Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My way to angels - 1

19.04.2011 (21:45) • BumbleBee • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1753×

Neměla jsem co dělat. Všechny věci už jsem měla sbalené a letadlo nám letělo až večer. Co bych teda dělala jiného, než koukala? Vždyť mi to jde tak dobře...

Matt – tak se jmenuje můj brácha – se mě několikrát ptal na moje vysedávání před kostelem. Jestli z toho nemám divný pocit jako nevěřící... Já ale nikdy neřekla, že nevěřím. Bibli jsem sice nečetla, nebyla jsem ani křesťanka, ale nemůžu říct, že bych nevěřila. V něco věřím. Netuším, jestli je to zrovna Bůh, ale třeba nějaká vyšší moc... Pro mě určitě existuje.

Každý se určitě někdy jen tak díval na mraky a hledal v nich tvary. Želvy, slony, draky... Cokoliv. A já byla zvyklá cokoliv hledat v lidech. Denně jsem tu vídala stejné lidi, kteří sem chodili se svými psy. Někteří je nechali jen tak běhat, někteří běhali s nimi a jiní se s nimi jen procházeli. Chodily sem i maminky a babičky s dětmi, protože vedle kostela je hřiště. Někdy tudy procházeli úplně noví lidé, které jsem pak už víckrát neviděla. A protože se soustředím jen na to, abych viděla, většinou si ještě pár týdnů pamatuju jejich tváře. Jsem divná, no a co? Aspoň nejsem jako všichni...

Pohled z těch kostelních schodů jsem znala zpaměti… A stejně jsem pořád měla co vidět. Třeba tu starší paní, která sem každý čtvrtek chodila se svým vnukem krmit holuby. Nebo tu mladou maminku s pětiletými dvojčaty – Zuzanka a Helenka. Obě strašně milovaly mandarinky a vždycky po sobě z legrace plivaly pecky.

Takových lidí, které jsem svým pozorováním alespoň částečně znala, byly desítky, ne-li stovky. I oni už mě tak nějak znali. Nejvíc mě znal ten slepý pán, co občas sedával na stejném schodě. S tím jsem si i povídala... Měl moc sympatickou psici, jmenovala se Gábi. Voněl mandlemi a kávou, hrozně rád vyprávěl vtipy a ještě raději se jim smál. Bylo na něm vidět, že se zrakem neztratil radost ze života... A teď se s ním loučím, naposledy se dívám na tramvaj dvacet dva, naposledy vzhlížím ke kostelní věži. Můj den skončil, je čas jít. Jít domů, abych ho následně opustila, a vydala se vstříc novému domovu, nové zemi.

„A krabice s barvami?“

„Už je taky v autě, Peggy, neboj. Nic jsme tu nenechali,“ ujišťoval mě Matt. Naposledy jsem se rozhlédla po bytě, ve kterém zůstal jen nábytek. Bez hrníčků a porcelánových slonů vypadaly police úplně jinak, cize.

„Dobře,“ hlesla jsem. Sice jsem se moc těšila, ale stejně to bylo docela těžké, odejít. Jenže to se v životě stává...

Byla jsem v prázdném domě. Stála jsem v půli dřevěného schodiště s rukou položenou na zaprášeném zábradlí a venku bylo podivné šero, způsobené černými mraky. Převalovaly se přes sebe v hustých chomáčích a zlobně se mračily na svět. Nevěděla jsem, co tu dělám... Rozhodla jsem se jít ke dveřím. Schodiště pod mými kroky zasténalo. Jak dlouho po něm nikdo nešel? Když vrzání dalšího schodu znovu prořízlo ztěžklé ticho, domem se prohnal vítr a kvílel v klíčových dírkách. Šel z toho strach. Už jsem chtěla být pryč a přitom jsem šla nejpomalejším krokem, jaký jsem svedla. Chtěla jsem si vzpomenout, jak a proč jsem se sem dostala. Byla jsem nahoře? Co je tam? Ohlédla jsem se a potlačovala touhu vyjít po schodech zpět a zjistit to. Já se přece pořád dívám a pamatuji si, co vidím... Další závan větru proletěl přízemím a otevřel vchodové dveře dokořán. Mezi černými mraky na okamžik prosvitlo slunce. Jak si mám vybrat? Tajemství, nebo krása? Z průvanu v domě mě zamrazilo a tak nad mou zvědavostí vyhrálo slunce – teplé a známé...

„Peggy,“ mluvila na mě tiše máma. Cítila jsem na kůži její dech, ale slyšela jsem ji matně, protože mi zaléhaly uši. „Budeme přistávat, vzbuď se.“

„Já nespím,“ zamručela jsem jako vždycky, když mě někdo vzbudil. Matthew se tomu vždycky smál. Zamrkala jsem a trochu se protáhla, jak mi to jen prostor v letadle dovoloval. Poslední přistání. Port Angeles. Možná byste chtěli vědět, proč se stěhujeme právě do Forks. Tak teda:

Mamka je ze Seattlu, kde se poznala se svým – teď už ex – přítelem, se kterým se pak odstěhovala do Prahy. Já se na to podrobněji nikdy neptala... Nikdy jsem ho neviděla, ale bylo legrační, jak jsme se k mámě dostala já.

V děcáku ze mě měli ostatní srandu. Pořád jsem čučela z okna, zírala do prázdna a podobně. Takže na mě v těch mých transech stačilo bafnout a já nadskočila jako skákací kulička. Jo, pro ostatní to byla legrace, ale já vlivem toho byla docela často na chirurgii – rozbitá hlava, podvrknutý kotník... To všechno jenom proto, že jsem prostě žila ve světě uvnitř mé hlavy, a když mě někdo v zamyšlení vylekal, vždycky jsem se o něco přerazila. Máma je zdravotní sestra, a když jsem se v nemocnici objevovala devětkrát do měsíce, už jsme se docela znaly. A nakonec se rozhodla mě adoptovat. Nutno podotknout, že co jsem z děcáku pryč, měla jsem jenom jeden vážnější úraz a za ten kupodivu mohla máma, ale to nic nebylo... Jenom taková hloupost... Jednu věc totiž mamka tenkrát nevěděla – že moje záchvaty smíchu vypadají spíš jako epileptické. (Hned ji to ale odnaučilo mi vykládat vtipy v kuchyni, kde bylo málo místa a spousta hran a rohů) No, to je ale trochu mimo téma...

Když se máma chtěla vrátit, nějak ji nelákalo hektické oddělení v Seattlu a tak si našla mnohem poklidnější místo – Forks. Bylo to tak malé a klidné městečko, že se tam nejspíš bude pěkně nudit. I když... S mou zadumaností asi nebude mít o práci tak úplně nouzi. Občas koukám, kde co lítá, a zakopnu o vlastní nohy. Nejsem přímo nešikovná, jenom mi při mém fantazírování unikají nerovnosti terénu v realitě. Moje dokonalá bublina v mé nedokonalé hlavě mi nikdy nepodrazila nohy, jako to dělají skutečné, hmatatelné obrubníky...

Sotva jsme vystoupili z letadla, moje polodlouhé vlasy zareagovaly na zdejší klima a okamžitě se zkroutily do nezkrotitelných loken – paráda. Na to si prostě budu muset zvyknout, protože sucho je tady něco jako svátek.

Máma už tu byla před pár týdny, aby zařídila dům, auto a pár dalších věcí, takže jsme z letiště nemuseli taxíkem. Seděla jsem opřená o okýnko, koutkem oka vnímala rozmazanou zeleň za ním, a zbytkem svého zraku jsem se věnovala svým pralinkově hnědým vlnám, které se mi neposlušně kroutily kolem prstu. V Praze by mě ani ve snu nenapadlo, že bych si někdy chtěla žehlit vlasy, ale tohle byla jenom chvilková slabost, šok. Na tu vlnitou hřívu si zvyknu.

„Mami, ona už zase spí,“ řekl Matt a já se usmála, když jsem si uvědomila, že teď už nebudeme za podivíny, že mluvíme anglicky. Tohle je Amerika, tady se anglicky mluví. Chtěla jsem protestovat a říct, že jsem vzhůru, ale moje ospalá víčka mi ani nedovolila se na Matta podívat. Vykašlala jsem se na protesty a nechala myšlenky volně plynout někam do neznáma...

Matt mě vytahoval z auta v domnění, že spím. Pochopitelně mě to probudilo...

„Postav mě na zem,“ zabručela jsem. Rozesmála jsem ho, pořád mě ale držel v náruči jako princeznu. Poslechl mě teprve, když jsem otevřela oči.

„No dobře.“ Udělala jsem dva zdánlivě opilecké, ve skutečnosti však jen ospalé, kroky, zavrávorala a padala naznak k zemi. Naštěstí stál Matt hned za mnou, takže jsem spadla spíš na něj a on mě pohotově zachytil.

„Nech mě,“ zavztekala jsem se. Někdy jsem prostě byla jako klasické mimino – vztekám se, když jsem ospalá. Udělala jsem dva o něco pomalejší, zato však o dost stabilnější, kroky a pak mi víčka zase klesla. Další malátný krok... A najednou ostrá bolest na čele. Musím říct, že mě to dokonale probudilo. Začala jsem hlasitě – a sprostě – nadávat.

„Koukám, že tě ta pecka do hlavy probrala docela slušně,“ smál se můj zlatý o půl roku starší bratr a zvedal mě ze země. Ctila jsem, jak mi po tváři teče krev, skvělý. Musela jsem to tu pokřtít vlastní krví, jinak bych tu asi nebyla doma, nebo co.

„Mami! Asi budu potřebovat šití!“ houkla jsem směrem k otevřeným dveřím domu, zatímco jsem seděla na schodech verandy s rozbitou hlavou opřenou o zábradlí.

„To už sis stihla roztrhnout kalhoty?“ zasmála se z domu a její smích se přibližoval, jak mířila ke dveřím.

„Kalhoty ne, hlavu,“ zařehtal se Matt. Máma se nejdřív zhrozila, ale naštěstí to nebylo hluboké. Vytáhla z autolékárničky svoje pracovní náčiní a začala mi ošetřovat ránu na čele.

„To bude nejmíň na pět stehů... Jedeš s námi nebo si uděláš pořádek v krabicích?“ ptala se Matta, když mě přes moji neochotu opatrně postrkovala směrem k autu.

„To si nenechám ujít,“ zakřenil se a já na něj vyplázla jazyk. Podle něj moje ksichty při ošetřování vždycky stojí za to. Blbec...

„Tak kohopak to tady máme? Peggy Bellová... To vás stihla pohroma hned první den ve Forks, Mary?“ mluvil s mámou za závěsem nějaký moc krásný hlas. Byla jsem moc vděčná za angličtinu i za svoje nové doklady s anglickým jménem. Markéta Zvonečková neznělo zrovna nejlíp... Doktor, který byl s největší pravděpodobností nadřízený mé mámy, obešel závěs a já spatřila nepřirozeně bledou a stejně tak nepřirozeně krásnou tvář. Vypadal jako anděl. Měl tmavě karamelové oči, které až moc kontrastovaly s jeho bílou kůží, na rozdíl od jeho plavých vlasů. Vypadal jako doktor z telenovely – takový ten největší fešák v celé nemocnici, co vypadá jako bůh a zachraňuje celému světu životy.

„Peggy, tohle je pan doktor Cullen. Můj šéf...“ řekla mi takovým zvláštním tónem – zřejmě jsem se neměla tvářit tak kysele, jak se obvykle při šití tvářím. „Ano, to je moje dcera Peggy. To ten časový posun... Chodí v polospánku a pak si rozbíjí hlavu o schody.“

„Mami,“ zaúpěla jsem. Nemám ráda, když o mých úrazech žertuje v práci, kde jsou všichni placení za to, aby mě dávali dohromady. Aspoň že Matthew musel zůstat za dveřmi, ten trapas byl o něco mírnější...

****

Prolog

*

Druhá kapitola

Autor: BumbleBee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My way to angels - 1: