Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Miluji tě, Bree

3.Lareth-Forks


Miluji tě, BreeSteph napsala novelu o Bree z jejího pohledu. Ale nikde nebylo psáno, že Diego opravdu zemřel. Tak jsem to napsala podle sebe. Snažila jsem se vystihnout jak Rileyho pochybnosti, tak Diegovi pocity. A jelikož souhlasím se Steph, že měla napsat Zatmění jinak, zakončila jsem proto tuhle povídku jinak, než jak by skončit měla. Pěkné čtení, texy.

 

Miluji tě, Bree

Příběh se odehrává po tom, co pošle Diego Bree zpátky do domu, a čeká na Rileyho. Celý příběh je z pohledu Diega.

Poslal jsem Bree nekompromisně pryč. Bylo by opravdu zvláštní, pokud bychom se před Rileym objevili společně, ale pach Bree by nebyl na cestě.

Měl jsem to naplánované už od začátku večera. Bree jsem po stromech poslal naschvál. Věřil jsem Rileymu, to ano, ale nechtěl jsem Bree zbytečně vystavovat takovému nebezpečí. Přeci jenom byl Riley občas výbušný a potom, co jsme slyšeli, jsem o ni měl obrovský strach.

Snažila se mi odporovat, ale nakonec ustoupila. Věděla, že mám pravdu a určitě jí došlo, že jsem to tak měl naplánované. Na krátký okamžik jsem se jí zadíval do očí, a pak ji lehce políbil. Byla tak neskutečně sladká! Poslal jsem ji zpátky domů a řekl jí, aby se schovala za Freda. Tam bude jedině v bezpečí. Stiskla mi pevně ruku a neochotně odběhla zpátky k Fredovi.

Vydal jsem se po své vlastní pachové stopě, která už jednou křížila tu Rileyho. Přemýšlel jsem, co mu řeknu, až ho potkám, ale neměl jsem příliš moc času, jelikož jsem docházel ke konci mé první stopy. Ale v tu chvíli proti mně vyběhl Riley a překvapeně se zastavil.

„Co tu děláš?“ zašeptal s neskrývaným zájmem. Nadechoval jsem se, že mu odpovím, ale přerušil nás zvuk z perníkové chaloupky, ve které byla ona. Riley mi naznačil prstem, ať ho následuji, ale potichu. Kývl jsem na souhlas a vydal se za ním.

Běželi jsme už dobrých pět minut lesem, když se teprve zastavil. Rychle se na mě otočil.

„Diego? Co potřebuješ? Předpokládám, že něco potřebuješ, když jsi za mnou šel,“ řekl tiše.

„Ano, Riley. Chtěl jsem ti něco říct. Něco, na co jsem přišel.“ Tázavě se na mě podíval.

„Riley, já… Zjistil jsem, že nám slunce neublíží.“ Ten šok v jeho očích se nedal přehlédnout, tak jsem pokračoval. „Jednou jsem stál ve stínu stromu a slunce mi neublížilo. Přišlo mi to zvláštní, viděl jsem nepatrné jiskření na mé kůži, ale nic víc, tak jsem se odhodlal i na přímý sluneční svit. Risknul jsem to s paží a ona neshořela. Jen zářila. Vypadal jsem jako, řekl bych jako disko koule,“ řekl jsem a zadíval se mu do jeho rudých očí. Nějakou dobu mě jen pozoroval, ale pak se zhluboka nadechl.

„Opravdu? Jako disko koule?“ zeptal se chladně. Takovým tónem se mnou ještě nemluvil. Bylo to zvláštní. Sledoval jsem jeho výrazy, které se často měnily. Chvíli byl naštvaný, pak se zamyslel, načež vypadal rozzuřeně, až mu zčernaly oči, a nakonec se hystericky zasmál.

„Diego, Diego,“ opakoval moje jméno několikrát po sobě a bylo na něm vidět, že přemýšlí, co má říct. Přemýšlel snad nad tím, že by chtěl vidět důkaz? Bál se? Nebo mi snad vůbec nevěřil?

Ale pak mě najednou napadlo, že se možná rozmýšlí nad tím, jestli mi má říci pravdu o tom, že celou dobu věděl, že slunce nám neublíží, anebo jestli mi má tvrdit, že jsem se musel splést, že viděl, jak se někteří z nás proměnili v prach? Vždyť po tom, co jsme s Bree slyšeli, mi mělo dojít mnohem dřív, že Riley nám lhal. Určitě o tom věděl, ale nechal nás žít ve strachu.

Naskytla se ale otázka proč? Když je slunce bezpečné, proč jsme se museli schovávat ve sklepeních? Musel k tomu být nějaký důvod. Jistě, kdyby nás někdo potkal na ulici, nejspíš by se hodně lekl. Zářili jsme opravdu hodně. Tak že by to bylo utajení?
Riley nám vždycky kladl na srdce, abychom se snažili působit nenápadně. Nakázal nám, abychom lovili jen spodinu, která nebude nikomu chybět, abychom po sobě vždy a všude uklidili, aby si lidé ničeho nevšimli, kdyby třeba někdo při potyčce zemřel, tak abychom ho spálili, protože kdyby lidé našli tělo upíra, nejspíš by se divili.

Tvrdil nám, že slunce nás spálí na prach, ale lhal. Lhal kvůli tomu, abychom nebyli nápadní? Seattle jsme pustošili v noci, zanechávali za sebou zkázu. Chtěl zabránit tomu, aby se to nestalo i ve dne? A proto ta obrovská lež? Nebo k tomu měl úplně jiný důvod?

Mohlo to být i kvůli tomu, že by nezvládl udržet bandu novorozených pohromadě, protože kdyby věděli, že neexistuje nepřítel, který by je mohl zastavit, rozhodně by Rileymu tak oddaně nesloužili.

Tak se možná Riley spolehl na staré pověry, které si lidé vymysleli, ale byly opravdu účinné. Alespoň co se naší bandy týkalo. Všichni, až na mě a Bree, mu slepě uvěřili a báli se sami vyzkoušet to, co je zakázané. Nebo ho k tomu navedla ona?

„Diego, proč jsi to prostě nenechal být? Proč jsi do toho musel šťourat?“ zeptal se zoufale.

„Já ti nevím, Riley. Možná to bylo tím, že jsem zvědavý, ale celkem mě překvapuje, že to nikdo jiný nevyzkoušel. Vždyť lidé jsou vždycky zvědaví, tak proč ne ti upíři v domě?“ poskytl jsem mu otázku k přemýšlení, na kterou ale brzy našel odpověď.

„Máš pravdu. Lidé jsou zvědaví, vždyť to je mělo vyhnat z ráje. Ale možná se bojí vyjít na slunce, protože chtějí žít. Vědí, že by je slunce spálilo na prach a život je jim nejspíše milejší než nějaká zvědavost.

Ale, Diego, jsem rád, že jsi na to přišel ty a ne někdo jiný. Vždycky jsi byl o krok napřed před ostatními, proto tě mám tak rád. Nikdo jiný si neumí dát pět a pět dohromady tak jako ty. Přesto…“ odmlčel se a zadíval se někam za mě. Díval se směrem, kterým jsme přišli. Přemýšlel snad nad ?

Věděl jsem, že ji miluje, ale také se jí bojí. Hrůzostrašná kombinace někoho milovat, ale zároveň se ho bát. Odhadoval jsem, že všechno, co dělá, dělá pro ni. Z lásky. Ale opravdu by byla nějaká žena, která by nutila svého přítele zabíjet? Jistě, žili jsme, ale dalo se tomu říkat život?

Něco mi říkalo, že ho jen využívá pro svůj prospěch, čemuž by odpovídal i fakt, že ty černé postavy, které je navštívily, věděly o jejich záměrech, ale nezastavily je. Jen si potvrdily to, že my jsme jen pěšáci, kteří budou bojovat za svou paní. Nedobrovolně.

„Přesto bys to neměl nikomu říkat. Držím je v neustálém strachu, aby mě poslouchali. Nevím, co by na to řekla ona, kdyby se dozvěděla, že jsi na to přišel. Nejspíše by mě roztrhala a tebe hned po mně. I když už nemá čas. Bože, tak málo času a my nejsme připraveni.“

„Připraveni na co, Riley?“ zeptal jsem se rychle.

„Na bitvu. Dozvěděl jsem se, že za čtyři dny zaútočíme na ten klan, kterému patří tohle město,“ řekl, ale ne příliš jistě. Něco mi na tom nesedělo.

„Riley, jsi si jistý tím, že tu vůbec nějaký klan je?“ položil jsem mu otázku, která mi vrtala hlavou, jelikož jsem nikde nepotkal žádný cizí pach, ale teď už věděl, že nějaký klan tu někde je, ale chtěl jsem vědět, co mi na to řekne sám Riley.

„Ach, Diego. To co ti teď řeknu, ti řeknu jako příteli. Musí to zůstat jen mezi náma dvěma, rozumíš?“ Přikývl jsem a věděl, že mi konečně prozradí něco víc.

„Jsem na pochybách. Také mě tahle otázka napadla, ale ona mě vždy utvrdila v tom, že ten klan tu je. Ptal jsem se jí, kde je ten klan, když mu pleníme město, ale řekla, že se již brzy ukáže. Nebo že se my ukážeme a jednou provždy se ho zbavíme, abychom mohli v klidu lovit a nemít strach, že nás někdo zabije.

Musel jsem s ní souhlasit, ale pořád mi přijde, že mi něco utíká. Víš, zamysli se nad tím. Kdybys měl své teritorium a někdo ti v něm lovil, nechal bys ho téměř rok bez povšimnutí? Já určitě ne. Pokusil bych se to zastavit již na úplném začátku, ale ona mi tvrdí, že to není jejich styl.

I když mi pořád tvrdí, že to dělá pro všechny, abychom se bez obav krmili, mám pocit, že je zatím něco jiného. Jen nemůžu přijít na to, co je to něco jiného. Pokaždé tuhle debatu utne a změní téma.

Diego, opravdu si myslím, že je něco špatně, jen nevím co. Dneska jsme měli nepříjemnou návštěvu. Řekla mi, že jsou nejdůležitější v našem světě a dodržují pořádek po celé Zemi.

A také jsem se poprvé dozvěděl, že je nezákonné tvořit tolik novorozených, ale nikdo mi už nevysvětlil proč. Přišlo mi, že věděla o koho jde. Určitě už o nich alespoň slyšela, ale přistoupila na jejich návrh. Oni se také nejspíš chtějí zbavit toho samého klanu jako my.

Dali nám jen pár dní na to, abychom zaútočili, jinak se o to postarají sami a o nás také. Když půjdeme proti tomu klanu sami, přežijeme. Pokud však ne, zabijí nás. A ona se rozhodla pro první možnost. Chce žít, ostatně jako každý tady.

To je to, na co máme málo času. Na tuhle bitvu. Žádné z dětí neumí bojovat, spolupracovat. Nejraději by se všichni pozabíjeli navzájem, ale já je potřebuji. Musíme mít dostatečnou přesilu.“ Znovu se odmlčel. Možná přemýšlel nad tím, jestli mi toho neřekl až příliš.

„Riley, kolik jich je v tom nepřátelském klanu?“ zeptal jsem se, jen tak ze zvědavosti. Chtěl jsem to vědět, protože nás bylo s Rileym dvaadvacet, takže by mě zajímalo, co je podle Rileyho přesila.

„Je jich sedm plus jedna lidská dívka, ale ta nás nijak na životě neohrožuje,“ odpověděl mi prostě a nevěřícně nad tím zakroutil hlavou.

„Sedm? Ale Riley, nás je dvaadvacet! V čem je problém?“ zeptal jsem se. Sice jsem nijak moc bojovat nechtěl, ale pokud jich bylo tak málo, tak proč nás bylo tolik? To bych klidně mohl vzít Bree pryč a boje se vůbec neúčastnit!

„Diego, počty neznamenají všechno. Oni mají… schopnosti. Jistě sis všiml, že Fred také nějakou má. Ale oni mají také. Nevím, jestli bych ti to měl říkat, ale věřím ti. Alespoň se někomu můžu vypovídat.
Jeden z nich dokáže číst myšlenky. Je to pro nás nebezpečné, protože bude vědět vše, na co budeme myslet. Bude vědět, kde budeme, když budeme chtít zaútočit, bude znát každý náš další pohyb.

Další dokáže vidět do budoucnosti. Taktéž bude vědět, jaký bude tvůj další útok, na koho chceš zaútočit. A uvidí určitě i naše rozhodnutí, kdy se za nimi vydáme. I náš postup. Naštěstí pro nás jsme v početní přesile, ale neznamená to bezproblémovou výhru.

Tohle je také důvod, proč neznáte její jméno. Kdyby ten, co čte myšlenky, zjistil, kdo za tím stojí, mohl by z toho být problém. Já nevím proč, ale myslím si, že se s nimi sama osobně už musela někdy setkat, ale mně řekla, že jí zabili přítele, který přišel na to, jaké mají dary.“

Tak tohle jsem nevěděl. Samozřejmě jsem věděl, že Fred má nějakou schopnost, ale že ten klan má takovéhle schopnosti? To by mě nikdy nenapadlo, ale zároveň mě to fascinovalo. Pro nás to bylo nevýhodné, ale stejně jsem nad tím žasnul.

Ale pak mi na mysl přišel důvod, proč si nechala udělat takovou armádu. Měla to být pomsta za mrtvého přítele? I to byla možnost, která se mi zavrtala hluboko do hlavy a nechtěla odejít. Začínal jsem mít pocit, že to všechno dělala z toho důvodu, ne z důvodu bezpečného krmení.

Ale myslel si to i Riley? Nebo jí to baštil? Ale pak jsem si vzpomněl na něco, co mě ještě zajímalo.

„Riley? Mám ještě otázku. Říkal jsi, že s těmi upíry je i jedna dívka. Proč? Vždyť to nedává smysl,“ podotkl jsem a čekal na odpověď

„Jistě. Mně to také smysl nedává. Ale ona mi řekla, že je to jejich mazlíček. Nevím, jak dlouho už s nimi je, ale překvapuje mě, že je stále naživu. U nás by moc dlouho nevydržela, co?“ řekl a hrubě se zasmál.

„Ale to jistě ví i jejich tajemství. Není to třeba protizákonné?“ zeptal jsem se a Riley nad tím chvíli uvažoval.

„Určitě. Určitě o tom musí vědět, protože se to nedá moc skrývat a určitě je to protizákonné. Diego, mám málo času. Jsem rád, že jsi tu teď se mnou, ale musím tě o něco poprosit,“ řekl a hluboce se na mě zadíval.

„Oč žádáš?“ Nebylo to poprvé, kdy mě o něco žádal.

„Potřeboval bych, abys běžel do San Luis. Je to na jih. Měli bychom tam mít jednoho spojence, se kterým jsem se měl setkat já sám osobně, ale plány se trošku změnily, takže mám naspěch. Jsi jediný, komu věřím, tak tě o to prosím. Poznáš je, žádní jiní upíři než oni tam nežijí. Vyřiď jim, že se musí naplnit dohoda.

Ještě jedna věc. Vyhýbej se slunci, nevztahuj na sebe zbytečně pozornost. A hlavně se vrať v pořádku. Spoléhám na tebe, Diego,“ řekl a mile se usmál. Pokýval jsem hlavou na souhlas, a pak si vzpomněl na Bree.

„Riley, ještě mám malou prosbu. Mezi ostatními je jedna dívka, Bree se jmenuje. Mohl bys jí něco, prosím, vzkázat?“ zeptal jsem se.

„Určitě,“ odpověděl.

„Vyřiď Bree, že jsem vymyslel ten pozdrav. Ukážu jí ho za čtyři dny, až se potkáme.

Riley, budu ti moc vděčný, když jí to řekneš. Ona už bude vědět,“ řekl jsem mu a on s úsměvem na tváři pokýval hlavou.

„To je ta dívka, se kterou jsi byl přes den?“ zeptal se a já se najednou bál, aby ji nepodezříval z toho, že ví o slunci.

„Ano, je chytrá, mohla by se ti hodit,“ pověděl jsem mu pravdu.

„Ale to není všechno, viď?“ Jak na to přišel? To jsem byl tak lehce čitelný?

„Máš pravdu. Je hezká a až tohle všechno skončí, chtěl bych být s ní. Ale stačí, Riley. Už půjdu, ať se vrátím včas. Zatím hodně štěstí!“ popřál jsem mu a snažil se ukončit hovor, který se začal směřovat špatným směrem.

„Tobě taky,“ řekl jen a nechal mě běžet.

Běžel jsem už druhý den, slunci se snažil vyhýbat, jak jen to šlo, ale zároveň jsem chtěl být co nejrychleji zpátky. A pak mi došlo, že vlastně vůbec nevím, kde San Luis leží a ani jsem si neobstaral nějakou mapu. Musel jsem se zeptat, ale až v noci, protože zase svítilo slunce. Bezpečně jsem se ukryl a čekal. A během toho čekání jsem si v duchu nadával, že jsem se měl lépe na cestu připravit. Stačilo by alespoň vědět, kde San Luis leží.

Ten den mi ubíhal strašně pomalu, takže jen co slunce zapadlo za obzor, zastavil jsem prvního člověka, kterého jsem potkal. Byl to muž kolem čtyřicítky.

„Dobrý večer. Promiňte, že obtěžuji, ale mohl bych se zeptat, kde leží San Luis?“ zeptal jsem se mile a usmál se. Muž si mě prohlédl, pak sáhl do auta pro mapu a vrátil se zpátky ke mně.

„Tady to je. No máte to ještě kus cesty. Čím cestujete? Autem?“ zeptal se, ale já jeho slova nevnímal. Pouze jsem se díval na mapu do míst, kde byl nápis San Luis. Nevím, jak dlouho jsem tam stál, ale jediné, co jsem řekl, bylo: „Bree!“

Muž za mnou ještě volal, jestli jsem v pořádku, ale neodpovídal jsem. Snažil jsem se jít pomalu lidskou chůzí, ale přišla mi strašně pomalá. Snažil jsem se dostat z toho města, ve kterém jsem byl, co nejrychleji, abych zase mohl běžet svojí normální rychlostí. Trvalo to snad dvacet minut, dvacet dlouhých minut, které se neskutečně vlekly, ale povedlo se a já už běžel zpátky po mém pachu do Seattlu.

Vítr mi pročistil hlavu a mě konečně došlo, proč jsem do San Luis měl běžet. Riley mě tam poslal jen tak, protože věděl, že se nestihnu vrátit včas. Konečně mi došli jeho slova, že to nebude bezproblémový boj. Poslal mě pryč, aby mě zachránil. V San Luis žádný jiný klan nebyl. Byla to jen léčka.

Snažil jsem se ještě víc zrychlit, ale nešlo to. Běžel jsem na maximum. Jediné, co mě hnalo vpřed, byla Bree. Její tvář jsem najednou viděl před sebou. Smála se na mě, ale pak se její výraz změnil v bolestivou grimasu. Nechtěl jsem, aby zemřela. Byla pro mě najednou vším, a to jsem ji znal jen dva necelé dny.

Celá cesta byla strašná. Běžel jsem a běžel, ale Seattle byl pořád vzdálený. Až po nějaké době jsem ho uviděl. Zapomněl jsem počítat dny. Bylo už po bitvě? Nebo ji ještě stihnu zachránit? To bylo jediné, na co jsem dokázal myslet.

Doběhl jsem k našemu poslednímu domu, ale byl prázdný. Vztekle jsem kopl do stěny domu, která se ihned zřítila. Nadechl jsem se a zjistil, že stopa je čerstvá. Cítil jsem i Bree, jejíž pach byl o trochu jiný než všech ostatních.

Vydal jsem se za ním a po chvíli ucítil, že se oddělil od jedné skupiny. Vlastně oni se všichni rozdělili na dvě skupiny. Běžel jsem za jejím pachem a našel mrtvou upírku. Nechali ji tam jen tak ležet. Rychle jsem na ní hodil zapalovač a utíkal po pachu Bree, který samostatně běžel zase zpátky.

Tam se napojil na Rileyho a Raoulův. Proč ale Bree takhle změnila směr? Něco bylo špatně. A v tom mě utvrdilo i to, že se Rileyho pach odpojil od ostatních a mířil úplně jinam. Bylo to zvláštní, ale stále jsem následoval Bree. Měl jsem o ni hrozný strach.

A pak jsem najednou uslyšel nějaké hlasy a tlukot srdce. Že by to byla ta dívka, o které mi Riley vyprávěl? Ale jak to, že je stále naživu? To ji naši nedostali? A kde je Bree?

Začínal jsem propadat panice, protože ani jeden z těch hlasů jsem neznal. Po chvíli jsem vyběhl na louku, ale okamžitě se zastavil.

Přede mnou stálo sedm upírů, jedna lidská dívka, která byla schovaná v náruči jednoho upíra, a potom moje Bree. Otočila se na mě a chtěla ke mně běžet, ale nějaký upír s delšíma blonďatýma vlasama se na ni podíval a ona zůstala sedět. Nikdo z nich však nezačal vrčet, což bylo divné. To jen já stál v útočném postavení, připraven bojovat za Bree.

Až teď jsem si všiml, že mají zlaté oči. Ani jeden z nich nevypadal, že by tu dívku chtěli zabít. Jen Bree měla celkem problém, ale vůbec jsem se jí nedivil. Vždyť měla jen tři měsíce!

Vzpomněl jsem si na rozhovor s Rileym. Řekl mi, že tu je někdo, kdo čte myšlenky. Tak jsem to chtěl vyzkoušet.

Umí tu opravdu někdo číst myšlenky? Zeptal jsem se v duchu a odpověď neočekával, ale ozval se ten, který držel v náručí tu lidskou dívku.

„Ano, já. Ty jsi určitě Diego, že? Já jsem Edward a tohle je moje rodina. Nemysli si snad, že chceme Bree ublížit, vzdala se, ale nepustíme ji blíž k Belle, aby se jí něco nestalo. A aby se něco nestalo Bree,“ řekl a mNě spadla brada. Takže to byla pravda? Riley mi nelhal? Ale kde vůbec byl?

„Riley je mrtvý. Společně s Victorií na mě zaútočil, ale naštěstí jsem se ubránil. Měl bys vědět, že Victorie dělala všechno kvůli Belle. Zabil jsem Victorii přítele a ona chtěla zabít Bellu, abych poznal ty muka, která si ona musela prožít,“ odpovídal na moje otázky, které ani nebyly vyslovené. Ale kdo byla Victorie? Scvaklo mi to. Ona. Pak se jeho pohled stočil na toho blonďáka, který stál u Bree, a významně pokýval hlavou.

„Alice? Kolik máme času?“ zeptal se malé černovlásky, která k nim docupitala.

„Pět minut, měli by zmizet,“ řekla mu a mě došlo, že nejspíše vidí do budoucnosti.

„Já vím,“ odpověděl jí a znovu se na mě podíval.

„Diego, musíte s Bree ihned zmizet. Za chvíli tu budou Volturiovi, ano, ty černé pláště, které jste viděli. Nenechají vás naživu. Máte jediné štěstí, že vás nepotkali osobně a nemohou vás vystopovat. Bree, běž k němu,“ pobídl ji a ona neváhala a přiběhla ke mně. Otevřel jsem náruč a silně ji objal. Jaký já o ni měl strach! Objetí mi oplatila a silně se třásla po celém těle.

„Děkuji, že jste ji ušetřili. Je pro mě vším, bez ní bych žít nechtěl,“ řekl jsem a všechny pozoroval. Všiml jsem si, že stojí v párech. Blonďatý muž s hnědovlasou ženou, pak obrovský kluk s překrásnou blondýnkou, která se ale Bree nevyrovnala, vedle nich stála ta malá černovláska s blonďákem a nejblíže k nám Edward s Bellou. Aneb čtenář myšlenek a člověk.

„To ani já ne,“ řekl Edward a zamilovaně se podíval na lidskou dívku. Tak proto! On ji miloval! Neskutečné! Ale jak dokázal vydržet vedle ní a nezabít ji?

„Diego, určitě sis všiml našich očí. Jsou jiné než ty vaše. A je pro to jednoduché vysvětlení. Živíme se krví zvířat. Nechceme být monstra, ale snažíme se splynout. Chodíme do školy, bavíme se s lidmi a jsme šťastní. Je to dobrá změna. K lepšímu. Jsem si jistý, že je to pro vás dobrá volba. Nechci vám diktovat, jak máte žít, jen to zkuste,“ odpovídal mi zase na mé myšlenky.

„To nám nikdo neřekl. Že se dá žít jinak. Jste opravdu zvláštní, ale je to dobře. Myslím, že bychom to mohli vyzkoušet,“ zkonstatoval jsem a Bree souhlasně kývala hlavou. Ale pak jsem si vzpomněl na Volturiovi, na černé pláště. Opravdu je zničí? Tak hodné upíry?

„Prosím?“ zeptal se Edward a všichni upíři se na něho podívali. Věděl jsem, že máme málo času, tak jsem to raději řekl nahlas.

„Ty černé pláště věděli o tomhle útoku. Dokonce dali Rileymu a naší stvořitelce pětidenní lhůtu na vaše zničení. Všechno jsme slyšeli, protože nám s Bree přišlo divné, proč nás stvořili,“ řekl jsem a podíval se po všech. Byli překvapeni.

„Dalo se to čekat. Bože, proč to muselo zajít tak daleko? Ale nebojte se, my se o sebe postaráme,“ zašeptal Edward rozhodně, když ho přetnula Alice.

„Minuta. Měli byste zmizet,“ řekla nám a ostatní pokývali hlavami.

„Jistě. Ještě jednou vám děkujeme. Mohli bychom vás někdy navštívit? Třeba za pár let?“ zeptal jsem se ještě rychle, protože se mi zdáli hrozně hodní a chtěl bych s nimi udržet kontakt.

„Budeme moc rádi. Hledejte nás pod jmény Cullenovi,“ řekla hnědovlasá upírka, která vypadala jako maminka. Usmál jsem se a chtěl odejít, když mě zarazil Edward.

„Je to naše maminka, Esmé. Ale už běžte. Co nejdále a schovejte se. Nechte na nějakou dobu zmizet svůj pach. Rádi jsme vás poznali,“ řekl rychle a všichni nám zamávali. Chytl jsem Bree pevně za ruku a rozběhli se zpět, kudy jsme přišli.

Měli jsme hodně naspěch, ani jsem nevěděl, kam půjdeme, ale Bree mě vedla. Zajímalo mě, kam má namířeno.

„Bree, kam to běžíme?“ zeptal jsem se rychle.

„Do Vancouveru. Čeká tam Fred, musíme ho stihnout. S ním se nám podaří schovat pachy a nikdo nás nenajde,“ řekla tiše a vystrašeně.

„Diego, měla jsem ohromný strach. Riley nám lhal. Bála jsem se o tebe. Kde jsi, proboha, byl?“ vyjela pěkně zostra, ale nedivil jsem se jí. Muselo toho na ní být také moc.

„To ti všechno řeknu, až budeme pěkně v bezpečí. Teď pospěš, ať jsme co nejdříve v tom Vancouveru.“ Stiskl jsem jí ještě pevněji ruku a společně jsme běželi.

„Jen doufám, že se těm Cullenovým nic nestane. Opravdu vypadali jako hodní upíři,“ řekl jsem po chvíli ticha.

„Také v to doufám, jen mě mrzí, že nás Riley donutil k tomu všemu. Jsem zklamaná,“ pronesla, ale já ji hned uklidnil tím, že jí vše řeknu, až budeme daleko odsud.

Během toho běhu jsem si uvědomil, že přijít o ni, by bylo to nejhorší, co by mě mohlo potkat. Smrt by se mi pak stala vysvobozením, které bych ihned vyžadoval. Bree pro mě opravdu byla vším, zamiloval jsem se.

„Cítíš ho?“ zeptala se a donutila mě vrátit se do reality. Opravdu, chvílemi byl jeho pach cítit. Nejspíš to bylo kvůli jeho schopnosti a byla to stopa pro nás. Ale zmocnily se mě obavy.

„Bree? Nebude mu vadit, že přijdeme?“

„Ne, navrhl mi to sám a řekl, že pokud je na tebe spoleh, mám tě vzít s sebou. A na tebe je spoleh. Vrátil ses na poslední chvíli a vytrhl mě ze spáru smrti,“ řekla mi a najednou zpomalila, protože kolem byli lidé. Doufal jsem, že Fred si myslí to samé. Ještě štěstí, že bylo pod mrakem a my se nemuseli vyhýbat lidem.

Šli jsme už nějakou dobu ruku v ruce po ulici, Bree zadržovala dech, protože byla žíznivá, tak jsem hlídal Fredovu stopu já. Po chvíli zatočila k nějaké velké staré budově, kde byla rozbitá okna. Zjevně dlouho nepoužívaná.

Tiše jsme vešli dovnitř a uviděli ho. Stál u okna a díval se ven.

„Frede?“ zeptala se Bree opatrně.

„Bree?“ Otočil se a když nás viděl, zářivě se usmál. Přiběhl k nám a oba nás objal, jako kdybychom byli přátelé a několik let se neviděli. Oba jsme mu objetí oplatili a byli šťastní.

„Co se stalo? Kolik vás přežilo?“ zeptal se.

„Jen my dva. Frede, musíme si pospíšit a dostat se odtud co nejdál. Můžeme jít s tebou?“ Opatrně se na něho podívala a on jen zakroutil nevěřícně hlavou.

„Cožpak jsem ti to nenabízel sám? Jistě! Ale slibte mi, že mi všechno povíte,“ řekl a nejistě se usmál.

„Ano, až budeme v bezpečí,“ odpověděla mu zase Bree.

„Tak tedy půjdeme. Je vám jedno kam?“ položil nám otázku a zkoumavě si nás prohlížel.

„Daleko od Seattlu, především,“ řekl jsem rychle a oba souhlasili.

A tak jsme se vydali na cestu. Skončili jsme v jižní Americe a rozhodli se, že tam nějakou dobu pobudeme. Všichni tři jsme přešli na zvířecí krev a naše oči měly rázem jinou barvu. Byla krásná. Jednou večer jsme s Bree seděli na útesech a ruku v ruce pozorovali vodu, jak se žene k pobřeží. Cítil jsem potřebu jí něco říct, ale dlouho jsem se k tomu neodvážil, ale Fred mi řekl, ať nejsem srab. A tak jsem se k tomu odhodlal.

Propletl jsem naše prsty a odhrnul Bree vlasy z obličeje. Zkoumavě se na mě zadívala. Věděl jsem, že ta správná chvíle nastala. Zhluboka jsem se nadechl, abych to mohl říct.

„Miluji tě, Bree,“ zašeptal jsem do noci a místo odpovědi se přitiskla na mé rty. Už nás nic nerozdělí.

Shrnutí

Děkuji za přečtení a moc Vás prosím o komentáře. texy.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, Bree:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!