Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love in Volterra 6. kapitola

08.06.2015 (21:45) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1886×

Ležela jsem hlavou opřená o Arovu kamennou hruď, musela jsem se usmát, nikdy by mě nenapadlo, že se budu cítit tak v bezpečí s upírem. 

„Miluji tě,“ zašeptal mi do vlasů.

„Jak mě můžeš milovat? Znáš mě teprve pár dní.“ Zvedla jsem se a podívala se mu do očí.

„Znám tě dost dlouho na to, abych věděl, jak jsi úžasná! Jsi dokonalá! Miluji tě od první chvíle, co jsem tě viděl! A znám tě už dost dlouho na to, abych věděl, že to, co k tobě cítím, není jen chvilkové poblouznění!“ Rychle jsem se k němu naklonila a políbila ho.

„Taky tě miluju!“ odpověděla jsem popravdě, Aro se rozzářil a jedním rychlým pohybem si mě stočil pod sebe. Musela jsem se usmát, naklonil se k mému uchu a zašeptal: 

„Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo!“ Lehce mi skousl ušní lalůček. „Budu muset jít,“ řekl trochu smutně.

„Nenechávej mě tu,“ zaprosila jsem a snažila se udělat smutný obličej, asi se mi to dařilo natolik, že se Aro zasmál.

„Nebudeš tu sama, někoho ti sem pošlu, aby ti dělal společnost.“ To je velice příjemné zjištění. Už mě nebavilo být tu celé dny sama.

„To je super!“

„Opravdu mě to mrzí, ale opravdu musím jít, přijdu zase večer, ano?“ Trochu mě mrzelo, že už musí, ale o to víc se budu těšit na večer.

„Dobře, ale jestli se večer nedostavíš, tak si mě nepřej!“ pohrozila jsem mu.

„Rozkaz, madam!“ S těmito slovy vstal a bleskurychle se oblékl.

„Uvidíme se večer,“ řekl těsně předtím, než odešel.

„Večer,“ zopakovala jsem. Měla bych se obléknout a najíst. Vstala jsem a přešla ke skříni. Úplně jsem zapomněla říct, že mi Aro z auta nechal přinést věci. Vybrala jsem ze skříně tílko a sukni. Když jsem se oblékla, přešla jsem za roh do obývacího pokoje a pak do kuchyně, Aro mi říkal, že z ní využívá jen část lednice, tam má malou zásobu vychlazené krve a zbytek kuchyně si nechal přistavět, aby to nevypadalo divně, teď se to docela hodí. Na Arově pokoji se mi líbilo hlavně to, jak každá část byla zařízené v jiném stylu, například ložnice, je taková spíš starší, ale kuchyně, obývák, koupelna jednoduše moderní, je to jako jiný svět a přitom stačí přejít za roh. 

Došla jsem do kuchyně a udělala si těstoviny se sýrem, jak já je miluju. Chvíli trvalo, než jsem vše snědla a umyla a uklidila talíř. Pak jsem si vzala knihu z Arovy obrovské knihovny a chvíli si četla.

...

Z mého hlubokého přemýšlení nad jistě velice důležitými věcmi, mě vyrušila jedna žena, pochopitelně s rudýma očima, když jsem ještě nevěděla, co Aro je, myslela jsem si, že třeba nosí kontaktní čočky.

„Ahoj, já jsem Heidi, Aro mě poslal, abych ti dělala společnost a Caius mě poslal, abych mu řekla o všem, co děláš... sakra to jsem neměla říkat, no nic, já bych mu stejně nic neřekla, já jsem ale trdlo, ani jsem se nepředstavila, jmenuji se Heidi,“ vychrlila na mě a podávala mi ruku, kterou jsem stiskla a taky se představila... moment, nepředstavila se mi náhodou už na začátku svého proslovu? 

...

S Heidi jsme si dost dlouho povídaly, ráda vtipkovala, například její oblíbený vtip mě prostě dostal: děti se dívají pod postel, jestli tam nejsou duchové, duchové se tam dívají, jestli tam není Chuck Norris.

„Budu muset jít, za chvíli má přijít Aro.“ Jakmile vyslovila oznámení, že on má za chvíli přijít, po tváři se mi sám od sebe rozlil úsměv.

„Ale dávej si pozor, Arova manželka je dost žárlivá!“ Po zádech mi přeběhl mráz a hned pak nával zlosti a žárlivost.

„On má manželku?!“ vyjela jsem na ni, jako by za to mohla.

„Jo, má, ale já za to nemůžu!“ bránila se.

„Promiň, já jen nechápu... proč, proč mi tedy říkal... že, že mě miluje, copak... copak mi lhal?“ Hlas se mi třásl, už mnou necloumal vztek, ale smutek, smutek a pocit zrady.

„Ne, ne, ne, on tě určitě miluje, přece ti o nás řekl a to už svědčí o tom, jak jsi pro něj důležitá!“

„A-ale, proč, mi to tedy neřekl!“

„Třeba se jen bál, jak budeš reagovat. Hele, moc se ti omlouvám, ale už fakt musím, nechci zažít Arův hněv, tak zatím a drž se.“

...

Á, Aro je tu! Super a teď mi to pěkně vysvětlí!

„Cristin, nemáš ani tušení, jak jsi mi chyběla!“ řekl a vydal se ke mně, chtěl mě obejmout, ale já uhnula.

„Děje se něco?“ Bylo vidět, že ho mé jednání zaskočilo a že absolutně netuší, o co se jedná.

„Máš manželku! Proč jsi mi to neřekl. Mám to chápat tak, že to se mnou, to sis prostě jen švihnul bokem?!“ Konečně jsem dala průchod svému rozhořčení.

„Jak-jak ses to dozvěděla?“ vykoktal.

„Copak na tom záleží?! Tys mi lhal! To jsi mi to nemohl říct?! Alespoň bych věděla, na čem jsem! To-to ti nestojím ani za těch pár slov?!“ Proti své vůli jsem to na něj vychrlila se slzami v očích. Hned jak jsem to dořekla, upíří rychlostí se objevil u mě, chytl mě za paže, lehce se mnou zacloumal, abych se mu podívala do očí, hned jak jsem to udělala, položil mi ruku na tvář.

„Poslouchej mě, od chvíle, co jsem tě viděl, je pro mě nic, Sulphicie už pro mě nic neznamená! Neznamená nic! Jsem tu jen pro tebe, navždy! Jen a jen pro tebe, ty pro mě znamenáš všechno! Teď už bych bez tebe nedokázal žít.“  Tohle mě dojímalo, když to dořekl, přitiskl si mě k sobě a pevně objal. Objala jsem ho taky a přitiskla se k němu, co nejvíc to šlo, aby mezi námi nezůstala ani malá mezera.

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love in Volterra 6. kapitola: