Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love in Volterra 5. kapitola

03.06.2015 (21:00) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1680×

Cristina:

Jsem tu už pár dní, ohromně jsme se s Arem spřátelili a já už teď vím, že tady jsem v bezpečí, ale stejně to nikdy není ono, dokud nepřijde. Jen s ním se cítím skutečně v bezpečí. Je to zvláštní, tohle je pro mě úplně nové! I to, co jsem kdysi cítila k Paolovi, se tomuhle pocitu nemohlo vyrovnat!

Aro:

Můj mozek pořád dokola křičel jedno jméno, Cristin, má Cristin! Pokud jsem někdy miloval Sulphicii, je to pryč, teď už je pro mě naprosto bezvýznamná! To Cristin je důležitá, výjimečná! Vyprávěla mi o své minulosti, ale stále mám pocit, že mi neříká vše. Přál bych si, aby věděla, že mi může říct naprosto všechno. Už jsem asi dva dny uvažoval o tom, že bych jí řekl, co jsem, ale zatím jsem na to neměl odvahu. Bojím se její reakce, co když se rozzlobí, co když se mě pak bude bát, co když… co když bude chtít odejít?! Co budu dělat potom? Ale nemohu to před ní tajit věčně, dřív nebo později si určitě všimne, že je něco jinak. 

„Aro? Aro! Jsi duchem přítomen?“ vyrušil mě z mých myšlenek Caius.

„Promiň, neposlouchal jsem, co jsi chtěl?“ Ještě že kromě mě, Caia a Marca v sále nikdo nebyl, nerad bych, aby všichni viděli mou naprostou nezaujatost děním okolo. 

„Ptal jsem se, jestli jsi tady.“

„A kde bych měl být?“

„Myšlenkami jinde.“

„Jen jsem se zamyslel.“

„Hmm, můžeš mi říct, proč jsi tu holku ještě neproměnil?“ A je to tu zase.

„Nechci a nehodlám se s tebou o tom bavit a ta holka má jméno!“

„Dobře, Marcu, zabouchnul se do ní?“ Marcus jen nezaujatě přikývl, zrádce! To, že má dar vidět vztahy ve smečce, přece neznamená, že musí všem vykládat, co k ní cítím! Ne že bych se za to styděl, to naopak! Ale Caius lidi má rád jedině na jídlo a tak se na ni bude také dívat, dokud nebude jedna z nás. Jakmile Marcus kývl, Caius vyprskl smíchy.

„Tak ty ses zamiloval do jídla?!“ Smál se.

„Caie, dovol, abych ti připomenul, že Athenodora byla původně také člověk!“ Caius se přestal smát a chvíli mlčel.

„Jediná chyba na jinak dokonalé ženě!“ odsekl. Vzhledem k tomu, že pak už nic neříkal, mu nejspíš došly argumenty, snad už bude zticha. Zvedl jsem se a beze slova odešel ze sálu, musel jsem jít za mou Cristin a říci jí o sobě pravdu.

Když jsem přišel ke svým dveřím, slušně jsem zaklepal, zpoza dveří se ozval ten nejkrásnější z hlasů, který znám.

„Dále.“ Tak jednoduché slovo a přesto z jejích úst zní tak nádherně.

Cristina:

Někdo zaklepal na dveře, jedním slovem – „Dále.“ – jsem toho někoho vyzvala, aby vešel. Mé srdce zaplesalo, když mé oči viděly Ara. V jeho tváři se ale zračilo něco, co mě trochu znepokojilo.

„Děje se něco?“

„Ano, víš, musím ti něco říct.“ Moc mě neuklidnil.

„A co?“ zeptala jsem se netrpělivě, taky jsem byla.

„Říká se to dost těžko a bojím se tvojí reakce, můžeš mi slíbit, že nebudeš panikařit?“ Ne, nemůžu! Ale i tak jsem kývla.

„Já nejsem to, co si myslíš, nejsem člověk.“ Jak to myslí? Když není člověk, tak co?!

„Jak to myslíš a co jsi?“ Zamračila jsem se.

„Upír.“ On to snad myslí vážně!

„Upír?!“ Na to se neuvěřitelnou rychlostí dostal přes celý pokoj až ke mně, jak to jen udělal?

„Jak jsi to udělal?“ V mém hlase bylo slyšet znepokojení, možná i trochu strach.

„My upíři jsme velmi rychlí.“ On snad mluví pravdu, jak by se sem jinak dostal tak rychle? Bože, upír, on je upír! Cítila jsem, jak se mi strachem zrychlil tep, s lítostivým výrazem v obličeji mi položil ruku na tvář.

„Mě se bát nemusíš, to přece víš.“ Měl pravdu, kdyby mi chtěl ublížit, nejspíš by to už udělal. Něco mi říkalo, že jemu můžu věřit a že bych mu věřit měla. Pomalu jsem se pod jeho dotekem na mé tváři uklidnila.

Potom, co mi o sobě řekl, se mnou zůstal celý den a vyprávěl mi o jeho upířím světě. Když mi to o sobě řekl, vlastně porušil zákon a nejspíš tím dost riskuje. To vše bylo neuvěřitelné, ale já měla pocit, že mu něco dlužím, on mi o sobě řekl vše a já si svou minulost nechávala pro sebe, přišel čas mu to říct.

„Aro, já taky ti musím něco říct, ale taky mi budeš muset slíbit, že nebudeš… vyšilovat.“ Narovnal se a nejspíš byl přinejmenším tak nervózní jako předtím já.

„A co mi chceš říct?“ Nervozitu v jeho hlase se mu nepodařilo zakrýt.

„Já jsem ti o své minulosti neřekla všechno.“ Zamračil se.

„Po smrti mých rodičů jsem bydlela u svého přítele, jednou se domů vrátil opilý a zbil mě.“ Jakmile jsem se zmínila o tom, že mě zbil, se Aro napjal, zaťal pěsti a zavrčel, já ale pokračovala: „Od té doby mě bil skoro každý den. Jednou u mě měla přespat má kamarádka Grace, když ji tam našel, zbil i ji a o den později mě znásilnil, to mě donutilo od něj odjet v tom autě, ve kterém jsi mě našel.“ Uprostřed svého vyprávění jsem se začala třást a po tváři se mi koulely slzy, už jen ta vzpomínka mě bolela. Hned, když Aro viděl, že brečím, objal mě a utěšoval: „Ššš, neboj se, je to za tebou, tady jsi v bezpečí, to ti slibuji!“ Věřila jsem mu.

„Ale s ním si to vyřídím!“ řekl najednou.

„Ne! Už jednou jsi kvůli mně porušil vlastní zákon! Ještě řeknou, že na tebe mám špatný vliv, ale co je nejdůležitější, já se k tomu už nechci vracet, prosím, je to za mnou.“ Položila jsem mu ruku na rameno a jeho pohled zjihl, vpíjel se do mých očí a já toužila být k němu co nejblíže. Uvědomila jsem si, že se k němu pomalu přibližuji a on ke mně. Ruce mi jako sami vystřelili k jeho krku, který jsem objala a tak překonala tu krátkou vzdálenost mezi mými rty a jeho. Přitiskla jsem se k němu a on mě vášnivě líbal, po chvíli mě povalil na postel a rukama mi přejížděl po stehnech, pomalu mě svlékal a já jeho, stále mě hladil po celém těle a já mu přejížděla rukama po hrudi. Když do mě později vniknul, byl to nepopsatelný pocit. Po naší vášnivé chvilce jsem mu usnula v náručí.

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love in Volterra 5. kapitola: