Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loup Garou - Strážci odkazu 1. kapitola

23.11.2012 (07:00) • Deni1996 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1072×

1. kapitola

Kdybychom nemuseli podepírat Rosalii, běželi bychom domů jako o život. Jenomže chudák Rosalie by bez nás neudělala ani krok. Nohama se ani nedotýkala země, tou svojí klopýtavou chůzí by nedošla nikam. Tím to pro nás bylo namáhavější. Nejen, že jsme ji podepírali, my ji taky napůl nesli. Postupně jsme se o ni střídali, abychom se tolik neunavili.

I přes to všechno jsem si nemohla nevšimnout na sobě jistých změn. Tak zaprvé, byla noc a já viděla výborně. Normálně bych se už asi přerazila – s tou mojí šikovností – a rozhodně to není tím, že by venku svítila světla, byli jsme totiž ještě v lese. Za druhé, cítila jsem pachy různých zvířat, přesně jsem věděla, jak jsou daleko a kolik jich zhruba je. Za třetí, Rosalii jsem už napůl nesla, napůl táhla už pěkně dlouhou dobu a moje tělo se nijak zvlášť neunavilo. Myslím, že normálně už by ostatní táhli i mě. V tom lese se muselo něco stát, něco, co se mnou udělalo tohle. A zřejmě i s ostatními. Soudě podle toho, jak často všichni krčili nosy, když ucítili nějaký pach. Je fakt, že tu něco opravdu smrdělo…

Z úvah mě vytrhla světla města. Měli jsme štěstí, že jsme všichni bydleli blízko lesa, takže jsme doma byli poměrně brzo. Hurá, těšila jsem se na horkou sprchu a postel. Kdybych věděla, co mě doma čeká, rozhodně bych tak nejásala.

Rosalii jsme předali jejím rodičům bez vysvětlení. Oni se naštěstí na nic neptali a Rosalie už o té vlčici ani nepromluvila. Díky bohu. Nechtěla bych vysvětlovat, proč o ní Rose blábolí. Hned na to jsme se všichni rozprchli domů. Tam mě čekalo krásné uvítání, ale co taky čekat, když přijdete domů o dvě hodiny později, než jste původně měli, že?

Strčila jsem klíč do zámku, ale dveře se otevřely samy. Za nimi stáli moje rodiče. Ne zrovna nadšení.

„Mami, tati, já vám to vysvětlím.“ Sice nevím jak, ale to nevadí.

„Rosalie je prý už v pořádku. Ale ty nám spíš vysvětlíš, mladá dámo, proč nám nebereš mobil!?“ zeptal se táta celkem zostra.

Rychle jsem prohmátla všechny kapsy, ale mobil nikde. Musel mi vypadnout někde v lese. Sakra! Tohle mi tak ještě chybělo. Zítra se tam budu muset stavit.

„Jo, no… Já ho asi zapomněla u Angely,“ vymluvila jsem se.

„Zítra si pro něj zajdeš. Ani nevíš, jaký jsme o tebe měli strach,“ řekla matka a objala mě, i když měla stále ten káravý pohled.

„Neboj. Zítra si pro něj skočím.“ Pevně doufám, že ho najdu. Jinak nevím, jak se vymluvím.

„A teď mazej do postele,“ poručil táta.

Raději jsem poslechla, i když se mi vůbec spát nechtělo. Nestála jsem o další potíže. V pokoji jsem si znovu prohledala kalhoty, mobil nikde. Vím jistě, že u Angely není. Takže mi musel vypadnout, když jsme narazili na ty vlky. Byla jsem moc nabuzená, než abych šla spát. Pochodovala jsem po pokoji a přemýšlela. Za okamžik mě napadl naprosto šílený nápad – jak to tak u mě bývá. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zaposlouchala do zvuků v bytě. Díky svému velice ostrému sluchu, který jsem získala při té srážce, jsem uslyšela tři klidně bijící srdce a pravidelné oddechování mých rodičů a mé sestry. Spali, to se mi hodilo. Popošla jsem k oknu a otevřela ho. Bydlela jsem v druhém patře. To je celkem vysoko, ale já se nerozmýšlela. Nějak jsem věděla, že když skočím, tak se mi nic nestane.

Jedním rychlým skokem jsem se přehoupla přes okenní parapet a padala dolů. Teď mi nějak došlo, co jsem vlastně udělala. Zpanikařila jsem. Než jsem stihla vykřiknout, tak jsem byla na zemi. Vlastně ne na zemi, ale v něčím náručí. Jestli si někdo myslí, že to nebolí, tak se spletl. Zaskučela jsem, na jiný zvuk jsem se totiž nezmohla.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se můj zachránce.

Vzhlédla jsem k němu. Bolest nebolest, pusu jsem měla otevřenou dokořán.

„Jacobe?“ vydechla jsem.

„Ahoj,“ pozdravil a usmál se.

„Co tu děláš?“

„No, tak nějak jsem nemohl spát. A šel jsem se projít,“ odpověděl jako by to byla ta nejprostší věc na světě.

„Aha, dobře. Takže mě už můžeš pustit na zem, že?“ Tak nějak jsem si uvědomila, že mě stále drží. Ne že by mi to bylo nepříjemné, ale nechtěla jsem, aby nás někdo viděl.

Akorát.

„Ahoj lidi. Jak tak vidím, tak nejsme jediný, co si rozhodli udělat výlet, protože nemohli spát,“ zpoza rohu vyšel Harry a za ním celá parta. Emmett, Jasper, Alice a – k mému překvapení – Rosalie.

„Fajn, takže co budeme dělat?“ zeptala se Alice. Klasická otázka, na kterou jsem naštěstí znala odpověď.

„Půjdeme zpátky do lesa,“ řekla jsem.

„C-co?“ zakoktala se Rosalie. „Já už do toho lesa znovu nejdu!“

„Já tě nenutím. Jenom chci najít svůj mobil,“ odpověděla jsem klidně.

Rosalie po nás všech přejela pohledem. Ostatním zjevně nevadilo, že se jde znovu do lesa. Odvázaní z toho sice taky nebyli, ale oni nezažili to, co Rosalie. Bála jsem se o ni. Co když se jí to v lese znovu vrátí? Pak se mi Rosalie zadívala přímo do očí. Nevím, co v nich viděla, každopádně přikývla.

***

„Víš jistě, že jsi ho nenechala u Angely?“ zeptala se už asi po sté Rosalie.

Sice jsme byli v lese, ale rozhodně ještě zdaleka ne na tom místě, kde jsme se setkali s vlky a kde jsem pravděpodobně ztratila mobil.

„Ano, vím to ji…“ Dál jsem to nedopověděla. Přerušilo mě vytí. Vlčí vytí. Oni tady žijí vlci? Myslela jsem, že tady vyhynuli nebo tak něco. Pak jsem si vzpomněla na to, co se stalo asi tak dvě hodiny zpátky. Odolala jsem silnému pokušení praštit se rukou do čela. Asi mám opravdu sklerózu.

Všichni jsme se jako na povel zastavili. Zvedla jsem hlavu a zaposlouchala se. Bylo to volání o pomoc. Jestli jsem tomu dobře rozuměla, tak to znamenalo: Pomoc! Útočí! Je jich moc! To nemohlo znamenat nic dobrého. Počkat, zpět. Já tomu rozumím? Ale to není možné. Člověk nerozumí řeči vlků nebo jiných zvířat.

Vytí se dál rozléhalo lesem, bylo to opravdu strašidelné. Ještě strašidelnější ovšem bylo, když se kolem nás prohnal kluk. Mohlo mu být tak kolem 20. Párkrát jsem ho viděla ve městě. Zastavil se kousek od nás, začichal ve vzduchu a podíval se na nás. Pak se proměnil ve vlka. No fakt! Nekecám! On prostě skočil a najednou to nebyl kluk, ale šedohnědý vlk. Koukala jsem na něj s vyvalenýma očima a otevřenou pusou. A přísahám, že by se ve mně krve nedořezali. Jedna má část mi říkala, ať utíkám, že s tímhle nadpřirozenem nechci mít nic společného. Ať na to zapomenu a žiju si dál svůj obyčejný život. Ta druhá mi ovšem říkala, že jsem tohohle všeho součástí. Že se tomu stejně nevyhnu, i kdybych se schovávala sebelíp, ono by si mě to našlo a vtáhlo zpátky.

Šedohnědý vlk zavrčel a začal couvat před nás. Nechápala jsem, co se děje. Rozhlédla jsem se a začichala. Neptejte se proč. Ucítila jsem zvláštní vůni, rozhodně ne hezkou. Byl to pach smrti. Cítila jsem krev a hnilobu. Nakrčila jsem nos. Znovu jsem les prolétla očima. Být normální člověk – což očividně já nejsem – tak nic nevidím, ale teď jsem zahlédla ženu, která se k nám blížila téměř nadpozemskou rychlostí.

„Cítíš to taky?“ zašeptal sotva slyšitelně Jake.

„Vidíš to taky?“ odpověděla jsem mu otázkou a trhla hlavou vpravo od nás.

Ostatní už to taky zřejmě zpozorovali, krčili nosy a otáčeli hlavou doprava.

Žena se blížila nebezpečnou rychlostí. Už byla skoro u nás, když se vlk proměnil zase zpátky na kluka. Ten po nás hodil zoufalým pohledem: „Proměňte se!“

Vyvalila jsem oči nanovo, ale než jsem se stihla zeptat, jak to vlastně myslí, ta žena doběhla k nám. Měla červené oči a vyceněné bílé, očividně hodně ostré zuby. Byla tak bledá, že by jí i mrtví mohli závidět. Soudě podle vzhledu bych řekla, že je to upírka. Nebo zombie, pomyslela jsem si ironicky. Teď už jsem byla schopná uvěřit všemu. Před dvěmi minutami se přede mnou kluk proměnil ve vlka. Tak proč by nemohli existovat upíři?

Ta žena nasála vzduch a usmála se: „Ale, ale, nováčci. Jste cítit lidskostí.“

„Nepřibližuj se,“ zavrčel ten kluk.

„Nebo co? Roztrháš mě? Víš, že nejsi moc dobrý bojovník,“ řekla to skoro s lítostí.

Nevím proč, ale měla jsem tendenci se toho kluka zastat. Ostatní zřejmě taky, protože jsme zavrčeli. Jako na povel se ten kluk proměnil a cenil na ni zuby.

„Jak statečný,“ zavrněla a vrhla se na toho kluka.

Ten naštěstí uhnul a teď tam kolem sebe kroužili, čekajíc, kdo zaútočí první. Věděla jsem, že tomu klukovi musím pomoct, jinak tu upírku – nic jiného to být nemohlo – nepřemůže a ona ho zabije. Háček byl v tom, že jsem nevěděla, jak mu pomoct.

 Podívala jsem se na Jakea, jenže ten už tam nestál jako kluk, nýbrž jako velký černý vlk. Jake nahnul hlavu na stranu, jako by se mě ptal, tak co, sluší mi to? Já se zase jenom přidala k ostatním, kteří na něj valili oči. Jake na nás zavrčel a vycenil tesáky. To mě probralo. Když se může proměnit on, můžu já taky. Soustředila jsem se a hlavou mi běhala jediná myšlenka: Jsem vlk.

Když jsem po chvíli otevřela oči, měla jsem je na stejné úrovni jako Jake. Vyplázla jsem na něj jazyk. A rychle jsem se na sebe podívala. Byla jsem bílá vlčice. To se mi líbí. Teď jsme ale měli naléhavější úkol, zachránit toho kluka.

„Thea. Tak se jmenuje,“ ozval se mi v hlavě Alicin nesmělý hlas.

Podívala jsem se na ni. Dívala jsem se na zrzavou vlčici.

„Takže telepatie jo?“ zahučela jsem.

„Teď není čas na filozofování. Musíme mu pomoct!“ zavelel Jake.

Podívala jsem se na Thea, který se očividně do boje moc nehrnul a systematicky ustupoval. Zavrčela jsem na tu upírku, když nereagovala, zaštěkala jsem. Konečně se na nás otočila. Trochu vyvalila oči. Sedm vlků asi nečekala. Taky jsem si všimla, že já a Theo jsme větší než ostatní. A teď jsme na ni všichni cenili zuby a vrčeli jsme. Theo rychle vystartoval a běžel k nám.

„Obkličte ji,“ zavelela jsem.

Upírka to zřejmě čekala, protože se jenom usmála a jediným ladným skokem nás přeskočila. Tím ve mně probudila vlčí instinkty, hodně staré vlčí instinkty. Otočila jsem se a rozběhla jsem se za ní. Upírka běžela hodně rychle, ale ve vlčí podobě jsem dokázala běžet rychleji, než se mi kdy zdálo. Zarývala jsem drápy do země, abych běžela rychleji. Všimla jsem si, že Jake běží vedle mě. V hlavě se mi začal rýsovat plán.

„Já na ni skočím a srazím ji na zem…,“

„A já ji dorazím,“ dokončil za mě Jake.

Usmála jsem se. Takovým tím vlčím úsměvem s vyplazeným jazykem. Hned na to jsem se zase soustředila na úkol. I přes to, že upírka běžela opravdu rychle, my ji bez problémů doháněli. Když jsem byla kousek od ní, napjala jsem svaly na zadních nohou a skočila. Dopadla jsem jí přímo na záda. Upírka překvapeně vykřikla a svalila se na zem. Než jsem se stačila nadát, tak jí Jake ukousl hlavu. Upírka sebou přestala škubat. Slezla jsem z ní a pozorovala, jak se její tělo rozpadá v prach.

Všechno se odehrálo strašně rychle, že jsem si ani nevšimla, že jsem vlastně vlk! Všechno, čemu jsem věřila, se začalo rozpadat. Můj svět se hroutil. Vždycky jsem měla ráda lesy. Teď vím, že tu není bezpečno. Nadpřirozeno existuje. Těm lidem, kteří v to věřili, jsem se smála. Nechápala jsem je. Teď pravdu znám. Nevím, co bylo lepší. Jestli žít v nevědomosti, nebo vědět pravdu.

Vzpomněla jsem si na tu bitvu, ve které jsme měli bojovat. Zaposlouchala jsem se do zvuků lesa, slyšela jsem prchající upíry, které nahání ostatní vlci. Ti už pomoct nepotřebují.

Vzhlédla jsem od popela a uviděla ostatní, kteří nás mezitím dohnali. Nebyli schopni slova. Jejich myšlenky vyjadřovaly jenom užaslost. Konečně jsem měla šanci si všechny prohlédnout. Rosalie měla zlatou barvu, Alice byla zrzavá, Emmett byl šedožlutý, Harry byl žlutočerný a Jasper byl celý hnědý. Nikdo z nich ale nebyl tak velký.

„To jste jenom vy dva,“ ozvala se Rosalie.

„A co to znamená?“ zeptala jsem se.

„Na to se budeme muset zeptat vůdce…“ řekl Theo.

Než to stihl dopovědět, ozvalo se zavytí. Svolávali schůzi po bitvě, chtěli vidět nové členy smečky.

„Veď nás,“ řekl Jake Theovi.

Theo přikývl a rozběhl se hluboko do lesa. Rozběhli jsme se za ním. Já a Jake v čele, ostatní se drželi těsně za námi. Les kolem mě začínal splývat v jednu tmavě zelenou skvrnu. Neběželi jsme tou šílenou rychlostí, s jakou jsme s Jakem honili tu upírku, ale spíš takovou tou oddechovou, lehkou.

Když jsme doběhli na místo, čekalo tam na nás asi deset vlků. Stáli v půl kruhu a koukali na nás. Jakmile se Theo zařadil na své místo, všichni se poklonili. Napřed jsem nepochopila proč, ale pak mi to došlo. Oni se neklaněli Theovi, ale nám. Tak to už jsem nechápala vůbec.

„Vítejte Alfy,“ řekl šedivý vlk vprostřed.

„Alfy?!“ vyhrkli jsme s Jakem najednou. Stáli jsme tam s Jakem bok po boku a ostatní stáli za námi vějířovitě rozestavení. Taky nechápali.

„Ano, kdysi jsme měli Alfy, vůdčí pár, ale před pár desetiletími ho zabili upíři a od té doby se nový neukázal, až do teď,“ vysvětloval dál ten šedý vlk.

„Co to znamená, ty Alfy?“ zeptal se Jake.

„Jste vůdci smečky. Máte hlavní slovo. Jak vidíte, jste větší než ostatní a taky máte lepší instinkt a ostřejší smysly i v lidské podobě.“

„Jak? Jak jsme se mohli stát vlky? Ještě před třemi hodinami jsem byla obyčejný člověk!“ vykřikla jsem.

„Asi bychom vám pár věcí měli vysvětlit,“ řekl tmavě hnědý vlk vedle toho šedého.

Nahnula jsem hlavu na stranu.

„Vlky se stanete tak, že do vás vstoupí, nebo se jimi narodíte. My vlkodlaci jsme přirozenými nepřáteli upírů. Podle legendy jsme vznikli proto, abychom ochránili tohle město před upíry. Kdysi jsme ho prý založili společně. Pak se ho ale upíři rozhodli ovládnout a zmocnit se celého světa, z lidí udělat otroky. To jsme nemohli dopustit. Proto jsme na ně zaútočili a hodně z nich pozabíjeli, nebo vyhnali z města. Jenže upíři tady něco schovali a teď to chtějí zpátky. Proto jsme tady, hlídáme jejich odkaz, aby se jim nedostal do ruky a s pomocí něj nezotročili lidstvo,“ řekl šedý vlk.

Nezmohla jsem se na slovo: „Tohle musím zpracovat.“

„Nikdo vám to nevyčítá. Poprvé je to vždycky šok. Dnes můžete jít domů, ale musíme vám také dát – jako každému – hlídku. Upíři na nás sice neútočí denně, ale přece. My vlci skoro nepotřebujeme spát. Den hlídkami pokryjeme, ale v noci, kdy jsou upíři nejsilnější, máme málo hlídek. Budete mít hlídky v noci. Doufám, Alfy, že vám nevadí, když budu na chvíli rozhodovat za vás, musíte se naučit chod smečky, nechci vás do toho hodit rovnou rovnýma nohama,“ pokračoval dál šedý vlk.

„Dobře, doufám, že zatím můžeme mluvit alespoň za naši část smečky,“ řekla jsem.

„Zatím nashle, zítra v osm tady,“ rozloučil se šedý vlk.

Přikývla jsem. Otočila jsem se na ostatní, ti se rozestoupili a já s Jakem prošla dopředu a vedla je domů.

Asi v polovině cesty, pořád jsme šli jako vlci, jsem si všimla, že pořád nemám ten mobil.

„Musím jít najít ten mobil. Jděte zatím domů, ať se vyspíte,“ řekla jsem a vyrazila opačným směrem.

„Půjdeme s tebou,“ řekly Rosalie a Alice unisono.

„Já je odvedu domů,“ řekl Jake.

Docela mě fascinovalo, jak rychle jsme zapadli do svých rolí. Nikdy jsem nechtěla nikomu velet a teď jsem rovnou jedna z vůdčího páru. Páru? Jako ten pár? To máme tvořit jako pár? S Jakem? Zapomněla jsem, že mi holky čtou myšlenky. Jelikož mi při boji ostatní vlci, co byli daleko, nemohli číst myšlenky, tak to na dálku asi nefunguje. Uf. Ještě aby to tak slyšeli kluci.

„To je to tak strašná představa?“ zeptala se Rosalie.

„Náhodou byste se k sobě s Jakem hodili,“ doplnila ji Alice. Ta aby ji taky nepodpořila.

Vrhla jsem po nich zoufalý pohled. To mám teda kámošky. Přestala jsem přemýšlet a zavětřila ve vzduchu. Ucítila jsem naše pachy. Docela silně. To znamená, že jsme tu nedávno byli. Rozhlédla jsem se po okolí. Asi jsem měla šťastný den. Podle toho, z jakého pohledu se to vezme. Mobil ležel jen kousek ode mě. Alespoň, že měl bílou barvu, byl dobře vidět. Proměnila jsem se v člověka, s překvapením jsem zjistila, že mám na sobě oblečení. Oddechla jsem si. Kdybych se někde proměnila před Jakem bez oblečení, tak bych se mohla jít rovnu zahrabat.

Holky zůstaly pro jistotu vlky. Bylo to bezpečnější. Nedaleko jsem zaslechla nějaké kroky. Otočila jsem hlavu a v dálce jsem uviděla Thea ve vlčí podobě, asi má hlídku.

Sehnula jsem se pro mobil a zasunula ho do kapsy. Z ničeho nic se holky začaly ohlížet a vrčet. Cenily tesáky, byly připraveny zaútočit, ale nikde nic neviděly. Ohlédla jsem se akorát včas, nějaký, podle pachu, upír mi skočil na záda. Uvěznil mě pod svýma rukama a dal mi zuby na krk. Stačilo trhnout a je po mně. Nevím, jak se mu to povedlo, ale zahuhlal: „Přibližte se a já ji zabiju!“

Holky zakňučely a stáhly se.

„Co chceš?“ zeptala jsem se, skoro jsem neotevřela pusu, spíš jsem to zašeptala.

„Tvůj druh zabil moji družku. Já teď zabiji tebe,“ zahučel.

Moje tělo se chtělo proměnit, nemohla jsem mu to dovolit. Jedině silou vůle jsem odolávala. Holky byly taky bezradné, kňučely. Chtěly mi pomoct, ale nemohly. Rozuměla jsem jim. Taky bych nevěděla, co dělat. Rozhodně jsem v okamžiku, kdy mi hrozila smrt, nepřišla na nějaké životní moudro, nebo životní objev. Ani se smrtí jsem se nehodlala smířit. Prostě jsem se jenom hrozně bála! Bylo mi teprve 17! Nechtěla jsem umřít, proboha! Nevěděla jsem, co dělat. Pevně mě držel za ramena a nohama mi držel moje nohy. Byla jsem prostě bezbranná.

Pak se z ničeho nic upír napjal. Nasála jsem vzduch a ucítila jsem známý pach. Musela jsem se usmát. Ten upír to má spočtený. Než jsem to stačila zaregistrovat, tak byl upír ze mě pryč. Teď se situace obrátila. Upír byl na zemi, černý vlk ho přišpendlil k zemi a vrčel na něj. Postavila jsem se na nohy. Holky už byly u Jakea a vrčely na toho upíra. Teď se ten upír tvářil vyděšeně. Přece jenom byl v pasti mezi čtyřmi vlkodlaky. Nechtěla bych být v jeho kůži. I když jsem v ní byla. Jake přestal vrčet a zakousnul se mu do krku a oddělil mu hlavu od těla. Pak se postavil na nohy a proměnil se.

„Jděte říct ostatním, ať pro jistotu znovu prohledají les, jestli se tu ještě někde neukrývá další upír,“ přikázal Jake holkám. Ty okamžitě uposlechly jeho příkaz a zmizely v lese.

Když už hrozba zmizela, podlomily se mi nohy.

Náhle jsem si uvědomila, co se za těch pár hodin stalo. My se proměnili ve vlky, opravdové vlky. To přece není možné. O vlkodlacích jsem četla v knížkách, ale v to, že by opravdu existovali, jsem nikdy nevěřila. Jsou přece vymyšlení. Neexistují. A stejně tak upíři. A přece přede mnou dva stáli. A my je zabili. Bože! My je zabili. Teda přesněji Jake, ale to vyjde nastejno. Podíleli jsme se na tom všichni. Nikdy jsem nikoho nezabila. A teď jsem se podílela na dvojnásobné vraždě! Ano, vraždě. Sedla jsem si na zem a složila hlavu do dlaní.

„Bello? Jsi v pořádku?“ zeptal se Jake, v jeho hlase zazníval strach.

Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. On se opravdu strachoval, viděla jsem mu to ve tváři. To jsem opravdu musela vypadat špatně, když se i on strachoval.

„Jo, jsem. Jenom jsem si musela vydechnout,“ zkusila jsem zalhat.

Skepticky se na mě podíval. Očividně mi to nevěřil.

„Tak fajn,“ kapitulovala jsem, „nejsem v pořádku, vůbec nejsem v pořádku. My jsme vlci a zabili jsme dva upíry, proboha! My je zabili! V životě jsem zabila možná tak pavouka nebo mouchu! Ale tohle byli lidé!“

Jake si sedl vedle mě. Bylo na něm vidět, že je v rozpacích. „Bello, byli to upíři. Tady to bylo: zabij, nebo buď zabit. Nemůžeš si to tak moc brát. Jak jsi řekla, jsme vlci a zřejmě budeme muset zabít víc upírů. Mně se to taky nelíbí. Ale budu se s tím muset vyrovnat, jinak se zblázním. Ty jsi silná. Musíš být silná. Co by bez tebe Rosalie dělala? Alice by ji sama nezvládla.“

Nevím jak, ale dokázal mi tím dodat odvahu. Znovu jsem se na něj podívala. Usmála jsem se. Musím být silná. Kvůli holkám. Kvůli ostatním. Možná se s tím hned tak nevyrovnám, ale časem určitě. Zajímavé je, že jako vlkovi mi to nevadilo. Zkusím na to nemyslet, snad se s tím tak vyrovnám líp. Vstala jsem a postavila jsem se.

„Jdeme,“ řekla jsem velícím hlasem.

Jake se jenom usmál a vstal.

Vyrazili jsme k ostatním mlčky, každý zabraný ve vlastních myšlenkách.

Ostatní byli zřejmě v pořádku. Seděli v kroužku a Rosalie s Alicí líčily naše napadení. Všimla jsem si, že v kroužku nechyběl Theo. Když jsme došli těsně ke kroužku, všichni vstali.

„Už jsi v pořádku?“ zeptala se Rosalie. Opravdu měla starost.

„Ano, jenom částečná slabost.“

„Mohli bychom jít, prosím, domů, už jsem docela unavená,“ zaskučela Rosalie.

Cestou domů jsme se s Jakem k mému omdlení už nevrátili.

Autor: Deni1996 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loup Garou - Strážci odkazu 1. kapitola: