Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Matka, dcera? - Kterou miluji? - 20. kapitola

28.12.2010 (07:45) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2603×

20. kapitola   

Už to byl měsíc od událostí, které se staly po mém příjezdu do Forks. Můj pobyt tady zamotal kompletně celým mým životem. Jen abychom si to shrnuli… Když jsem sem přijela a myslela si, že Forks je jen další obyčejné nudné městečko - mýlila jsem se. A to hodně.

Žila tady jedna rodina. Jasně, rodin ve městech bývá hodně, až na to, že tahle nebyla normální - byli to upíří. A já, už nějakou dobu, chodím s jedním z členů. S Edwardem - bývalým milencem mé mámy.

Vše bylo kompletně zamotané a já se bála toho, co přijde, ale nakonec jsem se rozhodla dát všemu volný průběh a stejně tak to udělat s naší situací s Edwardem. Dala jsem šanci našemu už tak bláznivému vztahu.

Byl upír - nestárl, ale já ano. A i když jsem si byla jasně vědoma, že Edwarda mám ráda, nechtěla jsem být tím, čím je on. Toto téma bylo dost častým důvodem našich hádek. Myslela jsem, že jsem to na začátku řekla dost jasně, ale Edward si je jasně vědom toho, že stárnu a nebudu tu věčně...

A pak je tu Jason. Můj nový a jediný nelepší přítel. Poznala jsem ho náhodou jednou v knihovně a od té doby se spolu přátelíme. A právě on, byl druhým důvodem mých a Edwardových hádek. I když jsem mu snad tisíckrát řekla, že Jason je jen přítel, nevěřil mi. Měla jsem Jasona opravdu velice ráda a ještě víc radši jsem s ním trávila volný čas. Nechápejte mě špatně, ano samozřejmě jsem chodila s Edwardem, ale s Jasonem jsem se cítila tak nějak jinak... lidsky.

I když jsem myslela, že se všechno vyřešilo, můj vztah s Jasonem všechno jenom zkomplikoval. A právě teď jsem seděla na gauči v Jasonově obýváku a se zamračeným pohledem sledovala ručičku hodin, jak se posouvá na osmou hodinu večer.

„Měla bych jít,“ povzdechla jsem si. Jason se na má slova zamračil, ale nic nenamítal a doprovodil mě ke dveřím. S lehkým objetím jsme se rozloučili a já nasedla do auta a vyjela domů. 

***

Druhý den ráno byl stejný jako každý jiný. Vstala jsem, oblékla se, nasnídala, vyčistila zuby a vyrazila do školy.

Edward stál na druhé straně parkoviště a čekal na mě. Hned jak jsem zaparkovala, bez váhání jsem vyrazila k němu.

„Ahoj,“ řekla jsem a lehce ho políbila. Políbil mě zpátky, ale viděla jsem na něm, že je myšlenkami mimo. „Kde jsou ostatní?“

„Udělali si menší výlet,“ řekl ledabyle.

Nadzvedla jsem obočí. „A proč si nejel s nimi?“

„Protože jeli na lov a moje přítelkyně jaksi není upírka a já nechtěl jet bez ní,“ odpověděl prostě a zadíval se mi upřeně do očí.

Přešla jsem jeho poznámku o mém neupírství a nepřestala se vyptávat. „Takže... co máš dneska večer v plánu?“ zeptala jsem se a s tím jsme vyrazili do budovy školy k učebně.

„Myslel jsem, že bychom mohli zajet k nám,“ odmlčel se, „tedy pokud nemáš nic naplánované s Jasonem,“ dodal s úšklebkem.

Chtěla jsem mu něco odseknout a říct, jaký je idiot, ale věděla jsem, že tady nebylo nejvhodnější místo na naši další hádku. Už jsem je ani nepočítala. 

„Ne, nemám. Tak fajn, po škole zajedeme k vám.“

***

Celý den proběhl celkem v klidu a pohodě a hned po škole jsme se společně s Edwardem vydali k nim domů. Jela jsem za ním ve svém náklaďáčku, abych nemusela nechávat auto zaparkované u školy.

Odbočka k jejich domu byla schovaná v lese, ale protože jsem tu jezdila poměrně často, už jsem si byla jistější, kde ji hledat.

Za pár minut jsem zaparkovala před jejich krásným bílým domem. Edward už tam stál a čekal jen na mě. Pomalu jsem vystoupila a vydala se za ním.

Netušila jsem, co přesně má v plánu dělat, ale když mě za ruku táhl pomalu k sobě do pokoje, usmívala jsem se. Protože ať to bylo cokoli, budeme spolu. Jen my dva. Nikdo jiný.

Už mě nepřekvapilo, že má v pokoji postel, přestože nespí. Všichni ji měli, a já byla ráda, že si pod tím nemusím nic představovat. Ten první den, kdy mě vzal Edward k nim a oficiálně všem oznámil, že spolu chodíme, mi ukázal i všechny pokoje v domě.

„Chceš se dívat na film?“ zeptal se a pustil moji ruku, aby mohl jít zapnout domácí kino a televizi. Jen jsem s úsměvem přikývla a šla si lehnout na postel.

Když všechno zapnul a na obrazovce obrovské televize se objevily úvodní titulky, přitulil se ke mně. Paží se mě přitáhl ještě blíž k sobě a já se o něj opřela. Díky tomu, že tady skoro nepřetržitě topili, mi nebyla zima.

Jeho lehký dotyk, teplo a tichý zvuk televize mě ukolébal ke spánku. Vzbudila jsem se, až když byla všude kolem mě tma. Cítila jsem Edwardovu přítomnost někde poblíž, ale místo vedle mě bylo prázdné.

Zmateně jsem otevřela oči dokořán a posadila se. Jako na povel se rozsvítilo světlo a já mohla vidět Edwarda, jak sedí na kraji postele a mračí se. Po kolenou jsem se přesunula až k němu a vzala jeho tvář do dlaní.

„Promiň, že jsem usnula,“ zamumlala jsem a s kajícným pohledem se k němu přiblížila, abych ho políbila. On mě ale chytil za pas a hrubě odtáhl.

„Kdybys nebyla po nocích s Jasonem, nejsi unavená,“ odsekl podrážděně a já na něj vykuleně zírala.

„Cože?“ vyjekla jsem a neohrabaně vylezla z postele. Nejenže se zase začínal hádat, ale ještě navíc mě obviňoval z něčeho takového!

„Moc dobře víš, co jsem řekl, Bello,“ zavrčel. „Trávíš s ním skoro každé odpoledne a jsi u něj až do večera. Měla by sis ujasnit, jestli jsem tvůj přítel já nebo on!“

Nechápavě jsem na něj pohlédla a odfrkla si. „Samozřejmě, že ty! Bože! Jason je jen přítel, kolikrát ti to mám opakovat? Tohle mě už vážně přestává bavit, Edwarde!“

Odfrkl. „Jistě, a proto s ním trávíš čas raději než se mnou a nechceš se nechat přeměnit...“

Zalapala jsem po dechu. Jak může říkat takové věci? „Edwarde, ty moc dobře víš, že tohle s tím ale vůbec nesouvisí! Tohle... to je moje osobní rozhodnutí a Jason s tím nemá nic společného! Chováš se jako pitomec a žárlivej přítel, ale já jsem s tvým tátou nic neměla na rozdíl od tebe!“ vykřikla jsem.

„Alespoň jsem s ní nespal!“ S tím mi naprosto vyrazil dech. Na jeho poznámky o Jasonovi jsem už jakžtakž byla zvyklá, ale tohle?

Všechno ve mně vřelo, byla jsem šíleně naštvaná. Jak mohl říct něco takového? Než mi došlo, jakou dělám blbost, praštila jsem ho. A to bolelo - hodně, a rozhodně ne toho, koho mělo.

„Au,“ kuňkla jsem, ale pak jsem si hned vzpomněla, proč jsem ho praštila a vztek ve mně znovu vzplál. Nechtěla jsem tu s ním - natož na tomhle místě - zůstat už ani minutu. „Jsi vážně idiot, Edwarde!“ Byla moje poslední slova k němu, než jsem se otočila na podpatku a vyběhla ven.

Věděla jsem, že kdyby mě chtěl zastavit, může jakýmikoli prostředky, ale neuděl to. Nasedla jsem do náklaďáčku a rychle nastartovala motor, naštěstí chytl hned a já urychleně vyjela pryč z tohohle místa, domu a hlavně - od Edwarda.

Byla jsem naštvaná. A cítila se zrazená. Udělal to - zas a znovu mi to předhodil! Jako bych snad nemohla mít jiné kamarády než jen jeho rodinu. Jako bych měla být na všechno sama. Sakra!

Stlačila jsem plynový pedál ještě o trošku víc.

Sobeckej, nicotnej upír! Co si o sobě myslí? Že je pán světa? Že já budu poslouchat jeho píšťalku? Znovu; sakra!

Vyjela jsem z lesa a dál uháněla po silnici směrem k Forks. Potřebovala jsem se uklidnit, ale netušila jak. Mohla jsem jet k Jasonovi, ale zazvonit u jeho dveří teď – v tuhle hodinu - mi nepřipadalo jako dobrý nápad.  A ani díky faktu, že se stal předmětem naší hádky.

Možná bylo lepší to nechat pěkně vybublat v sobě a mlčet. Dělat, že se nic nestalo a tvářit se, že je všechno v pohodě. Že já jsem v pohodě.

Přikývla jsem a rukou si prohrábla vlasy. Všechno se vyřeší, stejně jako vždycky. A bude to dobré. Nic netrvá věčně, ne? Ušklíbla jsem se. Jasně, tohle byla dost hloupá poznámka vzhledem k tomu, s kým jsem chodila. Edward měl rozhodně dost času. A pojem Nic netrvá věčně, byl pro něj španělskou vesnicí.

Náklaďáček vjel do zatáčky celkem slušnou rychlostí. Chvíli jsem měla strach, že mu upadnou i kola, ale zřejmě byl kvalitnější víc, než jsem si myslela.

Jenže ani on nebyl buldozerem. V protisměru se objevilo auto a já jen marně tápala v paměti, jak se tam z ničeho nic mohlo objevit. Nestihla jsem to. Ruce mi ztěžkly a odmítly poslouchat. Volant se nedal strhnout na stranu. Nedokázala jsem se mu vyhnout. Nezvládla jsem zabránit srážce.

Všechno bylo rychlé a přitom tak pomalé. Každý detail jako by byl speciálně vyměřen a já to nedokázala změnit. Nebo zastavit. Bylo moc pozdě na cokoli.

Náklaďáček se odrazil od protijedoucí dodávky a smykem se řítil k příkopu. Viděla jsem stromy, které se změnily v rozmazané šmouhy. Viděla jsem svoje ruce, jak pevně svírají volant. A viděla jsem i strom, který byl až příliš blízko.

Zavřela jsem automaticky oči ještě dřív, než jsem ucítila náraz. Bylo to strašně rychlé. Cítila jsem srdce, které uhánělo strašně rychle – jako by se tak snažilo ještě dohnat čas, který jsem mu svým neuváženým chováním zkrátila.

Otevřela jsem oči. Všude byly střepy z předního skla. Rozsekaná tráva a benzín tvořily společně pach, který mě obklopoval. A s nimi tady bylo cítit i něco dalšího… smrdělo to jako rez a sůl. Jako... krev.

Nadechla jsem se víc zhluboka, ale nepříjemný tlak na hrudi mi to nakonec znemožnil. Věděla jsem, že se blíží konec. Nohy jsem měla uvězněné pod volantem, který se mi bolestně tlačil do stehen. Je to tady.

Myslela jsem si, že mi před očima proběhne můj život, ale nic se nedělo. Jako bych právě neumírala...

Všechno to trvalo jen několik sekund, ale mně to připadalo jako věčnost. Podívala jsem se do zpětného zrcátka a uviděla, jak se dveře na straně řidiče dodávky otevřely. Alespoň že on je v pořádku. To bylo hlavní.

Zima se mi zarývala do kůže jako tisíc jehel. A já už neměla sílu se té tmě déle bránit. Objala mě svými studenými pažemi a přitiskla k sobě. Byl konec.

* KONEC *