jsem tu, abych ti pomohl. Bello, prosím.“ Už jsem to dál nevydržela. Chňapla jsem po jeho ruce, rozšířila oči, prodloužila špičáky a vrhla se na jeho zápěstí. Když se můj jazyk dotkl krve, projel mnou šok, moje rty se instinktivně přisály k jeho ruce a sály, dokud neměly dost.

Zaplavila mě vlna rozkoše, když jsem viděla jeho zbožný výraz. Doslova mě hltal očima. Cítila jsem jeho oslabenost v krvi, trpěl, když přicházel o svou krev, sám jí neměl mnoho. Stěží jsem se otočila ke své ruce, ohrnula si rukáv a nabídla mu svou ruku.

Podíval se na mě, jako bych spadla z višně, ale byla jsem si tím jistá. Přeci jenom jsem měl za trest ho nakrmit, za svoje hříchy se musí platit, jinak tomu není ani teď.

„Musíš,“ sykla jsem koutkem úst. S nepříliš souhlasným výrazem si vzal mou ruku k sobě, políbil ji, pohladil a poté se do ní zakousl. Na chvíli jsem se prohnula v zádech, neboť jsem pocítila nesmírnou rozkoš z jeho slabosti a oddanosti zároveň. Hltavě pil, až jsem cítila, jak saje mou kůži. Poznala jsem, že má v úmyslu se odtáhnout, ale to jsem nemohla dopustit. Nemá té krve tolik, aby mohl přestat.

Konejšivě jsem ho pohladila po vlasech a přivřela oči. Podíval se na mě. Jako by mezi námi probíhala výměna názorů, nemuseli jsme mluvit, za nás mluvily naše pohledy a naše doteky. Chvěla jsem se pod nimi a on pod mými. Najednou jsme si byli tak blízcí, ať už fyzicky či psychicky.

Ani nevím jak, ale v rychlosti jsem se octila pod Edwardem. Jeho volná ruka putovala po mém těle, až se zastavil nad mým tričkem. Chvíli si prohlížel mou hruď, která byla v dekoltu poškrábaná, a pak trhl. Objevila se mi husí kůže, ale nedbala jsem na to. Hladila jsem ho po obličeji a stále se napolovic věnovala jeho ruce.

Jemně mě hladil po břiše a kouzlil mi nad pupíkem malá kolečka. Koutky mi cukaly a on to moc dobře věděl. Odlepila jsem se od jeho ruky, jemně ranku olízla, aby se dříve zacelila, a odtáhla se od něj, ale jen na takovou vzdálenost, abych mu viděla zpříma do očí. Byly tak sytě zlaté, bylo vidět, že nabral takové množství energie. Jako by se jeho krása znásobila, což nebylo teoreticky možné. Obličej měl rozjařený a jeho ruce po mém těle bloudily, jako bych jim dala povolení.

Přitáhl si mě rty ke svým a hladově mě políbil. Chvíli jsem mu polibek opětovala, ale pak jsem se odtáhla a chytila ho za mužná ramena.

„Ještě jsi mi neřekl, co jsi měl se Selenou,“ rýpla jsem si. Když už jsem měla tu sílu dvojnásobnou, tak jsem se cítila mnohem lépe, a můj metabolismus se také uzdravoval rychleji.

„Už jsem ti řekl, že jsem ji zabil, protože se tě snažila zbavit. Nemohl jsem dopustit, abys mi zemřela, protože bych potom nemohl udělat tohle.“ Chytil mě za zátylek, sehnul se nade mě a pomalu překoval vzdálenost mezi rty.

Roxana -> 16. část

Autor: Roxana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda je blbec - 15. část: