Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luce della Terra - 9. kapitola

06.06.2010 (12:30) • Mellanie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1294×

Návrat

S Tomasom sme tam sedeli a rozprávali sa, až kým nás to neprestalo baviť. Vybrali sme sa na prechádzku po meste a ja som mu so smútkom oznámila, že ešte dnes sa vraciam do Forks.

Kvôli tomu zosmutnel aj on, ale ja som nechcela, aby si myslel, že sa tam teším a tiež som mu chcela dať vedieť, že na nich nikdy nezabudnem. Preto som mu povedala aj o Cullenovcoch a o tom, že musím navštevovať psychológa, na čom sa Tomas poriadne bavil.

Keď som po ňom hodila vražedný pohľad, tak mi to odôvodnil tým, že si nevie predstaviť, čo by mohol taký normálny človek, ako som ja robiť na takom mieste. To ma samozrejme rozosmialo, lebo ani ja sama som sa nepovažovala za príliš normálnu.

Keď začalo svitať, rozhodla som sa to skončiť, veď na čo sa trápiť ešte dlhšie? Dala som Tomovi pusu na líce a pevne ho objala: „Musím ešte niečo vybaviť a myslím, že sa už neuvidíme.“ Nastúpila som do metra, ktoré ma odviezlo priamo do hotela.

Všetky veci som mala so sebou, ale rozhodla som sa tomu hotelu aspoň zaplatiť, aj keď som tam vlastne ani nespala. Prišla som na recepciu, odovzdala kľúčik, zaplatila a so všetkými svojimi vecami som sa rozhodla posledný krát rozlúčiť aj s mojím domovom.

Spomínala som na to, ako som začala s tancom, hudbou, ako sa mi darilo v škole. Na mojich kamarátov,  ktorí mi budú stále chýbať, a ktorých už pravdepodobne neuvidím. A nakoniec moja mama, s ktorou som tu žila toľko rokov v šťastných aj smutných chvíľach. Áno, toto všetko nechávam za sebou a začínam odznova.

Ale dokážem to? Dokážem sa postaviť na vlastné nohy? Nájdem niekedy to, čo tak túžobne hľadám? Lenže čo to vlastne je?

Takéto zmätené myšlienky mi neustále prebiehali hlavou, ale našťastie som sa spamätala, keď zapadalo slnko. Bol to nádherný obraz, keď deň striedala noc. Asi vážne nie som normálna, keď sa toľko zamýšľam nad tým slnkom. Pokrútila som hlavou a všimla si, že som pred akýmsi klubom v centre mesta.

Premýšľala som, či by som si nezašla na pohárik. Ja som vlastne nikdy nepila, stále som bola to slušné, vychované dievčatko z bohatej rodiny, ktoré malo talent na tanec a hru na klavíri. No potom som si spomenula na všetkých tých ľudí v mojom živote, ktorým by sa to nepáčilo a odcudzovali by ma za to.

Nakoniec vyhralo moje lepšie ja, a preto som sa pobrala k letisku. Letenky, pas a peniaze som mala u seba. Zostávala mi ešte hodinka, ale ja som vedela, ako ju využiť, keďže sa o slovo prihlásil môj prázdny žalúdok.

„Ahoj, čo si dáš?“ spýtal sa ma chalan o niečo starší ako som bola ja. Mal čierne vlasy, ktoré mu mierne padali do smaragdovo – zelených očí. Milo som sa naňho usmiala a požiadala ho o džús a hranolčeky. Úsmev mi opätoval a už ho nebolo.

Asi za dve minúty bol naspäť aj s objednávkou.

„Neprisadneš si?“ spýtala som sa ho a sama som sa čudovala, kde sa vo mne tá drzosť a opovážlivosť berie. On sa však zase usmial, tým svojim krásnym úsmevom a sadol si ku mne.

„Iste, inak ja som Justin a ty?“  začal zvodným hlasom. Usmiala som sa naňho a predstavila sa mu ako Karla Devin. Neviem, prečo som to urobila, ale zdalo sa mi to zábavné. Veď nemusí hneď každý vedieť ako sa volám. On vystrúhal niekoľko komplimentov na „moje meno“ a ja som sa na neho priblblo usmievala.

Hovorili sme o tom, čo nás baví, čo neznášame. Rozprávali sme sa o hudbe, filmoch, tanci, ktorý Justin  neznáša. A tým si ma sprotivil na plnej čiare.

Našťastie ma zachránil hlas, rozliehajúci sa po letisku, ktorý oznamoval, že moje lietadlo prijíma pasažierov. Preto som vstala, objala Justina, predsa len nejaké spôsoby mám, a vydala sa svojou cestou.

***

Zase som zaspala, ale tento krát sa mi snívalo, že som bola v prekrásnej záhrade. Bola som tam sama a na niekoho čakala. Už sa mi to zdalo ako večnosť, ale našťastie ma prebudila letuška, ktorá sa ma pýtala, že či som v poriadku, lebo kričím zo sna: „No tak kde si?!“

Zdalo sa mi smiešne, že by som bola až taká nedočkavá, aj keď neviem, na koho som čakala. S hraným úsmevom som tej letuške povedala, že som v poriadku, že to bol len zlý sen a nemusí sa o mňa báť.

Do pristátia chýbali len dve hodiny, ktoré som presedela tým, že som sa kukala z okna na oblaky, medzi ktorými sme leteli. Chvíľami bolo vidieť aj zem, ale tá pre mňa nebola až taká zaujímavá.

Na letisku ma čakala stará mama. Bola som veľmi prekvapená, že ju vidím, pretože som nikomu nepovedala, kedy sa presne vrátim. Po tom, ako som ju vyobjímala a pozdravila, som sa jej na to konečne spýtala a ona mi to s pobaveným úsmevom vysvetlila.

„No vieš, keď má človek peniaze a kontakty, nie je také ťažké zistiť kde, kedy a ako si použila kreditnú kartu, takže keď nabudúce nebudeš chcieť, aby o tebe niekto vedel, používaj hotovosť,“ dohovorila a žmurkla na mňa.

No a teraz som bola úplne vedľa. Tej prvej časti som rozumela, ale tá druhá bola naozaj zvláštna. Načo by som chcela utekať? A kam? Čo by ma mohlo k tomu dohnať? Po chvíli uvažovania som sama seba presvedčila, že stará mama tie slová použila len ako nejaký príklad.

Cesta domov prebehla celkom pokojne. Premýšľala som nad tým, ako by som mala stráviť čo najlepšie čas, pretože som sa vrátila o deň skôr ako som pôvodne plánovala. Aj keď ma to mrzelo, nedokázala by som tam zostať dlhšie.

Hneď ako sme dorazili do Forks a následne do domu, som sa vrhla do kuchyne a spravila si praženicu. Po tom úžasnom obede a únavnej ceste som teda išla do svojej izby. Do spálne, nie do umeleckej miestnosti. Nemala som na ňu teraz náladu. Zvalila som sa svoju posteľ a s otvorenými očami pozorovala strop.

Musela som vyzerať komicky, ale mne to pomáhalo. Nemyslela som absolútne na nič a nikoho. Vlastne by sa dalo povedať, že som sa cítila ako nadrogovaná, aj keď som v živote žiadne drogy nebrala.

Takto som tam ležala až do večera. Keby som nebola hladná, tak si ani neuvedomím, že čas plynie.

Zjedla som iba niekoľko sušienok a konečne som mala chuť hrať na klavíri. Pochybujem, že to bolo tými sušienkami, len som mala potrebu vyjadriť to, že sa mi mení svet. Ja som sa nikdy nesprávala tak ako v posledných dňoch...

Ďalší deň ubehol rovnako. Hrala som, tancovala a dívala sa do stropu.

Konečne ma prebudilo slnko, ktoré dávalo jasne najavo, že je piatok. Počkať! Slnko? Vyskočila som z postele a utekala k oknu. Naozaj to bola pravda. Na oblohe nebol ani jeden mráčik, iba žiarivé slniečko.

S úsmevom na perách som sa rozbehla do šatne, rýchlo som do seba nahádzala raňajky a do školy som sa vybrala o hodinu skôr, ako sa otvárala.

S Tomasom jsme tam seděli a povídali, dokud nás to nepřestalo bavit. Vydali jsme se na procházku po městě a já jsem mu se smutkem oznámila, že ještě dnes se vracím do Forks.
Kvůli tomu zesmutněl i on, ale já jsem nechtěla, aby si myslel, že se tam těším a také jsem mu chtěla dát vědět, že na ně nikdy nezapomenu. Proto jsem mu řekla o Cullenových a o tom, že musím navštěvovat psychologa, na což se Tomas pořádně bavil.

Když jsem po něm hodila vražedný pohled, tak mi to odůvodnil tím, že si neumí představit, co by mohl takový normální člověk, jako jsem já dělat, na takovém místě. To mě samozřejmě rozesmálo, neboť ani já sama jsem se nepovažovala za příliš normální.
Když začalo vycházet slunce, rozhodla jsem se to skončit, vždyť na co se trápit ještě déle? Dala jsem Tomovi pusu na tvář a pevně ho objala.

„Musím ještě něco vyřídit a myslím, že se už neuvidíme."

Nastoupila jsem do metra, které mě odvezlo přímo do hotelu.
Všechny věci jsem měla s sebou, ale rozhodla jsem se tomu hotelu alespoň zaplatit, i když jsem tam vlastně ani nespala. Přišla jsem na recepci, předala klíček, zaplatila a se všemi svými věcmi jsem se rozhodla naposledy rozloučit i s mým domovem.

Vzpomínala jsem na to, jak jsem začala s tancem, hudbou, jak se mi dařilo ve škole. Na mé kamarády, kteří mi budou stále chybět, a jichž pravděpodobně neuvidím. A nakonec moje máma, s kterou jsem tu žila tolik let v šťastných i smutných chvílích. Ano, toto všechno nechávám za sebou a začínám znovu.
Ale dokážu to? Umím se postavit na vlastní nohy? Najdu někdy to, co tak toužebně hledám?

Jenže co to vlastně je?

Takové zmatené myšlenky mi neustále probíhaly hlavou, ale naštěstí jsem se vzpamatovala, když zapadalo slunce. Byl to nádherný obraz, když den střídala noc. Asi vážně nejsem normální, když se tolik zamýšlím nad tím sluncem. Rozhlédla jsem se kolem a všimla si, že jsem před jakýmsi klubem v centru města.

Přemýšlela jsem, jestli bych si nezašla na skleničku. Já jsem vlastně nikdy nepila, stále jsem byla ta slušná, vychovaná holčička z bohaté rodiny, která měla talent na tanec a hru na klavír. No, pak jsem si vzpomněla na všechny ty lidi v mém životě, kterým by se to nelíbilo, a odsuzovali by mě za to.

Nakonec vyhrálo moje lepší já, a proto jsem se pobrala k letišti. Letenky, pas a peníze jsem měla u sebe. Zůstávala mi ještě hodinka, ale já jsem věděla, jak ji využít, jelikož se o slovo přihlásil můj prázdný žaludek.

„Ahoj, co si dáš?" Zeptal se mě kluk o něco starší, než jsem byla já. Měl černé vlasy, které mu mírně padaly do smaragdově - zelených očí. Mile jsem se na něj usmála a požádala ho o džus a hranolky. Úsměv mi opětoval a už ho nebylo.

Asi za dvě minuty byl zpátky i s objednávkou.

„Nepřisedneš si?" Zeptala jsem se ho a sama jsem se divila, kde se ve mně ta drzost a opovážlivost bere. On se však zase usmál tím svým krásným úsměvem a sedl si ke mně.

„Jistě, jinak já jsem Justin a ty?" Začal svůdným hlasem. Usmála jsem se na něj a představila se mu jako Karla Devin. Nevím, proč jsem to udělala, ale zdálo se mi to zábavné. Vždyť nemusí hned každý vědět, jak se jmenuji. Pak mi věnoval několik komplimentů na "mé jméno" a já jsem se na něj přiblble usmívala.

Hovořili jsme o tom, co nás baví, co nesnášíme. Vyprávěli jsme si o hudbě, filmech, tanci, který Justin nesnáší. A tím si mě zprotivil na plné čáře.

Naštěstí mě zachránil hlas, znějící po letišti, který oznamoval, že moje letadlo přijímá pasažérů. Proto jsem vstala, objala Justina, přece jen nějaké způsoby mám, a vydala se svou cestou.
***

Zase jsem usnula, ale tentokrát se mi zdálo, že jsem byla v překrásné zahradě. Byla jsem tam sama a na někoho jsem čekala. Už se mi to zdálo jako věčnost, ale naštěstí mě probudila letuška, která se mě ptala, jestli jsem v pořádku, protože křičím ze snů: „No tak kde jsi?!"

Zdálo se mi směšné, že bych byla až tak nedočkavá, i když nevím, na koho jsem čekala. S hraným úsměvem jsem té letušce řekla, že jsem v pořádku, že to byl jen zlý sen a nemusí se o mě bát.
Do přistání chyběly jen dvě hodiny, které jsem přeseděla tím, že jsem se koukala z okna na mraky, mezi kterými jsme letěli. Chvílemi bylo vidět i zem, ale ta pro mě nebyla až tak zajímavá.

Na letišti mě čekala babička. Byla jsem velice překvapena, že ji vidím, protože jsem nikomu neřekla, kdy se přesně vrátím. Poté, co jsem ji objala a pozdravila, jsem se jí na to konečně zeptala a ona mi to s pobavením úsměvem vysvětlila.

„No víš, když má člověk peníze a kontakty, není tak těžké zjistit kde, kdy a jak si použila kreditní kartu, takže když příště nebudeš chtít, aby o tobě někdo věděl, používej hotovost," domluvila a vzhlédla na mě.

No a teď jsem byla úplně vedle. Té první části jsem rozuměla, ale ta druhá byla opravdu zvláštní. Proč bych chtěla utíkat? A kam? Co by mě mohlo k tomu dohnat? Po chvíli uvažování jsem sama sebe přesvědčila, že babička ta slova použila jen jako nějaký příklad.

Cesta domů proběhla celkem klidně. Přemýšlela jsem nad tím, jak bych měla strávit co nejlépe čas, protože jsem se vrátila o den dříve, než jsem původně plánovala. I když mě to mrzelo, nedokázala bych tam zůstat déle.

Hned jak jsme dorazili do Forks a následně do domu, jsem se vrhla do kuchyně a udělala si míchaná vajíčka. Po úžasném obědě a únavné cestě jsem tedy šla do svého pokoje. Do ložnice, ne do umělecké místnosti. Neměla jsem na ni teď náladu. Svalila jsem se na svou postel a s otevřenýma očima pozorovala strop.

Musela jsem vypadat komicky, ale mně to pomáhalo. Nemyslela jsem absolutně na nic a nikoho. Vlastně by se dalo říci, že jsem se cítila jako nadrogovaná, i když jsem v životě žádné drogy nebrala.

Takto jsem tam ležela až do večera. Kdybych nebyla hladová, tak si ani neuvědomím, že čas plyne.
Snědla jsem pouze několik sušenek a konečně jsem měla chuť hrát na klavír. Pochybuji, že to bylo těmi sušenkami, jen jsem měl potřebu vyjádřit to, že se mi mění svět. Já jsem se nikdy nechovala tak jako v posledních dnech…

Další den uběhl stejně. Hrála jsem, tancovala a dívala se do stropu.

***

Konečně mě probudilo slunce, které dávalo jasně najevo, že je pátek. Počkat! Slunce? Vyskočila jsem z postele a utíkala k oknu. Opravdu to byla pravda. Na obloze nebyl ani jeden mráček, pouze zářivé sluníčko.

S úsměvem na rtech jsem se rozběhla do šatny, rychle jsem do sebe naházela snídani a do školy jsem se vybrala o hodinu dříve, než se otvírala.

Prológ

Predchádzajúca kapitola «  Zhrnutie »  Nasledujúca kapitola

Autor: Mellanie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luce della Terra - 9. kapitola: