Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na křídlech smrti - 3. kapitola

23.07.2010 (08:00) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3420×

3. kapitola

Tichá, živá hudba se odrážela od stěn akustického sálu a místnost se hemžila lidmi neobvyklých národností a zvyků. Vzduch voněl liliemi, řezanými ve vázách a světla časem ubrala na intenzitě.

Seděla jsem bez dechu a váhala. Myslel to vážně? Mám se otočit? Váhala jsem, protože, ač jsem si to nechtěla připustit, měla jsem o něm určitou romantickou iluzi a bála se, že si ji pokazím.

„Bojíte se?“ Očekávaná otázka, když jsem se viditelnou chvíli nehýbala. Zněl pobaveně.

„Nikdy...!“ vyhrkla jsem a narovnala se. Pochopil a jeho ruce se uvolnily a zpřístupnily mi tak otočení.

Doslova jsem se mu otočila v náručí a strnula. Naprosto jsem netušila, koho jsem čekala, ale na otázku: jestli chodí andělé po zemi, bych zapřísáhle odpovídala ano.

„Zklamaná?“ prolomil ticho, když jsem se nevyjadřovala. Zklamaná? Jak bych vůbec mohla? Přede mnou stál muž – chlapec s ostrými rysy ve tváři, smetanovou pletí, rozházenými bronzovými vlasy do stran, plnými něžnými rty, skroucenými do úsměvu a překrásnýma zlatýma očima.

„Dýchejte, Isabell!“ zasmál se.

„Maminka vás asi měla hodně ráda,“ poznamenala jsem s úžasem. Pravda, že jemu se příroda tedy opravdu nepomstila.

„Vaše jméno také není odstrašující, řekl bych dokonce, že krásnější, k tak půvabné ženě není…“

„Typoval jste mi snad krkolomný blábol?“ zamračila jsem se.

„Samozřejmě, že ne. To by žádnému andělovi neudělali…“ pohladil mě po tváři, „neříkejte, že vy jste mě neměla za hříčku přírody?“ ušklíbl se.

„Kdo říká opak?“ Povytáhl obočí…

„Už byste neměla pít. Smím vás pozvat na skleničku?“

„Právě jste řekl, že už bych neměla pít.“

„Neřekl jsem alkohol,“ mrknul na mě.

„Jahodový džus… s vodkou,“ houkla jsem na barmana.

„Máte v plánu se dnes opít?“

„Máte v plánu si také něco objednat?“

„Ne, nemám žízeň… Připiji si s vámi…“ Propaloval mě pohledem. Zvláštní situace, před chvílí mě rukama věznil před tím, abych se nemohla otočit a nyní má ruce v podstatě stejně, ale tělem jsme natočeni k sobě, abych mu nemohla utéct.

Černé sako mu kontrastovalo s bledou pletí, která díky umělému světlu z křišťálového lustru, nepatrně perleťově zářila. Vypadala jemně na dotek a sněhová košile, měla dva knoflíčky od krku uvolněně rozepnuté.

„Podvedl jste mě. Přála jsem si vidět vaši tvář a ne tvář zakrytou škraboškou…“ posmutněla jsem.

„Ne, vy jste se přála otočit, takový byl kompromis.“ V koutcích úst mu zacukalo.

„Nemohla jsem tušit, že máte škrabošku…“

„Stejně jako já nemohl tušit, zda-li je vaše jméno pravé…“

„Mám s sebou řidičák…“ vyhrkla jsem a rozesmála ho.

„Věřím vám.“

„Jste důvěřivý mladík, mám šanci obchodovat s vaší celou tváří?“

„Uvidíme časem, jsem si jistý, že na něco přijdete… Připijeme si?“ Naklonil se za mě, s upřeným pohledem a jeho rty se ocitly pár centimetrů od mých. Sama jsem pocítila, jak se mi divoce rozbušilo srdce, bylo mi skoro trapně.

Pobaveně se široce usmál, jako by ho slyšel, i kdyby nebyl hrudí namáčknutý na mou. Co měl v úmyslu, jsem pochopila, až když ruku nataženou za mnou, přitáhl mezi nás a držel v ní sklenku. Udivilo mě, že kdyby neměl v úmyslu natáhnout se pro pití, ale udělat to, co jsem si myslela, že chce udělat, nebránila bych se. Právě naopak.

Podal mi vysokou skleničku s rudou tekutinou a počkal až se napiji, sledoval každý můj pohyb a pohled.

Připadalo mi, podle toho, jak pootevřel rty a naprázdno polknul, jako kdyby chtěl být číší v mých ústech.

Když jsem upila, propletl své dlouhé prsty s mými a napil ze stejného konce, i s mou rukou na skle…

…

Edward byl vynikající společník a čas s ním plynul strašně rychle. Jediné, co nás otravovalo bylo, že mu každou chvíli zazvonil mobil. Prý jeho sestra Alice, malý rodinný uragán… Asi po pátém zazvonění, které díky věnováním se mně ignoroval, telefon vypnul.

Co mě štvalo, byla jeho škraboška a on to věděl. Řekla bych dokonce, že byl potěšený mou chutí nechat ji zmizet. Toužila jsem vidět jeho tvář celou. Tušila jsem, že i kdyby neměl masku na obličeji, byl by stále tak tajemný a přitažlivý jako doposud. Všimla jsem si, s jakou oddaností a láskou mluví o své rodině.

Postěžoval si mi, že zde ve městě nebydlí, byl svou sestrou přinucen přijet kvůli nákupům a večírku.

Jeho sestra bydlí s manželem nějaký čas ve Philadelphii a on s rodinou v Kanadě, proto se měli sejít zde.

„Kompromis…“ dodala jsem s úšklebkem, který mi oplatil.

Seděli jsme naproti sobě a skvěle se bavili. Edward byl vtipný a hovorný… Nedalo se říci, že by byl ukecaný, věděl kdy přestat a i chvíle mlčení byly příjemné a osvobozující. Ticho mezi námi, bylo ve znamení pronikavých pohledů a vřelých úsměvů.

Pochopila jsem z jeho vyprávění, jak moc jsou si se sestrou blízcí, už jen podle toho, s jakou něhou ji nazýval skřítkem. Ani netuší jaké ohromné štěstí má, že je z veliké rodiny, leč adoptované…

„Smím vás požádat o tanec, Isabell?“ Předvedl mi ukázkovou poklonu a nechal nastavenou dlaň ve výši té mé. I kdybych nechtěla, takové pozvání by se nedalo odmítnout…

„Sundáte si škrabošku?“ zkusila jsem.

„Ne, nesundám, ale za to slíbím, že vám nepošlapu střevíčky,“ usmál se.

„Ó, jak velkorysé.“ Protočila jsem očima a rozesmála ho naplno.

Vložila jsem ruku do jeho chladné, přesto něžné dlaně.

Všimla jsem si už dříve jeho studeného těla a překvapilo mě s jakou opatrností se mě dotýká, jako bych byla křehký porcelán a on mě nechtěl rozbít. Občas jsem ho nechápala… Ale nesnažila jsem se ho pochopit, patřilo mi to k němu a navíc… každý máme nějaké tajemství.

Odvedl nás na parket a začal se ladně pohupovat. Byl tak elegantní a jistý.

„Co cítíte?“ zašeptal znenadání a přerušil tak tichou chvilku mého myšlenkového pochodu. Tančili jsme již nějakou chvíli a za celou dobu ze mě nespustil zrak. Zaskočil mě.

„Co prosím?“

„Co cítíte v mé přítomnosti? Co cítíte, když jste blízko mě, v mém náručí!?“ zašeptal a vyčkával.

Neměla jsem v úmyslu mu odpovědět. Sama jsem to nevěděla.

„Povězte mi to, prosím..!“

„Co cítí květina, když zafouká vítr?“

„Je-li to vánek, pak něžné pohlazení, je-li to vichřice, pak strach a bezmoc.“

„Co cítí mraky, když plují po obloze?“

„Je-li obloha modrá, pak svobodu, je-li šedá, pak tíhu na bedrech…“

„Co cítíte vy?“

Nadechl se, chvíli mě propaloval pohledem a následně ostře vydechl.

„Přesně to, co bych neměl, Isabell…“

„Vy mi neodpovíte?“

„Ne.“

„Jak rád bych uměl číst vaší mysl…“ zaúpěl pro sebe a povzdechl si. Cítila jsem neskutečnou touhu poznat ho celého. Potřebovala jsem to jako kyslík.

„Odhalte svou tvář,“ zaprosila jsem.

„Výměnou - “ začal. Čekala jsem. „- Výměnou za polibek…“ zašeptal.

Držel mě pažemi kolem pasu a já své dlaně měla lehce položené na jeho prsou. Stále se se mnou kýval do rytmu hudby a díval se mi do očí. Nevím, jestli v nich hledal souhlas, odpověď na jeho otázku, co k němu cítím, nebo si jen užíval chvíli.

Vztáhla jsem k němu levou ruku a směrem od čelisti, kterou jsem konečky prstů dotekem pohladila, se dostala k okraji škrabošky. Malíčkem jsem přejela po celé délce hrany a uchopila její konec, nebránil mi. Přetáhla jsem mu ji přes hlavu. Byl tak nádherný, krásnější, než jsem si ho představovala…

Nechal mě se kochat jen malou chvíli, sehnul se k mé tváři, okamžik mi svým chladným dechem vypaloval cestičku po mém spodním rtu, zadíval se mi do očí a svými rty se žíznivě vpil do mých.

Byl to neskutečný pocit. Jeho ruce na mém pasu zesílily a přitiskly mě těsněji na jeho hruď, skoro mi vyrazil dech, přitom byl pořád jemný.

Něžně se svými ústy otíral o ta má a stejně jako naše těla tančila. Ve chvíli kdy pootevřel rty jsem pochopila, že svou část výměny jsem splnila a on se mě němě ptá. Má ústa se přizpůsobila a náš polibek se prohloubil.

Ucítila jsem jeho lehké pousmání a nádech, kterým v polibku vdechnul ten můj. Byl to jednoznačně nejkrásnější polibek, jaký jsem kdy dostala.

Jeho jazyk se vášnivě otíral o ten můj a ve mně rostla touha. Podle jeho zrychleného dechu a dlaní na mých zádech, které byly zaťaté v pěsti a svíraly tenkou látku mých šatů, jsem pochopila, že cítí stejné toužení…

Věděla jsem, že doba večírku, který jsme spolu strávili, se chýlí ke konci a vyprší nám čas. Už ho třeba nikdy neuvidím, to mě bolestivě zasáhlo v srdci. Se zavřenými víčky se má ústa na jeho, hladově snažila zapamatovat si každý pocit, vůni, pohyb a dotek…

„Pojď se mnou…“ zašeptala jsem v polibku.

„… Kamkoli.“

<- Shrnutí ->

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 3. kapitola: