Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj pacient, můj přítel? - 2. kapitola

11.11.2012 (11:00) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1429×

Už v sanitce ho stabilizovali. Byla jsem příliš unavená, bohužel mi drncání nedovolovalo usnout. V nemocnici ho převezli na pokoj a já se usadila v křesle naproti jeho lůžku. Chvíli jsem si prohlížela jeho klidnou tvář a poté se mi začala klížit víčka a já upadla do říše snů...

Zdál se mi sen. Byla jsem ještě malá holka a běhala na louce. Všude bylo mnoho barevných květin a já honila poletující motýlky. Byla jsem šťastná. Sluníčko svítilo a bylo příjemné teplo. Bosé nožky dopadaly na naducanou trávu a já se točila a točila. Sukýnka se mi otáčela a vlásky vlály. Najednou se objevily mraky a dočista zářící slunce zakryly. Motýlci zmizeli a kytky uvadly. Už jsem nebyla štastná, ale nešťastná a zima se mnou otřásala. Zahřmělo a já se objevila doma. Svítilo jen pár lampiček a přede mnou stála osoba. Otočila se a já zakřičela. Byla to moje matka. Tričko měla od krve, v očích šílenství a v ruce svírala kudlu. Bác!

Trhla jsem sebou a probudila jsem se. Cítila jsem, jak mi horký pot stéká po zmrzlé tváři a srdce uhání vpřed. Zrychlil se mi dech a já rentgenovala místnost. Nikde žádná krev a žádná matka. Uff... Až po pár vteřinách jsem si uvědomila, že jsem v nemocnici. Naproti mně seděl Edward v modrém županu a ustaraně si mě prohlížel.

„Jsi v poho?” zeptal se.

„Jo. Jen zlý sen,” odpověděla jsem mu.

„Co se ti zdálo?” Trhla jsem sebou.

Zdál se mi sen, co jsem prožila. Sice trochu jinak, ale prožila. Mám mu to říct? Nemám mu to říct? Přeci se známe jen čtyři týdny a už mu mám vyprávět o svém hororovém dětství? Asi ano, ale potom budu vyzvídat já.  

„Byl to sen ze života. Řeknu ti ho, ale pak mi ty řekneš o svém dětství,” ušklíbla jsem se.

„Fajn.”
„Když jsem byla malá, matka měla jisté problémy. Strávila několik měsíců v léčebně pro alkoholově závislé a několik nocí strávila v cele. Táta žije ve Forks, takže neměl tušení, co máma vyvádí. Většinu času jsem strávila u babičky nebo u tety. Říkaly mi, že mamka je v práci a že se brzy vrátí. Ráda jsem chodívala na louku si hrát, a když jsem se vracela domů, matka měla většinou pánskou návštěvu a opíjela se. Jednou jsem se vrátila pozdě večer. Zase se opíjela s nějakým chlápkem, a tak jsme šla spát,” povzdechla jsem si.

„Chtěla jsem, aby mi někdo přečetl pohádku nebo zapnul rádio, protože já neuměla ani jedno. Zachumlala jsem se do peřin a pak to uslyšela. Slyšela jsem hrozivý výkřik. Byl to ten muž. Sešla jsme po schodech dolů, do obýváku. Na pohovce bylo jeho tělo, celé od krve. Stála přede mnou nějaká postava. Otočila se a já spatřila svoji matku. Tričko měla od krve, v očích šílenství a v ruce nůž. Zakřičela jsem a utekla ke staršímu bratrovi Jacobovi. Krčil se v koutě a roztáhl mi náruč. Hned jsem do ní hupsla a brečela mu do ramene. Bylo mu tenkrát devět a mně čtyři. Když mně bylo kolem šestnácti, tak matka začala pašovat drogy a znovu se opíjet. Zabila dalšího člověka a tentokrát jí to neprošlo. Odjela jsem k otci, udělala střední a odstěhovala jsem se do Seattlu a poté do Port Angeles,”  uzavřela jsem příběh a hrdě se usmála.

„Teď ty,” pobídla jsem ho.

„Narodil jsem se jako druhý. Později se mým rodičům narodilo třetí dítě. Měl jsem staršího bratra Jacoba,” zasmál se a já též.

„Už odmala jsem měl problémy a úrazy se na mě lepily v jednom kuse. Jednou mě měl bratr odvést k doktorce, která byla o město dál, než jsme my bydleli. Měli jsme jet autobusem, ale já jsem uprosil rodiče, aby mě vzal Jacob trolejbusem. V našem městečku byly trolejbusy jen krátce a někdy docházelo k nehodám, ale i tak mě fascinovaly. Otec to teda dovolil. Jízda se mi líbila. A najednou se ozvalo zaskřípání a potom se to semlelo tak rychle...” povzdechl si.

„Na něčem jsem ležel a na břiše mi přistálo sedadlo. Bylo to neuvěřitelné! Srazily se tři trolejbusy a samozřejmě jeden z nich byl náš. Mohl jsem se hýbat, ale nedokázal jsem sedadlo odsunout. Jen tak jsem ležel a čekal na hasiče. Za chvíli mě vytáhli a odešli pomáhat ostatním. Nic vážného mi nebylo. Po půl hodině jsem se rozhodl pomáhat hasičům. Předky trolejbusů byly rozdrcené. Odházel jsem hromádku plechů a dvě sedadla. Nikdy nezapomenu na to, co jsem viděl. Byl to Jacob. Zavolal jsem, aby mu někdo pomohl. Přišel můj strýc, doktor Carlisle. Nevěděl, že tam s bratrem jsme, a to ho děsně vyděsilo. Kontroloval, jestli dýchá, nedýchal. Zkontroloval mu puls. Byl sice slabý, ale byl. Hned začal s první pomocí. Po pěti minutách to vzdal a řekl mi, že je mrtvý. Věděl jsem, že za to můžu já, ale nepřiznal bych to. Matka probrečela několik dní a otec jen křičel. Křičel na mě za to, že jsem chtěl jet tím prokletým trolejbusem a nestačil mi autobus. Byl jsem z toho v šoku pár dní. Uběhlo několik let a já uviděl upíry,” odmlčel se.

„Bylo to, jako když mi někdo vygumoval mozek. V mé mysli nebylo nic jiného, jen oni. Matka byla hotová. Nejdřív jí zahyne prvorozený syn a potom se její druhorozený dostane do blázince. Chodila mě často navštěvovat, ale když viděla, jak jsem na tom byl, nevydržela to. Prostě a jednoduše spáchala sebevraždu. Bylo toho na ni přece jenom moc. Smrt dítěte, druhé dítě v blázinci a strach o třetí byl až moc veliký,” zakončil to a snažil se pousmát.

Mohli jsme si zrovna podat ruku. Oba jsme žili v teroru a oba jsme skončili v blázinci. Sice on jako pacient a já jako doktorka, ale na tom nesejde.

Za dva dny ho pustili domů a já si dala jednodenní volno. Už jsem žádné dlouho neměla. Že by poslední měsíc? Nebo dva? Já už ani nevím. Vrátila jsem se domů unavená. Hodila jsem kabelku do kouta, odkopla boty, sundala kabát a lehla si na pohovku. Z kuchyně přispěchal můj přítel Taylor s hrnkem kávy.

„Díky,” zamumlala jsem a usrkla si. 

Přikývnul a posadil se vedle mě. Uvelebila jsem se v jeho náruči. Hned jsem dostala velmi mokrý polibek. Líbat vůbec neuměl, ale to mi bylo jedno. Hlavně, že byl můj. Celý jen můj.

„Koupil jsem ti Matonku,” prohlásil pyšně.

„Fuj, takovej hnus. Já mám radši Korunní nebo Kofolu,” mlsně jsem se oblízla.

Zvedl oči v sloup a já ho bouchla polštářem. Moje chutě, můj výběr. Takže by si měl nákup zapisovat. On byl totiž taková ženská v domácnosti. Jeho práci jsem nerozuměla, prostě něco dělal na počítači a tím to končilo. Luxoval, uklízel a někdy i vařil, ale to šlo lépe mně. To já byla v práci od nevidím do nevidím. Jemu to nijak nevadilo.

Další den jsem šla do práce. Byla jsem plně odpočatá a plná energie. Běžela jsem po schodech nahoru a udýchaně jsem Edwardovi vpadla do pokoje. Seděl na posteli a brnkal si na kytaru. 

„Ahoj, nevěděl jsem, že za mnou holky utíkají s jazykem na zemi,” zasmál se mi.

„Taky tě ráda vidím,” zamračila jsem se a usadila se vedle něho.

„Cos dělal?” poklepala jsem na kytaru.

„Skládal jsem pro tebe. Jsi moje nej kámoška a nebýt tebe, nejsem tu,” mrkl na mě.

„To není pravda. Udělal by to každý.”

„Každý by nenavštívil nebezpečného Edwarda Masena,” zavtipkoval. 

„Tak ukaž.”

Milovala jsem, když mi hrál, a ještě víc, když mi zpíval. Nechtěl zpívat. Prý mu jeho hlas zní jako skřípání, ale mně jako zpěv andělů.

Doladil si kytaru a začal hrát. Pro moje potěšení i zpívat. Se zájmem jsem ho poslouchala. Bylo to moc hezké a milé. V písničce se objevilo naše dětství, zájmy a naše přátelství, to především.

„To bylo kouzelné,” skočila jsme mu na záda.

„Nepřeháněj, Bello.”

Ano, říkal mi Bello. To mohli jen moji nejbližší přátelé a rodina. Své jméno - Isabella - jsem nesnášela. Vymyslela ho matka, nikdy mi neříkala Bello, pouze Iso nebo Isabello, a taky mi přijde nevkusné. Třeba Aneta, Rosalie, Sára nebo Kristen, ale prostě musela vybrat Isabellu.

„Bello?” 

„Ano?” 

„Mám ještě jednu,” usmál se tím šibalským úsměvem.

„To je skvělé, tak dělej. Jsem jak na trní,” pískala jsem.

Začal znovu hrát a tentokrát to bylo jiné. Něžné, půvabné a milé. Zpíval o přenádherné hnědovlásce s hnědýma očima...

„Stop,” dala jsem mu ukazováček na rty - byly tak jemné. 

„Je to krásné, ale pokračování příště,” políbila jsem ho na tvář a zmizela za dveřmi. 

Minulé komenty potěšily a doufám, že neubudou. Za to, že tato kapitolka byla nudná, si můžete vybrat, koho chcete příště. Buď pohled Edwarda, Belly nebo Taylora. Mimochodem, tohle je Bellin přítel Taylor Sky.

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj pacient, můj přítel? - 2. kapitola: