Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj pacient, můj přítel? - 6. kapitola

10.03.2013 (20:15) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1231×

„Ne, Taylore! Pusť mě, odcházím! Ne, to bolí! Pusť, prosím. Pomóc! Prosím, pomozte mi někdo!” řvala jsem, jako kdyby mě na nože brali. Taylor mi drtil zápěstí čím dál víc a pořád mě chtěl líbat. Co mi jiného zbývalo, než křičet o pomoc?!

Naštěstí zůstaly otevřené dveře, takže mě slyšela půlka baráku. Taylor mě přestal líbat a pouze mi hleděl do očí. Jeho pohled mě umlčel. To už u nás byli paní Smithová, černovláska z prvního patra a nějaký stařík, který se belhal nahoru. Po chvilce přiběhl i Edward a postavil se mi k levému boku.

„Nech ji na pokoji,” řekl mu vážně a Taylor mě pustil. To už jsme všichni stáli na chodbě, takže se Taylor vrátil do svého bytu a pořádně zabouchl dveře.

„V pořádku?” obrátil se ke mně Edward, celý ustaraný. Namáhavě jsem polka a potom přikývla.

„Vy jste ale necita! Odejdete od něj a potom jste na něj tak hnusná?! Že se nestydíte, Bello,” řekla mi rázně paní Smithová a ten malý dav se rozprchl. Hodila jsem po Edwardovi nechápavý výraz.

„Nebylo vás dobře slyšet, ale toho tvého řidiče autobusu museli slyšet i v New Yorku,” uchechtl se Edward a já ho praštila bolavou rukou. On si ze mě ještě střílel.

Pak jsme uslyšel ránu, jak Taylor do něčeho kopl, a raději jsme se odporoučeli do našeho bytu. Edward za mnou zavřel dveře a já odkráčela do skromné koupelničky. Otočila jsem modrým kohoutkem a pustila si na ruku studenou vodu. Byla tak studená, až mi naskočila husí kůže.

Bolest trochu ustoupila, takže jsem si usušila ruku a odešla jsem do kuchyně, kde jsem si vzala chleba a začala ho mazat pomazánkovým máslem. Mňamka...

Edward se jako stín připlazil za mnou a postavil se mi za záda. Nelekla jsem se ho, přestože mi položil ruce na oči. Zasmála jsem se a sundala jeho ruce z mých očí. Otočila jsem se k němu čelem.

„Edwarde, chceš něco k jídlu?” zeptala jsem se ho s úsměvem a zamávala jsem mu před obličejem nožem, který byl špinavý od másla. Usmál se.

„Milá Bello, možná ti to ještě nedošlo, ale já si umím udělat jídlo sám. Ty si udělej něco většího, než je ten tvůj chleba, a nestarej se o mě. P.S.: Špinavé nádobí nech ve dřezu, já to umeju,” odpověděl mi a rukama naznačil psaní dopisu. Zasmála jsem se a pustila ho k lince.

Ještě jsem se odběhla převléct a potom jsem se konečně pustila do chleba. Sedla jsem si do křesla a pustila malou televizi. Zaujatě jsem pozorovala zprávy a ukusovala chleba. Musela jsem vypadat vážně zajímavě. Když jsem dojedla, vstala jsem a šla si ještě pro červené jablko.

„Tak je hodná,” zasmál se Edward a poplácal mě po ramenu. „To, že máme v kuchyni televizi, ještě chápu. Ale že i křeslo, to už je divný,” konstatoval rychle. Zasmála jsem se.

„Holt jsem holka, která má ráda pohodlí,” odvětila jsem a vyplázla na něj jazyk.

***

„Vstávej, semínko, holala. Bude z tebe fiala... No tak... Vstávej, Belluško, holala. Bude z tebe koala,” probudil mě něčí zpěv. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem Edwarda, jak sedí na okraji mé postele a v ruce svírá kytaru. Usmála jsem se.

„Ani nápad,” zabručela jsem a zase zavřela oči.

„Tak jinak, ale jak? Už vím... Hoj, ty ráno nedělní! Ty každotýdenní svátku. Což dát takhle Růžence pusu na památku!” zahřměl Edwardův hlas a já ucítila na svých rtech něco teplého a měkkého. Zakroutila jsem hlavou. 

„Dobře, vzdávám to,” povzdechl si rezignovaně a já slyšela, jak odchází pryč. Samolibě jsem se usmála a zavrtala se do peřin.

„Holoto jedna líná! Copak ty nechceš vstávat, když je venku tak krásně?! Vstávat a dělat,” zakřičel. Jen co jsem otevřela oči, stihla jsem si všimnout akorát něčeho, co letělo vzduchem.

Voda! A ještě ke všemu strašně ledová voda. Edward na mě normálně vylil kýbl ledový vody! To se zbláznil?! Chce, aby mě trefil šlak, nebo co? Uf, to byl děs...

„Co děláš, vole?! Ses zbláznil, ne? Jak tě to proboha napadlo! To jsi mi nemohl vzít peřinu nebo tak něco? Ó Bože! To studí,” vystřelila jsem z promočené postele jako namydlený blesk a začala jsem nadávat. Edward se jenom na mě díval a strašně se smál, stále s kýblem v ruce.

Absolutně jsem nechápala, co se děje. Pochopila jsem, až když jsem se na sebe podívala do zrcadla. Šla jsem spát v bílém tílku a bílých kalhotkách a jak se mi to oblečení namočilo, brutálně prosvítalo!

Nechápu, co mě to napadlo, ale začala jsem si mokré tílko sundávat. To už se Edward ohýbal až k zemi a smál se ještě víc... Ty náno pitomá, nadávala jsem si. Vždyť jsem pod tím tílkem nic neměla.

Honem jsem na sebe hodila mikinu, která byla hozená přes židli, a upalovala jsem do koupelny, kde jsem se zamkla. Takovej trapas...

***

„Ale Bello... vždyť se nic tak hroznýho nestalo. Já si klidně taky svlíknu vršek!” zamumlal Edward snad už po sté, sedě u dveří koupelny a ťukaje na dveře. Už asi hodinu a půl jsem tam byla zamknutá a nadávala jsem si za ten stupidní nápad, jako je si sundat tričko!

Proboha, Bello, co tě to napadlo! To sis jako řekla, že když to prosvítá, tak už je to stejně jedno... Protože to jedno není. A vůbec, vlastně jsi za to nemohla. To on tě polil tou studenou vodou, ještě teď mrzneš... 

Nadávala jsem sama sobě a seděla jsem tam na zemi jenom v mokrých kalhotkách a slabounké mikině. Ono mi ani nevadilo to, že mě viděl právě Edward. Spíš mi vadilo, že jsem se zrovna před ním tak ztrapnila. 

„Bello, usuš se, převleč a půjdeme spolu ven, ano?” zeptal se mě unaveně.

„A koupíš mi zmrlinu.”

„Jistě.”

„Čokoládovou.” 

„Ano, jakoukoliv budeš chtít.”

„Dva kopečky.”

„Jo, jo, jo... Jakoukoliv budeš chtít a kolik budeš chtít... Jen už pojď,” zasmál se a já taky.

Tak jsem teda vstala z té studené podlahy, utřela jsem kaluž, která se pode mnou vytvořila, odemkla jsem dveře a rychle jsem přeběhla do své ložnice. Edward naštěstí odskočil, takže jsem ho dveřmi nepraštila. To byl první úspěch dne!

Oblékla jsem si čisté spodní prádlo, žluté tílko a riflové kraťásky. Vlasy jsem si stáhla do culíku a na tílko jsem si ještě oblékla mikinu s krátkým rukávem. Edward byl také oblečený lehce. Měl šedé kraťasy, modré tričko a sandále. Já si obula slabounké ošlapané tenisky a mohli jsme vyrazit.

Od činžáku byl nedaleko park, do kterého jsme si vyšli. V parku byl i malý stánek se zmrzlinou, takže mi hned Edward koupil dva kopečky čokoládové a sám si koupil tři kopečky šmoulové. Kráčeli jsme si parkem, lízajíce vynikající zmrzliny, a bylo nám vážně dobře. Byl teplý letní den, takže mi nebyla vůbec zima. Když jsme dojedli, všimla jsem si na konci parku nějakého rybníčku a zachtělo se mi ho vidět zblízka. 

„Poběž” zakřičela jsem, vzala Edwarda za ruku a už jsme spolu beželi k rybníku. Cestou se na mě usmíval, takže párkrát málem narazil do stromu, čemuž jsem se pokaždé náležitě zasmála. Byl to vážně supr den! 

Když už jsme byli skoro u cíle, podívali jsme se na sebe. Ale pořád jsme běželi, takže jsme si ani nevšimli, že bychom už měli zastavit... Samozřejmě jsme skončili ve vodě. Rybník byl hluboký, takže pád nebolel. Když jsme se vynořili, Edward měl z neznámého důvodu na hlavě lekním, čemuž jsem se zase začala smát. Ovšem jsme svým pádem do vody vyplašily skupinku kachen, které si ještě před chvílí spokojeně odpočívaly na vodě. Rychle jsme vyplavali na břech a plácli jsme sebou do teplé trávy.

„To bylo hustý! Ještě jednou,” zavýskala jsem jako malé dítě.

„Můžeš, ale já se budu jenom dívat,” upozornil mě Edward.

Vstali jsme a vrátili jsme se zpátky na pěšinku, po které by se správně mělo chodit. Potom jsme si lehli na lavičky, které byly naproti sobě, a vyhřívali jsme se na sluníčku. Slunce pálilo, takže oblečení schnulo celkem rychle. Teda... jestli se dvě hodiny dají počítat jako rychlý čas.

Když jsme byli dostatečně suší, vydali jsem se dál rozlehlým parkem, dokud nám cestu nezaterasil nějaký muž.

„Ahoj, Edwarde. Koukám, že už jsi venku,” řekl neznámý můž zamračeně. 

„Dobrý postřeh, Iane. Co tady chceš?” zeptal se Edward zamyšleně.

„Musíme si promluvit,” prohlásil onen cizí muž.

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj pacient, můj přítel? - 6. kapitola: