Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love knows no time - 2. kapitola

natáčení


Love knows no time - 2. kapitolaKolečka osudu se roztočily a Bella se ocitá v životě před 150 lety.

Přeji příjemné počtení.

Vaše LadyS ♥

 

„Dejte jí někdo čichací sůl!“

„Kabelka, kde má kabelku?“

„Zvedněte ji!“

„Jde sem její matka!!!“

Všechny ty hlasy mi splývaly dohromady. Nevím, co se dělo, ale chtěla jsem spát. Zřejmě to bylo doznění nějakého šíleného snu. Kolem hlavy mi bzučelo. Hlava, au! Hrozně mě bolel spánek, jako bych se o něco prudce praštila. Třeba o poličku.

„Co se jí stalo?“

„Je v pořádku?“

„Kde je moje dcera?!“

Cítila jsem, že se se mnou hýbe, jako bych plula na obláčku. Nebo ležela na vodní posteli a někdo s ní houpal. Byl to divný pocit. A hlasy stále sílily. Teď už jsem je slyšela dobře, jako by promlouvaly blízko mě. Pomalu jsem se probouzela a nabírala vědomí. Ach jo, další školní den. Ale aspoň se dozvím výsledek včerejšího testu z matematiky. Horší jak dva plus určitě nedostanu.

„Mylady, tady!“

„Bello, Bellinko, jsi v pořádku?“ Ten hlas jsem poznávala. Byla to Renée! Ale proč je u mě v pokoji a ptá se mě, zda jsem v pořádku?

„Proč je stále v bezvědomí?!“

„Byla to velká rána, mylady. Zřejmě ji bude velice bolet hlava, až se probudí.“

„Hlavně aby byla v pořádku,“ povzdychla si moje mamka. „Dnes nás sice čekal ples u Cavendishů, ale Bellina nehoda naši nepřítomnost jistě omluví. Hlavní je, aby se brzy uzdravila. Bello, dceruško moje, probuď se.“

„Ještě ne, mami,“ zabručela jsem ochraptěle.

„Už se probouzí!“ zazněly vzrušeně ostatní hlasy. Zvláštní, realita se prolínala s fikcí.

„Tu čichací sůl!“

„Tady máte!“

„Lady Darlingtonová, vzbuďte se,“ promluvil ke mně někdo, když vtom jsem se nadechla a málem se na místě pozvracela. No fuj! Zvedl se mi žaludek a zalapala jsem po dechu. Ten smrad byl odporný, jako bych smíchala týden smradlavé ponožky, zkažená vajíčka a smrad ze záchodu, když má někdo střevní potíže. Prostě hnus.

Zhnuseně jsem odvrátila hlavu.

„Bello, vzbuď se.“

Unaveně jsem zatřepala víčky a snažila se zaostřit. Hmm, to je zvláštní, v mém pokoji je nějak moc světla a podivně to tu páchlo. A počkat, zarazila jsem se, když jsem hleděla do šedavého nebe, odkdy mám v pokoji díru ve střeše?

„Ach konečně,“ povzdychla si někde vedle mě má mamka a pohladila mě po tváři. Otočila jsem k ní zmateně hlavu a…

„Áááááááá!“ Můj šílený jekot mi vyrazil z plic jako namydlený blesk a hrůza mě zcela ochromila. Tohle rozhodně nebyla Renée, teda… byla, ale přesto nebyla.

Můj řev nebral konce, lapala jsem po dechu a jen jsem bezmocně třeštila oči na osobu, která se tak podobala mé matce. Měla stejné oči, nos, pusu, ale zároveň to nebyla ona. Nebyla namalovaná, na hlavě měla divnou věc a tvář jí rámovaly kaštanové kudrny. Moje mamka měla rovné, na mikádo ostříhané vlasy se světlým melírem.

„Jen klid, drahoušku,“ zpustila na mě hned ta paní, dvojče mé matky. „Ššš, to je v pořádku. Nic se neděje, neboj. Jen ses trochu uhodila do hlavy.“ Někdo za jejími zády si odkašlal a ona zamrkala. „No, možná ses praštila trochu víc, ale zbyla ti jen boule.“

Došel mi kyslík, a tak jsem zmlkla. Byla jsem absolutně ztracená. Co se to krucinál děje?! Kde to jsem? A proč ta osoba vypadá jako Renée?! Vystrašeně jsem těkala ze strany na stranu a hleděla na neznámé lidi oblečené v divném starodávném oblečení.

„Jen klid, Bello. Pojď, posaď se,“ nabádala mě ta paní. Nebo je to opravdu má matka? Dokonce i hlas byl stejný, jas v jejích očích i úsměv. Ale přesto…

Pomalu jsem se napřímila do sedu a chytla se za hlavu. Au!

„Co… co se to děje? K-kde to… jsem?“

„Ach drahoušku,“ povzdychla si ta madam a pobaveně zavrtěla hlavou. „Opět se ozvala tvá nešikovnost.“

„Cože?“ pravila jsem bezradně. Pohledem jsem bloudila kolem sebe a nic nepoznávala.

„Šla si po chodníku kolem drožky a bavila ses s přítelkyní, když se otevřely její dveře a ty si do nich plnou silou narazila, div si je nevytrhla z pantů.“ Někde v pozadí se ozvalo uchechtnutí.

Zamračila jsem se a snažila se vzpomenout… Ne, nic takového jsem si nepamatovala.

„Jsem ráda, že se ti nic nestalo, drahoušku, ale přeci jenom by sis měla dávat větší pozor. Dáma se vždy musí chovat s nadhledem a ne koukat, kde co lítá,“ kárala mě.

„Ehm…“ odkašlala jsem si, „d-dobře, pokusím se.“ Tohle musí být sen, určitě. Zdá se mi to a za chvíli se probudím ve své vyhřáté posteli v Londýně.

„Skvělé,“ usmála se na mě a ladně se postavila. Pán v černém obleku, který stál za ní, jí okamžitě podal pomocnou ruku. Přijala a s graciézností urozené ženy vstala jako ladné peříčko. Třeštila jsem na ni oči. Měla teda překrásné šaty, opravdu. Šedavě fialové, nabírané a široké, s krajkovým živůtkem a dlouhými rukávy. Ta věc na její hlavě, zřejmě klobouček, byla ve stejné barvě a ladila jí k šatům.

„Lady Darlingtonová, ukažte, pomohu Vám,“ promluvil ke mně cizí mužský hlas. Otočila jsem k němu hlavu a prohlédla si toho muže. Pán středního věku měl černé husté vlasy, oči trochu víc od sebe, jestřábí nos a překvapivě milý úsměv.

Stejně jako dvojčeti mé matky mi podal ruku. Tiše jsem poděkovala a pomalu a opatrně se postavila na nohy. A okamžitě zavrávorala. Rychle mě chytil. „Pozor, ještě musíte být otřesená. Chtělo by to, aby Vás prohlédl lékař. Můžete mít i otřes mozku, byla to opravdu velká rána.“

„Vynikající nápad,“ doplnila ho paní ve fialových šatech. „Bello, jsi schopná chodit?“ zeptala se mě.

„Já…“ odmlčela jsem se a poprvé se na sebe podívala v odrazu skleněné výlohy. A vytřeštila jsem oči. Mé tělo halila záplava krajek. Připadala jsem si jako záclona, s růžovou mašlí kolem pasu. Panenanebi!

Namáhavě jsem do sebe vtáhla vzduch. Skoro jsem nemohla dýchat, něco mi hrozně stahovalo hrudník. Položila jsem si ruku na hruď a ucítila něco tvrdého, co mi obepínalo trup. Korzet, došlo mi vzápětí. Měla jsem na sobě korzet!

Opět jsem se pokusila nadechnout, ale marně. Začaly se mi dělat mžitky před očima.

„Zase omdlévá!“ vykřikl někdo, ale to už jsem padala k zemi a ztrácela vědomí.

 

o0o

 

„Bello, dceruško,“ špital ke mně mámin hlas. Opětovně jsem se vznášela v šeru a netušila, co se děje. Byla jsem zmatená, ztracená a vyděšená.

Hluboce jsem do sebe vtáhla vzduch a uvědomila si, že již můžu svobodně dýchat.

„Lady Darlingtonová, vzbuďte se.“ Hluboký mužský hlas mi zněl u ucha.

Zatřepala jsem víčky, ale rychle oči zase zavřela, oslnivé světlo mi podráždilo sítnice.

„Zhaste ty svíce,“ nařídil ten muž a já poznala, že se v místnosti zešeřilo. Zkusila jsem to znova. Jako první, co jsem viděla, byl strop. Ležela jsem na něčem příjemně měkkém, zřejmě posteli. Pootočila jsem hlavu a setkala se s třemi páry očí.

První patřil podobizně mé matky. Poté muži, který seděl vedle mě. Byl to postarší pán s prošedivělými vlasy a hloubavým pohledem. A nakonec…

Nevím, již po kolikáté jsem zalapala po dechu a vykulila oči. V čele postele stál můj otec! Teda, vypadal přesně jako on, ale zároveň byl někdo úplně cizí. Měl jinak střižené vlasy, vousy a na sobě měl sametový oblek, který se nosil někdy v devatenáctém století, myslím.

„Ahoj, drahoušku,“ pozdravila mě má matka nematka.

„Pěkně si mě vystrašila, Bello,“ podotkl otec neotec. „Když tě sem přivezli v bezvědomí, málem jsem strachy zešílel. Musíš na sebe dávat větší pozor.“

„Já…“ Netušila jsem, co na to říct. „Nevím, co se děje ani co se stalo.“

Postarší muž vedle mě chápavě pokýval hlavou. „Nemusíte se ničeho děsit, lady Darligtonová, mírná amnézie je příčinou rány do hlavy. Máte štěstí, že zranění je pouze povrchové a zbyla Vám po něm jen odřená pokožka a boule.“ Zřejmě to byl doktor, usoudila jsem.

„Asi tě teď necháme odpočívat, zlatíčko. Musíš nabrat síly, abys byla co nejdříve v pořádku. Sezóna je v plném proudu a nesmíme dovolit, abys promeškala ještě více společenských akcí.“

„Co p-prosím?“ zakoktala jsem se. Ničemu jsem nerozuměla.

Chápavě a napůl pochmurně si povzdychla. „Odpočiň si, Annabell.“ S tím se ta žena zvedla z okraje mé postele a spolu s věrnou kopií mého otce opustila místnost. Počkat, ona mě oslovila Annabell?

„Také Vás již nechám odpočívat, mylady. Zůstaňte do konce dne v posteli a během týdne se moc nenamáhejte. Jezte spoustu ovoce a dodržujte pitný režim.“

Doktor se se mnou taktéž rozloučil a odešel.

„Fajn,“ zamumlala jsem si pro sebe, „tohle bude asi hodně špatný vtip. Když zase zavřu oči, určitě se z toho bláznivého snu probudím,“ promlouvala jsem sama k sobě. Silně jsem stiskla víčka a snažila se donutit vzbudit se. Námahou se mi na čele udělaly vrásky. Po asi minutě snažení jsem to vzdala. Pomalu jsem se nadzvedla a opřela se o lokty. A pro jistotu se štípla.

„Jau,“ špitla jsem. Dobře, takže se mi to nezdá. Červený flek na mém předloktí toho byl důkazem.

Místnost, ve které jsem se nacházela, byla dozajista dívčí ložnice. Růžová tapeta s růžemi byla na všech stěnách, které byly obklopeny zlatobílým nábytkem. Nechybělo stojací oválné zrcadlo, paraván a toaletní stolek. Okna halily těžké sametové závěsy v tmavé červeno růžové cherry barvě. A nakonec postel. Obrovská postel s huňatými přikrývkami, se čtyřmi sloupky a sněhově bílými nebesy. Byl to učiněný mistrovský kousek, protože byla dřevěná a dozajista ručně vyřezávaná.

Sedla jsem si do přímější polohy a zasakrovala. V hlavě mi vytryskl gejzír bolesti. Nejvíc na levé straně spánku. Musela jsem si dát šlupku jako Brno.

Dalších deset minut jsem jen nečinně zírala před sebe. Bylo tu až děsivé ticho. „Jestli je tohle skrytá kamera, tak toho okamžitě nehte!“

Nic, stále tu vládlo mrtvolné ticho. Začínala jsem se opravdu bát, že jsem zešílela. Nemohla jsem si na nic vzpomenout. Teda, věděla jsem, že se jmenuji Isabella Swanová, bydlím v Londýně a je mi sedmnáct let. Věděla jsem, kdo jsou mí rodiče, kam chodím do školy a kde bydlím. Ale když jsem se snažila vydolovat ze své pomatené mysli nějakou vzpomínku, nic. Jen mlha a prázdno.

„Haló? Je tu nikdo?“

Nic. Začínalo mi opravdu šplouchat na maják. Pomalu jsem sklouzla z postele, a když jsem se ujistila, že se udržím na nohou, začala jsem si všímat všeho kolem sebe. Studená dřevěná podlaha mě zábla. Podívala jsem se, co mám na sobě. Byla to bílá košilka až na zem s límečkem a dlouhým rukávem. Plátno příjemně chladilo, nicméně jsem si v tom připadala nepohodlně. Svoje pyžamo mám mnohem raději.

Váhavě jsem obcházela pokoj a vše si podrobně prohlížela. Bylo jisté, že pokoj byl zařízený ve Viktoriánském stylu. Možná jsem se ocitla v nějaké reality show? Například: Břehy minulosti nebo Poznejte svůj minulý život. Jinak jsem si všechno kolem sebe nedokázala vysvětlit. Protože to, že jsem se přesunula minimálně o dvě století zpět, bylo jisté.

Když jsem měla všechno prozkoumané, s povzdychem jsem se usadila zpátky na postel. Bylo zvláštní, jak byla tvrdá a měkká zároveň. Všechno tu bylo divné.

Vyhoupla jsem nahoru i nohy a příjemně se natáhla. Podušky byly neuvěřitelně měkké a hladké, nadýchané. Stočila jsem se do klubíčka na bok a ruku si dala pod hlavu, přitom jsem s ní zajela pod polštář. A nahmatala nějaký předmět.

Zamračeně jsem se, zase se posadila a vytáhla to. Byl to deník. Dívčí deník ve starobyle vázané světlé kůži, který ale zároveň vypadal jako nový.

Dychtivě a zároveň s mírným strachem, co se mohu dozvědět, jsem deník otevřela. Náhodně jsem nalistovala úhledně popsanou stránku nádherným ladným rukopisem. A hned po první větě zalapala po dechu.

 

Londýn, Anglie

25. března 1866

Naprostá katastrofa, jinak bych dnešní večer nemohla popsat. Jako hraběcí dcera jsem dočista zklamala. Dnešní ples u markýze a markýzy Stonewoodových byl úplné fiasko. Nejen, že uběhl již rok od mého debutu. A místo toho, abych se stala obletovanou kráskou a miláčkem smetánky, jak tomu je u většiny mých vrstevnic a zároveň dětí urozených rodičů, tak jsem byla označena za obyčejnou a nevýraznou holčičku s příliš hubenou postavou a dlouhýma nohama v poměru se zbytkem těla, se kterými jsem nedokázala ujít ani dva metry, aniž by se mi do sebe nezamotaly.  Ale k tomu všemu se mi dnes na plese podařilo strhnout celý ubrus s veškerým občerstvením, které se podávalo v jídelním salónku. Umíte si představit ten skandál! Lady Darlingtonová opět zazářila. Tentokrát se zamotala do vlastních sukní a žuchla přímo do pomerančového punče. Musela jsem odtamtud utéct, nevydržela jsem ty posměšné a zároveň lítostivé pohledy. Nezasloužím si být tím, kým jsem. Pro své rodiče jsem jen zklamání.

 

Slova, která se mi míhala před očima, tvořila dokonalou vzpomínku. Jako bych objevila první střípek mých zatoulaných vzpomínek. Jenže to nedávalo smysl. Jak to, že jsem si vzpomněla na něco, co jsem doopravdy nezažila? Já pocházela z 21. století a ne z roku 1866!

Ale opravdu jsem to zažila. Viděla jsem tu scénu před sebou. Prchám z přelidněné místnosti, mokrá od punče a se slzami v očích. Vyhýbám se po zbytek večera matce a pak se nechávám odvézt domů, smutnou a zlomenou krutým jednáním společnosti. Byl to jeden z mých nejhorších dnů. Nebo Annabelliných dnů?

Najednou jsem se začala ztrácet, kdo doopravdy jsem.

Roztočila se mi z toho hlava.

Chtěla jsem se vrhnout na další stránku v deníku, ale vyrušilo mě zaklepání na dveře. Po chvilce zaváhání jsem zavolala: „Vstupte.“

Vešla mladá dívka ve stejnokroji a čepečku. Služebná, došlo mi. V rukou držela tác. „Přinesla jsem Vám něco k snědku, mylady. Hraběnka mě požádala, abych Vám donesla čerstvé ovoce a čaj. A sušenky.“

Nepatrnou chvíli jsme na sebe zíraly, pak služebná pokorně složila hlavu. Nevěděla jsem co říct, a tak jsem vyhrkla první, co mě napadlo. „Můžeš to položit na stůl, pak si něco vezmu.“

„Jak si přejete, mylady.“ Udělala malé pukrle, tác položila na nízký stolek a odešla. Zírala jsem na zavřené dveře ještě hodnou chvíli.

„Ach bože,“ povzdychla jsem si a promnula si zdravý spánek. Roztřásla jsem se a do očí se mi nahrnuly slzy. Byla jsem v koncích. Netušila jsem, kdo doopravdy jsem. Vězela jsem uvězněná v cizím těle, cizím životě, cizí době. Vzlyky se mi draly hrdlem a zadržovaný brek povolil. Rozplakala jsem se, vyděšená a sama, ztracená kdesi v minulosti.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Love knows no time - 2. kapitola:

 1
9. betuška
19.04.2017 [15:39]

Emoticon
vypadá to sľubne, nezabudni na nás Emoticon

8. maja
14.04.2017 [14:04]

výborná kapitola, už se těším na další Emoticon Emoticon

03.04.2017 [17:19]

Dennniiiskvělá kapitola, moc se těším na pokračování Emoticon

6. Lucka
15.03.2017 [0:57]

perfektní Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. lololka
10.03.2017 [22:21]

tyjo.. že si ti admini dali ale načas! Emoticon Kapitolka skvělá, těším se na další Emoticon Emoticon Emoticon

4. Dommy1
10.03.2017 [5:23]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10.03.2017 [0:48]

mokasinaMoc hezké doufám, že pokračování bude brzy tady abych měla zase co číst Emoticon Emoticon

2. Ella
09.03.2017 [22:56]

Skvěle, tesim se na pokračování :)

09.03.2017 [15:01]

KateDenali11Skvělá kapitola! Opravdu jo, po celou dobu čtení jsem jen zadržovala uchechtnutí (někdy marně) a nemohla se nabažit. Emoticon Emoticon Emoticon Chudák Bella, ale je to hrozná „prča". Emoticon Emoticon Doufám, že další kapitolu máš už přichystanou v administraci a vydání nebude tolik trvat, chvilku mi trvalo, než jsem se rozpomenula, co se stalo minule. Emoticon
K.D.11

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!