Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loup Garou - Strážci odkazu - Prolog

18.11.2012 (15:30) • Deni1996 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1094×

Prolog

Na Angelině párty byla sranda a mně se vůbec nechtělo domů, ale já musela. Bylo devět večer a já musela být v jedenáct doma. Naštěstí jsem nemusela jít sama. Šli se mnou moji nejlepší kamarádi Jacob, Rosalie, Jasper, Alice, Emmett a Harry. Jo, a asi bych se měla představit, jmenuji se Bella Swanová, chodím na střední školu a jsem úplně normální teenager, aspoň prozatím.

„Uvidíme se ve škole!“ křikla jsem na Angelu při odchodu na rozloučenou.

„Škoda, že už musíme domů,“ pronesl Jake asi kilometr před lesem.

Nedivte se, že se zmiňuji o lesu, ani tomu, že všichni musíme domů ve stejnou dobu. K tomu lesu mám silný vztah, vždycky jsem ho měla ráda, nevím, čím to je. Naši rodiče jsou nejlepší kamarádi a bydlíme ve stejné části našeho malého městečka, takže proto ten čas.

„Postěžuj si rodičům, já bych tam klidně ještě zůstala,“ ušklíbla se Rosalie.

„Beze mě tam stejně bude nuda, takže je mi jedno, že tam nejsem,“ pronesl líně Jasper k našemu obecnému veselí.

„Ale kdybys tam byl, byla by legrace, ne?“ zeptala se chytře Alice.

Jasper na ni udělal obličej. Emmett a Harry (bráchové) si to nemohli odpustit a začali ho rejpavě utěšovat. Musela jsem se tomu zasmát, to byli celí oni. Podívala jsem se na Alici a ukázala jí palec nahoru. Ona se jenom usmála a pokrčila rameny.

Pak jsme všichni ztichli a podívali se před sebe. Byl tam les, černý, hustý, strašidelný, přesně takový, jaký můžete vidět v hororech. Jdete kolem něj a čekáte, až na vás někdo, nebo něco vyskočí. I když byla noc, na zemi se líně vinula mlha a obtáčela stromy, občas dokonce udělala ostrůvek, kde nebyla vůbec, jinde jí zase bylo až moc. To celému místu jenom přidávalo na strašidelnosti. Nedivila bych se, kdyby na nás zpoza stromu vyskočil pes Baskervilský.

„Nikdy jsem to tu neměla ráda,“ prolomila ticho Rosalie.

Naprosto jsem ji chápala. O tom lese kolovaly divné zvěsti. Prý tam žije jedna z posledních smeček vlků a nejen to… Je pravda, že pár lidí, co v noci do toho lesa šlo, se už nikdy nevrátilo. Jednoho takového jsem znala, byl to můj děda. Byl sice trochu pomatený na rozumu, protože tvrdil, že viděl našeho souseda proměnit se na vlka a utíkat do lesa. Nebo prý viděl, jak nějaká žena pije někomu krev, ale pořád to byl můj děda, takže jeho zmizení a následné prohlášení za mrtvého mě dost dostalo. Podívala jsem se hluboko do lesa a otřásla jsem se, měla jsem pocit, že tam něco čeká přesně na nás.

Je to jenom les! napomenula jsem se přísně, ale ten pocit jsem ze sebe nemohla setřást.

„Tak jdeme,“ řekl Jake tak důrazně, že ostatní automaticky vyrazili, ale přitom se ještě podívali na mě, jako by chtěli svolení i ode mne. Kývla jsem a vyrazili jsme. Vstoupili jsme do lesa a za chvíli nás pohltila tma. Otočila jsem se a v dálce uviděla světla města, jak na nás volají, ať se vrátíme do bezpečí. Rozhodla jsem se to ignorovat, abych nevypadala jako strašpytel. Pořád jsem se musela otáčet a rozhlížet se, asi jsem začínala trpět paranoiou. Jakmile jsme se dostali hlouběji do lesa a světla města už nebyla vidět, snesla se tato nálada i na ostatní. Kluci nás přestali strašit a soustředili se na cestu.

Po mé pravé straně cosi zašramotilo, stočila jsem k tomu pohled. Měla jsem takový dojem, že jsem viděla cosi bílého. Vypadalo to jako nějaké zvíře, ale nemohla jsem určit jaké. Taky to vypadalo průhledně jako duch. Potřásla jsem hlavou. Nesmíš se leknout, vždycky jsi za tu statečnou, jak bys pak asi vypadala. Hned, jak mi ta myšlenka proběhla hlavou, někdo mi sevřel ruku. Alice. Podívala jsem se na ni, upírala pohled vedle na levou stranu a vypadala, jako by právě viděla ducha. V lese bylo tak ticho, že jsem slyšela jen kroky našich nohou a tlukot vlastního srdce.

Kus přede mnou a Alicí kdosi zakřičel. Poznala jsem ten křik. Byla to Rosalie. Ani jsem nevěděla, že je tak daleko. Kluci byli pořád kousek před námi a vypadali stejně zmateně. Rozběhli jsme se za zvukem hlasu. V běhu jsem byla opravdu dobrá, takže jsem snadno udržela krok s kluky. Alice se nás držela v těsném závěsu. Po pár metrech jsme doběhli k Rosalii. Sotva stála na nohou, klepala se jako osika. Rychle jsem k ní přešla, pro jistotu jsem ji donutila sednout si. Alice byla vmžiku u mě a dala Rosalii přes ramena její mikinu. Dřepla jsem si vedle ní na bobek a třela jí ramena. Kluci mi podali své mikiny, já si tu svou také sundala a zabalila ji do nich.

„Já ji viděla,“ zašeptala tak potichu, že jsem ji ani neslyšela.

„Koho jsi viděla?“ zeptala jsem se. Bylo ale zbytečné se ptát, když odpověď jsem znala. Viděla to samé jako já a Alice. Tím jsem si byla jistá, ale zeptat jsem se musela. Také jsem tomu zároveň nechtěla věřit. I když můj mozek to věděl, věděl to automaticky, jakoby to byla samozřejmost.

Rosalie se na mě podívala roztřeseným pohledem, jako by jí už předem bylo jasné, že jí stejně věřit nebudu. Viděla jsem na ní, jak je vystrašená, jak se třese, jak sebou trhne při každém sebemenším pohybu. Byla na tom opravdu hodně špatně. Bože, do čeho jsme se to dostali, pomyslela jsem si. A hned jsem litovala, že jsem vůbec kdy navrhla, abychom si tu cestu zkrátili přes les. Zhluboka jsem se nadechla. Na tohle se teď nemůžu soustředit, musím se zaměřit na Rosalii.

„Koho jsi viděla?“ zeptala jsem se znovu, tentokrát naléhavěji.

„Já ji viděla…,“ odpověděla znovu roztřeseným, tichým hlasem.

„To nemá cenu, vezmeme ji k nějakýmu psychoušovi, asi se zhroutila,“ poznamenal Jasper.

Zvedla jsem se na nohy a stoupla si těsně před něj. „Ona mi to musí říct, rozumíš!?“ pronesla jsem autoritativním hlasem. Ani jsem nevěděla, odkud jsem ho vzala, ale vypadalo to, že to zabralo. Jasper zmlknul a Rosalie začala mluvit.

„Viděla jsem… jsem… zlatou vlčici. Stála naproti mně a pak prostě zmizela…,“ zašeptala.

Prudce jsem se na ni otočila a střetla jsem se s jejím pohledem. Na očích jsem jí viděla, že si nevymýšlí. Před očima mi vyskočil obrázek, jak jsem viděla mihnout se vedle mě cosi bílého. Teď ta bílá šmouha nabírala tvaru. Byla to bílá vlčice a běžela vedle mě. Podívala jsem se na Alici a ona přikývla. Viděla to samé, nemůže být pochyb.

„Věřím ti,“ řekla jsem to nahlas, aby to slyšeli i kluci.

„Já taky,“ přitakala Alice.

„Cože?“ zeptala se Rosalie. „Vy si nemyslíte, že jsem si to vymyslela?“ dodala nevěřícně.

„Ne, protože… protože jsem to taky viděla. Ale já viděla bílou vlčici,“ řekla jsem rychle.

„Já viděla zrzavou vlčici, jak se na mě dívá,“ přidala se Alice váhavě.

Čekala jsem na rozsudek. Vím, že to zní šíleně, ale já prostě nemůžu popřít něco, co jsem viděla. To, co jsem viděla, byl bílý vlk, nebo vlčice. Začínal mi běhat mráz po zádech. Musela jsem se hodně ovládat, abych se neotřásla. Nechtěla jsem dát najevo, že se bojím.

„Cože!?“ vyhrkl nevěřícně Emmett a Harry unisono.

„Já jim věřím,“ řekl Jake pevně a bylo na něm vidět, že to myslí vážně. Ale já na něm rozpoznala pochyby. Nervózně těkal očima ze strany na stranu a mnul si ruce, jako by mu byla zima. To jsou u něj jasné příznaky nervozity. Byla jsem ráda, že se ozval. Nechtěla bych v tom být jenom sama s holkami. Kluci by si z nás pak pravděpodobně utahovali do konce života.

„Proč?“ zeptal se Jasper, který vypadal, že ho konečně něco zaujalo.

„Protože jsem viděl černého vlka,“ odpověděl Jake.

„Počkat, chcete mi tu namluvit, že jste viděli něco, co už tu staletí nežije?“ zeptal se Emmett.

„Jo,“ odpověděla jsem za všechny.

„Ale v lese žádní vlci nejsou, vyhynuli. A my nejsme někde v Tatrách!“ namítl.

Jako kdyby mu to chtěli vyvrátit, lesem se ozvalo zavytí. Bylo rychlé a naléhavé, jako by někoho urgentně volali a ten někdo nepřicházel.

„Pořád si ještě myslíš, že tu žádní vlci nejsou?“ zeptal se Jake.

„Možná bychom měli přestat žvanit a utíkat, nemyslíte?“ navrhla Alice, která podpírala stále ještě zesláblou Rosalii. Harry a Emmett se k ní vydali a každý ji z jedné strany podepřel. Dali jsme se do běhu. Já s Jakem jsme je vedli temným strašidelným lesem, kterým se ozývalo vytí vlků. Neustále jsme se ohlíželi a zakopávali o kořeny, v té tmě nebylo nic vidět. Pak se před námi najednou z ničeho nic objevilo sedm vlků, nebo spíš vlčích duchů. Byli průhlední, ale přesto jsem poznala, že jsou různě zbarvení. Prudce jsem zastavila, až do mě ostatní narazili.

„No do pytle, co to je?“ vyhrkla jsem.

Vlci se k nám začali pomalu přibližovat a my začali couvat. V čele byla bílá vlčice a černý vlk. Bílá vlčice na mě upírala svůj pohled a hypnotizovala mě. Nemohla jsem uhnout pohledem. A děsně jsem se bála. Už vím, jak se cítí králík, když ho honí liška a následně ho zažene do kouta, je v pasti bojí se a panikaří. Přesně to jsem dělala. Začala jsem pomalu couvat, připravená otočit se a zdrhat. Asi jsem ty vlky vyprovokovala, protože se rozběhli a skočili na nás. Všechno se to seběhlo strašně rychle, takže jsme se nikdo nezmohl na žádnou odezvu. Každý z nás jenom křičel, jak jen mohl. Kryla jsem si rukama obličej a čekala na náraz. Žádný nepřišel. První se vzpamatoval Jake.

„Neřvěte! Už jsou pryč!“ snažil se nás překřičet. Jeden po druhém jsme pomalu zmlkli. Rozhlížela jsem se a instinktivně kontrolovala terén. Cože? To mě nikdy ani nenapadlo, abych se rozhlížela a kontrolovala terén. Nikde nic. Nějak jsem věděla, že jsou a zároveň nejsou pryč.

„Pojďte, musíme domů,“ řekla jsem a ostatní poslechli. Dokonce ani vlky nebylo slyšet, mě to v tu chvíli ale vůbec nenapadlo, protože jsem se soustředila na cestu. Taky mě ani nenapadlo, že na to, že je deset v noci, vidím hodně dobře. I přesto, že jsem nikoho neviděla, jsem měla takový pocit, že nás někdo pozoruje.

Autor: Deni1996 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loup Garou - Strážci odkazu - Prolog: