Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje televizní Kráska - 9. kapitola

15.06.2010 (20:45) • RobSten13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1418×

9. kapitola

Bella

Pak ale moji mysl zaplnily ty nejsilnější a  nejšťastnější vzpomínky, které jsem kdy prožila. Před očima se mi míhala jeho tvář a v ní hluboko usazené topazové oči. S lehkým úsměvem na rtech jsem usnula.

Ráno mě probudil hlasitě hřmějící budík. Chňapla jsem po něm, ale místo toho jsem ho shodila na zem a slyšela jeho poslední „výdech“. Budu si muset obstarat nějaký nový, ale kde? Asi pojedu do Port Angles a po nějakém se tam podívám. Mohla bych se tam rovnou zeptat, co mám s dopisem k nepřečtení dělat.

Ve škole se nic zvláštního nedělo. Jen Peter mě pořád otravoval s tím, že nechápe, když jsem si ho pozvala domů, abych ho představila otci, s ním nechci chodit. Nepochopil, když jsem mu už po desátý vysvětila, že to bylo jen tak, nic víc, nic míň. Pořád to nechápal a vnucoval mi nějakou večeři, a že bychom to „chození spolu“ mohli zkusit. Jednu přestávku už jsem toho měla po krk a vyjela jsem na něj stejně, jako včera u nás.

„Petere, dej mi už konečně pokoj. Krom toho, že spolu budeme hrát na plese, se ničeho jiného nedočkáš. Už to chápeš?“ zeptala jsem se. „Neodpovídej,“ řekla jsem mu, když se nadechoval k odpovědi. A namířila si to na tělocvik. Míjela jsem ošetřovnu a v hlavě mi náhle vzplanula vzpomínka, která se před tím odehrála. Nechtěla jsem se rozbrečet, a tak jsem vzpomínku vyhnala z hlavy a přidala do kroku, protože začalo pršet.

Po těláku mi zbývala asi hodina na zkoušky. Sedla jsem si do nějaké odemčené třídy udělala si úkoly na zítřek, abych mohla po zkouškách odjet.

Na zkouškách už byl Peter v pohodě a nedíval se na mě tím majetnickým pohledem, za což jsem mu v duchu děkovala. A pak tak rychle, že jsem to nestihla postřehnout, skočil po krku řediteli. Okamžitě, jakmile jsem pochopila jeho čin, jsem vzala nohy na ramena a neobvykle rychle vyběhla z učebny ven, někam hodně daleko. Doufala jsem, že mne tak lehce nenajde, ale protože byla moje krev tak sladká, věřila jsem, že už mi moc času nezbývá.

„Počkej! Stůj! Hej, slyšíš? Bello, počkej. Nechci ti ublížit!“ řekl a až jeho poslední slova mě přinutila zastavit.

„Neboj se neublížím ti. Tvá krev je sice příjemná, ale nic neobvyklého,“ řekl prostě, když mě o půl vteřiny později doběhl.

„Nevoním ti?“ zeptala jsem se udiveně. Myslela jsem si, že voním všem. Že by mi Edward lhal i v tomhle? Ale proč? Aby mě přesvědčil o své obrovské sebekontrole? O tom, že když vydrží být u mě tak blízko, je prostě geniální? Ale proč by to dělal? On byl, je a bude geniální vždycky i bez toho!

„O to nejde, už jsem si trochu zvykl a nejsi tak výjimečná. Ale on, no, prostě… už jsem dlouho nebyl na lovu,“ odpověděl mi a při tom po mě hodil úsměv s blýskajícími paprsky z jeho zubů. Dost strašidelné. A pak, v jeho očích, jsem zahlédla obrovskou krutost. Teď jsem s naprostou jistotou věděla, že riskuji vlastní život, když tu s ním stojím. On se živí lidskou krví. Rychle jsem se omluvila a vypadla. Nechal mě jít. Díky Bohu. Začínala jsem se ho bát. Ale víc jsem se bála, co se stane až to jednou nevydrží a zabije plnou třídu nevinných lidí. Co pak. Se zachmuřenými myšlenkami jsem dojela domů. Tašku jsem hodila na křeslo v pokoji a vydala se dolů do kuchyně, napít se.

„Tati, tys vařil?“ podivila jsem se a vytahovala skleničku ze skřínky.

„Samozřejmě, kdybych čekal na tebe, umřel bych hlady,“ řekl mi se smíchem, ale já řeči se smrtí zrovna jako legraci nebrala.

„Hmm. Tak už mi prosím tě řekni, proč jsi pořád doma? Proč už nechodíš do práce? A proč nechodíš rybařit s kolegy?“ zeptala jsem se. Nemělo cenu být milá, nebo to z něj tahat jak z pětiletého. Musí pochopit, že mi nestačí říct „vzal jsem si dovolenou“, to prostě není odpověď na takovouto situaci. Je to jako kdybyste se zeptali: Kolik je hodin? a někdo vám odpoví: Venku je 30°C.

„Je to komplikované. Nechci, aby ses trápila i ty.“

„Ale to, že mi nepovíš, co se děje. To mě taky trápí.“

„Dobře. Dostal jsem padáka. Prostě mě vyhodili, bez jediného dalšího slova. Nevím, co mám dělat,“ řekl.

„To je mi líto,“ odpověděla jsem.

„Jo, no, tak už to v životě chodí.“ Pokývala jsem hlavou na znamení souhlasu. Ze svého života už jsem leccos prožila. Věděla jsem, jak se asi cítí.

„Něco vymyslíme! Uvidíš, bude to v pořádku. Mimochodem, chtěla jsem jet do Port Angles, musím si sehnat nový budík a podívat se po oblečení,“ O dopise jsem se raději nezmiňovala.“mohu jet?“

„Jistě, jen jeď. Užij si to,“ povolil, a tak jsem běžela zpátky do pokoje. Vzala jsem si kabelku, do které jsem hodila peníze, mobil a psaní. Konečně se dozvím, jaké skrývá tajemství.

Edward

Zrovna teď, když jsem si dopřával svou dávku „heroinu“ a nedával tak pozor, jsem se dopustil té největší chyby, která je neomluvitelná. Zaslechl jsem něčí myšlenky: Mám mu říct ahoj? Tahle věta se opakovala pořád dokola.

S tím , že raději zmizím, než sem ten člověk dojde a uvidí mě, jsem se zvedl ze země a otevřel oči, když ale zdroj zmatených myšlenek, stál přímo přede mnou. Dívka, asi tak devítiletá holčička s čokoládovýma očima a dlouhými mahagonovými vlasy mně připomínající moji lásku, se dívala s očima široce rozevřenýma na můj obličej. Věděl jsem s naprostou přesností, co viděla a to nebylo správné. Nikdy mě nikdo takhle nesměl vidět. Bylo to porušení pravidel. A já ho teď porušil už po druhé.

Musel jsem zmizet. Nechtěl jsem, aby na to přišli Volturiovi a ublížili jí.

„Nikam prosím nechoď. Jsi krásný. Jak to děláš?“ zeptala se.

„Nesmím ti to říct, promiň,“ omluvil jsem se.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se znova.

„Edward a ty?“

„Říkej mi Isell nebo jen Is,“ odpověděla mi a usmála se na mne. Její úsměv byl tak podobný tomu Belly. A to jméno. Taky připomínalo Bell.

„Proč jsi smutný?“ zeptala se náhle.

„Nejsem,“ zalhal jsem.

„Ale ano jsi, vidím ti to na očích. Něco tě trápí,“ řekla a podívala se na mne se zvednutým obočím. Povzdechl jsem si a řekl jí celý můj příběh. Samozřejmě jsem vynechal tu strašidelnou část o mém tajemství. Zatímco jsme si povídali ve stínu stromu, zatáhlo se a já cítil přibližující se nebezpečí.

„Bella, to je krásné jméno. Znám jednu dívku jménem Bella, potřebovala by ochránce,“ řekla a jemně se usmála. Podíval jsem se na své ruce v klíně a myslel na to, že Bell už určitě nějakého má. Povzdechl jsem si a opět se na ni podíval, ale už tam nestála. Zůstal tu po ní jen bílý prášek a v dálce se objevily čtyři postavy v uhlově černých pláštích. Nevěděl jsem přesně, co se bude dít, ale tušil jsem, že to nebude na žebříčku mých největších přání.

Zatímco se přibližovali, četl jsem jim myšlenky, z kterých jsem se nic nedozvěděl. Když promluvila Jane, byla téměř u mě, jen pár metrů a mohl bych se jí dotknout. Jelikož Aro poslal Jane s Alecem a Felixe s Demetriem, zdálo se, že o nic vážného nepůjde, ale pletl jsem se.

„Edwarde, ráda Tě zase vidím. Pojď s námi.“ Otočila se a odcházeli stejným směrem, kterým přišli. Neměl jsem tušení o co půjde, a tak jsem se rychle vydal za nimi.

Isell

Jsem anděl. Hlídám živé bytosti (lidi), kteří to potřebují. A onou dívkou, potřebující mou pomoc, je Isabella Marie Swan. Její láska Edward Cullen, upír, jí opustil kvůli její ochraně a lidskosti. Nechtěl se stát sobeckým tvorem, a tak ji opustil pro její dobro, aby se nemusela stát tím, čím byl on sám – monstrem.

Našla jsem ho, jak sedí na pláži, kam téměř žádná lidská noha nezabloudí, ale já tam byla. A musela jsem se chovat lidsky. Hledala jsem ho, abych mu nějak opatrně naznačila, že by se měl vrátit. Nedošlo mu to a navíc jsem mu pěkně zavařila. Přišli si pro něj Volturiovi, kteří s ním nemají moc vlídné úmysly, protože se ukázal na slunci před člověkem.

8. kapitola → 10. kapitola
Shrnutí

Docela to ušlo ne? Čtěte perex!!!

Autor: RobSten13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje televizní Kráska - 9. kapitola: