Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, Bree - I. kapitola

21.08.2010 (20:00) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2237×

Pokud jste nečetli moji jednorázovku Miluji tě, Bree, doporučuji Vám to, abyste pochopili děj první kapitoly. Najdete ji zde.

I.

Bree:

Dneska večer jsem šla na útesy sama. Diego mě chtěl doprovodit, ale poprosila jsem ho o samotu. Pochopil a na nic se nevyptával. Zůstal s Fredem v domě a určitě zase hráli karty. Mně to nevadilo, mohla jsem se projít po útesech a popřemýšlet nad tím, co se v minulých měsících stalo a co se ještě nejspíše stane.

Nebýt Diega, Volturiovi by mě zabili. Příjemné zjištění. Naštěstí pro mě, Diego si dal souvislosti dohromady a vrátil se pro mě včas. Zůstanu mu do konce svého života zavázána, ale nějaký problém v tom nevidím, protože s ním chci zůstat do konce života. Doufám, že on je na tom nějak podobně.

Pořád jsem ale naštvaná na Rileyho, a to i přesto, že je z něho dávno popel. Možná bych měla být naštvaná na Victorii, naši stvořitelku, ale jelikož jsem se s ní nikdy nesetkala, automaticky dávám za vinu vše Rileymu.

To on mě k ní dovedl a nalákal na cheesburger, který jsem stejně nedostala. To on mi tvrdil, že jsem bohyně a slunce mi ublíží, ale zjistila jsem, že slunce je neškodné, pouze na nás vztahuje moc pozornosti. A to on mi tvrdil, že Diego běží s Raoulem, ale lhal, protože Diego byl na cestě ze San Luis.

Přeju mu smrt. Zasloužil si ji. Dokázal měsíce a měsíce obelhávat lidi, kteří mu na to skočili, a pak pod jeho vedením vběhli do náruče samotné smrti. Podle mě věděl, že slunce nám neublíží, ale tajil to před námi. Jen tak, aby nás zastrašil. Ještě že v tom druhém klanu byli hodní a ušetřili mě, za to Rileyho s Victorií potrestali smrtí. Tak to má být.

Posadila jsem se na mé oblíbené místo a sledovala vodu. V záři měsíce byla tak zajímavá! Ale zároveň mě vracela myšlenkami stále zpět do minulosti. Nevadilo mi to, někdy je fajn si jen tak sednout a přemýšlet nad tím, co se stalo. Může vám to pomoci od zhoršení psychického stavu. Alespoň já si to myslím.

Vzpomněla jsem si na cestu, kterou jsme absolvovali z Vancouveru. Jen já, Diego a Fred. Strachy jsme nemysleli na nic jiného, než jen na bezpečný úkryt někde hodně daleko. Ještě štěstí, že Fred má takový dar, který nám umožní skrýt své vlastní pachy. Díky tomu jsme mohli i bez obav lovit. Ale vždycky jen spodinu! V tom měl Riley pravdu, být nenápadní.

Běželi jsme přímo na jih. Neměli jsme předem vybrané místo, ale věděli jsme, že čím dál budeme od Seattlu, tím menší nám hrozí nebezpečí. A tak jsme i během cesty přestali počítat dny od vyběhnutí ze Seattlu. Nemělo to pro nás žádný význam, protože pár dní bude v našem věčném životě nic.

Zastavili jsme se až ve městě Ancud. U nějakého obchodu s turistickými věcmi jsme se dozvěděli, že jsme v Chile. Diego usoudil, že by to mohlo stačit, přeci jenom jsme přeběhli skoro celou severní Ameriku a zastavili se téměř u konce jižní. A to jen za pár proběhaných nocí, protože přes den jsme se skrývali.

Jako upír dům nepotřebujete, ale bylo by asi zvláštní, kdyby vás někdo viděl v dešti, jak si tak v klidu stojíte a nehýbáte se. A před sluncem jsme úkryt potřebovali, takže jsme se dohodli, že někde ukradneme peníze a koupíme si malý odlehlý dům. Sehnat peníze v Americe není problém.

Stačilo zastavit auto, které převáželo peníze, hozeným stromem. I když má řidič zakázáno na cestě stavět, tohle ho donutilo změnit názor. Zastavil u krajnice, společně se spolujezdcem vystoupili a sledovali škodu na autě. A my zatím vzadu vypáčili zámek a vzali tolik, kolik jsme ubrali. Takže téměř vše. Potom jsme dveře opět zavřeli, zámek se pokusili narovnat do původní polohy a odběhli.

Nebudu vám říkat, kolik jsme ukradli peněz, ale byla to nechutně velká částka. Alespoň jsme si mohli koupit malý domeček na okraji lesa, který byl za pár babek na prodej. A ještě nám zbylo, takže jsme si ho upravili podle svých představ.

Nechali jsme si vyměnit okna, takže kdyby se nám někdo chtěl podívat do domečku, neviděl by nic, jen svůj odraz. Ale my přesto ven viděli nádherně. Probourali jsme celé přízemí a udělali z něho jednu velkou místnost, ve které byla kuchyň, kterou nikdy nepoužijeme, jedna ložnice, kterou jsme také neplánovali využívat, ale Fred se tam zabydlel, a především velikánský obývák, který obsahoval překrásnou sedací soupravu a velké domácí kino. Už nám jen chyběly ty filmy, které jsme pomalu nakupovali do zásoby.

V prvním patře jsem se zařídila já a částečně Diego. Fredovi jsme nechali přízemí, protože se mu tam prý líbilo, ale my s Diegem jsme si pohráli s prvním patrem jako malé děti. Bylo tam celkem pět místností a každá byla jinak barevná. Chodbu jsme vymalovali žlutě a po stěnách vystavili prázdné rámečky, do kterých jsme chtěli dávat naše fotografie, které budou časem přibývat.

Šatna dostala barvu oranžovou, ale moc věcí v ní nebylo. Každý z nás si sice něco málo nakoupil, ale přišlo nám to nepotřebné, takže nebyla skoro využívaná. Diegova ložnice byla vymalovaná modrobíle a měl v ní obrovskou dřevěnou stěnu, ze které hodlal udělat časem knihovnu. Svoji ložnici jsem vymalovala převážně fialově, ale mísila se s červenou. Nábytek jsem měla bílý. Jen postel, stůl a jednu skříňku. Víc jsem nepotřebovala.

Nejvíce jsme se vyřádili na koupelně. Byla to obrovská místnost, tak jsme si pořídili obrovskou vanu, která v sobě měla zabudováno devadesát dva trysek různých velikostí. Byla tak velká, že jsme se do ní s Diegem vešli společně a ještě zbylo hodně místa. To jsme zkoušeli už v obchodě, kde na nás koukali opravdu zvláštně. Koupelnu jsme nechali obložit dlaždicemi. Modro – zeleno – bílými. A každá ta barva měla několik odstínů. Přes půlku stěny jsme si nechali udělat zrcadlo a celé ho posázeli stříbrnými nalepovacími kamínky. Já vím, jsme blázni.

Jednou večer jsme seděli v obýváku, když mi Diego připomněl, co nám říkali Cullenovi. Vegetariánství. Diego byl odhodlaný a věřil si, ale já měla pochybnosti. Fred souhlasil okamžitě, když se to dozvěděl. Jen já jsem nějak nedokázala pochopit, proč bych to měla dělat. Vždyť to není přirozené! Ale Diegova trpělivost je snad věčná.

Chodil se mnou několik týdnů do lesa a přesvědčoval mě, že je to dobré. Lidská krev je prý lepší, ale tohle nám k životu stačí. Odmítala jsem lovit zvířata, tak mi jedno ulovil sám a donutil mě, abych se napila. Poslechla jsem ho, ale hned to tělo odhodila. Ta krev byla teplá, ale nechutnala mi. Diego mě utěšoval, že se to prý spraví.

Jednou jsem se válela na posteli a přišel za mnou Diego, jestli nemám chuť na procházku. Často jsme spolu chodili ven, povídali si o všem možném a jen tak se courali po lese, který jsme měli hned za barákem. Podívala jsem se mu do očí a ztvrdla.

Dívaly se na mě přesně ty samé oči, které měl čtenář myšlenek. Byly na chlup stejné, jako měli všichni Cullenovi. Proč jsem si toho nevšimla dřív? V tu chvíli se ve mně něco zlomilo a já chtěla jít do lesa co nejdříve a ulovit si první své zvíře, jen abych měla takové krásné oči. Diego byl šťastný a mou změnu nedokázal pochopit. Ale cožpak jsem mu mohla říct, že je to kvůli jeho očím? Asi ne.

Od toho dne jsem lovila jen zvířata. Bylo to hodně těžké, ale záviděla jsem Fredovi a Diegovi jejich oči a to mě hnalo vpřed a posilovalo to moje odhodlání. Kluci mě nepoznávali. Mohla jsem vyjít na ulici a nepokusila se nikoho zabít. Zvířecí krev kolovala mým tělem a upozorňovala mě na to, že lidé už pro mě nejsou potravou.

Po pár týdnech mé oči dostávaly novou barvu, až byly úplně zlaté. Byly tak překrásné! Měla jsem pocit, že dnem, kdy jsem se rozhodla přejít na vegetariánství, se toho hodně změnilo. Fred už vůbec nepoužíval svůj štít, a to ani venku, aby od nás odpudil lidi a Diego? Ach, Diego! Na útesech za lesem mi vyznal lásku. Byla jsem nejšťastnější upírka na Zemi. Nebo alespoň tak jsem to cítila.

Diego mě zachránil pár minut před smrtí, zůstal se mnou, vydržel trpět moje ustavičné odmlouvání, když jsem zvířecí krev pít nechtěla, ale stále mi byl oporou. A na těch útesech změnil celý můj dosavadní život.

Sledovala jsem trasu měsíce, která se měnila, jelikož jsem na útesech už nějakou chvíli seděla, ale nevšímala jsem si toho, protože jsem se vrátila zpátky do minulosti. Mohla bych tam takhle sedět i měsíce, ale někdo si to nemyslel.

Za sebou jsem uslyšela tiché kroky a poznala Diegův pach. Usmála jsem se a čekala, než si vedle mě sedne. Místo toho se mi kolem těla obmotaly jeho paže a rty mi přitiskl na krk. Spokojeně jsem zavrčela, když Diego potichu promluvil.

„Všechno nejlepší, Bree. Dneska máš své první narozeniny!“ zašeptal mi do ucha a rukou si natočil můj obličej tak, aby mě mohl políbit.

Shrnutí - II. kapitola

Jestli máte jakoukoliv připomínku - sem s ní! Chci, aby se Vám povídka líbila, ale potřebuji k tomu znát Váš názor.

A také bych byla ráda, pokud bych tu našla deset komentářů. Jen tak pro začátek, jako startovací palivo.

Příští kapitola je z pohledu Freda!

texy

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, Bree - I. kapitola: