Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lost heart - 15. kapitola

Twilight by Jelda


Lost heart - 15. kapitolaZdá se, že pár lidem Tanya zapomněla upravit paměť a Bella se začne zajímat o jednu rodinu. Kdo má paměť v pořádku a o koho se Bella začne zajímat? Tohle bude v této kapitole. Příjemné čtení. Kubicmar.

Lost heart 15. kapitola

Bella:

Vzbudila jsem se až ráno na zvonění budíku. Zdál se mi takový divný sen.

Byla jsem v něm já a spousta bledých lidí se zlatýma očima. Ale já jsem chodila pořád jenom za jednou osobou. Byl to kluk s bronzovými vlasy. Bavili jsme se spolu, ale nic z našeho rozhovoru jsem neslyšela.

Zavrtěla jsem nad tím hlavou a vstala. Byl čas se připravit do školy. V koupelně jsem vykonala ranní hygienu a oblékla jsem se do úzkých riflí, tmavšího trička s krátkým rukávem a k tomu jsem si vzala mé oblíbené černé tenisky. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Seběhla jsem s batohem do kuchyně, kde seděla u stolu mamka s Josephem.

„Ahoj, zlatíčko, kam jdeš?“ zeptala se mě mamka. Neodpustila si pusu na tvář a mateřské objetí.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem a zasedla ke stolu se snídaní. „Jdu do školy, mami. Je středa, to znamená, že je pracovní den, takže ty jdeš s Josephem do práce a já jdu do školy. Vzdělávat se,“ objasnila jsem jí s milým úsměvem. Na to se zasmála a hned mi šahala na čelo.

„Vždyť ti včera bylo špatně, a to chceš jít hned do školy? Zůstaň ještě doma. Dneska mám volno a Jo taky,“ řekla Renée.

„Ne, potřebuju do školy.“

„Tak fajn, ale dávej na sebe pozor.“

„To dávám vždycky.“ Oči mi omylem padly na hodiny nad dveřmi, když už bylo skoro půl osmé. „Mami, promiň, ale už budu muset jít. Nestíhám,“ řekla jsem rychle a s chlebem v puse vystartovala ze židle. Z věšáku jsem si vzala klíče od auta a vyběhla z domu. Sedla jsem na místo řidiče a batoh nemilosrdně hodila na místo spolujezdce. Bez menšího zaváhání jsem nastartovala a vyjela z příjezdové cesty. Zamávala jsem ještě Renée a Josephovi, kteří stáli na prahu domu.

Zaparkovala jsem na přecpaném školním parkovišti. Všichni zatím postávali u svých aut. Vystoupila jsem a popadla z vedlejšího sedadla batoh.  Zamkla jsem svoje vozítko a vyšla směrem k budově.

Na mé první hodině - biologie - jsem si sedla do poslední lavice. Židle vedle mě zela prázdnotou a ani to moc nevypadalo, že by na ní někdo seděl. To mě opět donutilo přemýšlet nad mým bývalým spolusedícím, na kterého si za Boha nemůžu vzpomenout. Zaregistrovala jsem Jessicu, která se doslova řítila přes celou třídu k mé lavici. Před ní se zastavila a znuděně pohlédla na volné místo vedle mě.

„Copak? Pan Vlasy nepřišel?“ zeptala se ironicky. Kdo je pan Vlasy? Podívala jsem se na ni s otázkou v očích.

„Co?“ zeptala jsem se nechápavě.

„No, Edward… nepřišel?“ zeptala se a podívala se na mě jako na mentálně postiženou.

„Kdo je Edward?“

„Bože, Bello, chodí s tebou! Ty neznáš jméno svého kluka? To je opravdu zlé,“ spustila smutný pohled, který mě přímo probudil.

„Já nemám kluka!“ zařvala jsem na ni, až se celá třída na mě otočila.

„V tom případě mi řekni, proč ses s ním líbala před celou školou na parkovišti? Bells, tobě vážně trochu hrabe. Ale neboj se, dá se to léčit,“ usmála se a odešla ke svojí lavici v první řadě. Já měla kluka? Takže to je ten, co mi tak chybí? My jsme se spolu i líbali? Proč zrovna na parkovišti před celou školou?

„Jess!“ zařvala jsem rychle a ona se otočila a došla zpátky ke mně.

„Tak co? Už se rozsvítilo?“ zeptala se povýšenecky.

„Ne, čisto a černá tma. Ale můžeš mi pomoct dobít baterie.“

„Nemluv v metaforách, nerozumím ti.“

„Ty sis s tím začala,“ obvinila jsem ji a postavila se ze židle.

„Vždyť je to jedno. Co ode mě potřebuješ?“ řekla a mile se usmála.

„Máš odpoledne čas?“

„Jistě. Co takhle… ve tři u tebe?“

„Jo, to by šlo,“ odsouhlasila jsem. „A řekneš mi všechno o Edwardovi.“ Znělo to spíš jako příkaz. Pozvedla obočí. „Prosím,“ dodala jsem a snažila se o štěněčí pohled.

„Co bych pro tebe neudělala,“ ušklíbla se a odešla za Mikem, kterého následně vášnivě políbila. Spadla jsem na židli za sebou a moje ruka mi nevědomky vystřelila ke rtům. Jak asi líbal?

Zazvonilo a do třídy vešel učitel. Všichni si sedli na svá místa a poslouchali výklad učitele. Já jsem jen matně vnímala. Moje myšlenky směřovaly někam jinam než k nudnému staříkovi u tabule. Ten sen, co se mi zdál dneska, se mi nesmyslně spojoval s mým záhadným sousedem v lavici.

Celý den uběhl až moc rychle. Sotva se za mnou zavřely domovní dveře, už mi na ně klepala Jessica. Omluvně jsem se podívala na Renée, která po mně chtěla vysvětlení, ale já neměla čas. Otevřela jsem a na rohožce s nápisem Welcome stála vysmátá Jess. Pozvala jsem ji dál.

„Dobrý den, paní Swanová,“ pozdravila a usmála se na mou matku, která jí úsměv oplatila.

„Ahoj, Jessico, dlouho jsem tě neviděla. Jak se máš? Jak se vede mámě?“

„My už musíme jít. Máme úkol do biologie a musíme ho mít na zítra,“ vymlouvala jsem se, abych Jessicu ušetřila máminých otázek, ale ona se na mě zmateně otočila.

„Co to kecáš? Žádný úkol nemáme. A navíc… jak ty to můžeš vědět, když si celou dobu nedávala pozor. Beztak sis to vymyslela, aby si ze mě mohla dříve vymlátit ty informace,“ naštvala se.

„Jaké informace?“ zeptala se podezřívavě Renée.

„Víte, paní Swanová, naše Bella má kluka, o kterém vlastně vůbec nic neví. Pochopila bych, kdyby nevěděla adresu, ale ona neví ani jeho jméno.“

„Cože?!“ zařvala máma. „Ty podvádíš Edwarda?!“

„Co prosím? Jak ty o něm víš? Moment… já nikoho nepodvádím!“ řekla jsem na svou obhajobu.

„Pane Bože, Bello! Vždyť Edward Cullen je synem nejlepšího chirurga ve městě,“ zděsila se Renée a za ruku mě tahala do kuchyně. Posadila mě na židli a začala se hrabat v šuplících od komody. Mezitím si Jessica přisunula židli k té mé a následně se na ni posadila. Nechápavě jsem zírala na mou matku, prohledávajíc každý šuplík dřevěné skříňky a mumlajíc si něco jako Tady by to někde mělo být. Nechápavě jsem zvedla obočí, a nespouštějíc pohled z té pomatené ženské se naklonila k Jessice.

„Ty víš, co hledá?“ zašeptala jsem.

„Nemám tuše-“

„Ach! Tady to mám!“ Vítězně pozvedla štos složek nad hlavu a houpavým krokem přešla ke stolu, u kterého jsme s Jess seděly. Složky bouchly o stůl, když dopadly.

„Edward Cullen…“ Otevřela jednu ze slošek a začala listovat jednotlivými fóliemi. „Ne… ne… ne…“ mrmlala si. „Tady je!“ vřískla a otočila složku ke mně. Pod plastovou fólií byla vystavena fotka toho kluka s bronzovými vlasy, který byl v mém snu. Měl stejně bedlou kůži a stejné zlaté oči. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Byl tak hezký…

„Nejhezčí kluk široko daleko,“ ozvala se Jessica. „Tak co? Už si vzpomínáš?“ Najednou se mi před očima začaly zjevovat takové malé obrázky. Byla jsem s tím klukem… možná to byl les, podle těch stromů kolem. Potom se mi zjevila nádherná třípatrová vila s prosklenými zdmi. Poté nějaká menší dívka s černými rozcuchanými vlasy, vysoký kluk po jejím boku a další čtyři postavy ve stínu. Všichni se na mě usmívali, nic neříkali.

„Možná si něco vybavuju…“ zašeptala jsem a všechen přebytečný kyslík dostala ven.

„Je to adoptovaný syn doktora Carlislea Cullena. V rodině jich je samozřejmě více,“ oznámila mi Jessica a na stůl pokládala fotky podobných, ale přesto jiných osob. Začala mi je jmenovat a přitom ukazovala na jednotlivé fotografie. „Tohle je už zmiňovaný Edward Cullen. Tady tahle je Alice Cullenová. Chodí s Jasperem Cullenem. To je tady tenhle,“ ukazovala mi dvojici. Na jedné fotce byla mladá dívka s krátkými černými vlasy. Byla to ta samá, co se mi předtím objevila. Na té druhé mladý pohledný kluk s blond vlasy, přesně ten, co stál vedle ní v mé „vizi“. „Tohle je Rosalie, je to nejhezčí holka z celé školy. Všichni kluci po ní šílí. Ale mají smůlu. Chodí s Emmettem Cullenem. To je tady tenhle. Asi na sobě hodně maká.“ Nechápavě jsem se na ni podívala. „Ty svaly!“

„Jo, aha, na ty jsem ještě nenarazila,“ vymluvila jsem se a pozorně si prohlížela holku s odstínem vlasů tmavý blond a kluka s tmavými vlasy. Položila jsem ty fotky zase zpátky a můj pohled zaujaly dvě osoby na starších fotkách, se kterými jsem ještě nebyla obeznámena.

„Ta žena… to je Esmé Cullenová. Matka Rose, Emma, Al, Jazze a Edwarda. Manželka Carlislea Cullena. To je ten vedle,“ řekla potichu moje mamka a podívala se zasněně na muže s nejsvětlejšími vlasy, jaké jsem kdy viděla.

„Mami?“ upoutala jsem její zasněný pohled, ze kterého se mi zvedal žaludek. „Nechci ti nic říkat, ale on je ženatý a má děti. Takže je asi se svou současnou rodinou šťastný. A navíc máš Josepha,“ otloukla jsem jí o hlavu a škaredě se na ni podívala.

„Vždyť už mlčím,“ urazila se. Jess si posbírala všechny fotky a strčila si je do kapsy od bundy. Máma zaklapla složku a tu i všechny ostatní hodila zpátky do šuplíku. Potom se vrátila zase k nám a sedla si na židli.

„Takže už si vzpomínáš?“ zeptala se opatrně Jessica.

„Abych pravdu řekla…“ Jessica se na mě s nadšením usmála a já rychle dodala: „tak ne.“ Její nadšení zase opadlo a vydala takový divný až zoufalý zvuk. Nechápavě jsem se na ni podívala.

„No co? Nikdy jsem prostě nepotkala člověka, co by zapomněl na nejhezčí rodinu na celém světě. Ještě k tomu tak úžasně spárovanou,“ řekla naštvaně.

„Cože jsi to řekla?“ zeptala jsem se zamyšleně.

„Že jsem nepotkala nikdy člověka, co…“

„Ne, já myslela to poslední.“

„A ještě tak úžasně spárovanou?“ hádala.

„Jo. Jak to že můžou být spárovaní. Jak můžou spolu chodit?“

„Ty jsi nás asi moc neposlouchala, co? Říkaly jsme, že spolu chodí, a ty sis toho všimla až teď? Všichni jsou adoptovaní. Nikdo neví, proč nemají své vlastní děti, ale proslýchá se, že jeden z nich nemůže mít děti,“ zašeptala Jessica tajemně.

„Ale já slyšela něco jiného,“ ozvala se Renée. „Prý spadla z útesu a ztratila možnost mít děti.“

„A není to náhodou to samé?“ zeptala se otráveně Jess.

„Ne, protože -“

„Nevypadala na to, že by spadla z útesu,“ řekla jsem. Obě zmlkly. Jessica z kapsy opět vytáhla fotky, našla Esmé a položila její obrázek na stůl. Všechny tři jsme skenovaly její tvář, na které by měly být alespoň nějaké náznaky po pádu. Ale její tvář byla naprosto dokonalá. Žádnou sebemenší chybičku jsem prostě nenašla.

„Možná šla na plastiku,“ komentovala Jessica a fotku zase schovala.

„A všimly jste si té barvy očí? A vůbec jejich stejných rysů? Všichni jsou adoptovaní. Nikdo nepochází ze stejné krve, ale přesto mají stejnou barvu očí,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Pravda,“ připustila Renée.

„Ježiškote, to už je hodin. Musím jít, máma se o mě už bude bát.“ Jessica vystřelila ze židle jako neřízená střela. Bez dalšího loučení vyběhla ze dveří a to, že odjela, nám potvrdilo světlo odrážející se v tabulkách kuchyňského okna. Povzdychla jsem si a i s taškou na zádech se plahočila nahoru po schodech.

„Víš, je zvláštní, že všichni si o Cullenových všechno pamatují, ale ty na ně zapomeneš. A to jsi chodila s jejich synem. Sama si mě s ním seznámila. Bylo to krátce po tom, co jsem se i s Josephem přistěhovala tady. Je to moc milý kluk a měl s tebou i pěkné úmysly. Z jakého důvodu jsi na něho zapomněla? Ublížil ti? Mně se zdál být milý,“ zastavila mě a opřela se o zeď. To mě donutilo trošku přemýšlet. Je absolutní fakt, že jediný, kdo na Cullenovy zapomněl, jsem já. A nejtěžší je na tom si vzpomenout. Přinutit mozek ke spolupráci.

„Máš pravdu. Já se ale chci dozvědět, kde je Edward teď. Přeju si, abych si na všechno vzpomněla. Ale moc dobře mi to nejde. Pár drobností se mi vybavilo, když jsem viděla ty fotky. Všechno možná časem přijde samo. Třeba to chce jen čas,“ říkala jsem potichu a přitom cítila horké slzy, které se přehouply přes okraj mých očí. Máma si jich naštěstí nevšimla. Celý dům byl osvětlený pouze malým kuželem světla z obýváku, kde se Joseph díval na fotbal. Připomněl mi Charlieho, ale ten se díval na baseball.

„Třeba to chce vážně jen čas,“ promluvila šeptem, otočila se a zmizela v obýváku. Já jsem se nešťastně dostala k mému pokoji na konci chodby v druhém patře. Pro dnešek jsem kašlala na sprchu. Tašku jsem odhodila do kouta a rychle se převlékla do pyžama. Zuby jsem si vyčistila neznatelně a vyčerpaně s uplakanou tváří padla do postele. Deku jsem si přetáhla přes hlavu a dál brečela do polštáře. Ani nevím proč. Možná kvůli Charliemu. A možná i kvůli Edwardovi a všem Cullenovým. Bez toho, abych vůbec věděla, kolik je hodin, jsem usnula.

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lost heart - 15. kapitola:

 1
1. ediandbellacullens
13.08.2012 [22:48]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!