Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje minulost se odráží v mých písních... 4. kapitola

30.01.2010 (19:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3534×

Moje minulost se odráží v mých písních

4. Kapitola – Že by konečně?

„Mám pro vás nabídku, holky. Co byste řekly na reprezentování naší školy v té soutěži? Jste nejlepší zpěvačky, jaké jsem ze všech druhých ročníků viděla.“ Tak teď nevím, mám skákat radostí, že se mi začíná plnit můj životní sen? Mám to odmítnout a litovat toho po zbytek života, jelikož já to mohu přijmout, ale paní Carthemová nebude příliš nadšená, zakáže mi to, když bude potřeba tak mě zavře. Udělá cokoliv, abych nemohla zpívat. Vlastně mi to pořád nejde do hlavy, proč? Proč mě nemá ráda? Proč nechce, abych byla šťastná? Proč mi zakazuje zpívat?

Před očima mi přelétla sněhobílá ruka. Zatřásla jsem hlavou a koukla jsem se na ně. Obě se na mě dívaly velmi starostlivě.

„Promiňte, paní učitelko, ale já, ráda bych vám řekla ano, ale nemůžu promiňte,“ řekla jsem jí a rychlým krokem jsem odešla.

Nechtělo se mi jít na zbytek vyučování, ale musela jsem. Paní Carthemová čeká na mou chybu, aby mě poslala pryč a já to moc dobře vím. Šla jsem tedy s drobným zpoždění na španělštinu.

„Promiňte, pane profesore, ale slečna Remtová mě zdržela,“ omluvila jsem se a šla si sednout na své místo k Angele.

„Tak co? Vezme tě?“ zeptala se mě Angela s upřeným a zvídavým pohledem.

„Já nechci, nemůžu a věnujme se radši profesorovi,“ utla jsem náš rozhovor a po zbytek hodiny jsem s Ang nepromluvila ani slovo.

Po hodině se Ang jen zvedla a obešla mě, asi se na mě urazila. Nevadí alespoň jsem si rozhádala i tu jedinou osobu, co se se mnou ještě baví, to je OK!

Odpoledne - Domov

Seděla jsem na posteli a přemýšlela o tom, jak jsem pitomá v tom se rozrazily dveře do mého pokoje a v nich stála slečna Carthemová. Nějak podivně jí svítily očíčka.

„Vstávej, Isabbelko! Jedna rodina si tě chce adoptovat. Tak se stěhuješ. Zabal si, máš na to dvě hodiny, než pro tebe přijedou,“ řekla s úsměvem na rtech a odešla.

Z pod postele jsem vytáhla svůj kufr a začala jsem si balit věci. Neměla jsem toho moc. Jen dvoje rifle, jednu sukni a pár triček, samozřejmě spodní prádlo a dvoje boty a jedny jediné šaty. Nebyla to ani půlka kufru a tak jsem si klekla na zem a nadzvedla jsem malý kobereček, pod kterým jsem měla schovány své deníky. Vytáhla jsem je a naskládala do kufru. Byla jsem hotová za půl hodiny. Ještě jsem se převlékla do jediných šatů, které jsem měla a jedněch z těch bot,co byly pro slavnostní příležitosti.

Šla jsem do koupelny a upravila si vlasy. Přes den je nosím stažené na šíji v copku, ale teď nechám své až do půl zad dlouhé vlasy volně spadat přes ramena dopředu. Když jsem byla hotová, sbalila jsem si i hygienické potřeby a sedla jsem si na postel. Asi za pět minut do pokoje přišla paní Carthemová. Když mě viděla, udělala takový nějaký škleb a potom na mě pokývala, ať jdu za ní. Vzala jsem si kufr a šla za ní. Nebyl ani těžký, jelikož těch mých pár věcí skoro nic neváží. Sešly jsme dolů po schodech a tam stál ten anděl, kterého jsem potkala ráno.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně. Ten pán se na mě podíval svýma karamelově hnědýma očima a prohlédl si mě od hlavy k patě.

„Ahoj, Isabell. Jsem doktor Cullen. Carlisle Cullen,“ představil se mi a natáhl ke mně ruku. Položila jsem kufr a ruku jsem mu podala. Byl ledový, tak jako Alice a ostatní z jejich rodiny. I příjmení se shodovalo a dokonce i barva očí. Usmál se na mě a otočil se na paní Carthemovou a něco s ní vyřizoval. Šla jsem si sednout. Asi za deset minut přišel zpět ke mně a tázavě se na mě podíval.

„To je vše co máš?“ kývnul směrem ke kufru.

„Jo, no já...“ Byla jsem červená jako rajče. Jen se usmál. A vzal ten kufr.

„Nashledanou,“ řekla jsem paní Carthemová, ta jen pokývala hlavou a já jsem odešla z toho domu vstříc nové budoucnosti…

Tak co?