Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 2. kapitola

25.02.2012 (18:15) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3054×

Edward

Chtěl jsem slyšet všechno o tom, proč sem přijela, ale Banner, učitel biologie, nás přerušil. Dělal, jako kdyby nás měly zajímat jednobuněčné organismy. Občas jsem po očku Bellu sledoval, ale do konce hodiny jsem neměl příležitost s ní znovu mluvit. Byla strašně krásná, možná trochu bledá, zvlášť když doposud žila ve slunném Phoenixu, ale o to výraznější se zdály být její krásné plné rty. Záplava dlouhých kaštanových vlasů jí nyní spadla z ramene a zakryla tak výhled na její čokoládově hnědé oči. Aspoň budu mít větší šanci vnímat výklad látky, ne že bych o to zas tak stál. Poté se rozdrnčel osvobozující zvuk zvonku a všichni si začali balit věci, aby se stihli přemístit na další hodinu. Při balení jsem neodolal možnosti s ní zase mluvit.

„Co máš teď za hodinu? Mohl bych tě doprovodit, přece jenom se tu člověk hůř vyzná, než se mu ty budovy dostanou pod kůži,“ blábolil jsem.

„No, myslím, že mám teď dějiny...“ podívala se do rozvrhu. „Jo, je to tak,“ usmála se na mě.

„Tak to máme společnou cestu, ukaž, vezmu ti tašku.“ Tvářila se šokovaně, ale přikývla.

„Děkuju.“ Stále se na mě překvapeně dívala, ale už se zase usmívala.

Cestou jsem se dozvěděl o trochu víc a mohl jsem usoudit, že je naprosto nesobecká. Proto jsem se cítil trochu provinile, že i když by jí asi bylo lépe ve Phoenixu, byl jsem rád, že skončila v díře jako je Forks. Jinak bych neměl šanci se s ní poznat. Vím, že na takovéhle závěry bylo ještě docela brzo, ale krásnější duši jsem ještě nepoznal. Když jsem ji doprovodil před učebnu dějepisu, dal jsem jí tašku.

„Ještě jednou děkuju. Připrav se na to, že zítra se budu ptát já,“ hodila po mně šibalský pohled.

„Nemáš za co. Pokusím se.“ Ale opravdu mě nenapadá nic, čím bych ji mohl zaujmout. Šel jsem zpátky přes půlku školy na svou hodinu angličtiny, každou svou myšlenkou zůstávajíc u ní. Vešel jsem do třídy a posadil se na své obvyklé místo. Najednou začalo zvonit na oznámení konce hodiny. Nechápal jsem, že čas mohl tak rychle uběhnout. Každopádně jsem šel k parkovišti. Rozhlížel jsem se a doufal, že ji někde uvidím. Bohužel se tak nestalo, tak jsem nasedl do auta a odjel domů.

Když jsem dorazil domů, odhodil jsem batoh a sedl si ke svému starému klavíru. Celému mému pokoji dominoval a já si nedokázal představit lepší kus nábytku, který by plnil tuto funkci. Nejdřív jsem jen tak pohyboval prsty po klávesách, když vtom mi v hlavě začaly znít lehké a veselé tóny. Už to bylo nějakou dobu, co jsem měl inspiraci k nové skladbě. Snažil jsem se zapamatovat si každičkou notu. Prsty létaly po klávesách, jako kdybych hrál důvěrně známou melodii. Najednou se při hudbě vycházející z klavíru začal v mé mysli vyjasňovat obraz dívky. Byla to Bella. Píseň ještě zněžněla, když vtom jsem ucítil dotek na svém rameni. Byla to matka. K smrti mě vyděsila.

„Ahoj,“ pozdravila vesele.

„Jestli mi nechceš způsobit srdeční zástavu, tak se příště, prosím, pohybuj trochu slyšitelně!“

„Promiň,“ řekla s omluvným úsměvem, “ale když jsem slyšela, že hraješ novou skladbu, nechtěla jsem tě rušit. Je nádherná.“

„Děkuju, ale stejně to není důvod k tomu, aby sis zahrávala s mým zdravím,“ řekl jsem naoko přecitlivěle.

„Dobře, příště se polepším.“

„Dáš si kafe? Za chvíli nám začne ta praštěná telenovela.“ Nesnášel jsem ji, ale máti byla ráda, když se nemusela dívat sama, tak jsem se čas od času obětoval.

„Já si dám, děkuju, ale ty si ho radši nedělej. Nejsem si jistá, jestli by to tvoje slabé srdíčko přežilo,“ řekla výsměšně. Cestou do kuchyně jsem zapnul televizi a našel její oblíbený televizní kanál. Já na kafe chuť neměl, tak jsem ho udělal jenom mámě a šel jsem si lehnout na gauč vedle jejího křesla. Zrovna to začalo. Ach jo, Chosé nepřijel. Ale pořád lepší než dělat úkol z matiky.

„Edwarde, dělám si vajíčka k večeři, dáš si taky?“ vzbudila mě mamka. Za okny se už stmívalo. Ani jsem nevěděl, jaká byla hlavní zápletka dnešního dílu.

„Ne, nemám hlad a musím si jít udělat úkoly.“ Šel jsem do svého pokoje. Vypadalo to, jako kdyby nás učitelé chtěli přepracovat. Na každý předmět minimálně úkol, nebo ohlášená písemka. Po tom, co jsem měl všechno hotovo, jsem si dal sprchu, popřál máti krásné sny a šel spát. Zdálo se mi o Belle. Nebyl to moc akční sen, jenom jsme leželi vedle sebe na nějaké louce a drželi se za ruce. I tak to mělo úžasně pozitivní efekt na mou náladu. Pak jsem si vzpomněl, že je pátek a to mi ji trochu pokazilo. Pravděpodobně mě čekají dva dny bez Belly. O to víc jsem se těšil na dnešek.

Netrpělivě jsem ji vyhlížel na zatím poloprázdném parkovišti. V samé nedočkavosti jsem přijel asi opravdu brzo. Pak jsem ji uviděl. Srdce se mi rozbušilo. Nechápal jsem, jak mě mohla tak rychle očarovat. Potom si i ona všimla mě, oči se jí rozzářily, nebo mi to tak alespoň přišlo. Šel jsem k jejímu autu, ale dveře jsem jí už otevřít nestihl.

„Nevadí, když tě doprovodím na první hodinu? Určitě máš ještě problém se tu vyznat, mně to trvalo strašně dlouho.“ Jsem zvědavý, jak dlouho budu moct používat tuhle výmluvu. Nebo spíš jak dloho budu muset používat výmluvy k tomu, abych mohl být poblíž ní?

„Ani v nejmenším. Víš přece, že jsem tě chtěla dneska týrat otázkami,“ zasmála se a srdce mi radostí poskočilo. Pomalu jsme šli směrem k učebně angličtiny.

„Tak střílej!“

„Zajímalo by mě, proč ty jsi v tomhle zapadákově,“ řekla s úsměvem, ale v očích jsem jí viděl opravdový zájem.

„Moje matka žila asi na podobně slunném místě jako je Phoenix. Pak potkala mého otce, zamilovala se do něj. Bohužel otěhotněla a otec ji opustil. Na potrat jít odmítala, ale musela se přestěhovat, špatně snášela život na „místě činu“ a vybrala si Forks, protože to jí vůbec nic nepřipomínalo.“ Vzpomínka na milovaného otce, kterého jsem v životě neviděl a doufám, že to tak i zůstane, ve mně probudila vztek.

„Bohudík otěhotněla.“ Vztek mě okamžitě opustil a najednou jsem nebyl schopný se odlepit od jejich očí. Což mělo za následek to, že jsem si šlápl na tkaničku a skoro jsem upadl. Tomu se smála, po chvilce jsem se k ní musel přidat. Doprovodil jsem ji k učebně angličtiny, kde měla první hodinu.

„Jestli se ti dneska nechce obědvat s tou partičkou, tak ti budu držet stůl v jídelně.“ Přikývla a moje srdce opět skákalo radostí. Den prosvištěl neuvěřitelnou rychlostí, z pár testů asi nebudu mít moc dobrou známku, nebyl jsem schopen se pořádně soustředit. Jakmile zazvonilo na oběd, vyběhl jsem z učebny a šel si sednout ke stolu, u kterého většinou nikdo nebývá. Když přišla, nejdřív mě nemohla najít, tak jsem na ni zamával. Šla vedle ní Angela. Když mě zahlédla, významně se na Bellu podívala a ukázala jí gesto přející hodně štěstí. Skoro jsme se ani nenajedli, celou dobu jsme mluvili, pokračovali jsme v tom i cestou na biologii, pak i ve třídě, dokud si Banner nezjednal pořádek. Při hodině jsme po sobě lehce pokukovali. Když se naše pohledy střetly, usmáli jsme se na sebe. Na konci hodiny jsem ji zase doprovodil na dějepis.

„Kdybys mi dala číslo, tak bych tě mohl v sobotu někam pozvat, jestli chceš.“ No, zkusil jsem to.

„Ne, ty mi dáš své a já se ti večer ozvu, kdy budu mít čas.“ To se mi nelíbilo, holka by neměla psát první. To jsem věděl, i když jsem ještě žádnou zkušenost se vztahy neměl.

„Tak víš co? Dáme si čísla vzájemně a já ti večer zavolám, kdy by se ti to tak hodilo, pokud budeš rychlejší, tak můžeš zavolat ty.“ Až teď mi došlo, že nepřímo přijala nabídku na rande. Byl jsem blahem bez sebe. Prohodili jsme ještě pár slov, vyměnili si čísla, rozloučili se a já odešel na angličtinu. Když hodina skončila, zahlídl jsem ji na parkovišti, jak nešťastně stojí u svého auta.

„Co se stalo?“

„Ále.. nějak se mi porouchalo auto a nevím, co s tím.“

„To já zase jo, zavolám odtahovku a svezu tě domů.“

„To po tobě nemůžu chtít.“ Nesouhlasně jsem zakýval hlavou a už bral mobil k uchu. Když jsem všechno vyřídil, otevřel jsem jí dvěře u spolujezdce u svého auta a odvezl ji domů. Čím víc času jsem s ní trávil, tím více mě okouzlovala, vždycky mě překvapila svou reakcí, názorem. Byla opravdu jedinečná. Jel jsem domů se strachem, že mi mamka vyhubuje, že jdu pozdě. Otevřel jsem dvěře a nikde nikdo. Najednou jsem si všiml, že ležela nehybně na podlaze. Vyděšeně jsem zařval.

„Mami!“

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 2. kapitola: