Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj pacient, můj přítel? - 7. kapitola

20.05.2013 (16:30) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1121×

Bylo to neuvěřitelné, ale Ian - tak se jmenoval ten muž - byl Edwardův bratr! Vlastní bratr! Bylo to až k nevíře, protože si vůbec nebyli podobní. Ian byl menší vychrtlé postavy. Měl dlouhé černé vlasy v culíku a velmi výrazné lícní kosti. Taky modré oči, kterých bych se asi lekla. Nikdy jsem neviděla tak světlou barvu očí.

Ian chtěl s Edwardem probrat jisté záležitosti, takže jsem ho pozvala k nám do bytu. Stejně byl čas oběda. Navíc přijel až ze Severní Dakoty, kam se s otcem odstěhoval, když se Edward „zbláznil”. 

Kluci mlčky seděli v kuchyni a já tam připravovala jídlo. Moc jsme toho neměli, protože nikdo nebyl nakupovat, takže jsem udělala pár topinek a tři omelety. Stroužek česneku na namazání topinek nesměl chybět! A ještě jsem odněkud vykouzlila kečup. No, nejsem šikovná?! 

„Takže, Edwarde,” řekl Ian a udělal zhnusenou grimasu, když si kousl do topinky. Edward říkal, že nebude... slušný. Já mu to nevěřila. Předtím. „Důvod mého příjezdu je prostý,” dodal a znovu si otráveně kousl.

„A dál,” pobídl ho Edward, který ani neměl čas mluvit, protože strašně hltal jedno sousto za druhým.

„Edwarde, nehltej tak. Nikdo ti to nesní,” napomenula jsem ho, protože už se na to vážně nedalo dívat.

„Jo, Edwarde. Nehltej tolik, nikdo ti to nesní. To vážně nehrozí.” Usmívala jsem se jako sluníčko, ale uvnitř jsem křičela a nadávala. Vážně to jsou bratři.

„Jsem tady kvůli tomu, že mě sem poslal otec. Dobrovolně bych se do téhle díry už nikdy nevrátil. Jde o to, že otec chce projednat... dědictví. Původně to měl hezky rozdělené, ale teď vážně neví, když jsi Jacoba dostrkal do tranvaje smrti. Takže se máš vrátit k nám a tam se to všechno v klidu vyřeší,” oznámil Ian důvod své návštěvy. Zamrazilo mě. Nechtěla jsem, aby Edward odjel. Co bych si počala? Jak bych se ubránila Taylorovi?!

„Tak to otce moc nepotěším, ale tebe nejspíš jo, protože už se k vám nevrátím. Navíc není kam, protože Severní Dakota není můj domov!” odpověděl Edward a mně spadl kámen ze srdce. Já vím, jsem sobec.

Zbytek oběda byl velmi tichý, a když mi došlo, že žvýkám naprázdno, odnesla jsem svůj talíř do dřezu, kde jsem ho poté opláchla. Umeju nádobí, až dojedí i kluci. Vražedně se na sebe navzájem dívali a automaticky kousali. Měla jsem z toho husí kůži. Ian nebyl člověk, kterého bych chtěla mít pod střechou každý den. 

„No, oběd byl... takový, jaký byl. Edwarde, chci si s tebou ještě popovídat. Soukromě,” řekl Ian a udělal na mě ten falešný úsměv, který nevěstí nic dobrého. Potom vstal, vzal talíř do rukou a dal ho do dřezu. Myslela jsem, že bouchnu! Na tom talíři byly dvě nedotknuté topinky a on si je klidně hodil do dřezu s vodou! To se dalo ještě sníst, ale on to musel vyhodit. Pak spokojeně odkráčel do Edwardovi ložnice. Trefil se na první pokus.

„Omlouvám se ti, Bello. Já bych ho nejraději zabil!” zuřil Edward. Vztek z něj přímo sálal.

„Klid, Edwarde. To se zvládne. Hezky nádech a výdech. Nádech, výdech. Hezky zhluboka,” radila jsem mu a názorně předváděla.

„A tlačit náhodou nemám?”

„Nech si toho, génie. Já nejsem osobní lékař, ale psychiatr.” Edward se nakonec usmál, pohladil mě po vlasech a odešel za Ianem. Opřela jsem se o kuchyňskou linku.

Hned, co se za Edwardem zavřely dveře, jsem začala rudnout. Ne vzteky, já se styděla. Strašně moc jsem se styděla, protože se kluci bavili o mně. Věděla jsem to díky tomu, že mezera pod dveřmi je dost velká a stěny jsou dost tenké na to, abych všechno slyšela. Co jsem komu udělala?

„Edwarde, my dva se nemáme dvakrát rádi, ale já si přeji, aby ses vrátil domů. Do nového domova. Už kvůli tátovi,” zabručel Ian.

„Ne! Můj novej domov je tady a já jsem tady šťastnej! Nikam nejedu,” nesouhlasil Edward.

„Já věděl, že ti jde jenom o tohle! Ty seš tady kvůli ní! To si myslíš, že jsem úplně blbej? Vidím, jak se před tebou nakrucuje, ukazuje ti ty svoje dokonalý nohy a předvádí ti výstřih, ve kterým je stejně prázdno. A ty nad ní slintáš, jako kdybys měl vzetklinu. Je to obyčejná coura a ani vařit neumí!” zakřičel Ian. To už museli slyšet i sousedé, ale doufám, že to neslyšeli.

Ach, jo. Zrovna v té chvíli jsem chtěla být malinká jako... špendlík. Cítila jsem se hrozně.

Plesk, ozvalo se.

„Tak to už je moc, Iane! Takhle o Belle mluvit nebudeš! Ona je obyčejná slušná holka a ty seš rozmazlenej spratek,” zakřičel Edward. Aha, tak to od něj byla ta facka.

Sice se mě zastal, ale po tomhle rozhovoru jsem před očima měla paní Smithovou, jak má ucho přitisknuté na hrníčku, se kterým šátrá po zdi. Ať už je v jakémkoliv patře.

Rychle jsem si sedla do křesla, popadla časopis a snažila se dělat neviditelnou. Můj pokus byl marný, protože Edward vyšel ze své ložnice a hned se řítil ke mně. Stoupl si za mě a zezadu mě objal. Chtělo se mi brečet, ale udržela jsem slzy na uzdě a položila si na hrudník časopis, aby mi Edward neviděl do výstřihu. Ale já věděla, že se mi tam nekoukal. Ani teď. A ani nikdy jindy.

„Co to děláš?” zeptala jsem se. Zkusila jsem druhou taktiku. Dělat, že o ničem nevím.

„Ian je blbec. Je mu teprve devatenáct, ale už si pěkně vyskakuje. Sám ojel všechno, co nosí sukni. Nevšímej si ho,” chlácholil mě. Tak jo, tady by asi moje strategie nefungovala. Prostě to nechám plavat.

„Mně to je úplně jedno, ať si říká, co chce. Běž umýt to nádobí. Já si jdu lehnout.” Lež. Nehodlala jsem jen tak ležet a válet se. A už vůbec mi nebylo jedno, co o mně Ian říká, ale řešit jsem to nechtěla.

Šla jsem do své ložnice, chvíli se procházela, koukala se z okna a nakonec jsem si lehla s knížkou v ruce. Ani nevím, o čem jsem si to četla, ale opustil mě... vztek. Už jsem nebyla na Iana naštvaná. Edward měl pravdu. Ian je blbec. Je mu teprve devatenáct, takže to ho částečně omlouvá. I když nevím proč.

Asi jsem byla za ten den unavená, protože jsem usnula a zaspala jsem dokonce i večeři. Probudila jsem se někdy po půlnoci. Z vedlejšího pokoje - druhé ložnice - se ozývaly hlasy. Edward se s Ianem hádal. No, to s nima musela být sranda, když bydleli v jednom domě, pomyslela jsem si nakysle, ale pousmála jsem se.

Šla jsem do kuchyně a otevřela lednici, která se ihned rozsvítila. Musela jsem párkrát zamrkat. Tak, copak tu máme? Vajíčka, kečup, sýr, jogurt a mléko. Mléko vyhrálo. Rozdělala jsem ho a napila se přímo z krabice. Typická američanka. Ať žije Amerika!

Tak jo, asi už mám trochu nabumbáno, i když jen mléka, pomyslela jsem si a vrátila krabici zpátky do lednice. Na chodbě jsem se zahlédla v zrcadle, protože od kluků šlo světlo, a utřela jsem si bílý knírek. Mňamka. Lehla jsem si zpátky do postele, a přesto že jsem nebyla unavená, se mi podařilo usnout.

„Ianovi to za hodinku letí, takže bych ho rád odvezl na letiště. Můžu si vzít tvé auto?” houkl na mě Edward zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažila vyhrabat z postele. Zněl zvláštně vesele. Buď se něco stalo, nebo měl velkou radost z Ianova odjezdu.

„To ani neposnídá?” zeptala jsem se s nadějí v hlase. Chtěla jsem totiž Ianovi předvést, že umím vařit a nejsem žádná coura.

„Ne.” Škoda...

„Fajn, můžeš.”

Edward ještě něco zahulákal, ale to už jsem mu nerozuměla, protože byl na chodbě. Ach, ti muži... Vstala jsem z postele, převlékla se do čistého oblečení a šla si vzít jogurt. V ledničce byl jenom broskvový, který jsem nemusela, ale hlad je hlad. Rychle jsem ho snědla a kelímek vyhodila do koše. Lžičku jsem položila do dřezu. Nevěděla jsem, co mám dělat dál, tak jsem se podívala do časopisu, který jsem už několik měla v ruce, ale ještě jsem si ho neprohlédla.

Ten časopis přišel s poštou, protože byl nový a lidé, kteří ho vymysleli, chtěli upoutat pozornost. Mě akorát pobavil. Byl to nějaký módní časopis, který byl plný svalnatých mužů, dětí a krásných žen, které se podobaly panence Barbie. A časopis mě pobavi,l protože tam byla zrovna nějaká Barbie a vedle ní bylo prasátko, které mělo stejné oblečení jako ona. To jsem absolutně nemohla!

Když jsem si ten zvláštní časopis prohlédla, zapla jsem televizi. Zrovna dávaly na jednom kanálu zprávy, tak jsme se na ně koukala. Nejdříve byly zajímavosti ze světa, které mě absolutně nebavily, ale pak přišlel na řadu provoz na silnici.

„V Port Angeles se před hodinou vybourali dva mladíci. Haváryji způsobila velká díra v silnici, za kterou zodpovídá město. Mladíci jeli náklaďáčkem značky Chevy. Více z místa činu nám prozradí...” hlásil černoch v nažehleném obleku s hraně vážným výrazem. Na obrazovce se objevila mladá žena v růžovém kostýmku a za ní byl můj náklaďáček. Vytřeštila jsem oči.

Rychle jsem vypla televizi, převlékla se do věcí na ven a utíkala před dům. Málem jsem zapomněla zamknout. Bohužel jsem jaksi neměla auto, ale věděla jsem, že kluci budou v nemocnici, která je jen o tři ulice dál. Ještě štěstí, že jsem si vzala pevné tenisky, protože jsem celou cestu běžela. Do nemocnice jsem doběhla unavená a rudá jako rak. Tváře mi hořely.

Už, už jsem se chtěla zeptat na recepci na dva kluky, ale uviděla jsem na chodbě pochodovat Iana. Rozeběhla jsem se k němu, i když moje nohy protestovaly. A to hodně.

„Iane, co se stalo? Není ti nic? Kde je Edward? Je mu něco? Proč jsi mi nezavolal z jeho mobilu? Jak dlouho tu jste?” chrlila jsem otázky, až mi dech nestačil. Vypadal zmateně.

„Edward se před čtvrt hodinou probral a doktor mu udělal vyšetření. Má ztrátu paměti a to nejspíš trvalou. Jenže... kdyby viděl něco nebo někoho, koho v poslední době nejvíce výdal, mohla by se mu paměť vrátit. Volal jsem otci a oba jsme se shodli na tom, že by bylo lepší, aby si už na nic nevzpomněl. Takže za ním nesmíš. Už nikdy ho neuvidíš!” objasnil mi situaci a pohrdavě se mi díval do očí.

To už jsem brečela. To mi přece nemůže udělat! Nemůže mi Edwarda vzít... On na mě nesmí zapomenout. Co budu dělat, bez Edwarda jsem nic... Bože! Co když mě bude Taylor dál otravovat? A co bude s Edwardem?

Kladla jsem si spoustu otázek, ale ani na jednu jsem neznala odpověď. S jednou blbou dírou v silnici se všechno pokazilo...

A máme tu sedmou kapitolu. Uf. Věděla jsem, co přesně se stane, ale napsat to dá mozku zabrat. Hlavně tomu mému. :D Komentáře mě moc potěšily, i když byly jenom tři. Byla bych ráda, kdyby jich bylo víc, ale i tři je jako dar... z nebe! Moc děkuju. Vaše KPT (Kdyby jste neměli co dělat, můžete se kouknout na mé shrnutí. Mám tam dvě novinky a zajímal by mě váš názor.)

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj pacient, můj přítel? - 7. kapitola: