Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje prokletých - Epilog

29.08.2011 (08:15) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2260×

Bella:

Byla jsem tak šťastná, když nám Rosalie pověděla o svém svatebním daru. Sice jsem byla zklamaná, že jsem jí nebyla na svatbě, ale také jsem byla šťastná tou zprávou. S Jacobem jsme sbalili všechny naše věci, vše jsme uložili na koně a šli ke vchodu do údolí. Překvapilo nás, kolik tam bylo lidí. Nikdo neměl rád toto údolí, všichni se zde cítili odříznutí. Čekala tam skoro celá vesnice. Carlisle, Esmé, Jasper, Edward, Billy, Jacobovi přátelé, Emily, Sam a úplně vpředu u vchodu na kameni stál Emmett s Rosalií a všechny nás počítali. Zůstalo tu jen pár lidí, co se bálo, že když odejdou, že je poznají a zavřou. Většinou tu zůstali uprchlíci, co se zde schovali.

„Takže jsme, asi všichni,“ pověděl Emmett. „Můžeme vyrazit.“

Do našeho nového domu jsme šli po pevnině. Neměli jsme moc peněz na cestu lodí. A navíc, i kdybychom měli, tak jsme nemohli riskovat. Někdo by si všiml velké skupinky a hned by nás nechali zatknout. Přece jen lidé neměli rádi „prokleté.“ Cesta po pevnině byla dlouhá a jednotvárná, ale celou dobu jsme měli nádherné počasí. Cesta sice nebyla pořád snadná, ale dala se přežít. V noci jsme přespávali v lese a vždy jsme nabírali síly na další den. Děti cestovaly v kočáře od Emma a Rosalie, neušly by tuto cestu. Celkem jsme cestovali čtyři dny, než jsme dorazili na místo. Do sídla Rosalie Meiden Cullen, do Grestensholmu. Byla to rozlehlá a nádherná budova, postavená na obrovských žulových kvádrech a zakončená věží s hodinami a vlajkami.

„Zde budu žít já a Emmett s naší rodinou,“ pověděla nám Rosalie.

„A tohle bude váš domov, Bello.“

Podívala jsem se na Jacoba ohromeně. Rosalie nám věnovala panské sídlo.

„Opravdu tady budeme bydlet?“ zeptala jsem se.

„Ano, Jacob nám bude dělat statkáře,“ řekla Rosalie.

„Moc ti děkujeme,“ pověděla jsem a šla se podívat na náš nový dům. Byl to dlouhý úzký dům s přístavbami po obou stranách. Tvořil tři strany pěkného, trávou porostlého dvorku. A podle výšky štítu měl pokoje i nahoře. Byla jsem tak šťastná, když jsem to viděla. Byla to moje představa velkého krásného domu. Dokonce k němu vedla dlouhá cesta, ale bez stromů, ale to se může časem změnit. Šla jsem tedy dovnitř do toho překrásného domu. Bylo zde pár zařízených a pár nezařízených místností. Kdysi tu prý žil správce, který se o tyto pozemky staral, ale už umřel. Proto tu bylo jen pár místností, co bylo zařízených. Žil tu sám, tak jich moc nepotřeboval. Jacob nám ostatní místnosti zařídil sám. Bylo tu tolik místností, že jsme je asi sami nestačili používat. Ale Jacob trval na tom, že každou místnost zařídí. Každé dítě mělo svůj pokoj. My také. A ještě tu stále bylo plno volných místností. Dokonce i mozaika od Benedikta zde měla svoje čestné místo. Vždy, když jsem se na ni podívala, tak jsem si na něj vzpomněla.

Jacob mi také splnil moje přání a vysadil stromy podél naší cesty. Konečně jsem měla svoji vysněnou alej.

Jednou, když jsem vařila oběd, jsem si všimla, že je Jacob se mnou v kuchyni a opravuje náš jídelní stůl. Tak jsem se ho zeptala:

„Co myslíš, jak se má Benedikt? Myslíš, že už od nich Berta odjela?“

„To nevím, ale můžeme tam někoho poslat, aby mu dal zprávu, že se máme dobře, a že ho pozdravujeme. Nebo mu můžeš napsat dopis, do kterého mu vše napíšeš.“

Já  se tedy rozhodla, že mu napíši dopis. Večer, když jsem dala děti spát, jsem šla do kuchyně a vzala jsem pero a skicák, které mi daroval Benedikt. Chvíli jsem přemýšlela, jak začnu a pak se pustila do psaní.

Milý Benedikte,

ani nevíš, jak často na vás všechny myslím. A ani nevím, jak mám začít, chtěla bych Ti vše napsat, co se mi stalo od doby, co jsem se od vás musela odstěhovat. Když jsem vás opouštěla, Jacob mě vzal k němu do údolí. Tam jsem žila dva roky. Za tu dobu jsem se stihla za Jacoba provdat a porodit mu krásnou dceru Serené. Dokonce jsem našla i pravou matku Chrise. Patří paní hraběnce Rosalie Meiden. Vrátila jsem jí ho. Nejdříve nám bylo po něm smutno, ale chodili jsme ho dost často navštěvovat. Rosalie totiž bydlela s námi v údolí. V údolí jsem nebyla šťastná. Chybělo mi zde naše malování. Tak se Rosalie rozhodla jít za svým otcem a ten jí daroval pozemky v Grastensholmu. Zde také teď žijeme. A je to tu moc nádherné. Jacob mi udělal alej a je z něj statkář. O vše se tady stará. Moc bych si přála, abys to viděl. Je to tu opravdu překrásné.

Snad se ti žije také dobře. Doufám, že vás už Berta opustila a ty máš opět svůj klid. A jak se mají ostatní?

Moc je všechny ode mně pozdravuj.

S pozdravem Bella.

Když jsem dopis dopsala, srolovala jsem ho do ruličky a ovázala šňůrkou. Pak jsem ho nechala na stole a šla spát. Ráno mi Jacob pověděl, že pošle vozku za Benediktem. Tak jsem mu dala pro něj dopis. Vozka se vrátil za šest dní zpátky a nepřivezl nám moc dobré zprávy. Benedikt prý trpí, pije teď každý den a do kostela malovat už nechodí. Každý den se hádá s Bertou. Nehodlá od něj odjet. Dokonce vyhodila všechno jeho služebnictvo na ulici a on tam s ní žije jen sám. Ze služek se staly žebračky a chodí od domu k domu žebrat. To mě tak naštvalo, že jsem šla za Rosalií a vše jí pověděla. Ta mi slíbila, že napíše svým rodičům, ať mu pomůžou. Asi po dvou týdnech mi Jacob donesl dopis, že je jen pro mě. A že si ho mám otevřít sama a v klidu. Divila jsem se, kdo mi může psát, tak jsem zanechala práce na dvorku a šla do kuchyně ke stolu, kde jsem si sedla a otevřela dopis.

Milá Bello,

moc ti děkuji, co jsi pro mě udělala. Moc mi pomohla rodina Meidenů. Pomohli mi vyhodit tu strašnou ženskou Bertu. Dokonce jí, pomocí úřadů, zakázali vstup na mé pozemky. Budu mít od ní dokonce života klid. Mé služebné se ke mně vrátily a je to tu opět jako dříve. Dokonce mám další nabídky na malby kostelů. Už se na ně moc těším. Taky mě moc potěšil tvůj dopis. Jsem moc rád, že se máš dobře a jsi šťastná.

S pozdravem

Benedikt

Cítila jsem se moc šťastně, když jsem zjistila, že Benedikt se má moc dobře a žije tak, jako dřív. Musela jsem jít za Rosalií, abych jí za vše poděkovala. Byla jsem tím nejšťastnějším člověkem na světě.

Uplynulo několik let, co jsme bydleli zde v Grastensholmu. Byli jsme tu všichni šťastní. Lidé se nás nebáli. Brali nás mezi sebe. Emily se Samem bydleli ve vedlejší vesnici. S nimi tam šli i všichni Jacobovi přátelé. Billy zůstal s námi a Carlisleova rodina žila s Rosalií na zámku. Carlisle si postavil vlastní ordinaci, kde léčil lidi. Esmé si zařídila na zámku jednu místnost, kde navrhovala stavby domů a já jí pomáhala s výzdobou interiéru. Jasper si postavil kostel a šel do učení do Dánska na kněze. V Dánsku se potkal s dívkou jménem Alice, kterou si vzal. Když dokončil studia a stal se knězem, vrátil se do Grastenholmu do kostela i s Alicí. Dokonce taky byla upírka. Jasper ji nemusel měnit. Byla to moc milá dívka. Hned mi padla do oka. A myslím, že i nám všem ostatním. Edward stále běhal za ženami. Ten se asi nikdy nezmění, dokud nepotká tu pravou. Já a Jacob jsme měli ještě jedno dítě. Tentokrát ale chlapce. Pojmenovali jsme ho jen po mém otci, Charlie. Žili jsme tu moc šťastně a s láskou. Jacob mi jednou řekl, že jsem byla jejich nadějí.

„Díky tobě, Bello, jsme dostali novou naději. Byla jsi „nadějí prokletých.“

I když já si myslím, že novou naději jsme všichni dostali díky Rosalii.

K - O - N - E - C

15. kapitola

Jestliže jste došli až sem, gratuluji Vám. Dohromady jste přečetli 60 stran ve wordu, což činí 27 266 slov.

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje prokletých - Epilog: