Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love in Volterra 23. kapitola

30.09.2016 (20:30) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 1690×

Už to bude skoro rok, co se Grace stala jednou z nás. K mé úlevě se dobře začlenila, vycházela snad se všemi. Všichni její společnost dokonce vyhledávali a byli v její přítomnosti tak uvolnění a spokojení. Aro si myslí, že by to mohlo mít něco společného s jejím darem, protože aby někdo jako Jane vtipkoval a ne o zabíjení, není normální. 

Ze všech upírů její společnost nejvíce vyhledával Marcus. Její dar pro něj byl už skoro jako droga, jen v její přítomnosti to byl ten starý dobrý Marcus, kterým byl před tou strašnou nehodou s jeho ženou. Ráda jsem ho viděla tak šťastného, ale měla jsem strach, co to s ním udělá až Grace odjede. Od doby, co se dozvěděla o upíří dietě, nemluví o ničem jiném a chce do Ameriky, aby se u Cullenových naučila ovládat.

Svého času mi Carlisle moc pomohl, nebýt jeho, nebyla bych tu. Pokud se Grace chce lépe ovládat, nemohla si vybrat jako učitele nikoho lepšího. Dokonce jsem slyšela o ještě nějakém jiném poloupířím dítěti, které je součástí jeho klanu, takže možná... možná, nechci to zařiknout, by se s ní mohla dvojčata seznámit. 

Růst dvojčat se začíná trochu zpomalovat, ale i tak vypadájí tak na třináct, čtrnáct let. Je hrozné, že jim dětství tak rychle utíká. Teď by se přece měli učit mluvit. Beatrice se učí líčit a Sal začíná koukat po holkách. To, jak rychle rostou, je nespravedlivé nejen vůči nim, ale i vůči mně a Arovi. To nejkrásnější období, kdy byli ještě malí, už máme za sebou a tvalo asi jen půl roku.

...

Aro seděl na pohovce a zamračeně četl dopis, který před chvilkou dostal. Sedla jsem si k němu a hlavu mu položila na rameno. Jeho zachmuření povolilo, dokonce se na mě usmál.

„Děje se něco?" kývla jsem směrem k dopisu, který Aro právě dočetl. Beze slova mi ten list podal a já začala očima přejíždět řádky.

Bylo to od nějakého Ivana, který si přeje, abychom navštívili Rusko za účelem vyřešení nějaké rebélie.

„Jak moc je to vážné?" Položila jsem mu ruku na rameno a dopis odložila.

„Nic, co bychom nezvládli, ale rád by poznal tebe a dvojčata," odpověděl podrážděně. Ano, psal, že by rád poznal naši rodinu, ale co je na tom tak hrozného.

„No a co? Dvojčata nikdy neopustila Volterru, menší výlet jim pospěje," usmála jsem se na něj, on se ale pořád mračil. No tak, lásko, alespoň lehce koutky vzhůru.

„Bojím se, že se vám něco stane." Chytl mě za bok a přitáhl si mě k sobě. Důkladně přičichl k mým vlasům a dal mi do nich pusu.

„Ty Ivanovi nevěříš?" Pokud nebudu mít jistotu, že je to bezpečné, tak nikam nejede ani on a je mi jedno, co říká!

„Věřím, jsme přátelé už dlouho, ale v Rusku bylo vždy mnoho menších klanů, kteří by dali cokoliv za tak cenné rukojmí jako jsou moje děti a žena." Položil mi ruku na tvář, slastně jsem zavněla.

„Vždyť budeme s gardou. Co by se mohlo stát?" pokrčila jsem rameny a na jeho ruku jsem položila tu svoji.

„Já nevím, Cristin." Aro zavrtěl hlavou. Nějakou dobu se díval na stále stejné místo a pak si hlasitě povzdechl.

„Nebyla jsem z Volterry od doby, co se Grace přeměnila, a dvojčata nebyla venku nikdy. Musí přece vědět, jak to na světě chodí až jednou budou chtít cestovat." Aro se zamyslel. Opřel se čelem o to moje.

„Asi máš pravdu, ale nebudete chodit nikam od gardy! Rozumíš? Kdyby se vám něco stalo, nepřežil bych to." Zavřel oči a políbil mě.

„Budeme v pořádku, slibuju," přesvědčovala jsem ho. Byla jsem přesvědčená, že jeho starosti jsou zbytečné.

„Já slibuji." 

...

Je to tady, dnes odjíždíme do Ruska. Dvojčata se hrozně těší. Nikdy nikde nebyli, a tak dlouhý výlet je pro dva puberťáky něco neskutečně vzrušujícího.

Grace se už balí na cestu do USA. Marcus je z toho špatný, ale těch pár měsíců to bez jejího daru zvládne, alespoň si zvykne žít i bez něj a nebude na něm tak závislý.

Aro je stále nervózní z toho, že jedeme celá rodina. Bojí se o nás. Není zvyklý, že jeho rodina jezdí kamkoliv s ním, v Rusku je spoustu malých klanů, které proti nám v boji nemají šanci a jsou mezi sebou příliš rozhádaní, než aby se spojily, a proto by daly cokoliv za rukojmí jako jsme my. Já se ale nebojím, vždyť budeme celou dobu s gardou. Co by se mohlo stát?

...

O den později:

Letadlo přistálo. Beatrice si viditelně oddechla. Po celý let byla úplně zelená a vypadalo to, že bude každou chvíli zvracet.

„Tris, je ti dobře?" ptala jsem se. Jen zavrtěla hlavou a džela si ruku před pusou. Chvíli z hluboka dýchala.

„Už dobrý," usmála se ještě trochu divně, ale už nebyla tak bledá.

Nervózně jsem vykoukla z okna. Čekalo tam asi deset upírů a v jejich čele jeden vysoký rus v černém obleku. To je něco jako stejnokroj všech vládců klanů, nebo co?

Jak se před nimi mám chovat? Mám si nasadit nepřístupnou masku jako vždy Aro? Nevím, jestli jsem na to dost dobrá herečka. 

„Můžeme?" zeptal se Aro s úsměvem. Jistě, pro něj je tohle každodenní realita, ale mě už celá Volterra zná jako "jejich veselou paní". Nedokážu hrát autoritativní ženu, když taková nejsem.

„Asi jo. Tvářit se fomálně?" ptala jsem se.

„Tvař se, jak chceš, lásko. Miluju tě a ať to všichni vidí," naklonil se ke mně.

„Jestli se políbí, hodím šavli," prohlásil Salvatore. Aro se v půlce pohybu zarazil, zakoulel očima a odtáhl se. Potlačila jsem nutkání zklamaně zasténat a vstala jsem, Aro mi nabídl rámě, které jsem ráda přijala a konečně jsme vykročili ven z letadla. Okamžitě mě ofoukl studený vítr. V Rusku už napadl i sníh.

Ivanův úsměv se rozšířil, když uviděl dvojčata. Pro každého upíra musí být fascinující je vidět. Po celou cestu k nim jsem pečlivě sledovala reakce všech přítomných, kdyby se jeden z nich rozhodl ochutnat krev poloupíra, musím ho spálit dřív, než sem doběhne. Díky Bohu to vypadá, že sebeovládání celého Ivanova doprovodu je víc než dobré.

„Aro! Konečně," zvolal nadšeně Ivan a stiskl Arovi ruku.

„Chtěl bych ti představit svou ženu Cristin a své děti Salvatora a Beatrici." Postupně ukázal na nás všechny. Ivan mi s úsměvem políbil hřbet ruky.

„Je mi ctí vás poznat." 

„I mně." Kývla jsem.

„Překrásná, mladá slečna," prohlásil, když si podával ruku s Beatricií.

„A silný, mladý muž." Tentokrát stiskl ruku Salvatorovi. Nad Salovým pevným stiskem se jen ještě víc usmál. On je prostě celý jeho otec, je možné, aby byla matka na své dítě ještě více hrdá?

„Pojďte konečně. Musí vám být zima." Díval se směrem k dvojčatům. Byla oblečena na mnohem teplejší italské podnebí a určitě jsme nepočítali se sněhem. Tris se zimou skoro až třásla a dlaněmi si třela paže, ale Sal stál rovně a nedal na sobě nic znát.

„Možná trochu," připustila Bea, Ivan se rozesmál a rukou nám naznačil směr.

...

Už jsme tu týden. Aro celé dny tráví s Ivanem a něco probírají. Vím o tom jen to, že se Ivan snaží na Arův rozkaz udržet na uzdě menší klany na východě a zvažují strategii. 

Ivanův klan je o dost větší než všechny ty menší "rodinky", ale pár se jich spojilo a dělají problémy, proto potřebuje pomoc Volterry. Jeho klan je stále menší než náš, ale udivuje mě, že Aro dovolil, aby měl někdo takovou moc. Musí mu opravdu věřit, ale prý ho drží zkrátka, aby mu jednou nepřerostl přes hlavu, ale tomu Aro sám nevěří. Nemyslím si, že by se Ivan pokusil o něco proti nám. Je to čestný muž a Arovi dluží už za několikátou záchranu. A nakonec, všichni upíři, kterým Ivan velí jsou mu věrní díky Arovi, on je něco jako prostředník mezi nimi a Arem, ale neztěžuje si. Přijde mi, že je rád, že může žít se svou manželkou v relativním bezpečí a klidu.

Teď bych se vás chtěla zeptat, co byste říkali, kdybych o Marcově závislosti na Graciině daru napsala jednorázovku? Už jsem o tom uvažovala, sice to ještě nemám úplně promyšlené, ale v případě zájmu všechno jde.

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love in Volterra 23. kapitola: