Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 1. kapitola

24.02.2012 (17:45) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3427×

Bella

Už teď začínám mít depresi z té mlhy a všudypřítomné zelené barvy. Na chvíli se na povrch prodrala myšlenka, že to nebyl tak dobrý nápad, ale pak jsem si vzpomněla, jak Renée byla nešťastná, když nemohla být s Philem. Hned jsem přestala pochybovat o správnosti svého rozhodnutí a začala se smiřovat se zelení. Zrovna jsme vjeli na obrubník u Charlieho domku, když jsem si všimla červeného auta na příjezdové cestě. Tázavě jsem se podívala na Charlieho a ještě než jsem se ho stačila zeptat, už mi odpovídal.

„Víš, myslel jsem, že ti to udělá radost, těší mě, že se mnou chceš nějakou dobu bydlet, tak jsem ti chtěl pobyt tady zpříjemnit.“ Připadalo mi, jako kdyby se za to styděl. Chvíli mi docházelo, že se mi snažil říct, že mi to auto koupil.

„Ale Cha... tati, to jsi nemusel, jsem si jistá, že i tak se mi tu bude líbít.“ I když jsem o tom pochybovala, nechtěla jsem, aby se cítil špatně. „Každopádně děkuju, vypadá skvěle!“

„Koupil jsem ho od jednoho starého známého, co je teď na vozíčku. To auto je sice starší, ale spolehlivé, “ usmíval se na mě.

„Ještě jednou děkuju.“ Úsměv jsem mu oplatila.

„Tak se pojď zabydlet, určitě jsi strašně unavená.“ Otevřel dveře a šel do kufru pro těch pár věcí, co jsem si přivezla s sebou. Vzhledem k rozdílnému klimatu jsem moc oblečení, které bych tu mohla nosit, neměla. Když jsem si vzpomněla na teplo a slunce Phoenixu, zastesklo se mi. Vystoupila jsem z auta a pár kroků za Charliem jsem vkročila do domu. Hodil mi věci do pokoje a nechal mě o samotě. Byla jsem za to ráda, potřebuju se trošku sebrat. Dala jsem si horkou sprchu, vždycky mě uklidní, a i když bylo docela brzo, šla jsem Charliemu popřát dobrou noc a šla spát.

Ráno jsem se probudila jak jinak než do mlhy. Docela se divím, že tu lidi nepáchají hromadně sebevraždy. Oblékla jsem si první oblečení, co mi přišlo pod ruku, a šla jsem se nasnídat. Charlie už byl v práci, na stole nechal lísteček s přáním pěkného dne a klíčky – zřejmě od auta a domu. V klidu jsem posnídala, vzala klíčky a tašku a jela do školy. Město bylo malé, takže jsem neměla problém ji najít. Zaparkovala jsem a šla hledat kancelář. Najednou jsem zaslechla své jméno.

„Ty jsi Isabella Swanová?“ zeptal se mě jeden menší blonďák. Byla jsem šokovaná, že mě tu někdo zná, pak mi ale došlo, že jsem ve Forks – tady se nic neutají.

„Jo, to jsem, ale jsem radši, když mi říkají Bella.“

„Já jsem Mike Newton. Rád tě poznávám, chceš nějak pomoct?“

„Hledám kancelář, abych se mohla nahlásit a zjistit rozvrh.“

„Tak pojď za mnou,“ řekl ochotně.

Sekretářce jsem se představila, hned byla v obraze, všechno mi sdělila a dala mi rozvrh, mapu školy a popřála mi, aby se mi tu líbilo. Jak optimistické.

„Koukám, že první hodinu máš angličtinu, to já mám ekonomii. Takže se uvidíme až po obědě na biologii.“ Připadalo mi, že je z toho hodně smutný.

„Tak děkuju za pomoc a za pár hodin na biologii.“

Na mapce jsem našla, kde mám hodinu angličtiny a vydala se tam. Představila jsem se učiteli, ten mi řekl, ať se posadím. Byla jsem ráda, že jsem se nemusela sáhodlouze představovat, na to mě opravdu neužilo. Sedla jsem si vedle sympatické brunetky, která se hned představila.

„Ahoj, já jsem Angela. Kdybys potřebovala s něčím pomoct, tak se klidně obrať na mě, vím, jaké to je přestupovat v pololetí. “ Nepříliš vesele se zasmála. Všichni tu byli tak ochotní. Zjistily jsme, že spolu máme i další hodinu, mojí velice oblíbenou matiku, a taky další dvě hodiny. Byla jsem ráda, že budu mít s kým jít na oběd.

Celý den byl zdlouhavý a nebyl moc příjemný. Každý na mě civěl a okolo mě se dost šeptalo. Nejsem ráda středem pozornosti. Šly jsme s Angelou na oběd, přisedly si k partičce spolužáků, mezi kterými jsem poznala Mika. Se všemi jsme se představili, své jméno jsem tak často neříkala už dlouho, a dali se do jídla. U stolu v nejtišší části jídelny seděly dva krásné páry. Angela si všimla, že po nich pokukuji, a řekla mi, že jsou to děti místního lékaře – Carlislea Cullena. Víc jsme se o nich nebavily.

S Mikem jsme po jídle šli na naší hodinu biologie. Učiteli jsem se opět představila a poslal mě na jediné volné místo v učebně. Když jsem si všimla, kdo je můj soused, na moment jsem přestala dýchat. Měl delší rozcuchané bronzové vlasy, krásné zelené oči a tvář, za kterou by se nestyděl ani anděl. Najednou se mi podíval do očí, já pohledem uhnula a proti své vůli jsem se začala mírně červenat. Sedla jsem si vedle něho, hned mě oslovil.

„Ahoj, jsem Edward Masen, ty jsi určitě tak očekávaná Isabella Swanová,“ usmíval se na mě zvláštním, trochu pokřiveným úsměvem. Chvíli jsem nebyla schopná slova, pak jsem se naštěstí vzpamatovala.

„Ahoj, no, už to asi tak bude. Ale jsem radši, když mi říkají Bella.“ Musela jsem se tvářit jak mentálně zaostalá.

„Bella... Dobře, budu si to pamatovat.“ Znovu ten pokřivený úsměv. Pak už učitel začal výklad a oba jsme mu věnovali pozornost. Po úvodu si odskočil pro něco do kabinetu a Edward na mě znovu promluvil. Jak jsem zaslechla jeho sametový hlas, projela mnou husí kůže.

„A proč jsi se vůbec přestěhovala, jestli se můžu zeptat?“ Nevěřím, že anděl se umí usmívat krásněji.

„No, naši jsou rozvedený a já se přistěhovala k tátovi.“

„Tak to je mi líto. Tvůj táta je vlastně šerif Swan, že jo?“

„Už to tak bude.“

„Hmm... Ani si nevzpomínám, že by kdy měl ženu,“ tvářil se zamyšleně, jako kdyby ho opravdu zajímal můj nudný život.

„Promiň, asi to nechceš rozebírat, “ omluvně se pousmál, „to já jenom, že bych se divil, kdyby se někdo dobrovolně přestěhoval do Forks“

„Ne, to je dobrý. U mě to právě zrovna dobrovolně není.“ Nechtělo se mi to víc rozebírat, ale najednou jsem se podívala do těch jeho zelených očích, které jakoby čekaly na každé moje slovo, a rázem jsem mu chtěla říct vše. „Naši se rozvedli ani ne rok potom, co jsem se narodila, a mamka se mnou odešla do Phoenixu. Před půl rokem se znovu vdala,“ odmlčela jsem se.

„Takže jste si s ním nepadli do oka?“ ptal se zvědavě

„Ne, to ne, Phil je skvělej, hodně ale cestuje a mamka nechtěla cestovat s nim a nechávat tak mě o samotě, ale protože z toho byla hodně nešťastná, tak jsem se rozhodla, že budu chvíli s tátou.“ Trošku zaraženě pokyvoval, potom nás ale učitel vyzval (ani jsem si nevšimla, kdy se vrátil), abychom dávali pozor, a tak jsme hovor přerušili.

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 1. kapitola: