Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje prokletých - 15. kapitola

Bolest - Rosabella Larrin Cullen moje práce


Naděje prokletých - 15. kapitolaTohle je úplně poslední kapitolka. Ale nebojte se, ještě nás čeká epilog. A co nás vlastně ještě čeká? Že by svatba? No, kdo ví, ale koho??? Tušíte? Pokud ne, dozvíte se v této kapitolce. Přeji příjemné čtení.

Bella:

Od Rosalie jsem odcházela s pocitem, že jsem udělala dobře, že jsem jí o Chrisovi řekla. Ještě ten den si pro něj s Emmettem přišli a vzali si jej. Nejdřív nám po něm bylo smutno, ale chodili jsme ho navštěvovat a časem jsme si zvykli a navštěvovali jej míň a míň. Navíc nastala zde v údolí tuhá zima, která nám dost často nedovolovala vycházet ven. Byla to horší zima než ta první, co jsem tu zažila. Nesnášela jsem tuto zimu. Byla pro mě horší také z důvodu, že jsem byla těhotná. Snášela jsem ji hůř. Těšila jsem se na jaro.

 

Jednoho dne, když začalo svítit slunce, ke konci března mi začaly porodní bolesti. Emily si vzala Katie k sobě. U mě zůstal jen Carlisle a Jacob. Všem začalo být jasné, že to nebude hladký porod. Ležela jsem vyčerpaná na posteli a na spáncích se mi leskl pot, unavené oči jsem měla opuchlé. Už jsem ani neměla sílu sedět ve speciálním porodním křesle.

 

„Musíš se snažit, Bello. Musíš tomu dítěti pomoct. Zatlač,“ říkal Carlisle.

Snažila jsem se tlačit dlouho, ale nešlo to a pak jsem omdlela a nic jsem necítila. Nevím, jak dlouho jsem nereagovala, ale slyšela jsem Jacobův tichý hlas.

„Bello, Bello. Vrať se mi!“

Chtěla jsem mu říct, že jsem naživu, ale v mém těle jako by nic nefungovalo. Slyšela jsem slabý pláč dítěte. Sebrala jsem všechnu sílu a otevřela oči.

„Jacobe,“ zašeptala jsem.

„Díky Bohu,“ slyšela jsem ho říct.

„Co dítě, žije?“ zeptala jsem se.

„Ano, máme krásnou holčičku,“ řekl.

„Holčičku?“

„Ano. Jak chceš, aby se jmenovala?“

„Nevím, co třeba Serené.“

„Dobře,“ pověděl Jacob.

Už je to měsíc od doby, co se narodila malá Serené. Stále žijeme tady v údolí Prokletých. Cítila jsem se zde odříznutá od světa. Jacob si toho všiml, že jsem tímto údolím zklamaná. Snažil se mi udělat radost vším možným. Sadil kolem našeho domku všelijaké květiny. Moc dobře věděl, jak je mám ráda. Jednou večer, když jsme byli sami v našem pokoji, jsem mu pověděla, že bych si přála krásný, velký dům s alejí. Také jsem mu pověděla, proč jsem pojmenovala naši dceru tak, jak jsem ji pojmenovala. Její jméno vzniklo ze složení jména mojí a Jacobovy matky.

 

Rosalie:

Už je to dlouho, co jsem Belle řekla, že zajdu za svojí rodinou. Nevěděla jsem, jak jim vše vysvětlit. Emmett mi slíbil, že půjde se mnou a pomůže mi. Tak jsme se společně rozhodli, že navštívíme moje rodiče v Trondheimu. Rozhodli jsme se, že jim oznámíme naše zasnoubení a že se chceme vzít. Rodiče byli strašně šťastní, když mě znovu uviděli. Báli se o mě, báli se, že jsem zemřela, ale oni pravdu neví. Sice byli zaskočeni mojí krásou, ale byli šťastní, že se jim dcera vrátila. Pověděla jsem jim, co se se mnou stalo, když jsem od nich utekla. Řekla jsem jim, že jsem tenkrát utekla proto, že jsem se necítila v našem domě šťastná, že jsem toužila po dítěti, ale že jsem neměla žádného muže, který by si mě vzal a učinil mě šťastnou. A také jsem záviděla sestře její děti. Proto jsem utekla a utíkala jsem až do lesa, kde jsem narazila na Emmetta. Byl zrovna na lovu zvěře. A všiml si mého skromného oblečení, tak mě vzal k sobě. S Emmettem jsme si utvořili náš malý příběh. Řekla jsem jim, že Emmett je šlechtic ze dvora krále Frederika a že jsem se do něj zamilovala a chceme se vzít. Také jsem jim ukázala můj zásnubní prsten, co mi Emmett dal. Rodiče moc potěšilo moje zasnoubení a navíc taky byli rádi, že jsem si našla šlechtice. Byli z toho tak nadšení, že nám řekli, že svatbu nám vystrojí hned zítra. Také mi pověděli, jak mě hledali, když jsem utekla. Že poslali dva vozy s vojáky, aby mě našli. Poručili jim mě hledat celé dva měsíce. Ale když se po dvou měsících vrátili, tak jim oznámili, že mě nikde nenašli. Byli z toho moc smutní. Říkali mi, že jsem jim měla napsat dopis, že jsem v pořádku. Mluvili jsme spolu celý den, až večer jsem si všimla únavy na svých rodičích a rozloučili jsme se a každý šel do svých komnat.

 

Já Emmetta vzala do svého starého pokoje, který patřil kdysi jen mně a teď byl jen náš. Rodiče nám tu během dne stihli přes služebnictvo nastěhovat velkou manželskou postel. Sice nevěděli, že ji nepotřebujeme, ale nevadí. S Emmettem jsme si celou noc povídali o tom, jak to šlo hladce a bez problému. Všichni našemu vymyšlenému příběhu věřili. Hned druhý den ráno začaly přípravy na naši svatbu. V kuchyni bylo velmi živo, musely se stihnout napéct koláče a dort. Já byla celé dopoledne se služkami, které rychle šily mé svatební šaty, a Emmett byl ve vedlejším pokoji, kde i na něj šily jeho svatební oblek. Po poledni bylo vše hotové a mohla se konat svatba. Emmett jel v kočáře napřed a já za ním jela v dalším. Jeli jsme jen kousek do místního kostela. Jelikož otec byl známý šlechtic, v kostele bylo vše připraveno a farář nás již očekával. Když můj kočár zastavil před kostelem, vozka mi otevřel dveře a hned vedle nich stál můj otec a podal mi ruku, abych se ho chytla.

 

Když si mě prohlédl, pravil: „Můžeme?“

Já mu jen přikývla na souhlas. Vedl mě dlouhou uličkou, kde na jejím konci čekal můj Emmett. Byl tak krásný v tom obleku. Když mě otec dovedl k Emmettovi, předal mu moji ruku. Já se podívala do těch překrásných Emmettových očí a byla jsem šťastná. Byla jsem vším tak unesena, že jsem ani nepostřehla, kdy se mě farář ptal na otázku, zda si beru zde přítomného Emmetta McCartyho Cullena. Emmett mě musel trochu pošťouchnout, abych se vzpamatovala a odpověděla:

„Ano.“

Poté už vše proběhlo tak, jak mělo, my se políbili a farář nám naposledy požehnal a pak jsme, už společně jako manželé, vycházeli z kostela. Ihned jsme nastoupili do připraveného kočáru a jeli zpět do domu. Doma na nás čekala svatební hostina. Museli jsme se přemoci a sníst svatební oběd. Oba jsme se u toho trochu šklebili, ale ne moc, aby nikdo nic nepoznal. Když jsme měli oběd za sebou, následovaly další chody, ale ty jsme už odmítli s tím, že jsme plní. Jako svatební dar mi otec daroval pozemky v Akershus na jihu Norska. O malém Chrisovi jsem jim neřekla. Domluvili jsme se tak s Emmettem. Rodiče by se navíc divili, kdyby ho viděli. Určitě by jim došlo, že s Emmettem ho nemám, určitě by si všimli, že je starší. Naši svatební noc jsme radši odložili na jindy. Rodiče by se asi nevyspali. Rozhodli jsme se, že zde strávíme ještě jeden den a pak pojedeme zpátky do údolí.

 

Když nastal den našeho odjezdu, s Emmettem jsme mým rodičům poděkovali za vše a řekli jim, že se přestěhujeme na mé pozemky, co mi darovali. Souhlasili s tím a řekli, že nás budou občas navštěvovat. Rodiče nám ještě darovali jeden z jejich nejlepších kočárů, abychom měli pohodlnou cestu. Přece to bylo jen daleko. Byli jsme tak šťastní, nemohli jsme se dočkat, až všem povíme o našem novém domově. Když jsme dorazili do údolí, rychle jsme s Emmettem spěchali k hlavní budově, kde Emm zazvonil na zvonek, aby přišla celá vesnice. Šli jsme tedy dovnitř a čekali. Po chvíli všichni dorazili a my jim vše pověděli.

„Všichni, co chcete jít s námi, si sbalte věci a za dvě hodiny se sejdeme u vchodu do údolí,“ pověděla jsem všem.

Poté všichni odešli.

 

14. kapitolaEpilog

 


Kdo všechno opustí údolí Prokletých??? Odpovědi na všechny otázky budou v Epilogu.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Naděje prokletých - 15. kapitola:

 1
4. Kačka
14.11.2011 [0:16]

fakt hezký, krásný, úžasný!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Příběh se Ti povedl a ani konec nebyl uspěchaný, jak se často u povídek stává. Opravdu úžasná a originální povídka§!! Jsem zvědavá na epilog :)

27.08.2011 [18:55]

Funny1 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. BabčaS.
27.08.2011 [16:03]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. marcela
27.08.2011 [8:29]

Jsem šťastná za Rosalii.Má dítě a to je krásné.Nádhera. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!