Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje televizní Kráska - 2. kapitola

11.05.2010 (08:15) • RobSten13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1763×

2. kapitola

Bella

Prosmýkla jsem se mezi dvěma partičkami lidí a stála před ředitelnou s rukou sepjatou v pěst, abych mohla zaklepat, když mi někdo zaťukal na rameno. Instinktivně jsem se otočila  a v tu ránu zapomněla slova, která jsem si cestou sem opakovala pořád dokola.

Přede mnou stál Peter. Co po mně může chtít?

„Ahojky Bell,“ řekl a já se divila, že zná moje jméno, „jdeš se taky zeptat na to zpívání?“ zeptal se a já chvíli váhala, jestli mu mám říct pravdu, nebo lhát. Ale nejspíš by se to stejně nějak dozvěděl.

„Co tu děláš ty?“ odpověděla jsem mu otázkou a on se na mě podíval, jako kdyby mluvil s malým dítětem. V tu chvíli mi nějak nedocházel význam jeho otázky, ale pak jsem si uvědomila, že se ptal, jestli se jdu taky zeptat. Takže to znamená, že je tu stejně jako já, kvůli zpívání. Doufám, že vyberou mě.

„Teda, chci říct, ty si tu taky kvůli tomu, že?“ Jen přikývl. Obešel mne a zaklepal na hnědě natřené dveře ředitelny. Zevnitř se ozvalo tiché „dále“ a my jsme společně vešli. Za mohutným, a zasypaným mnoha papíry, konferenčním stolem, seděla sekretářka volající na řiditele, který zrovna vycházel z vedlejší místnosti a v rukou držel hrnek s kávou. Nejdřív promluvil ke mě.

„Á, slečna Swanová, potřebujete něco?“ zeptal se mile, když pokládal dopitý hrnek na stůl sekretářky a vyzval mě k sobě do kanceláře. I přes to, že mluvil ke mně, za patami se mi držel Peter.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli bych mohla hrát na piáno a k tomu zpívat na tom letošním školním plese?“ Při mé otázce si sedal do odrbaného koženého křesla a pokynul nám, abychom se posadili.

„Ale jistě, proč ne, alespoň někdo. A vy předpokládám, jste tu také kvůli tomu. Je to tak?“ Pokývl směrem k Peterovi.

„Ano, chtěl bych tam taktéž zahrát a zazpívat,“ odpověděl. A nadále sledoval řiditele, který pokyvoval hlavou.

„Dobrá, dobrá, nejdřív vystoupí slečna Swanová, hned po ní vy a pak si společně dáte duet. Co vy na to?“

„Jasně, já to beru,“ odpověděl Peter. Tohle se mi nelíbilo, ale pokud jsem chtěla vystupovat, musím to podstoupit.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem mdlým hlasem. Pomalu se zvedala ze židle a považovala tuto konverzaci za uzavřenou. Po vyjití z kanceláře na mě začala mluvit sekretářka.

„Slečno, tady máte papír, na kterém naleznete podrobnosti o plese a zkouškách. To je vše a přeji příjemné odpoledne. Nashledanou a dobře se vyspěte, zítra je první zkouška,“ upozornila mě.

„Ehm… děkuji, chtěla jsem se zeptat, jestli nebude vadit, že bych zahrála velmi smutnou píseň,“ optala jsem se jí a očekávala kladnou odpověď. Nedočkala jsem se.

„To si musíte vyřídit s panem řiditelem,“ odpověděla a jemně se na mě pousmála.

„Dobře, děkuji za všechno a také přeji krásný zbytek dne. Nashledanou.“ Otočila jsem se a vycházela ze dveří stejně jako Peter. Jak to udělal? Bez jakéhokoli slova vyšel a šel na druhou stranu než já, ani se na mě nepodíval. Co se mu stalo? Že by mu řiditel příliš voněl? To snad ne, to je vtip, zakroutila jsem hlavou a rozesmála se.

Na parkovišti jsem nastoupila do auta a vyjela do Port Angels. Doma už nám docházely zásoby jídla. Ale musela jsem být rychle hotová, ještě mě doma čeká ta proklatá esej.

Po dlouhé cestě jsem konečně parkovala u obchodu, vystoupila z auta a šla si pro vozík. V obchodě jsem nestrávila moc času, rychle jsem zaplatila zboží a už se mezi lidmi soukala do auta.

Doma jsem uklidila všechny potraviny a vydala se do svého pokoje. Usadila se u stolu, který tu byl už od mého dětství a začala psát. Asi po tři čtvrtě hodiny, byla esej hotová. Připravila jsem si ještě sešity na zítra a došla do kuchyně. Měla jsem na spěch. Bylo už dost hodin a Charlie bude za chvíli doma. Z mrazáku jsem tedy vytáhla rybu, kterou nedávno ulovil a opláchla ji pod teplou vodou, aby od sebe samostatné kousky povolily. Nebylo to zrovna lehké, ale zvládla jsem to, dokonce bez úrazu. V duchu jsem se vítězoslavně zasmála a chystala se rybu hodit do hrnce, abych jí mohla podusit. Mezitím co se dusila jak o život, z mrazáku jsem vyndala hranolky, které jsem dala smažit do fritového hrnce. A jelikož jsem teď jen stála a dívala se před sebe, uvědomila jsem si, že bych k tomu mohla ještě přidělat zeleninu a udělat nějaký koktejl, nebo tak něco.

„Bells, už jsem doma,“ křikl na mne Charlie z předsíně.

„Páni, tady to krásně voní,“ řekl, zatímco se šoural směrem do kuchyně a já akorát podávala na stůl, měla jsem to perfektně vychytané a samu sebe pochválila.

„No, Bello, bylo to výtečné,“ pochválil mě, zvedl se ze židle a dopíjel mnou připravený nápoj. Poté jsem se zvedla i já a umyla našpiněné nádobí. Rozhodla jsem se, že už si půjdu lehnout.

„Dobrou tatí“ křikla jsem na něj, když jsem procházela kolem obýváku a následně postupovala po schodech až do mého pokoje. Vzala jsem si taštičku s hygienickými potřebami a vběhla do koupelny. Osprchovala se, vyčistila zuby a vracela se do pokoje. Přešla jsem k oknu a pootevřela ho, zavanul dovnitř studený vítr a já si představila, jako by mě pohladil Edward. Škubla jsem s sebou, posadila jsem se do houpacího křesla a v duchu si přehrávala svou ukolébavku. Ucítila jsem slzy, které mi tekly po tvářích a nechala je téct. Opět jsem vzpomínala na svoje štěstí, když tu byl, když byl s se mnou. Kéž by tu teď byl. Jak se asi teď má? Co dělá? Je šťastný? Samozřejmě, že je šťastný, jinak by mě přece neopouštěl. Přeju mu, aby byl šťastný. Anděl jako on trpět nesmí. Má už jinou? Zapomněl na mě? Tyhle otázky mě trápily a já na ně nenacházela odpovědi a nejspíš je nikdy nenaleznu. S myšlenkami mimo jsem si zalezla do postele a během několika minut usnula.

Edward

Ležím na posteli a přemýšlím, jestli to byl tak dobrý nápad ji opustit. Samozřejmě, že to byl dobrý nápad, byl to ten nejlepší. Říkalo mé nesobecké já, to druhé, bylo jiného názoru. To byl ten nejhorší nápad, na který si ve své existenci vůbec pomyslel, jak tě něco takového mohlo napadnout? Vzchop se, jdi jí najít. Řekni jí, že to byly lži, že jí mi… Dost! Zařval jsem na sebe v myšlenkách, nechal jsem se příliš unést. Nesmím se vrátit, už nikdy jí znovu neohrozím. Nikdy.

„Edwarde, no tak, pojď s námi na lov. Vždyť už si nebyl minimálně čtrnáct dní,“ domlouvala mi Alice. Ale já na lov neměl ani pomyšlení, ani chuť. Zrovna teď, jsem myslel na Bellu a nehodlal jsem nejkrásnější vzpomínky na ni, jen tak odstrčit a jít na lov.

„Tak dobře, dojdu si pro tebe, jestli okamžitě nepřijdeš dolů!“ Potichu, ale dost zřetelně na to, aby pochopila, že mě má nechat být, jsem zavrčel. Zvedl se z postele a přešel k oknu. Pootevřel ho a dovnitř pokoje připlul studený vánek se spoustou nových vzpomínek. Byly tak silné, tak spalující a bolestivé, že jsem si připadal, jako by mě upalovali, ale tahle bolest byla jiná a o to horší, byla bolestivější než přeměna. Poddal jsem se bolesti a sesunul se k zemi na kolena. Teď, jsem na dně a cítím to celým svým tělem.

1. kapiotla → 3. kapitola

Shrnutí

Tenhle dílek byl na mě trochu delší a líbí se mi tam ten Edův pohled. A co vám? Mám ho sem tam do kapitol přidat?

Autor: RobSten13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje televizní Kráska - 2. kapitola: