Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loup Garou - Strážci odkazu 2. kapitola

10.12.2012 (07:30) • Deni1996 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1140×

2. kapitola

„Jenom říkám, že bychom to měli vyzkoušet,“ ohradil se Emmett.

Šli jsme naším malým městečkem a mířili do lesa. Byl obvyklý chladný den v polovině září a nad hlavou se nám honily mraky. Asi bude pršet, mihlo se mi hlavou.

„A riskovat prozrazení?“ zeptala jsem už asi po tisící.

„Nic riskovat nebudeme. Podívej se na oblohu, v tomhle počasí do lesa nikdo nepůjde a navíc půjdeme hluboko,“ hájil se.

„Chápu, že chceš vyzkoušet, co všechno dokážeme a umíme, ale vhodnější doba na to asi bude na hlídce, v noci,“ argumentoval Jake.

„Na hlídce budeme roztroušený po lese a měli bychom vědět, co všechno dokážeme, když máme čelit upírům,“ zastala se Emmetta Alice.

„Alice má pravdu, taky bych si to ráda zkusila,“ přisadila si Rosalie a ostatní se k ní přidali.

„Když zajdeme hluboko do lesa, třeba k jezu, myslím, že by to šlo. Co ty na to, Jakeu?“ zeptala jsem se. Jelikož jsem nějak automaticky věděla, že se čeká na náš souhlas.

Jake se na mě poraženecky podíval, ale na ostatní se usmál: „Tak jo, ale budeme si dávat velký pozor, jestli nás nikdo nevidí.“

S Jakem jsme vypadali jako rodiče, co se snaží umírnit svoje děti. V životě mě nenapadlo, že něco takového budu dělat. Vždycky jsme s Jakem byli takový vedoucí party, ale nikdy jsme o ničem nerozhodovali tak jako teď. Teď jsme měli hlavní slovo. My mohli vetovat rozhodnutí toho druhého, ale ostatní ze smečky nemohli proti našemu rozhodnutí nic říct. Mohli protestovat, ale pokud jsme tomu s Jakem nevěnovali pozornost, mohli být proti třeba donekonečna a stejně se na konci museli podvolit.

Emmett měl pravdu, v lese opravdu nikdo nebyl. Když jsme došli dostatečně hluboko, dali jsme s Jakem ostatním znamení. Ti radostně zavýskli a rozběhli se sprintem, jako by jim to dělalo nevýslovnou radost.

Podívala jsem se na Jakea a povytáhla obočí. Ten se na mě jenom usmál. Problém byl, že v tom úsměvu bylo něco, co nedokážu popsat, něco, z čeho jsem se zachvěla. Než jsem stačila přijít na to, co to bylo, Jake se rozběhl. Musela jsem se usmát. To si jako myslí, že mi uteče? Rozběhla jsem se taky.

I jako člověk jsem dokázala běžet překvapivě rychle. Jakea a ostatní jsem lehce dohnala a srovnala s nimi krok. Běh mi poskytoval nevídanou radost. Musela jsem se nahlas zasmát. Po svém pravém boku jsem uslyšela podobný Alicin smích.

Alice se rozběhla rychleji, odrazila se od země a udělala ve vzduchu salto. Přistála zpátky na nohy a běžela dál. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Tohle bychom normálně nedokázali ani po měsících tréninku. Kluci kolem mě začali dělat podobné krkolomné kousky.

Proč ne? řekla jsem si. Podívala jsem se na Jakea a ten moji narážku očividně pochopil. Rozběhla jsem se rychleji, Jake se mnou srovnal krok. Začali jsme synchronizovaně dělat stejné akrobatické kousky. Nevím, jak jsme to dokázali, ale vždycky jsme udělali stejný pohyb. Jake mě předběhl a nakonec přede mnou prudce zastavil. Pochopila jsem, co mám udělat, ale nelíbilo se mi to. Ale abych nelhala, možná se mi to trošku líbilo. Přidala jsem a vyskočila mu na ramena. Jake sklonil hlavu, já přes ni udělala něco jako kotoul a skončila tak tváří těsně před tou jeho.

Koukala jsem mu do očí a ztěžka oddechovala. Tušila jsem, co se chystá udělat, jeho výraz mluvil za vše. Proboha, on to celé naplánoval a já mu v tom ochotně vypomohla tím, že to vlastně celé napadlo mě. Bože!

Nevím, co by se stalo, kdyby v tu chvíli nezasáhli ostatní. Začali pokřikovat jeden přes druhého, jaké to bylo úžasné. V duchu jsem si oddechla. Na venek jsem si ale zanechala svoji typickou, jízlivou masku. Zvedla jsem jeden koutek v ironickém úsměvu a v klidu (tak nejvíc jak to šlo – moje srdce totiž z jeho blízkosti bilo jako splašený) jsem pronesla: „No, nebylo to až tak špatný, co?“

Jake na mě nevěřícně zíral a pak se rozesmál. Mezi záchvaty smíchu vykoktal: „Že jsme nebyli špatní? To, co jsme tady předvedli, by nezvládli ani ti nejlepší akrobati nebo gymnasti!“

Holky mě okamžitě oddělily od Jakea a začaly se vyptávat, jak jsme to s Jakem udělali.

„Vy jste si to domluvili dopředu?“ zeptala se Alice.

„Neblbni! Tohle nebylo naplánovaný! Jak jste to teda udělali?“ oponovala Rosalie.

Podívala jsem se z jedné na druhou a usmála se: „Holky, víte, že ani nevím. Prostě jsem nějak rozuměla jeho gestům a pohledům a věděla jsem, co po mně chce a co mám udělat.“

Najednou jsem si uvědomila, že to, co jsem řekla, je pravda. Opravdu jsem mu v tu chvíli rozuměla. Ne, že bych mu rozuměla vždycky.

„Zajímavé,“ zamručela Alice.

Usmála jsem se na ni. Začínalo se mi to líbit, že jsem napůl vlk. Člověk měl pár výhod jako třeba rychlost, sílu, vytrvalost a obratnost.

„Holky, jdete?“ zavolal na nás Jasper.

Mávla jsem na holky a za chvilku jsme kluky dohnaly.

U jezu jsme byli za okamžik. Už jsme neběželi, nějak jsme věděli, že takové nasazení sil nás přece jenom vyčerpá a že bychom se měli šetřit, protože večer máme první hlídku. Naše první hlídka. Doufám, že proběhne v klidu. Jediná nevýhoda toho být vlkodlak je povinnost být i Strážce. Theo to vysvětlil holkám, zatímco jsem byla mimo. Jakmile se z vás stane vlkodlak, své povinnosti Strážce se nevyhnete. Hlídáme tohle město, hlídáme odkaz, který je v něm uložen. Odkaz, o kterém nikdo nic neví, dokonce ani to, kde je uložen. Celé je to divné, ale co se dá dělat. Je ta cena, za to, co se nám stalo. Cena za to, že můžeme proniknout za oponu normálního, obyčejného, lidského světa. Nestala jsem se vlkodlakem dobrovolně, ale zpátky bych to už asi nevrátila.

„Někdo je u jezu,“ vytrhl mě Jakeův hlas z proudu mých myšlenek.

Zavětřila jsem ve vzduchu. Ten pach znám. Už jsem ho cítila u sebe v pokoji. Pati! Co ta tu dělá? Neříkala, že bude u kamarádky? Zachytila jsem ještě jeden pach a nejenom ten. Ucítila jsem i kouř cigaret. Pach byl prosycen hormony a byl stoprocentně chlapecký. V tu chvíli mi to docvaklo. Pati je tu s klukem, kterého tají před rodiči. Nepochopila jsem, proč ho tají přede mnou. Hladina hormonů se náhle prudce zvedla. To se mi nelíbilo, té holce je teprve třináct!

„Čí je to pach?“ zeptal se Jasper.

„Hmm, mě by spíš zajímalo, co se tam děje,“ zabručel Emmett.

„Mé sestry a nějakého kluka,“ zavrčela jsem, až ostatní couvli.

Viděla jsem rudě. Ona si tu dělá bůh ví co s klukem a navíc k tomu kouří!

Jez byl oplocen kvůli jeho přestavbě. Plot byl asi 2 metry vysoký. Nedělala jsem si s tím hlavu a vyrazila přímo proti němu. S přemetem jsem ho přeskočila a dopadla na všechny čtyři. Otočila jsem se na ostatní: „Jenom si něco vyřídím, za chvíli jsem zpátky.“

„Bello! Vrať se!“ slyšela jsem za sebou jejich křik.

Neposlouchala jsem je. Vydala jsem se po pachu. Prodírala jsem se houštím a snažila se přijít na to, co dělají. Když jsem byla jen pár metrů za nimi, uslyšela jsem zvuky líbání. Tlumeně jsem zavrčela. Za okamžik jsem je uviděla. Krčila jsem se za křovím a viděla je, jak na sobě leží a líbají se. Nepochopila jsem, jak k tomu stíhá kouřit. Ten kluk, který jí sahal pod tričko, mohl být tak v mém věku. Přimhouřila jsem oči a přemýšlela, jak ho co nejefektivněji sejmout.

Už, už jsem se chystala vyrazit, když jsem za sebou uslyšela zvuky. Za mnou stála celá smečka, kluci byli proměnění v plné pohotovosti a za nimi stály holky v lidské podobě.

„Hlavně jim neubliž,“ dodala Alice. Zřejmě už pochopili, že mě nezastaví.

Už jsem toho měla až, až. Vylezla jsem ze křoví a namířila si to rovnou k nim. Ani jeden z nich mi nevěnoval pozornost. Chytla jsem toho kluka za límec jeho trička a odhodila ho stranou. On mě moc nezajímal.

„Bello!“ vykřikla překvapeně sestra. „C-Co tu děláš? Kde se tady bereš? Ty mě špehuješ!? Jak se opovažuješ!?“ Ke konci už byla očividně naštvaná. Mě to ale z míry vůbec nevyvedlo.

„To ty mi vysvětli, co tu děláš!“ zavrčela jsem.

Asi dost nebezpečně, protože ten kluk začal couvat.

„Zůstaň!“ vykřikla jsem jasným velícím tónem.

„Můžu si dělat, co chci,“ postavila se mi Pati.

„Jasně,“ zasmála jsem se.

Pati jenom bojovně vystrčila bradu.

„Je ti třináct! Víš, od kolika se může kouřit? Ne? Od osmnácti! Taky bys mi mohla vysvětlit, co jste tu vyváděli! Pokud teda nechceš, aby se to dozvěděli rodiče. Zajímalo by mě, jak by reagovali na to, že ta hodná, malá Patricie kouří a muchluje se s klukem ve svých třinácti letech!“ Pomalu jsem ztrácela trpělivost.

„To neuděláš,“ začala natahovat Pati. Jestli si myslí, že mě zmate slzami, tak se mýlí. Vlk ve mně jasně vycítil její emoce. Věděla jsem, že je naštvaná a zoufalá. Nevěděla jsem, čeho všeho je moje sestra schopná. Tohle bych do ní v životě neřekla.

„Tak to mě asi moc dobře neznáš. Kdo to vůbec je?“ mínila jsem tím toho kluka. Otočila jsem se na něj. K mému zděšení jsem ho poznala. Já chodím do druháku a je mi sedmnáct. On chodí do třeťáku a je mu osmnáct. Jmenoval se Robert a byl to vyhlášený sukničkář široko daleko. Radši nechci ani vědět, co by se stalo, kdybych nepřišla. Měla jsem sto chutí proměnit se a roztrhat ho na kusy, nebo mu dát pět sekund náskok a pak ho v lese pronásledovat. To jsem bohužel udělat nemohla, pokud se nechci prozradit.

„Ty! Ty úchyle! Té holce je teprve třináct! Slyšíš, třináct! Ještě někdy tě s ní nebo s nějakou podobně mladou holkou nachytám a přísahám, že budu tvoje nejhorší noční můra. Rozuměls mi dobře?“ ovládala jsem se hodně, hodně moc, ale stejně jsem to nevydržela. Přišla jsem k němu a dala mu pěstí. Robert se svezl na zem a vyděšeně na mě koukal. Přimhouřila jsem oči, měla jsem v úmyslu mu ještě něco udělat. On to očividně poznal, protože začal couvat. Nakonec se zvedl a začal utíkat.

„Čeho jsi tím dosáhla!? Zničila jsi mi život!“ vykřikla Pati a chtěla se rozběhnout za ním.

Bože! I já jsem byla v tomhle věku, ale takhle jsem do nikoho ještě zblázněná nebyla. Postavila jsem se jí do cesty.

„Nikam nejdeš,“ řekla jsem pomalu.

„Nesnáším tě, rozumíš! Nesnáším!“ vykřikla a začala brečet. Neměla jsem v úmyslu ji utěšovat. Zachránila jsem jí život. Ne, že by umřela. Ale neměla antikoncepci a pochybuju, že on měl kondom. Co jsem tak slyšela z drbů, tak ho nikdy nepoužíval. Znala jsem jednu holku, se kterou chodil, byla na potratu. Být ve třinácti těhotná není žádný med.

„Nesnášet mě můžeš, ale říkat, že jsem ti zničila život? To ne!“

„Opravdu, a co jsi teda udělala?“ zeptala se jízlivě.

„Ty chceš být snad ve třinácti těhotná?“ vykřikla jsem.

„Nebyla bych těhotná. Robert to umí! Říkal to!“

„Jo, a já jsem anglická královna! No tak, to že to říkal on, neznamená, že je to pravda!“

„Jo? Jak to víš? Vůbec ho neznáš!“ Pati celou tu dobu křičela, radši si ani nechci představovat, jak budou vypadat její hlasivky.

„Cha, cha!“

„Jenom žárlíš!“

Tak to mě překvapilo. „Proč bych podle tebe měla, proboha, žárlit?“ povytáhla jsem obočí.

„Žárlíš, protože ho chceš taky!“ vyhrkla.

„Cože? Pati, kdo ti vymyl mozek?“

„Nikdo! Ty prostě žárlíš, že on miluje mě a ne tebe! Proto nás sleduješ!“

„Pati, slyšíš se vůbec? To, co tu říkáš, nedává vůbec smysl! Já toho úchyla nechci a nikdy chtít nebudu! A on že tě miluje? Můžu se teda zeptat, proč tak zbaběle utekl? Proč se teda za tebe nepostavil?“

„To není pravda! On mě miluje a ty si všechno zničila!“ trvala na svém.

Bezradně jsem rozhodila rukama: „Tohle nemá smysl, jsi mladá, dostaneš se z toho. Brzo. Teď mazej domů a buď ráda, že to rodičům neřeknu. Ale jestli se s ním ještě jednou sejdeš, tak jim to oznámím. Stejně tak jestli budeš ještě kouřit. Já to poznám, to mi věř.“

Pati se na mě ještě naposled naštvaně podívala a pak se otočila a vydala se na opačnou stranu než Robert.

Když odešla, tak se za mnou vynořili ostatní.

„Tohle opravdu nesnáším,“ zahučela jsem.

„Mluvila jsi jako její matka,“ poznamenal Harry.

„Měla jsi pravdu, ve všem. Ale podle mě ten hajzl vyvázl moc lehce. Nechápu, co se mu na takový malý holce líbí,“ zavrčela Rosalie.

„Máš pravdu. Ten debil bydlí přes les. Určitě ho stihneme ještě trošku vylekat. Jak moc myslíte, že se bojí velkých vlků?“ zeptal se s nebezpečným úsměvem Jake.

V lese jsme ho našli docela snadno. Jak jsem předpokládala, byl to srab, který se vydával za siláka. Držel se cesty, nešel obvyklou zkratkou. Šel docela rychle.

„Nezapomeňte, nesmíte se mu nikdy ukázat přímo. Jakmile vás zahlédne, zmizte.“ Všichni jsme věděli, co dělat, ale jistota je jistota.

Vyrazili jsme. Rozběhla jsem se k nejbližšímu mlází. Byla to skupina malých stromků, které mi skýtaly dokonalé útočiště. Srovnala jsem s ním krok a trochu zavrčela. Otočil se na mě a vyvalil oči. Přede mnou se objevil velký strom se širokým kmenem. Došla jsem k němu a proměnila jsem se. Slyšela jsem, jak se jeho srdce rozbušilo. Věděla jsem, že zbytek smečky odvádí výborně svou práci, jeho srdce bušilo čím dál tím rychleji. Jenom doufám, že nás při tom nenačapají ostatní z velké smečky.

Proměnila jsem se a vyrazila dopředu. Robert byl už značnou část cesty ode mě. Běžel, bál se. Jen ať se bojí. Předběhla jsem ho, proměnila se a vyšplhala na nejbližší strom.

„Roberte!“ zasyčela jsem nad ním záhadným dutým hlasem.

On vzhlédl a s hrůzou vykřikl. Už měl asi dost. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Rychle jsem přeskočila na jinou větev na druhé straně stromu, takže mě neviděl.

Robert za stálého křiku běžel směrem domů. Seskočila jsem ze stromu a proměnila jsem se.

„Je na čase spustit poslední fázi,“ řekla jsem ostatním.

Všichni jsme vyběhli na cestu a rozběhli jsme se za ním.

Jake, který spolu se mnou běžel v čele smečky, se na mě usmál: „Celkem zábava, ne?“

Blížili jsme se k němu a naše tlapy bušily o zem. Robert se za námi zmateně otočil a vykřikl. Já se mu ani nedivým. Taky bych se bála, kdyby mě pronásledovala sedmičlenná skupina velkých vlků. Pak se otočil, aby mohl utíkat rychleji. Nepřestával přitom křičet.

„Rozprchnout teď!“ rozkázal Jake a všichni jsme se rozeběhli se někam schovat.

Robert se otočil, a když zjistil, že ho nikdo nepronásleduje, zděšeně vykřikl: „Duchové!“

Jakmile zaběhl za zatáčku, všichni jsme vylezli ze svých úkrytů a rozesmáli jsme se.

Autor: Deni1996 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loup Garou - Strážci odkazu 2. kapitola: