Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love knows no time - 1. kapitola

Stephenie Meyer apple


Love knows no time - 1. kapitolaBella Swanová zažívá obyčejný den ve škole. Čeká ji rodinná večeře, ale nakonec osud rozhodne jinak a Belle se navždy změní život.

Přeji příjemní počtení.

Vaše LadyS ♥

 

 

 

 

 

EDIT: Článek neprošel korekcí gramatiky.

 

 

Současnost

 

 

„Dneska nemůžu,“ pronesla jsem omluvně a pokrčila rameny s vidličkou v ruce. „Máma pořádá svoji měsíční rodinou večeři. Kdybych na ní chyběla, nedožila bych se zítřka.“

„Škoda,“ povzdychla si Jessica vedle mě, „hodila by se mi morální podpora.“

„Tak popros Angelu,“ navrhla jsem a napíchla si poslední brambůrek. Vložila jsem si ho do úst a pomalu žvýkala.

Zavrtěla hlavou. „Angela je zadaná, nebylo by to takové. Potřebuju někoho, na koho by se mohl upnout jeho zájem.“

Nadzvedla jsem obočí. „Tak proč si teda souhlasila, že si s ním vyjdeš?“

Pokrčila rameny a polkla svoje sousto. „Byl tak neodbytný, že kdybych nepřijala, nezbavila bych se ho do konce školy.“

Protočila jsem oči. Složila jsem příbor na prázdný talíř a pohodlně se opřela o plastové opěradlo židle. „Peter není tak hrozný. Děláš z komára velblouda.“

Jessica se na mě zašklebila. „No jasně. Nosí červenou kšiltovku, miluje komiksy a jako by to nestačilo, je napůl Asiat.“

„Teď se chováš povrchně. Každý jsme nějaký.“

„No a,“ odfrkla si. „můžu doufat v jediné, že všechno zaplatí a já si alespoň užiju kino a večeři zadarmo.“

„Jsi krutá,“ zabručela jsem.

„Já to nazývám praktická, ale jak myslíš.“

Napůl pobaveně a napůl nevěřícně, že moje nejlepší kamarádka umí být taková vypočítavá potvora, jsem zavrtěla hlavou a otočila se k Angele, která seděla vedle mě z druhé strany. Zrovna byla ponořená do vášnivého rozhovoru, který se týkal příchodu nových studentů na naši školu.

St. James Academy obvykle nepřijímala studenty v polovině roku, byla jsme jedna z nejprestižnějších středních škol v Londýně a skoro každý se sem toužil dostat. Já měla štěstí, že můj otec pracuje jako uznávaný šéf Scotland Yardu, londýnské policie, tudíž zatahal za pár nitek a spolu s mým vynikajícím prospěchem jsem dostala stipendium.

Z toho důvodu se naši budoucí spolužáci stali předmětem snad každé konverzace. Důkazem toho byl i Angely zájem, který se jinak upíral pouze k domácím úkolům a školním projektům.

„Dokonce jsem slyšel, že by to mohli být příbuzní Taylor Swift,“ chrlil ze sebe Mike vášnivě vedle Angely. „Úplně to vidím, jak přifrčí v naleštěný limuzíně a paparazzi budou všude kolem. Určitě se o nás potom zmíní v Timesech.“ Angela jen nevěřícně vrtila hlavou a Mike pokračoval. „I když na druhou stranu, to by zase nesedělo s tvrzením Erica, který slyšel, že by tu měli být inkognito.“

„No fakt jsem to slyšel,“ potvrdil svá slova Eric sedící naproti nám.

„Tak jako tak,“ shrnul svůj vášnivý monolog, „snad se všichni shodneme, že přeci jenom jsou jedna rodina s Taylorkou.“

„Jasně, a proto se jmenují Cullenovi,“ odfrkla si Angela. Zacukali mi koutky.

Mikovi sklapl úsměv na rtech, zatvářil se skorem uraženě, že někdo zpochybnil jeho slova, a radši se otočil k Ericovi, aby spolu začali probírat klučičí nesmysly.

„Ty Ang, jak si na tom s tou esejí o Shakespearovi?“

Usmála se a přitočila se ke mně bokem. „Jsem asi tak v polovině. Zítra bych to měla mít hotový. Proč?“

„Napadlo mě, že bys mohla zítra ke mně a dodělaly bychom to společně. Nejsem si jistá některými svými tvrzeními a potřebovala bych to s někým prodiskutovat.“

„Jasně,“ usmála se a pokrčila rameny.

Taky jsem se usmála, když vtom zazvonilo. Sklidili jsme si věci a každý se přesunuli do své učebny. Měla jsem před sebou ještě matiku a pak hurá domů.

 Hodinu plnou čísel a písmen nám profesor Jenkins zpestřil nečekanou písemkou. Celá třída sborově zamručela. Naštěstí jsem si včera volný čas zkrátila zopakováním látky, takže jsem se nemusela ničeho obávat.

Ve tři hodiny zazvonil konec a já se vydala ke své skříňce, abych si vyměnila učení v batohu. Nakonec jsem se se všemi rozloučila a vydala se na metro. Domů jsem to měla sedm stanic a pak patnáct minut chůze k našemu řadovému domku v klidné části Londýna.

Někteří mí spolužáci pocházeli z luxusní čtvrti Mayfair a byli bohatí až to bolelo, ale mně mé poměry nevadily. Ačkoliv jsme na to nevypadali, můj otec pocházel z velice mocné rodiny. Jeho rodová linie sahala až k samému Vilému Dobyvateli a jeho předek byl sám Charles Swan, hrabě z Darlingtonu. Jeho titul, který se vždy dědil na nejbližšího příbuzného mužského pohlaví, povětšinou z otce na syna, nyní obohacoval jméno mého strýčka Arthura.

Moje rodina si nežila špatně. Táta jakožto šéf policie vydělává nadmíru služné peníze a mamka je velice zdatná malířka. Její obrazy se vydražují za velmi příznivé ceny. Přesto jsme ale tak trochu zvláštní. Moje máma totiž není původem Angličanka ale Američanka, a ty tu nikdo nemá rád.

Renée jako mladá a talentovaná Američanka přijela do Anglie, aby zde uplatnila své umění. Táta ji zatkl za vniknutí na cizí pozemek, když chtěla zachytit úchvatnou scenérii zapadajícího slunce zpoza chátrající budovy bývalého sanatoria. Měla talent najít v těch nejošklivějších místech krásu a naději na spásu. A tak se seznámili. Krásná malířka s hlavou v oblacích učarovala svéráznému policajtovi a bezhlavě se do sebe zamilovali. Vzali se a o tři roky později jsem se narodila.

Zalovila jsem v batohu a vytáhla klíče. Doma byla zatím pouze máma. Každý den chodí od sedmi ráno do svého ateliéru v centru města a pracuje do dvou odpoledne. Říká, že jakmile ručička překročí druhou hodinu, nedokáže se už soustředit a musí opět pokračovat druhý den ráno. Rána jsou pro ni totiž nejdůležitější, protože to ještě není mysl zahlcená všedním děním.

Ve svém pokoji jsem odhodila batoh do kouta a sedla si ke svému psacímu stolu. Otevřela jsem notebook. Ačkoliv jsem na to nevypadala, měla jsem ráda sociální sítě, přes které jsem si dopisovala s Jessicou a Angelou.

Zrovna mi přišla zpráva od Jess.

„Ahoj, potřebovala bych píchnout.“

Jak jinak, celá Jess.

„Doufám, že se to zase netýká Petera. Buď s ním na to rande jdi nebo ne,“ odpověděla jsem otráveně.

„Neboj. To už jsem vyřešila.“ Uf.

„Ok. O co teda jde?“

„Zadali nám každému na dějáku projekt. Vtvořit prezentaci o nějakém známém šlechticovi, který pak budeme veřejně prezentovat na sešlosti ke dni založení naší školy. Pro mě hrozná otrava, vždyť víš, ale potřebovala bych si vylepšit průměr a tohle je jedinečná šance.“

„Nebudu za tebe dělat celou práci, jako tehdy na Angličtinu.“ Neúmyslně mě jednou přesvědčila, abych jí pomohla, a nakonec jsem za ní odvedla veškerou práci. Aspoň že dostala jedničku s hvězdičkou.

„Jsi hrozná, že to teď vytahuješ. Víš, že jsem to neudělala schválně. Navíc jsem ti za to dodnes vděčná, díky tobě jsem měla na vysvědčení za dva.“ Ještě aby ne. „Ale tenhle druh pomoci teď nepotřebuju,“ pokračovala. „Vzpomněla jsem si totiž, že jeden z tvých předků byl aristokrat. Nějaký ten Dablington, nebo jak se jmenoval. Napadlo mě, že o něm víš určitě spoustu informací a že bys možná mohla najít dokonce nějaké autentické předměty. Ta prezentace je vlastně něco jako výstava a wikipedie by mi protentokrát nepomohla. Pokud by ti to samozřejmě nevadilo.“ Překvapeně jsem zírala do svítícího monitoru. Nenapadlo mě, že si to Jessica pamatuje, že můj otec pochází z aristokracie.

Chvíli jsem přemýšlela a pak odpověděla: „No, Charles Swan, hrabě z Darlingtonu, ne Dablingtonu, je opravdu náš předek. Tátovo jmenovec. A jestli o něm chceš psát, mně to rozhodně nevadí. A tátovi myslím taky ne.“

„Jsi zlato! Děkuju ti. “ Nad jejím výrokem jsem se usmála.

„Jestli chceš, můžu se dneska táty vyptat na všechny podrobnosti o Darlingtonovo životě, já toho zase tolik nevím, a pak ti přetlumočím vše, co budeš potřebovat.“

„Jsi prostě úžasná.“

„Já vím!“

„Vejtaho! Jo a co nějaké ty předměty? Myslíš, že by se u vás něco našlo?“

„Protože máme sklep i půdu plnou harampádí, myslím si, že jo. Ještě dneska to omrknu.“

„Vždyť to říkám, jsi jednoduše nejlepší!“

„Jen mě nepřeceňuj.“

„Tebe? Nikdy!“

Poslala jsem jí ještě několik smajlíků a pak se odpojila. Čas se chýlil k páté hodině. Za chvíli by měl dorazit táta a v šest je večeře. Nejvyšší čas pustit se do domácích úkolů.

 

o0o

 

Naše pravidelné rodinné večeře se konaly každou středu v měsíci, kdy jsme byli všichni povinní být do šesti doma. Byl to mamky nápad z toho důvodu, abychom si alespoň jedenkrát v měsíci sedli jako rodina a popovídali si o všem novém. Kvůli Charlieho práci jsme málokdy trávili čas společně.

Jako vždy jsem se oblékla trochu formálně, ale nepřeháněla jsem to.  Černé legíny, světle modrá blůza a baleríny. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, akorát jsem je obohatila úzkou čelenkou.

Sešla jsem dolů, ale to už mě praštila do nosu omamná vůně kuřete. Zakručelo mi v žaludku.

„Teda mami, voní to až ke schodům,“ řekla jsem, jakmile jsem vešla do jídelny spojenou s kuchyní. Renée se na mě usmála, položila vařící hrnec zpátky na plotnu a sundala si chňapky.

„Tak už se jdi posadit, už začnu podávat večeři.“ Šla jsem si sednout ke stolu k Charliemu a máma si mezitím sundala svoji červenou zástěru s bílými puntíky.

Jídlo bylo vynikající. Mamka byla výborná kuchařka, i když občas její experimenty stály zato.

Jakmile jsme dojedli, začali jsme si povídat. Renée se mě vyptávala, jak mi to jde ve škole, její obvyklá otázka. Pověděla jsem jim o testu z matiky, který jsme dneska nečekaně psali a na který jsem byla připravená, tudíž jsem očekávala dobrou známku.

Pak se Charlie pochlubil, že se mu konečně podařilo dopadnout dlouho hledaného zločince, lupiče Billyho Newmana, který jako jeden z mála dokázal vykrást naši největší banku.

Nakonec mamka oznámila, že úspěšně prodala další svůj obraz, který vysel v malé ale zato známé galerii, kam dodávala všechny své obrazy. A také dokončovala první z její nové řady Esence.

Byl to prostě super večer, jako pokaždé. Když se večeře chýlila ke konci, vzpomněla jsem si na Jessičinu prosbu ohledně jejího projektu na děják.

„Tati, prosím tě, kamarádka dostala za úkol shromáždit informace o nějakém známém šlechticovi na hodinu dějepisu a poprosila mě, jestli by mohla psát o devátým hraběti z Darlingtonu.“

 „Samozřejmě, to se nás ani nemusí ptát,“ zasmál se táta.

„No,“ pokračovala jsem, „chtěla by znát nějaké podrobnosti o jeho životě, tak jsem se tě chtěla zeptat, co všechno o něm víš.“

Charlie se zamyslel a spustil. „Také si toho tolik nepamatuji, vím jenom že z jeho linie už nikdo nepřežil. Jeho dcera, má pra pra pra tetička Annabell, zemřela jako velmi mladá. Měla těsně před svatbou, ale bohužel ji potkala krutá nehoda. Jiného potomka už neměl a Charles i jeho žena Rebecca zemřeli kolem šedesátého věku.“

„To je hrozné,“ vzdychla Renée smutně, „přijít o jedinou dceru. Já osobně bych to nepřežila.“

Mamka se zatvářila sklíčeně a já jí chlácholivě položila ruku na hřbet dlaně. „Neboj, já jsem tvrdý oříšek,“ zasmála jsem se. „S mojí šikovností, když lezu hrobníkovi z lopaty každou chvíli, jsem si určitě vytvořila obranou schopnost proti smrtelným nehodám.“

Mamka protočila oči a táta pokračoval.

„Také vím, že jeho titul tehdy přešel na jeho mladšího bratra, Henry se myslím jmenoval, a ten pak zplodil tři děti. Dva chlapce, dvojčata, a dívku. Tvůj strýc Arthur pochází z linie nejstaršího syna a já od jeho bratra. Proto titul nyní náleží jemu a né mě.“

„A co by se stalo, kdyby nedejbože strýček zemřel?“ Sice by to zase tak hrozná tragédie nebyla, i když to teď možná zní morbidně. Strýc Arthur se s námi moc nestýkal. Vlastně to ani nebyl můj přímý strýc, pochází z pátého nebo šestého kolene.

„No jeho otec už zemřel, děti nemá a dědovi je myslím tři a devadesát. Takže kdyby se mu něco stalo, titul by asi přešel na mě. O žádným bližším bratranci nevím.“

„Páni,“ zamrkala jsem překvapeně, „to jsem ani nevěděla.“

„Já také ne,“ zasmála se Renée, „tos mi nikdy neřekl, drahý.“

„Opravdu?“ podivil se Charlie a mrkl na ni. „Tak v tom případě je tu jistá šance, že se možná jednou staneš hraběnkou.“ Sotva to dořekl, obě jsme s mamkou vyprskly smíchy.

„Já a hraběnka? To sotva!“ Všichni jsme se rozesmáli. Opravdu jsem si ji v té roli nedokázala představit. Renée si na vystříbené jednání Angličanů zvyká přes dvacet let. Jako nespoutané Američance jí vždycky dělalo značné problémy přizpůsobit se decentnímu chování taťkovo rodiny. A i když doba značně pokročila, v přítomnosti královny se přeci jen člověk musí umět chovat. A pokud bychom zdědili titul a chtěli se začlenit, museli bychom mít vybrané způsoby. Což ani jeden z nás neměl.

„Myslíš, že bych něco o Charlesovi Swanovi našla na půdě nebo ve sklepě?“ vrátila jsem se ke své původní otázce.

„Ve sklepě je jedna krabice. Když tvůj dědeček zemřel, mezi jeho věcmi byly i nějaké dochovalé dokumenty, předměty a obrázky po našich předcích.  Zkus se podívat do ní, určitě tam něco najdeš, co by se tvé kamarádce hodilo. Jen prosím, aby se to nerozbilo, něco už je velice vzácné,“ řekl táta.

„Super, děkuju,“ zaradovala jsem se. Jess bude mít radost.

„Ta krabice by měla být v zadní části, dávala jsem ji tam, když jsem tam naposledy uklízela,“ dodala mamka.

Přikývla jsem. „Půjdu se tam asi podívat hned.“

Rodiče souhlasili, a tak jsem se odebrala od stolu a chodbou se dostala ke dveřím do sklepa. Jako v každém domě ani ten náš nepředstavoval útulný pokojíček. Byla tam tma, vlhko a hlavně pavouci. Spousta a spusta pavouků.

Otočila jsem vypínačem a dole se rozsvítila žárovka. Seběhla jsem schody a dle Renée instrukcí jsem se rovnou vydala do zadní části. Našla jsem ji takřka ihned. Byl na ní nápis: ARCHIVACE.

Sedla jsem si na bobek, sundala víko a krabici začala zkoumat. Jak říkal táta, uvnitř bylo plno obrázků a starých předmětů. Vyndala jsem knihu popsanou Rodokmen. To se bude Jessice rozhodně hodit. Dále jsem vytáhla dámský hřeben tepaný miniaturními růžičkami, pánský nožík na holení a cínového vojáčka.

Všechny věci jsem dala na stranu, abych je oddělila od portrétů a zastaralých fotografií. Aniž bych si to uvědomila, uvelebila jsem se v pohodlné pozici a jala se všechno postupně prohlížet.

Některé fotky byly zachovalé, některé úplně zežloutlé a se zohýbanými rohy. Také tu byly zarámované miniportréty, to když ještě neexistoval fotoaparát. Obzvláště ty mě zaujaly. Dávala jsem je na stranu, abych je oddělila od těch, které jsem ještě neviděla.

A najednou mnou projel podivný pocit. Rozbušilo se mi srdce a ruce roztřásly. Přejel mi mráz po zádech. Měla jsem podivnou předtuchu, jako by se mělo něco stát a mé tělo se na to začalo připravovat. Bože, už mi asi začíná šplouchat na maják.

Vtom zahřměl bleskl. Šíleně jsem se lekla, až jsem si málem sedla na zadek.

Mé oči ulpěly na složeném zežloutlém, trochu pomuchlaném, papíru, který se samotný válel na dně bedny. Opatrně jsem ho vyndala a rozevřela ho.

„Ježíšikriste!“ vykřikla jsem zděšeně a zalapala po dechu. Pohled se mi rozostřil. To nebylo možné! Urputně jsem se snažila svůj zrak přinutit opět spolupracovat. A opravdu. Neměla jsem halucinace. Na tom obyčejném obrázku zel naprosto přesný portrét mé osoby. Byla to má přesná kopie.

Hnědé oříškové oči, mahagonové vlasy, které místy házely načervenalý odstín, malý nosík a nevinný úsměv. Dívka, nebo já, mírně stála bokem, na sobě měla překrásné šaty modré jako noční nebe protkané zlatavou nití. Za mnou, v láskyplném objetí, stál muž.

A mé srdce zaplesalo. Jako by poznávalo někoho, na koho si má mysl nemohla vzpomenout. Zalila mě tak ohromná láska, až jsem nemohla dýchat. Chtělo se mi brečet, chtěla jsem, aby ten okouzlující gentleman doopravdy existoval. Aby tu stál vedle mě a objímal tak jako na obrázku.

Protože jsem nikdy nebyla zamilovaná a tím pádem nevěděla, jaký to je pocit, hrozně mě to vyděsilo. Věděla jsem, že už nikdy nebudu milovat nikoho tak moc jako muže na tomto portrétu. Absurdní bylo zvláště to, že jsem ani nikdy s nikým nechodila. Neříkám, že jsem neměla nápadníky, ošklivá jsem nebyla, ale ani nijak výjimečná, prostě tuctová holka. A kluky, kteří mě zvali na rande, jsem radši rychle odpálkovala. Nepřitahovali mě a připadali mi dětinští, přestože byli ve stejném věku jako já.

Slzy, které jsem doteď snažila zadržovat, přetekly a slané potůčky mi stékaly po tváři. Tiše jsem brečela, lapala po dechu a stále zírala na obrázek.

Vypadal jako anděl. Bronzové vlasy ležérně upravené a na tehdejší dobu až moc rozcuchané nabádaly k tomu, abych do nich vášnivě zajela rukama, v očích, sytě zelených jako třpytivý smaragd, zářily jiskřičky šibalství, a rty, rudé a smyslné, vábily k polibku. Byl jednoduše dokonalý.

V porovnání s ním má osoba na obrázku vypadala jako drobounká osůbka. Převyšoval mě o celou hlavu a vypracovaná ramena zahalená v drahém kabátci mu vyčnívaly zpoza mě.

„Ach bože!“ vydechla jsem a vzlykla. Tak moc jsem ho milovala a to mě děsilo. Přišlo to z ničeho nic, jako blesk z čistého nebe. Připadala jsem si jako blázen. Totální.

Otřeseně jsem vstala, zbytek věci nechala bez povšimnutí na zemi a s obrázkem v ruce se rozběhla ze sklepa pryč. Musela jsem to ukázat rodičům. Ti mi určitě pomůžou a utěší mě. A ujistí, že nejsem psychicky labilní a jen mě popadlo prapodivné hormonální vypětí. Ano, tím to bude. Jen bláznivé pubertální obluzení.

Přeběhla jsem celý sklep a zbrkle vyskočila na první schod. A zrovna v tu nesprávnou chvíli se u mě projevila má nešikovnost. Špičkou boty jsem zakopla a jak široká tak dlouhá se i s obrázkem rozplácla uprostřed schodů. Ostrá rána do hlavy, kutálení se zpátky dolů na špinavou podlahu, to všechno jsem zaznamenala během pár vteřin, než mě pohltila temnota. Poslední, na co jsem pomyslela, byl ten anděl, kterému tak z ničeho nic připadlo mé srdce. A zároveň jsem věděla, že už nikdy nepřijdu na to, jak se ten anděl jmenoval.

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Love knows no time - 1. kapitola:

 1 2   Další »
17.11.2017 [17:40]

twilight009 Emoticon Emoticon Emoticon Úžasná kapitolka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. Maja
25.01.2017 [20:36]

Nádhera!!!!!
Strašně se mi to líbí,rychle pokračuj Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. An
21.01.2017 [22:21]

Wauu.. závislost čtení jedním dechem :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. lololka
14.01.2017 [22:52]

Sfoukla jsem prolog i první kapču jedním dechem. Těším se na pokráčko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.01.2017 [13:01]

KateDenali11Zajímavá kapitola, moc se těším na další! Emoticon Emoticon Jen ta část s nalezením onoho portrétu se mi nelíbila... přišlo mi to takové přehnané a nějak se mi tomu nechtělo věřit. Emoticon Emoticon
K.D.11

11. Michy
14.01.2017 [1:01]

Parádní čtení. Už se těším na pokračování. Emoticon

12.01.2017 [19:48]

Alice1CKapitola se ti moc, moc povedla a já už netrpělivě očekávám další Emoticon Nicméně mi požitek dost kazí chyby. Překousnu ledacos, ale ten obraz v galerii rozhodně visel a nikoli vysel. Dost dobře si nedokážu představit obraz jak seje dejme tomu pšenici (Navíc v galerii!)Emoticon A těch chybek tam bylo víc. Ale jinak to byla nádherná kapitolka! Emoticon A1C

9. hestia
12.01.2017 [19:25]

Wawww na kolenach prosim nenechaj na dlho cakat na dalsiu cast Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.01.2017 [18:53]

DennniiiPáni, tak to byla hodně zajímavá kapitola a super začátek. No jsem docela dost zvědavá co bude dál. Moc se těším na pokračování!!!!!! Úžasná povídka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Petronela webmaster
12.01.2017 [17:02]

PetronelaDalší parádní kapitolka. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat... v minulosti? Bella nahradí Bellu nebo tak nějak že? Už se těším na další dílek Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!