Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loup Garou - Strážci odkazu 3. kapitola

21.12.2012 (17:30) • Deni1996 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 878×

3. kapitola

Hlídka nám začínala v osm večer, proto jsem musela – naoko – udělat ve svém denním rozvrhu menší změny. Řekla jsem rodičům, že jsem ráno děsně unavená, a tak budu chodit spát už po sedmé hodině. Rodiče mě naštěstí nikdy nechodili kontrolovat, jestli opravdu spím, takže vyplížit se nepozorovaně ven – skočit z okna – pro mě bude hračka. Na zimu budu muset vymyslet nějaký jiný způsob, jinak budu mít v pokoji pod nulou. Brr.

Počkala jsem, až si budou opravdu myslet, že spím. Hned jsem otevřela okno a vyskočila z něj. Dopadla jsem na všechny čtyři, po posledním skoku jsem se poučila – nepanikařit –, a rozběhla se do lesa. Cestou jsem narazila na Jakea. Koho jiného taky? pomyslela jsem si jízlivě.

„Cos jim nakecala?“ usmál se a srovnal se mnou krok.

„Že budu chodit brzo spát, protože chci ráno brzo vstávat a jinak jsem unavená,“ odpověděla jsem.

„Koukám, že nás rodiče budou považovat za pěkný spáče. Řekl jsem jim to samý,“ začal se smát.

Neudržela jsem se a usmála se taky.

Do lesa jsme dorazili za okamžik. Jelikož byl začátek září, tak bylo ještě světlo, ale slunce už pomalu zapadalo. Les vypadal neškodně, klidně a mírumilovně. Člověk by ani neřekl, že se tam občas svádějí bitvy na život a na smrt. Za okamžik po nás dorazil zbytek smečky a my se vydali do útrob lesa, kde nás očekávali. Cítila jsem jejich pach, takže jsem je snadno vystopovala, stejně jako zbytek smečky.

Tam na nás čekal šedý vlk a Theo. Šedý vlk se proměnil do lidské podoby, zatímco Theo zůstal vlkem. A šedý vlk nebyl nikdo jiný než náš soused. To byl pro mě docela šok. Můj děda nelhal! On opravdu viděl našeho souseda, co se proměnil ve vlka a běžel do lesa. Hlavou mi proběhla nebezpečná myšlenka: Co se s mým dědou teda stalo? Teď, když už vím, že nadpřirozeno existuje, si nejsem vůbec ničím jistá. Můj děda totiž zmizel za dost záhadných okolností. Jednoho dne šel do lesa na houby a už se nevrátil. Já vím, moc záhadně to nevypadá, ale on tam šel za úplňku. To je záhadná okolnost, teda alespoň pro mě. Byla jsem pevně rozhodnuta zjistit, co se s ním stalo.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě pan Simons.

„Dobrý den, to je mi ale překvapení,“ usmála jsem se na něj, asi ne moc příjemně.

Ostatní koukali s otevřenou pusou. Byli trošku překvapení.

„Já vím, je to trošku divné, ale věř mi, bude se ti to hodit, že jsem tvůj soused. Mohu tě přinejhorším krýt,“ trhl rameny.

„Hm, ještě nějaký ctihodný občan našeho městečka je vlkodlak?“ povytáhla jsem obočí.

Pan Simons se ušklíbl a já měla pocit, že těch lidí bude hodně. „To se včas dozvíš.“

„Jelikož jsme alfy, tak si myslím, že bychom to měli vědět,“ postavil se za mě Jake.

„Jak říkám, včas se to dozvíte. Theo vám ukáže hranice města, které budete hlídat. Dávejte si pozor, aby vás nikdo neviděl. Občas se tu nějací takoví blázni potulují,“ řekl a celou tu dobu se díval na mě.

Přimhouřila jsem oči a ještě než stačil odejít, jsem na něj křikla: „Co víte o mém dědečkovi?“

„Od toho zmizení o něm nic nevím,“ houkl a odešel.

„Lže,“ zašeptal mi Jake do ucha. Vycítil to, stejně jako já.

„To vím taky,“ zabručela jsem a dál jsem to nerozváděla. Ten chlap něco ví a já se to něco dozvím – za každou cenu. Měla jsem svého dědu velmi ráda, a když zmizel, bylo to děsivé. Pár let jsem ten les nemohla ani cítit, pak jsem se s tím nějak smířila a teď je možnost, že je na živu. Rozhodla jsem se ji chytnout a nepustit. Taky vím, že už mu rozhodně nemůžu věřit. Všechno, co řekne, si budu muset nějak ověřit. Budu si na něj prostě dávat bacha.

„Ukaž nám ty hranice,“ otočila jsem se na Thea.

Hlídka proběhla poměrně v klidu. Kromě jednoho malého případu. Vlastně to ani nebyli upíři ani nic nadpřirozeného. Prostě jenom puberťáci tak v našem věku, kteří si rozhodli udělat u ohně se stany uprostřed lesa menší večírek, který čistou náhodou obsahoval velké množství alkoholu. Ne že bych byla policajt, ale v tomhle lese to v noci bylo nebezpečné a my je tam odsud museli dostat pryč.

„Co s tím uděláme?“ zeptala se Alice. Byly jsme hned za nimi, schované v menším mlází, a poslouchaly jejich blbé řeči.

„Zavoláme ostatní, aby nás bylo víc, a prostě je nějak vystrašíme,“ vycenila jsem zuby.

„Chceš strašit další děti?“ zeptala se otráveně Rosalie.

„Jestli víš, jak jinak je odsud dostat, tak mi to pověz,“ řekla jsem s klidem.

„Zajít tam za nima a promluvit si asi nepomůže, takže mě žádný jiný způsob taky nenapadá,“ přidala se ke mně Alice.

„A co je prostě nechat na pokoji?“ navrhla Rosalie a sedla si.

„A co když zaútočí upíři? Musely bychom je bránit, a tím by nám přibyla starost a měly bychom menší šance útočit, protože bychom musely krýt zadky těmhle ožralům,“ zavrčela jsem, ti kluci mě štvali čím dál tím víc.

„To musí chodit chlastat zrovna do lesa?“ pomyslela si kysele Alice.

„Pochybuju, že by jim to doma akceptovali,“ zasmála se Rosalie a vyplázla jazyk ve vlčím úsměvu.

„Jdeme na to?“ zeptala jsem se a natáhla krk.

Holky přikývly a sborově jsme zavyly. Naše vytí se neslo lesem a narušovalo tak jeho jinak poklidnou atmosféru.

„Slyšeli jste to?“ zeptal se jeden.

„Co myslíš?“ další nechápavě nakrčil nos.

„To vytí!“ řekl ten první a nervózně se rozhlížel po lese.

„Asi moc piješ,“ zavtěl hlavou třetí.

„To byl jenom vítr,“ zasmál se mu čtvrtý.

„Kluci, já nejsem opilý! Říkám, že jsou to vlci!“ Ten první měl strach, cítila jsem ho.

Kluk v modré mikině vzal baterku, aby si posvítil. Postupně kuželem světla osvítil celý kruh, ale nikde nic neviděl. Tak hluboko do mlází, kde jsme byly s holkami schované, to světlo skoro vůbec neproniklo. A lidské oko nás nemohlo zahlédnout.

„Nikde nic není, tak neblbni,“ poplácal ho po zádech.

„Co to tu máme?“ zeptal se zvědavě Jake, který se u nás objevil s kluky za zády.

„Čtyři naprostý blázny, co se rozhodli oslavovat v lese, který se hemží vlkodlaky a upíry,“ poznamenala jsem jízlivě.

„Tak trošku poodhrneme oponu, ne?“ navrhl Jake.

„Jdeme se pobavit,“ zasmál se Emmett.

„To není fér,“ zahučel Harry.

„Co není fér?“ zeptal se nechápavě Jake.

„No, Emmett si na strašidlo ani hrát nemusí, když jím je. Má to jednodušší,“ stěžoval si Harry.

Všichni jsme dostali výbuch smíchu, jenom Emmett zavrčel a vrhl se na Harryho. Kdyby se mezi ně včas nepostavil smějící se Jake s Jasperem, pravděpodobně by se do sebe pustili.

„Tohle si vyřídíte později, teď na to není čas. Musíme ty kluky trošku postrašit,“ postavila jsem se mezi ně taky.

„Fajn, ale za tohle zaplatíš,“ zavrčel Emmett na stále se smějícího bratra.

„Chceš to hotově nebo stačí kreditka?“ smál se Harry dál.

Emmett znovu zavrčel a jenom díku tomu, že jsme stáli mezi nimi, se na Harryho nevrhl.

„Neprovokuj ho,“ zavrčel Jake.

„Jdeme na to,“ řekla jsem a ukázala jsem, jaký plán mám na mysli.

Postavila jsem se na malou skalku vyčnívající ze země a zhluboka jsem zavyla. Ten kluk, který nás předtím slyšel, popadl baterku a posvítil na mě. Neutekla jsem, zůstala jsem tam stát a vycenila jsem na něj zuby.

„T-tam j-je,“ ukázal na mě roztřeseně. Přesně v tu chvíli jsem z té skalky seskočila a schovala jsem se.

„Kdo tam je? Nikoho tam nevidím,“ zahučel jeho kamarád.

„Byl tam! Ten bílej vlk!“ trval si na svém.

Když už, tak jsem vlčice, prosím! pomyslela jsem si naštvaně. Ostatní se akorát tiše smáli.

Teď byl na řadě Jake. Díky jeho barvě se mohl pohybovat skoro nepozorovaně. Neslyšně se proplížil mlázím a stoupl si na jeho okraj. Zavrčel docela nahlas, tak aby ho ti kluci slyšeli. Teď tu baterku chytl jiný kluk a namířil ji na mlází. Když uviděl obrovského černého vlka, kterému se zlovolně leskly oči, lekl se tak, až tu baterku pustil.

„Ty taky?“ smál se ten třetí. Smích ho přešel, až uviděl za svým kamarádem stát Emmetta, Harryho a Jaspera. Zatvářil se vyděšeně. Málem jsem umřela smíchy, když jsem viděla jeho výraz.

„Lidi, co tu blbnete?“ zeptal se čtvrtý, který právě vylézal ze stanu. „Jééé, vlk!!!“ vykřikl poplašeně, když uviděl Alici s Rosalií.

„Padáme odsud!“ vykřikl jeden z nich.

„Já vám to říkal!“ stěžoval si ten první a rychle pakoval věci.

Tak to už jsem neudejchala. Musela jsem si lehnout na záda a válet se v jehličí a smát se jako idiot. Bohužel mi nedošlo, že až se proměním, budu mít to jehličí úplně všude.

Kromě téhle události proběhla hlídka naprosto klidně a my se ve čtyři ráno vyměnili s další hlídkou a šli domů. Což u mě znamenalo vylézt na strom a z jeho větve skočit ke mně do okna. Skoro se mi to nepovedlo. Málo jsem se totiž odrazila a tak tak jsem se chytla parapetu. Rychle jsem se vyškrábala do okna a padla do postele jako zabitá. Jestli tohle budu muset dělat každý den, tak budu za chvíli vypadat jako chodící zombie. Hlavně jestli budeme muset z lesa vyhánět ta opilá děcka. 

Autor: Deni1996 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loup Garou - Strážci odkazu 3. kapitola: