Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj pacient, můj přítel? - 10. kapitola

Love is Dead


Můj pacient, můj přítel? - 10. kapitolaPohled Belly i Edwarda. Edward je v novém prostředí, ale moc dobře se tam necítí. A Bella zapomíná na pacienty. Příjemné čtení téhle nudné kapitoly přeje KPT. :)

 

Ian strčil klíč do zámku, lehce pootočil a hnědé dveře se s mírným vrzáním otevřely. Bráška vešel a málem mi ty dveře zabouchl před nosem, ale stihl jsem je zachytit včas. Táhl jsem za sebou těžký kufr, následoval Iana a stoupal po kamenných schodech.

Tak jo, vstříc novému/starému životu!

Zastavili jsme se ve čtvrtém patře, přesto jsem byl celý zalitý potem. Ten kufr byl těžký, venku bylo taky tepleji a byl jsem hodně unavený z cesty. Pak nějaká čtyři patra dají člověku zabrat. Ian se zastavil u dveří, které zdobilo číslo deset, což mi připadalo docela malé. Asi tu mají velké pokoje, napadlo mě. Ale jinak by tu otec nebydlel, měl rád velké prostory a hodně majetku. Rád byl pečlivě (někdy až přehnaně) zajištěný. Ale pravda - opatrnost je opatrnost. 

„Synu, tak rád tě zase vidím!” vybafl na mě otec, jen co jsme se ocitli uvnitř. Ještě jednou a budu mít infarkt!

Mírně jsem se zakymácel a musel jsem se přichytit nějaké skříňky. Ona se mi totiž zatočila hlava, protože jsem otce neviděl opravdu dlouhou dobu a po té nehodě jsem ještě nebyl úplně v pořádku. Automaticky jsem si vybavil poslední vzpomínku, kterou jsem na otce měl. Bylo to jen pár dní před tou... divnou vzpomínkou, či co... Byl jsem s ním a Ianem na obědě, kde jsme se opět pohádali. Nevybavoval jsem si přesně důvod hádky, ale štěkali jsme na sebe všichni tři teda pěkně, to teda jo... Otec byl vysoký a mírně svalnatý. Míň než já. Černé vlasy, které po něm má Ian, mu začaly šedivět, ale vypadalo to spíše elegantně. Nijak staře, přestože jeho obličej byl (a je) ozdobený vráskami. Teď měl vlasy kompletně šedé, postavu lehce shrbenou, ale zelené oči mu naopak začaly aspoň trochu jiskřit. Aspoň to. Ale vážně jsem byl překvapený, to se za jeden rok tak změnil? Zvláštní...

„Ian mi volal, když jsi byl ještě v nemocnici. Prý máš trvalou ztrátu paměti, ale neboj, to se zvládne! Hlavní je, že jste oba zdraví a svěží,” pochválil si nás a poplácal každého po rameni.

„Teď si moc svěže nepřipadám... A vůbec, od kdy jste takoví? Nejdřív Ian a teď i ty. Co se to děje?”

„Jací takoví?”

„Milí.” Otec si hluboce povzdychl a vzal mě kolem ramen, čímž mě spíše přirazil více k zemi.

Aspoň jsem se už nemotal.

„Edwarde, je mi jasné, co si prožíváš... Nepamatovat si rok svého života musí být hrozné a já - my s tebou hluboce soucítíme. Ale život jde dál, přestože jsi ho část promeškal. My dva ti pomůžeme se do něj vrátit. Začneme od začátku - co bylo, to bylo. Vlastně to bude, jako kdyby se nic z toho nestalo. Pojedeme v klidu dál... A teď pojď dál. Nebudeme stát věčně v hale, no ne?” navrhl otec a na tváři se mu rozlil úsměv od ucha k uchu. Tak fajn...

Ukázalo se, že zdejší byty jsou opravdu velké a kvalitní. Nedivím se, že se tu moje... rodina (je tak divné je tak nazývat, snad si zvyknu) zabydlela. Za malou a útulnou halou byl schovaný obrovský obývací pokoj. Stěny měl žluté a veškeré vybavení sladěné do různých tónů a odstínů zelené. Dokonce tam byla plazmovka! Ale co jsem mohl čekat jiného? Nic. Ten pokoj vypadal klidně a příjemně, ale já jsem se tam necítil vůbec dobře. Kuchyně byla malá, ale velmi dobře zařízená. Možná trošku moc, přece jenom to nebyl můj styl. Byl jsem zvyklý na věci skromné anebo rodinné. Tohle nebylo ani jedno. Koupelna byla větší, s bílými kachličkami, sprchovým koutem, vanou, pračkou, umyvadlem, a dokonce byl v té samé místnosti i záchod. Páni... Pak už zbývaly jen tři pokoje. Otcova ložnice, Ianova a můj pokoj. Do jejich jsem raději nelezl.

Moje ložnice byla malá, ale líbilo se mi to. Takový soukromý koutek, jenže příliš neosobní. Stěny byly bílé a holé, jen s jedním obrazem, který se mi vůbec, ale vůbec nelíbil. Měl zlatý rám a byla to bílá růže (ušpiněná od krve) a pozadí bylo pouze černé. Nic víc. V pokoji pak byla dvoulůžková postel (díky pokoji vypadala menší) a povlečení bylo černé. Naproti posteli stál prádelník - nejspíš z dubového dřeva, nevím. A před postelí stál psací stůl z velmi světlého dřeva, na kterém ležel notebook. Hm...

Kufr jsem hodil do koutu místnosti a postavil jsem se k oknu. Výhled nebyl pěkný. Jen nějaký další panelák (tentokrát šedý) a viděl jsem přesně do okna nějakého člověka. Doufám, že to bude kliďas.

Plácl jsem sebou na postel, ruce si dal za hlavu a díval se do stropu, ze kterého visel obyčejný lustr. Ta bílá barva mi něco připomínala. Celá ta místnost mi něco připomínala, když jsem si ji představil černobíle. Ale nemohl jsem si na nic vzpomenout, vůbec na nic... A to byla ta hlavní věc, která mě trápila. Bylo mi jedno, co se mnou bude, jen mě zajímalo, co se mnou bylo.

 

Bella

 

Zpátky u Taylora jsem byla šťastná. Opravdu šťastná, ale přeci mi něco chybělo. Spíš někdo. A na toho někoho jsem myslet nechtěla. Teď je někde úplně jinde a dál si žije se svojí rodinou. A protože si nevzpomíná, je určitě spokojený. Ale co když... Ne! přikázala jsem si v duchu. Nesmím na něj myslet, je to za mnou. Stejně jsem ho moc dlouho neznala a byli jsme obyčejní kamarádi. A rozhodně to nebylo přátelství na život a na smrt. To ne.

„Ahoj, Bells. Jak se ti spalo?” zeptal se Taylor, když jsem se vyhrabala z postele.

„Fajn,” kývla jsem.

V kuchyni jsem se porozhlédla, jestli nenajdu něco k jídlu. Nic moc nebylo, takže jsem si namazala rohlík medem. Med byl příliš lepkavý a rohlík vysušený, ale sníst se to dalo úplně v pohodě.

Taylor jako vždy seděl u notebooku a něco psal. Nebo spíš s někým. Nevím, přes rameno jsem se mu nedívala, protože vím, jak je to protivné.

„Co budeš chtít k obědu? Musím zajít nakoupit,” zeptala jsem se a zapnula televizi. Nic, nic a nic. Jak jinak.

„No... Dal bych si patlaninu!” zajásal po pár minutách přemýšlení.

Patlanina byl náš takový recept všeho. Uvařila jsem těstoviny, nějakou zeleninu, jakékoliv maso, které jsem nakrájela na kousíčky, všechno jsem to smíchala, polila to kečupem a někdy jsem přidala i sýr.  Vypadalo to děsně nechutně - proto patlanina. Ale jinak to bylo výborné!

Někdy okolo desáté jsem šla po ulici s nákupní taškou v ruce a málem jsem si i poskakovala, dokud jsem nenarazila na slečnu Brooksovou.

„Promiňte, paní doktorko, ale já jsem za vámi včera přišla na sezení, ale vy nikde! Co se stalo? Nedostala jsem žádný vzkaz, že byste to zrušila!” uhodila na mě ta drobounká blonýdnka s růžovými tvářemi a starostmi v srdci. Skoro jsem se vylekala.

„Jaké sezení...? Ovšem!” plácla jsem se do čela. „To vy mně promiňte, já na to úplně zapomněla! Víte, měla jsem nějaké osobní problémy, takže jsem měla v hlavě vymeteno... Moc se omlouvám, kdy máte čas? Vynahradím vám to,” vyblekotala jsem rychle, až se mi jazyk málem zauzloval.

„Já? Dnes odpoledne.”

„Výborně! Tak ve tři odpoledne?”

„To by šlo.”

„Fajn, slibuju, že tentokrát tam budu.”

„To doufám.”

Tak... Teď už zase zapomínám na klienty (nerada používám slovo pacienti). A ještě se ke všemu vymlouvám na osobní problémy, které už dávno vyprchaly. Ale přece jenom... Na Edwarda jsem musela pořád myslet, i když jsem si to přísně zakazovala. 


Omlouvám se, že to tak trvalo, ale měla jsem odpojený počítač. Teď už je ovšem zpátky v provozu a já se budu snažit kapitoly hezky hustit za sebou. :) Taky tu máme první (a já doufám, že ne poslední) kulatiny. Juchů! Což by si zasloužilo nějaký dárek, nemyslíte? A jeden by tu byl. Trailer, který udělala na moji žádost Vilinka - a já jsem jí tak moc vděčná. Takže děkuji. A pak ještě jedna věc. Ani nevíte, jak mě komentáře u předchozí kapitoly nakoply! Jsem za ně moc vděčná a doufám, že neklesnou. Vaše KPT.

 

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj pacient, můj přítel? - 10. kapitola:

 1
3. zuzka
21.08.2013 [14:21]

kedy bude dalsia kapitola?????? strasne sa tesim Emoticon

2. matony
09.08.2013 [16:11]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Seb
09.08.2013 [13:15]

Těším se na další kapitolu a jsem moc zvědavá, co se vyklube z Edwardova otce a brara. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!