Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj pacient, můj přítel? - 9. kapitola

25.07.2013 (07:15) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 859×

Edward

Měl jsem okno. Totální okno. Připadal jsem si, jako kdybych prospal část svého života a pak se probudil do světa, aniž bych věděl, kde jsem a jaký je den. Jaký je vlastěn den? A rok? Hlava mě bolela stejně jako při kocovině a dokonce jsem si tak i připadal, ale zvracet se mi nechtělo. To bylo asi to jediné.

Když jsem otevřel oči, musel jsem hodněkrát za sebou zamrkat, protože na mě zaútočilo ostré světlo. Že by to pověrčivé světlo na konci tunelu? Poslední věc, kterou člověk před smrtí spatří? Ne... Tohle vypadalo spíše jako bílý strop a hodně silná zářivka. V tu ránu mi to došlo. Nemocnice. Co jsem zase provedl?

„Ahoj, bráško, jak se cítíš?“ uslyšel jsem známý hlas a podíval se vedle sebe. Vedle čistě povlečené postele, ve které jsem ležel, seděl můj bratr Ian. Za ním stál plešatý doktor malého vzrůstu s brýlemi posazenými na křivém nose.

„Iane, jestli umírám, nehraj tohle divadýlko a řekni to narovinu!“ vyjel jsem po něm a pevně ho chytil za ruku.

„Edwarde, co to meleš? Neumíráš,“ podivil se a málem se mu zvedly oči v sloup, ale udržel to. To měl štěstí.

„Tak proč jsi najednou milej? A zrovna na mě!“ obvinil jsem ho z milosti. Tato vlastnost se u Iana vyvinula jenom k otci a našemu staršímu bratrovi, který je mou vinou po smrti, Jacobovi.

„No, vzhledem k tomu, že jsme měli bouračku a ty jsi skončil v bezvědomí, tak je podle mého názoru normální, že jsem na tebe milý,“ zavrčel a tentokrát ty oči k oblakům zvedl. Tak tohle je můj mladší bratr! Konečně, už jsem ho vážně nepoznával.

„Pane Masene, na co si vzpomínáte jako poslední?“ zeptal se mě a já o tom okamžitě začal uvažovat.

Z nějakého důvodu ssi jdu lesem, vládne tam totiž klid a mír. Okolo zpívají ptáčci a já můžu jasně přemýšlet, přestože se nemůžu na určité věci soustředit. Spíš se musím zaobírat okolní přírodou, je tak krásná! Všechno to náhle zkazí hlasité zabručení, možná by se to dalo nazvat jako medvědí křik. Rozeběhnu se tím směrem. Možná je to medvídě, které se chytilo do pytlácké pasti.

Už jsem skoro tam, ale co nevidím. V tu chvíli mi přišlo, že se na moment zastavily všechny mé životní funkce. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo civění před sebe. Viděl jsem své příbuzné, jak se sklánějí nad ohromným medvědem. Nejdříve to vypadalo vcelku nevinně, ale když jsme si všiml, jak se u něho blažene svíjejí a jejich obličeje zdobí čerstvá krev, zatrnulo mi. Bylo to těžké, ale odtrhl jsem od nich pohled a zadíval jsem se na medvěda. Hlasitě řval a bylo mi jasné, že udeřila jeho poslední hodinka. On to věděl taky...

Vzpomínka se z ničeho nic rozplynula a já byl tak zmatený, ani jsem nevěděl, kde se vzala. Chtěl jsem to hned říct, ale nějaká část mého mozku (nejspíše ta rozumnější) mi radila, ať raději mlčím. Rozhodl jsem se ji poslechnout. Stejně by mi to nikdo neuvěřil. Šátral jsem v paměti dál, tentokrát úmyslně. Matně jsem si vzpomínal, že jsem byl u kamaráda doma.

„Byl jsem u kamaráda doma. Víc ani ťuk...“ odpověděl jsem šeptem a sám pro sebe se mračil. To s medvěděm byla skutečná vzpomínka nebo jen hloupý sen? Asi jsem se při té bouračce bouchl do hlavy. A to pořádně! Taková pitomost by nikoho jiného vážně nenapadla. Ale přeci... Bylo to tak živé a reálné!

„A pamatujete si, jaký je rok?“ ptal se dál doktor a zadumaně se propiskou šťouchal do ruky.

„Ehm... Dva tisíce dvanáct?“ zeptal jsem se a byl trohu nervózní. Proč se mě ptal na rok, to přece ví každý blbeček!

„Dva tisíce třináct,“ opravil mě doktor a já kulil oči.

„Ne... ne! Přeci si pamatuju, co je právě za rok, vždyť... Co se mnou je?“ ptal jsem se a začal mírně vyšilovat. Ono toho bylo trochu moc. Probral jsem se v nemocnici, Ian na mě byl milý, měl jsem okno, vzpomínku na upíří příbuzné a podle všeho jsem ani nevěděl, co je za rok... To člověka vyděsí.

„Klid, pane Masene... Zdá se, že jste urtpěl ztrátu paměti. Teď stačí zjistit, jestli trvalou, což by nebylo dobré. Nepamatovat si rok svého života není nic příjemného,“ zamračil se a něco napsal do bločku, kterého jsem si doposud nevšiml.

„Položím vám pár otázek... Pamatujete si něco, co bylo před tou návštěvou kamaráda?“

„Ano, myslím, že úplně všechno.“

„A něco poté?“

„Ne. Připadá mi, jako kdybych měl okno... Jako kdybych prospal část svého života.“

„Jak se cítíte?“

„Kromě toho, že si nepamatuju rok života? Fajn, ale bolí mě hlava.“

„Vstaňte a podívejte se z okna na město. Je tu celkem pěkný výhled. Nic to není, jen malá zkouška, jestli si na něco vzpomenete.“

Úplně normálně jsem vstal z postele, protože jsem naštěstí nebyl přišpendlený k nějakému přístroji, který by mi celkem hodně bránil v pohybu. Navíc bylo okno velmi blízko. Ale byl jsem celý nesvůj a připadal jsem si hloupě, když jsem na sobě měl pouze nemocniční košili. Takovou tu bledou s puntíky. Brr...

Výhled na město byl opravdu krásný, přestože se na obloze mračilo několik šedých baldachýnů mraků, ale to k téhle části země prostě patřilo. Snažil jsem se soustředit na každý dům, každou ulici i na každou lampu, ale na nic po těch zatajených upírech jsem si nevzpomínal. Vůbec na nic.

„Tak co?“ zajímal se Ian.

„Nic.“

„Lehněte si, prosím, zpátky do postele,“ požádal mě doktor a zase si něco zapsal do bločku. Všichni tři jsme museli vypadat celkem komicky, protože jsme s Ianem byli asi o hlavu a půl vyšší, než-li doktor.

„Nemáte pocit, že je vám na zvracení?“

„Jak jsem řekl, je mi fajn.“

„Dobře... To bude asi vše... Teď bych si chtěl promluvit s vámi, pane Masene,“ obrátil se na Iana. „Ale na vhodnějším místě.“

Ian

Ten prťavý doktůrek mě zavedl do jakési kanceláře, ordinace, nebo co to vlastně bylo. Sedl jsem si tam na měkkou židli a čekal, až se vyžvejkne. Chvíli něco psal na laptopu, ale pak konečně obrátil svou pozornost k mé osobě. No konečně!

„Můžete mi, prosím, sdělit, co se poslední rok dělo?“ zeptal se a já si povzdechl. Copak jsem Edwardův deníček? Myslím, že tak nevypadám.

„Před rokem se s Edwardem něco stalo a on si myslel, že viděl upíry. Skončil v léčebně a tam zhruba rok byl... Nikdo mu nedokázal pomoct a zbavit ho té hloupé představy, ale pak se tam nakvartýrovala nějaká slečinka a dostala ho odtamtud. Pak s ní bydlel. Nevím, jak dlouho... A když jsem tam za ním přijel s tím, že jsem ho chtěl dostat do Severní Dakoty za otcem, jako obvykle jsme se pěkně chytli. Obvinil jsem tu holku, že ho jen zneužívá, a druhý den už mě odvážel na letiště. S ním to je prostě marný, nedá si říct a nedá si říct... Pak byla ta bouračka,“ vyklopil jsem mu všechno, co jsem tak všemožně pochytil.

„Ach tak. A vy byste rád, aby si na to váš pan bratr vzpomněl? Zatím to opravdu vypadá na ztrátu paměti a nejspíše trvalou, ale kdyby znovu spatřil tu léčebnu nebo slečnu, je tu šance, že by se mu paměť vrátila,“ vysvětlil mi, jak na tom brácha asi zhruba je, a já se uvnitř začal trochu radovat.

„Ne, už tak toho na něj bylo dost... Tohle temné období si pamatovat nemusí. Nemyslím si, že by to unesl. Nepřímo zavinil smrt našeho staršího bratra, kvůli tomu jsme přišli o matku, on si vybásnil upíry a teď ještě tohle... Ne, bude mnohem lepší, když aspoň na ty upíry a léčebnu zapomene,“ hrál jsem si na ustaraného brášku, který má velký strach o psychické zdraví svého staršího bratra. Ve skutečnosti mi to bylo putna, neměl si hošánek vymýšlet takové bejkárny.

„Dobře tedy, v tom s vámi souhlasím. Takhle to asi bude nejlepší,“ odsouhlasil to ten doktůrek, pokýval hlavou a znovu něco napsal do laptopu.

Edward

Do dvou týdnů mi Ian sbalil věci z bytu, který jsem bohužel nenavštívil, v nemocnici jsem podstoupil ještě pár vyšetření a doktor mě propustil s tím, že mám trvalou zrátu paměti. Navenek jsem se tvářil vyrovnaně a v pohodě, ale uvnitř jsem byl strašně zmatený a vystresovaný.

Neustále jsem se Iana vyptával na celý ten zapomenutý rok, ale jeho odpovědi byly prosté. Bydlel jsi tu, nevím, copak jsem tvoje chůva... Přijel jsem za tebou, abych tě odvezl za otcem, ty jsi ale nechtěl. Druhý den jsi mě hodlal odvést na letiště, ale měli jsme bouračku... Nevím, jak ses tu živil, ale nikomu se po tobě určitě stýskat nebude... Ne, holku jsi vážně neměl!

Takže jsem se toho dozvěděl opravdu pramálo. No, ale co mi zbývalo jiného, než se s ním vrátit? Nic... Rok mého života byl v tahu a kdyby mi někdo řekl, ať ho zavedu domů, odvětím – Kam? Prostě hrůza. Pocit kocoviny postupem pár dní odešel, ale když jsem se snažil na cokoliv vzpomenou, vyvolal jsem okamžitou bolest hlavy, která se nedala vydržet. Brr... A teď mám jen jedinou otázku. Kdy už to peklo skončí? Já si chci vzpomenout!

Odjeli jsme do Seattlu, kde už jsme měli zamluvené letenky. Hurá do Severní Dakoty! Nikdy jsem tam nebyl a ani se mi tam nechtělo. Po přistání v hlavním městě, které nese název Bismarck. Tam jsem se ani nemohl rozhlédnout, protože mě můj mladší bratr narval i s jedním kufrem do taxíku.

Severní Dakota byla opravdu krásná. Lidé se tu většinou živili zemědělstvím a někde jsem někdy zaslechl, že původní obyvatelé byli indiáni kmene Siouxů. Aspoň myslím... Ale co jsem věděl na sto procent, bylo to, že ke svým nepřátelům (zvláště bělochům) byli velmi krutí. A já si tady připadal jako nepřítel, takže jsem měl velmi neblahý pocit. Ale už to, že jsem tu měl žít s Ianem a otcem, bylo zlé znamení.

Jeli jsme několik hodin s tím, že jsme nenarazili na žádnou zácpu, takže jsme někdy na večer dorazili do cíle. Město Fargo. Bylo největší z celé Severní Dakoty, což byla taky jediná informace, kterou jsem o něm věděl. Taxikář, který po celé té jízdě vypadal unaveně, zastavil v centru města u jednoho žlutého paneláku. Ian mu zaplatil a poté mě vystrkal i s tím kufrem ven.

„Tady jako bydlíte?“ zeptal jsem se udiveně.

„Ano, Edwarde. A zavři hubu, jinak ti do ní vlítne moucha!“ upozornil mě a já ho praštil do ramene. Jo, na tohle jsem čekal celé dva týdny.

Ian strčil klíč do zámku, lehce pootočil a hnědé dveře se s mírným vrzáním otevřely. Bráška vešel a málem mi ty dveře zabouchl před nosem, ale stihl jsem je zachytit včas. Táhl jsem za sebou těžký kufr, následoval Iana a stoupal po kamenných schodech.

Tak jo, vstříc novému/starému životu!

Minule byl jenom jeden jediný komentář, na jehož přání jsem tuhle kapitolu napsala z pohledu Edwarda, přestože tam na chvilku byl Ianův pohled. Tak doufám, že se kapča líbila. :) Ale ještě k minulé... To vás tato povídka už omrzela? Jestli ano, tak to je mi velice líto. Jestli ne, můžete prosím u této zanechat aspoň toho smajlíka? Předem děkuji, vaše KPT

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj pacient, můj přítel? - 9. kapitola: