Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lost heart 10. kapitola

16.06.2012 (11:30) • x0kubicmar0x • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1091×

Lost heart 10. kapitola

Šla ke mně pomalým, váhavým krokem, jakoby si chtěla každý krok dobře promyslet. Čekal jsem, než ke mně dojde, a sem tam mě napadly myšlenky typu: Neuteče? Třeba si to rozmyslela…

„Ahoj,“ vydechla a podívala se na mé Volvo, o které jsem se opíral. „Hm… Pěkné auto,“ řekla a svůj pohled házela všude, jen ne na mě. Přistoupil jsem k ní a zastrčil jí pramen vlasů za ucho.

„Mě se nemusíš bát,“ zašeptal jsem.

„Já vím.“ Její srdce zrychlilo, i když jsem si nebyl jistý, jestli to ještě jde.

„Tak se na mě podívej.“ Samozřejmě bych si mohl pomoct a lehkým tlakem na její bradu si její pohled přivlastnit, ale nechtěl jsem ji nutit. Chtěl jsem, aby to udělala sama.

„Bello, prosím. Jen jeden pohled,“ zaprosil jsem a snažil se potlačit nedočkavost. Zhluboka se nadechla a podívala se mi do očí. Usmál jsem se a postupně se začal topit v jejích studničkách plných čokolády. Pohladil jsem ji po tváři a já cítil její nepatrné zachvění. Nebýt slibu, že jí něco řeknu, byl bych tady jenom já a ona. Ale ten slib tady byl a já ho nesměl přehlížet. Otevřel jsem dveře spolujezdce a nechal Bellu nastoupit. Potom jsem za ní zavřel a posadil se za volant. Auto při startu zavrnělo nedočkavostí z další jízdy a já ho popohnal k první rychlosti. Nechtěl jsem jet tak, jak obvykle jezdívám, protože se obávám reakce, která by nastala z Belliny strany, kdyby uviděla na tachometru sto šedesátku. Jel jsem tedy osmdesátkou, podle předpisů a kontroloval její bušení srdce, které naštěstí už bilo pomalu a pravidelně.

„Máš sourozence?“ zeptala se, když jsme vjížděli na lesní cestičku.

„Ano,“ odpověděl jsem prostě.

„Kolik?“

„Čtyři.“

„Tolik?“ Zalapala po dechu a koukala nevěřícně na mě.  Moc rád bych teď věděl, co se jí honí hlavou, nad čím přemýšlí.

„Oni jsou adoptovaní. Já jsem z nich nejmladší.“

„Jak se jmenují?“

„Emmett s Rosalie a Jasper s Alice.“

„Oni spolu… chodí?“ Další nevěřícný pohled.

„Ano. Každý v tom druhém našel spřízněnou duši.“

„A kde máš ty svoji spřízněnou duši?“ Usmál jsem se.

„Nemám, ale hledám. A myslím, že jsem našel.“

Srdce jí začalo silně bušit do hrudníku. Její dech byl rychlejší, obličej vyděšený. Zastavil jsem u kraje cesty.

„Jsi v pořádku, Bello?“ Rozepnul jsem jí pás a ona na nic nečekala a vystoupila z auta. Vyšel jsem ven za ní. Opírala se o dveře auta a zhluboka dýchala. Přistoupil jsem k ní blíž, ale ona se odtáhla a po líci jí stekla osamocená slza.

„Promiň,“ vzlykla.

„Za co se mi omlouváš?“ zašeptal jsem a pohladil místo, kde usychala první slza.

„Za moje chování.“ Svezla se po autě k zemi a několikrát vzlykla. Vůbec jsem nevěděl, co se stalo. Jak já teď lituju, že jí nevidím do hlavy.

„Co se stalo, Bello?“ Sedl jsem si k ní a čekal na odpověď. Její chování mě na chvilku donutilo pochybovat o svém rozhodnutí říct jí o sobě pravdu. Zdá se mi psychicky labilní. Jen aby tam byl i Carlisle.

Zatímco Bella vzlykala, utíral jsem trpělivě její slzy. Když se najednou postavila, potáhla nosem, utřela si zbytky slané vody a podívala se na mě.

„To nic,“ řekla a chtěla si znovu sednout do auta. Ale já ji chytl za ruku a otočil zpátky k sobě. Nechci riskovat další změnu.

„Rád bych ti připomněl, že já ti za chvilku řeknu všechno. A ty přede mnou máš tajnosti. Proč mi to nechceš říct?“

„Protože ti nechci ublížit.“

„A ty si myslíš, že ti moje pravda neublíží?“ Doufám, že jsem ji tím nevystrašil.

„Fajn. Byl to jeden z mých snů. Ale nenuť mě, prosím, ti o něm říkat. Prosím.“ Pustil jsem její ruku, otevřel dveře spolujezdce a nechal ji nasednout. Poté, co jsem si sedl za volant, jsme vyjeli.

Ani jeden z nás nepromluvil a ani jsem nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně. Zastavil jsem před domem. Bella se dívala na vilu před námi.

„Páni,“ vydechla, když jsem jí otevřel dveře. Vystoupila se zrakem upřeným na můj domov. Ani se jí nedivím. Kdyby se tohle stalo mně, že bych viděl takovou vilu poprvé v životě, asi bych reagoval stejně. Ale já jsem na takový přepych zvyklý. A to už jenom proto, že v něm žiju celou mou věčnost. Když nepočítám svůj útěk…

Zavřel jsem dveře a zamkl auto. Vím, že je to zbytečné, ale je to takový lidský zvyk. No, u lidí je to potřeba, protože když nezamknou, nemají auto. Ale my bychom je dohonili. A taky pochybuju, že by zrovna tady někdo kradl auto.

Došli jsme až do obýváku, kde ještě nikdo nebyl.

„Chceš něco k pití?“ zeptal jsem se Belly.

„Ne, díky.“ Zdála se mi až moc klidná na to, že je v cizím domě a neví, co čekat. Chvilku jsme čekali. Tedy, já jsem čekal, než přijde má rodina. Měla by tu být každou chvíli.

V patře zavrzaly první dveře. Hned nato po schodech scházel Carlisle s Esmé.

„Dobrý den,“ řekla Bella. Její hlas už nebyl tak klidný. Řekl bych, že se bála.

Jako další se do pokoje doslova vřítil Emmett s Jasperem, který se snažil skrýt žízeň. A šlo mu to dobře. Zaměřil se na pocity Belly. Myslím, že se ani tak nebojí nás, jako tebe, oznámil mi v myšlenkách a pokračoval. Její pocity se střídají. Když přišli Carlisle a Esmé, byla trochu vystrašená. Přeci jenom poznala tvoje rodiče, a to spolu nechodíte. Když jsme se v pokoji objevili my, zklidnila se. Teď bych řekl, že… Sakra…

Podíval jsem se v otázce na Jaspera. Necítím její pocity, zanaříkal a podíval se na mě. Bella upírala svůj pohled na něho. Asi byla naštvaná, že si ji tak prohlíží, protože se Jasper musel na ni obzvlášť soustředit.

Po schodech sešly poslední členky rodiny a já mohl začít s představováním. To by nebyly Rose a Alice, kdyby jim něco netrvalo.

„Bello, tohle je moje rodina. Carlisle a Esmé, mí rodiče,“ začal jsem. Carlisle natáhl ruku a Bella ji přijala. Zopakovala to i s Esmé.

„Těší mě,“ řekla a otočila se na mé sourozence.

„Tohle jsou Alice a Jasper.“ Alice přiběhla k Belle a objala ji. Bella zaskočeně vydechla, ale objetí jí oplatila.

„Rád tě poznávám,“ řekl Jasper, když se Alice vrátila zpátky k němu. Nechtěl riskovat, že by Bellu nějak ohrozil, takže se k ní raději nepřibližoval.

„A jako poslední Rosalie a Emmett.“ Oba jen řekli ahoj a dál se jí nevěnovali. Bella jim pozdrav opětovala. Nastalo takové to trapné ticho, které nakonec protnula Esmé.

„Nechceš si sednout?“ Bella přikývla a sedla si na koženou sedačku. Sedl jsem si vedle ní. Ostatní se taky usadili. Čekal jsem, že jí o naší podstatě někdo řekne, ale nejspíš to zbylo na mě. S čímž jsem počítal. No, moc se mi do toho nechtělo. Carlisle to asi vycítil, a proto se postavil do středu našeho kolečka a začal.

„Bello, rád bych ti řekl, proč jsi tady. Předem bych ti chtěl říct, že všechno, co jsi řekla Edwardovi, víme i my. Ale neměj mu to za zlé, protože se tady stejně nic neutají. Míváš sny, že ano?“ Bella přikývla a dál se dívala na Carlislea. Možná si to neuvědomovala, ale drtila mi ruku. Samozřejmě, že mě to maximálně mohlo lechtat, ale i tak. Spíš to dělala podvědomě. Vědomě se mě přece bojí. Nebo ne? Vždyť je to jedno. Až jí to Carlisle řekne…

„Asi se nás bojíš. Mám pravdu?“ zeptal se Carlisle Belly. Bella sklopila pohled a neodpovídala.

„My ti to nemáme za zlé. Protože máš k tomu důvod.“ Bella se na něj podívala s nevyřčenou otázkou. Čekala stejně jako ostatní, co Carlisle řekne. Potom se podívala na mě a pustila mou ruku, kterou doteď pevně svírala. Postavila se a odskočila od pohovky. Stoupla si ke stěně. Teprve tam se její tep zklidnil. Abych pravdu řekl, nevšiml jsem si, že by její srdce tak zrychlilo.

„Fajn, bojím se vás,“ řekla Bella a šlo slyšet, jak se jí hlas třese. Až teď jsem si uvědomil, že nechci, aby se to dozvěděla.

„Carlisle, možná to nebyl dobrý nápad,“ zašeptal jsem ke Carlisleovi tak, aby to slyšeli jenom upíří uši. Teď už nemůžeš couvnout, řekli mi všichni v myšlenkách. Asi měli pravdu, ale ta k smrti vyděšená dívka mi lámala srdce. Nechtěl jsem ji tolik vyděsit.

„Proč jí to prostě neřeknete rovnou!“ začala se rozčilovat Rosalie. V myšlenkách měla jasno. Pokud jí to někdo okamžitě neřekne, řekne jí to sama.

„Víte, jak se musí trápit? Jak moc se nás musí bát, než jí řekneme pravdu?“ pokračovala a mě probodávala pohledem. Nikdo se k tomu neměl a rozčílit už tak naštvanou Rosalie nikdo nechtěl.

„Fajn, takže to nakonec zůstane na mně. A to nebyl ani můj nápad.“ Rosalie se postavila a neohroženě se sunula k Belle, která se s vystrašeným pohledem snažila dostat dál od Rosalie. Rose se usmála a začala ve svém monologu.

„Takže… Máš sny… Čím to asi bude? Přemýšlej, Bello. O čem byl tvůj první sen? O tom, jak Edward zabil Jessicu a potom tebe. Kdo zabíjí lidi, Bello? Vrahové.“ Její postup se mi vůbec nelíbil, ale pořád jsem nenašel sílu jít jí na odpor. A nebyl jsem sám.

„Vypadáme jako vrahové? Ne. Tak přemýšlej, kdo vlastně jsme?“ Rosalie byla od Belly jen pár kroků. Najednou zvolila ústup. Stoupla si zpátky k pohovce. Myslel jsem si, že už skončila, ale ona pokračovala dál.

„V tom snu, Bello, bylo hodně krve. V tom snu tě Edward kousl do krku.“

„Rosalie, měla bys toho nechat,“ ozval se Carlisle. Určitě si všiml Bellina srdce, které by to za chvilku nemuselo vydržet. Rose už se nadechovala k další větě, ale Emmett jí strhnul k sobě a zacpal její pusu. Myslím, že udělal dobře. Měla by tady potom na svědomí člověka.

„Myslím si, že tě Rosalie nechtěla tak vystrašit.“ Rosalie se zlostně vytrhla Emmettovi z náruče a upíři rychlostí se postavila. Bella zalapala po dechu a dívala se na Rose, která se jí chystala říct pravdu.

„Bello, myslím, že jsi to uhodla. Ano, jsme upíři!“ zařvala na ni a upíří rychlostí se vytratila někde do lesa.

Bellino srdce se na chvíli zastavilo. Všichni se opět podívali na ni. Bella ale nestála u zdi. Její bezvládné tělo se sunulo k zemi. Rychle jsem se k ní rozeběhl a stihl ji zvednout, než se potkala s tvrdou podlahou. Její srdce se opět rozutíkalo, ale už v tom normálním tempu. Všichni si oddechli. Odnesl jsem ji do svého pokoje a položil na koženou pohovku. V tu samou chvíli u ní seděl Carlisle. Řekl, že je v pořádku, ale potřebuje se z toho vzpamatovat. Když už jsem věděl, že se Belle nic nestane, běžel jsem do lesa najít Rosalie. Takhle se nikdo k Belle chovat nebude!

Autor: x0kubicmar0x (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost heart 10. kapitola: