Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj bratr = Můj nepřítel?! - prolog

18.10.2011 (17:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3463×

Prolog

(pohled Belly)

Choulila jsem se pod peřinou a zírala s nenávistí, odporem a bezmocí na budík, který ukazoval za pět minut půlnoc. On za to ale nemohl. Přesto bych ho nejraději hodila přes celou místnost. Rozdupala ho na malinké kousíčky. Vyhodila z okna, nebo zakopala v lese. Ale pak bych ani nevěděla, kolik času mi ještě zbývá.

Pohlédla jsem k zatím zavřeným dveřím a přitáhla si peřinu ještě blíž. Před dvěma lety jsem ztratila klíč od pokoje. Možná to ani nebyla moje chyba. Vlastně to určitě nebyla moje chyba. Kdyby ano, nebyla bych tu teď zamčená.

Kdybych neměla pokoj tak vysoko, utekla bych. Přála bych si utéct. Daleko. K babičce na chatu, kam jsem jako malá jezdívala. Do školy, ke svým falešným kamarádkám a klukům, co by zaprodali duši, abych jim věnovala jeden jediný úsměv. Nebo na pláž v La Push, abych mohla skočit z útesu. Nijak bych už se nesnažila vyplavat znovu na hladinu. Vítala bych studené a silné proudy, které by mne stahovaly hloub, dokud by mi nedošel vzduch. Šťastně bych se pozdravila se smrtí a byla ta nejšťastněji dívka na světě. Měla bych totiž klid a pokoj. Pokoj od něj.

Trhla jsem sebou, když budík slabě zabzučel. Okamžitě jsem střelila pohledem ke dveřím. Klika se pohnula a v zámku zarachotil klíč. Dveře se otevřely.

Okamžitě jsem si přitáhla peřinu co nejtěsněji k sobě a sledovala svého otce, jak zase zamyká.

„Doufám, že ještě nespíš, zlato,“ usmál se a vyrazil ke mně.

(pohled Emmetta)

„Zlato, nevíš, kam mi ten skřítek schoval kalhoty?“ zazoufal jsem si, když jsem už tři minuty hledal kalhoty, co jsem měl včera na sobě v kině.

„Emme, znáš přece Alici. Už jsou v koši,“ konejšila mě moje manželka. Bouchnul jsem dveřmi od šatníku a vztekle si z nich odnášel nové kalhoty, mumlajíc si něco o shopaholicích.

„Já to slyšela!“ ozvala se Alice zezdola. Rosalie se zahihňala a vyrazila dolů. Zůstal jsem tu sám a přemýšlel. Žiju v rodině upírů. Sám jsem upír. Mám manželku upírku, je to ta nejhodnější a nejkrásnější žena na světě, ale nikdy mi zcela neporozuměla.

Pak jsou tu mí nevlastní sourozenci. Alice a Jasper. Jsou to také manželé. Alice miluje nákupy a já už z ní začínám šílet. Jasper je v pohodě, často spolu z nudy bojujeme. Ale on se vždy držel trochu zpátky a nikdy se nikomu (kromě Alice) moc neotevřel.

No, pak mám také adoptivní rodiče. Esmé a Carlislea. Carlisle mě bral vždy s rezervou a Esmé si na mé vtípky a nálady už zvykla, nijak je nekomentovala, spíš se pohledem na mé kousky bavila. Mám je oba strašně rád, ale ani jeden mě nedokázal nikdy pochopit.

Vlastně naše rodina má ještě jednoho člena, ale toho bych raději vynechal. Je to můj další nevlastní bratr Edward, který zatím žije sám, pokud ovšem nepočítáte ty dívky, co si sem vodí na noc. Měl vždy dobré sebeovládání. Není zlý, to ne. Ale je to děvkař a už mnohokrát jsme se kvůli němu museli stěhovat. Teď nastupujeme na novou školu ve Forks. Do jednoho týdne se určitě vyspí s polovinou školy a spoustě dívkám zlomí srdce. Sice slíbil, že bude sekat dobrotu, ale já tomu doopravdy nevěřím.

Přál bych si, aby už si konečně někoho našel. Spřízněnou duši. Dívku, kterou by miloval tak bezmezně, tak jako já svoji Rosalii. Pak by dal konečně pokoj a my se nemuseli stěhovat každý rok. Mohl bych si najít přátele. Vím, že by mě pak bolelo, kdybych je přežil, ale co je to za život bez přátel? Mám sice svoji lásku a rodinu, ale i upír občas potřebuje poradit. Někomu se s něčím svěřit. Mít tajemství. Vyrazit na výlet. Žít…

„Víš, Emmette, klidně bych tě tu mohl nechat dál se užírat, ale Alice chce, abys okamžitě přišel dolů, že nestíháme,“ zasmál se Edward, který stál opřený o futra. Na tváři už mu zase hrál ten frajerský úsměv, kterému podlehla každá dívka.

„Nelez mi do hlavy,“ zavrčel jsem na něj, dooblékl se a seběhl schody dolů.

„No konečně!“ spílala mi Alice. Protočil jsem oči a sednul si za svůj Jeep. Vedle mě si sedla Rose a za nás všichni ostatní. Nechtěli jsme se moc vytahovat s tím, že doma máme asi dalších sedm aut.

„Šlápni na to, těším se na další vzdělávání,“ nařídil mi Edward. No, tak vzdělávání to rozhodně nebylo, to, na co se tak těšil. Musel jsem se ušklíbnout. Potom jsem přišlápl pedál až k podlaze a vyjel směrem k Forkské střední škole. Edward vzadu stále podupával nohou, jako bych snad jel pomalu. Ovládal jsem se, abych na něj nezavrčel.

Jakmile jsem zastavil, slezl z auta a už si vyhledával svoji příští oběť. Vyrazil směrem ke škole a nijak ho asi netrápilo, že si měl vyzvednout plánek školy a rozvrh hodin. No, ať dělá, jak myslí.

Přitáhl jsem si k sobě Rosalii a políbil ji, aby všichni kolem věděli, že patří mně. Pak jsme všichni vyrazili pro rozvrhy. V kanceláři seděla mladá dívka, mohla zrovna dostudovat vysokou školu. Byla pohledná a mně bylo jasné, že se bude velice zamlouvat Edwardovi, jestli se sem uráčí přijít.

Když nám vydala vše potřebné a my mohli vyrazit na hodinu, hodila po nás ještě jeden zvědavý pohled, a pak zklamaně sklopil hlavu. Jenže já bych prokletí naší rodiny už nikomu jinému nepřál. Může být ráda, že jsme všichni zadaní a Edward jí snad hlavu nepoplete. Snad.

„Miláčku, já mám první hodinu španělštinu, co ty?“ zeptala se mě Rosalie.

„Občanku, a pak mám trigonometrii.“

„Škoda, já mám pak zase angličtinu. Asi se uvidíme až na obědě,“ řekla smutně moje láska a věnovala mi poslední polibek. Jen nerad jsem ji potom pustil ze své náruče a sám se vydal na hodinu občanky. Rose šla s Alicí, měli stejnou cestu a Jasper se taky někam vytratil. Jo, jsme dokonalá rodinka.

Cestou jsem sledoval všechny ty dívky, které při pohledu na mě měly pomalu srdeční zástavu. Na konci chodby jich byl dokonce celý houf, který byl semknutý kolem nějaké dívky. Asi byla oblíbená. No, ale já měl zrovna tam svou první hodinu. Holt se tam budu muset nějak probojovat.

„S dovolením, dámy, jen bych rád prošel,“ řekl jsem nahlas a všechen hovor ustal. Několik holek mi ustoupilo z cesty a jiné na mě fascinovaně zíraly. Bože, kdybychom nebyli pro lidi alespoň tolik přitažliví! Místo přemítání o tom, kolik holek přežilo můj úsměv, jsem se vydal k profesorovi a podal mu svůj papír, který měl podepsat.

„Pan Cullen? Vítám vás na naší škole. No, a sednout si můžete támhle do poslední lavice u okna, bohužel už je to jediné neobsazené místo,“ zahuhlal profesor, ze kterého jsem cítil zápach cigaret už od dveří. Zřejmě měl v háji plíce.

„Ano, pane profesore,“ pokýval jsem hlavou, vydal se k určené lavici a sednul si k oknu. Díval jsem se z okna a nevnímal dění kolem sebe.

Asi minutu po tom, co jsem se usadil, se nade mnou ozval dívčí hlas.

„Promiň, ale tohle je moje místo.“ Otočil jsem se a spatřil velmi hezkou dívku. Moc hezkou na člověka. Brunetka, štíhlá, docela vysoká a oblečená ve značkovém. Netvářila se však moc přívětivě. Se zpožděním mi došlo, že je to ta dívka, okolo které se na chodbě shromáždil ten houf.

„Promiň, to jsem nevěděl,“ usmál jsem se a sednul si na židli do uličky. Ona mě beze slova obešla a sednula si ke mně. Vůbec mi nevěnovala pozornost.

„Jsem Emmett,“ představil jsem se.

„Ptala jsem se tě na jméno? Teď asi čekáš, že ti řeknu to svoje, co?“

„Ne, madam. Jen jsem se snažil být zdvořilý a netušil jsem, že vy jste tu inkognito.“ Otevřela pusu, jakoby chtěla říct něco dál, ale ztratil řeč. Udivovalo mě, že pohled na mě s ní nic nedělá. Její tep byl naprosto pravidelný a nebyla ani nervózní. Byla totálně v pohodě.

Profesor si odkašlal a začal tak hodinu. Možná neúmyslně, protože sotva dýchal.

K dalšímu rozhovoru už jsme se tak nedostali.

Když zazvonilo, shrábnul jsem všechny věci do tašky a zvedl se. Tu holku jsem pustil kolem sebe. Měla vysoké podpatky a zřejmě na nich neuměla tak docela chodit. Zakopla totiž o vlastní nohu a padala. Na mě. Bez problémů jsem ji chytil a postavil na nohy.

„Nemáš zač,“ prohodil jsem a pustil jí. Vzhlédla ke mně a zvědavě mě sledovala. Já už si jí ale nevšímal a mířil na další hodinu. Tohle byla zjevně ledová královna školy. Ta se bude velice zamlouvat Edwardovi. Možná by jí měl trochu srazit hřebínek. Ale na druhou stranu… Asi bych nikomu neměl přát zlomené srdce. Ani téhle ledové královně.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj bratr = Můj nepřítel?! - prolog: