Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Matka, dcera - Kterou miluji? - 10. kapitola

23.06.2010 (10:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2640×

10. kapitola

Noc pro mě byla problémem. Prostě jsem v tomhle obrovském domě nedokázala pořádně usnout. Nechápu, čím to může být, a navíc mi něco jako alarm v hlavě blikalo: Nechtěj to vědět. A já byla hodná poslušná holka, že, a tak jsem po ničem nepátrala. Měla jsem zvláštní pocit, že takhle je to bezpečnější.

Cítila jsem, jak stavidla v mých očích opět povolují a radši než se zase utápět v nějaké depresi, nebo v něčem podobném, vstala jsem z postele, oblékla si na pyžamo župan a nejistě a hlavně potichu, abych nevzbudila ostatní, jsem vylezla na chodbu.

Jak jsem tak procházela celým domem, připadal mi ještě děsivější a tajemnější než ve dne - přestože se tomu dalo jen stěží uvěřit. Můj osvědčený recept na nespavost byl hrnek mléka, a tak jsem prošla domem až do kuchyně a poslepu našla ledničku. Když jsem ji otevřela a moje oči si přivykly na světlo, čekal mě šok. Na to, jak velká lednička to byla, měli v ní jen pár kousků zeleniny, dva jogurty a krabici mléka.

Nechala jsem jejich lednici na pokoji a se spokojeným úsměvem na tváři z ní vytáhla krabici. Poté nastal další zapeklitě těžký úkol - najít hrníček, nebo aspoň nějakou skleničku.

„Už abych byla doma," posteskla jsem si potichu a zavřela jednu z mnoha skříněk, do kterých jsem nakoukla. Ani nevím, kolik je hodin a místo abych spala, tak tady šmejdím v cizí kuchyni a řeším zeleninu v lednici. Jsem vážně divná a měla bych-

„Hledáš něco?" ozvalo se za mnou šeptem, až jsem nadskočila úlekem. Otočila jsem se čelem k nově příchozímu, abych následně zjistila, že Edward je ten, kdo mě děsí.

„Jen hledám nějaký hrníček," kuňkla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli by mě můj hlas nezradil, kdybych se pokusila mluvit normálně. Edward mě rychle obešel, v jedné z horních polic něco vzal a až to postavil na kuchyňskou linku přede mnou, poznala jsem v tom hrníček.

„Díky," zamumlala jsem a nedokázala zabránit spokojenému úsměvu. Konečně bude mlíčko - Ať žije závislost!

Po vypití mléka jsem zase ulehla do postele a konečně usnula.

Ráno jsem se vzbudila se smíšenými pocity strachu, ale i štěstí. Měla přijet Renée a to znamená je jedno - odejdu z tohoto domu.

Rychle jsem navštívila koupelnu, převlékla se a šla dolů. Všichni, kromě Carlislea, už tam seděli pěkně na hromádce, no spíš na pohovce, abych byla přesnější.

„Eh, dobré ráno,“ zamumlala jsem rozpačitě.

„Ahojky, Bello,“ zašvitořila Alice.

„Dáš si něco k snídani, zlatíčko?“ odvětila Esme, ostatní zůstali zticha, jako bych tam nebyla. Bylo to velmi... milé.

„Ano, děkuji,“ řekla jsem, opět s náznakem rozpaků, a zamířila s Esme do kuchyně.

„Takže už dnes si tě tvá mamka odvede, že?“ povzdechla si smutně. Bylo to zvláštní, vážně vypadala jako bych jí měla chybět, nebo co.

„Ano, dneska.“

„Určitě se na maminku už moc těšíš, že?“

„To ano, ale byla bych radši, kdyby to bylo za jiných okolností,“ zamračila jsem se a přemýšlela o Charliem. Jak se asi má?

„To chápu,“ odvětila Esme soucitně a postavila přede mě snídani. „Nech si chutnat,“ osvětila a odešla z kuchyně. Asi jí došlo, že nejsem společenský typ.

A tak jsem v klidu a tichosti snědla snídani a opláchla po sobě nádobí. Překvapovalo mě, že je tady stále tak čisto, ale přeci jen - tohle byli ti bezchybní Cullenovi, takže jsem se tím přestala zabývat a vešla do obývacího pokoje. Pořád seděli všichni na sedačce a dívali se zaujatě na nějaký pořad v televizi.

Edward s Alicí sice vypadali, jako by ani netušili, na co se to vlastně dívají, ale bylo mi až moc hezky, abych se nad jejich divným chováním pozastavovala. Potichu jako myš jsem se přesunula k jednomu z křesel a sedla si vedle něj do tureckého sedu. Nechtěla jsem s nimi nějak moc být, ale přišlo mi nevychované, abych tady bydlela takovou dobu a přesto byla stále zavřená jen v pokoji.

„Na co to koukáte?" zeptala jsem se zdvořile. Nevypadalo to ale, že by mi někdo z nich odpověděl, byli do toho vážně zažraní. Nechápu, co je na dokumentu o lovu afrických zvířat může tak zajímat.

„Dokument z Afriky," odpověděl mi Emmett. Ozvalo se několik zasyčení a tak si vedle mě dřepl a těsně do ucha zašeptal:

„Dávají na sportovním kanálu fotbal a oni mi nechtějí dovolit to přepnout," postěžoval si. Založil si ruce na hrudi a na tváři nasadil uražený výraz, který mívají děti, když jim rodiče odmítnou koupit plyšáka. Musela jsem se uchechtnout, protože vážně vypadal směšně. Ale kupodivu mi mezi nimi bylo dobře, takže jsem se pohodlně opřela a sledovala ten podivný pořad s nimi.

Po nějaké době nás ovšem vyrušilo zvonění telefonu. Až když ke mě Alice natahovala ruku s mým mobilem, uvědomila jsem si, že to zvonil zrovna on.

„Haló?" zaskřehotala jsem do telefonu a musela si odkašlat, aby se dotyčný volající nelekl.

„Zlatíčko! Už jsem se bála, že mi to nezvedneš," ozvala se máma. „Kde tedy teď bydlíš? Přijedu si tam pro tebe."

„No, u Cullenů...“ zaváhala jsem a nahnula se k Emmettovi. „Ty, Emme, potřebovala bych pomoc. Jak přesně se dostaneš k odbočce k vašemu domu?“ zašeptla jsem k němu.

Ze začátku na mě chvíli zíral - popravdě asi to byla nejdelší věta, co jsem tu řekla - ale naštěstí mi hned poradil a já to přeříkala mamce, aby v pohodě dorazila.

„Jo! A hlavně jeď pomalu, ať tu odbočku nepřejedeš, je hodně mezi stromy a není skoro vidět.“

„Dobře, zlato, nejdéle za dvě hodiny jsem tam,“ řekla a zavěsila.

„S tvým orientačním smyslem?“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Co říkala tvá maminka?“ zeptala se Alice.

„Jen, že tu do dvou hodin bude,“ odpověděla jsem a uvědomila si, že bych si měla sbalit. Alice jako by myslela na to samé, se zeptala:

„Chceš pomoct sbalit?“ K tomu nasadila takový psí kukuč, že se mu nedalo odolat a tak jsem přikývla.

Za chvíli jsme měli zabaleno a já šla čekat do obýváku. Následující hodina byla snad nejdelší v mém životě. Vysvobodil mě až zvuk brzdících pneumatik. Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla ke dveřím. Maminka vystoupila z auta a vydala se ke mně.

„Bello,“ vyjekla a objala mě. „Stýskalo se mi po tobě, holčičko,“ zašeptala mi do ucha.

„Mně po tobě taky, mami.“

Nakonec jsme se od sebe odlepily a já se otočila ke Cullenům.

„Mami, tohle jsou Cullenovi.“ Když uslyšela, že je chci představit, podívala se na mě a na tváři se jí objevil šok. Myslela jsem, že je to reakce na jejich krásu a chtěla to přejít, ale - 

„Edwarde,“ vydechla.

martisek <<< Shrnutí >>> Rock

9. kapitola - 11. kapitola

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Matka, dcera - Kterou miluji? - 10. kapitola: