Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like a rainbow: 9. kapitola - Jsi jako duha

03.02.2010 (12:45) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2330×

9. kapitola – Jsi jako duha

„Edwarde, zdržuješ!“ okřikla mě Alice v myšlenkách, když jsem ještě stále ležel v pokoji. Nevím, co to se mnou bylo... Nějak jsem si neuvědomil, co se tady děje, až doteď. Než jsem se zvedl, musel jsem se zasmát – překvapit Alici umí málokdo... Seběhl jsem do obyváku, kde seděla Nancy a kolem moje rodina. V hlavě jsem měl miliony otázek a myšlenek, ale jenom nepatrná část patřila skutečně mně. Všichni jsme byli překvapení touto návštěvou.

„Vy jste to věděli, že?“ zeptala se a nepřítomně hleděla z okna. Nikdo z nás se ani nepohnul. Pak se podívala na mě a její pohled byl částečně vyčítavý.

„Že jo?“ Tahle otázka už byla mířena na mě.

„Ano...“ Zvláštní, že jsem se na víc nezmohl. Ty její oči mě hypnotizovaly a i kdybych stokrát chtěl, nedokázal bych jí teď lhát.

„A nejspíš víte víc, než já...“ obrátila se ke Carlislovi.

„To asi ano.“ Přiznal.

„Mám otázky...“ řekla a znovu se zadívala z okna.

„Ptej se, Nancy.“ Přiskočila k ní Alice.

„Živíte se zvířecí krví, je to tak?“ zeptala se, jakoby jen potvrzovala to, co už ví. Všichni jsme automaticky přikývli a ona pokračovala.

„Lidská krev vás ale láká, že?“ Zase jsme všichni přikývli.

„A moje ne...?“ Věděla toho skutečně málo...

„Voníš krásně Nancy, ale tvoji krev vůbec necítíme.“ Zazubil se Emmett. Nancy se usmála a zahleděla se mi do očí.

„Vyprávěj...“ zaprosila a já se nezmohl na odpor – ty oči... Přisedl jsem si k ní.

„Víš, být upír má jisté „výhody“. Například dokonalá paměť, ohromná síla, rychlost, zrak, sluch... Samozřejmě výborný čich.“ Uchechtl jsem se.

„Pokračuj...“ pobídla mě, jakoby věděla, že to není všechno a čekala na to hlavní.

„Někteří z nás... Jak to říct – jsou nadaní. Alice vidí budoucnost, Jasper ovládá emoce, já čtu myšlenky...“ odmlčel jsem se.

„Ale?“ tušila háček.

„No, je to zvláštní, ale tvoje myšlenky teď neslyším. Tebe neslyším, když myslíš na někoho z nás. Alice tě nevidí, když jsi s námi.“ Nancy se pro sebe usmála.

„Měla bys dokázat spoustu věcí, Nancy.“ Vložil se do konverzace Carlisle.

„Co třeba?“

„Skoro cokoliv...“ odpověděl jí potichu.

„Uvidíme...“ špitla si pro sebe.

„Ty slyšíš všechny myšlenky? Nebolí tě z toho hlava?“ zeptala se s úsměvem.

„Mě nemůže bolet hlava, Nancy.“ Zasmál jsem se.

„A co slyšíš teď, Edwarde Cullene?“ ozval se mi v hlavě jediný hlas – její. Všichni ostatní, jakoby nemysleli na nic. Překvapeně jsem zamrkal a ona se usmála.

„Nikomu ani slovo...“ mrkla na mě a já se usmál. Potom se mi hlasy do hlavy vrátily.

„Chtěl bych ti něco ukázat, Nancy...“ řekl Carlisle. Nancy vstala a šla s ním do pracovny, jak jsem pochopil.

Nancy:

„No, je to zvláštní, ale tvoje myšlenky teď neslyším. Tebe neslyším, když myslíš na někoho z nás. Alice tě nevidí, když jsi s námi.“ Aha, tak to byl ten háček...

„Měla bys dokázat spoustu věcí, Nancy.“ Ozvalo se za mnou.

„Co třeba?“ zeptala jsem se a pořádně se zamyslela. Nikdo mi to přesně nevysvětlil... Prej na to příjdu sama...

„Skoro cokoliv...“ zněla odpověď.

„Uvidíme...“ řekla jsem si jen tak pro sebe a něco mě napadlo.

„Ty slyšíš všechny myšlenky? Nebolí tě z toho hlava?“ obrátila jsem se na Edwarda. Ve škole to musí být nesnesitelný...

„Mě nemůže bolet hlava, Nancy.“ Zasmál se. Upřela jsem na něho oči a soustředila se na sílu, kterou jsem cítila v žilách.

„A co slyšíš teď, Edwarde Cullene?“ poslala jsem mu myšlenku, když jsem si byla jistá, že se mi to povedlo. Zamrkal na mě a já se musela usmát.

„Nikomu ani slovo...“ mrkla jsem na něj a přestala se soustředit, takže se všechno nejspíš vrátilo k normálu. Bylo to tak snadné... Nikdy by mě nenapadlo, že ze mě bude čarodějnice.

„Chtěl bych ti něco ukázat, Nancy...“ řekl Carlisle – neptejte se mě, kde jsem přišla k jeho jménu... Vlastně bych dokázala pojmenovat celou jeho rodinu a to jsem znala jenom Edwarda, Alici a Jaspera. Následovala jsem Carlisla po schodech až do místnosti, která byla něco mezi pracovnou a knihovnou.

„Posaď se.“ Poukázal na křeslo a mile se na mě usmál. Beze slova jsem si sedla a on z poličky vytahoval od pohledu velice starou knihu.

„V téhle knize je sepsáno vše o původu tvé moci.“ Zadrhnul se na posledním slově. Chápala jsem. Taky jsem nevěděla, jak to mám nazvat.

„Nejprve bys měla vidět tohle...“ nalistoval stránku a knihu mi otočil... Prsty jsem přejela bezchybný rukopis a začetla se.

Před mnoha lety...

Studený muž zachránil mou dceru před smrtí.

Přestože riskoval útok vlkodlaků, překročil hranici, aby zachránil mou jedinou dceru.

Budu mu vděčná do konce věčnosti.

Slíbila jsem mu, že jej má síla ochrání před jeho nepřáteli....

Amadis

„Kdo je to?“ zeptala jsem se se zrakem stále upřeným na symbol v knize a na přísahu, kterou jsem právě dočetla.

„Amadis byla, podle lidí, čarodějka. V téhle oblasti kdysi zuřila válka mezi upírskými klany. Nebudu ti to celé vyprávět... Jak už jsi asi pochopila, zachránil jsem její dceru a ona složila slib, že mě její moc bude chránit. Tenkrát jsem netušil, že povídačky zdejších lidí nesou pravdivý příběh... Amadis před svou smrtí sepsala tuto knihu a dala mi ji, abych ji předal, až přijde čas. Nechápal jsem, ale knihu přesto schoval. Na dlouhou dobu jsem ji odsunul do pozadí své mysli... Až do tvého příjezdu do Forks. Edward, Alice i Jasper si všimli, že jsi jiná než ostatní. Když mi to vyprávěli, z nějakého důvodu jsem si vzpoměl na tuhle knihu a v ní našel odpověď. Jsi první Dítě síly vděku a já ti předávám tuto knihu. Patří ti.“ Přisunul knihu blíž ke mně a přešel na druhou stranu pracovny. Zvedla jsem se a šla se podívat na obraz, u kterého se zastavil.

„To je ona?“ zeptala jsem se, když jsem spatřila překrásný portrét nádherné ženy s úsměvem, který bral dech. Stála na verandě nějakého domu a v ruce měla kopretinu. Něco mi na tom obraze bylo povědomé.

„Ano. Takhle jsem si ji zapamatoval. Nakreslil jsem to poté, co se všechno urovnalo – řádící klany byly zničeny nebo utekly jinam a vlkodlaci obnovili smlouvu, kterou jsem porušil, abych zachránil Idmey.“ Došlo mi, že Idmey byla ta dívka, kterou zachránil ze spárů smrti, ale o vlkodlacích jsem nevěděla nic.

„Vlkodlaci?“ Chtěla jsem vědět víc...

„Ano. Rezervaci chránili vlkodlaci. Jejich úkolem bylo chránit jejich národ před upíry, ale poznali, že jsme jiní a uzavřeli s námi smlouvu. Nesmíme vstoupit na jejich území... Quileutský kmen má o tom spoustu legend.“ Zamyslela jsem se nad tím a pohled mi opět sklouzl na obraz čarodějky Amadis.

„Proboha!“ vykřikla jsem a odskočila pár metrů dozadu. Carlisle na mě překvapeně hleděl.

„Co se děje?“ ptal se obezřetně a ani se nehnul. Jeho zlaté oči těkaly po místnosti...

„Nic jenom...“ Nemohla jsem to vyslovit... Už vím, co mi na tom obraze bylo povědomé... Mlčky jsem se vrátila k obrazu a pohladila zábradlí, o které se Amadis opírala.

„Já... Znám ten dům...“ Až teď mi došlo, že jsem nejspíš reagovala přehnaně. Vždyť mi to mohlo být jasné.

„To je možné. Pořád stojí a skoro se nezměnil. Tuším, že v něm bydlí jistá...“

„Joan Nealová.“ Dořekla jsem za něj a svěsila ramena. Překvapeně na mě pohlédl.

„Moje babička.“ Dodala jsem na vysvětlenou. V očích mu blesklo pochopení.

„Tak ses dozvěděla o tom, co jsi?“ zeptal se a já přikývla. Přestože jsem teď věděla víc, stále jsem netušila, jak můžu Carlisla a jeho rodinu ochránit.

„Pořád nevím... Jak vás můžu ochránit? A před čím vlastně?“ Ta druhá otázka směřovala spíš k obrazu Amadis...

„No, našimi nepřáteli jsou asi v prvé řadě vlkodlaci... Neboj se, nikdo po tobě nechce abys někoho zabíjela.“ Dodal se smíchem, když viděl můj výraz. Vážně se mi ulevilo...

„Ale jak...“ vyzněl můj hlas do ztracena.

„Jsi ten spojující článek. Mez námi a vlkodlaky...“ zamyšleně se odmlčel.

„Jsi jako duha, Nancy. Článek mezi sluncem a deštěm.“ S těmi slovy mě nechal stát ve své pracovně a odešel. Listovala jsem starými stránkami své nové knihy a dozvídala se zajímavé věci.

Soustřeď se na svou duši... V té dříme tvá síla a ta tě povede.

Tahle věta mi toho asi dala nejvíc. Zaklapla jsem knihu, zavřela oči a soustředila se na sílu, kterou jsem cítila uvnitř svého těla. Najednou mě ovládlo něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Ve svalech jsem cítila sílu fyzickou a v hlavě už jsem neměla zmatené myšlenky. Už vím... Instinkt. Myslela jsem, že lidi je nemají... Ne takovéhle... Aha – lidi. Chápu. Rozprostřela jsem svou mysl kolem sebe a uslyšela všchno. Alicin tichý smích, její dech, vlastně dýchání všech v domě. Nejblíž jsem slyšela šustění papíru. Vstala jsem a vydala se za tím zvukem. U dveří na konci chodby jsem se zastavila a pak jsem zaklepala.

„Můžu?“ nakoukla jsem do pokoje a spatřila Edwarda, jak leží na pohovce a čte si nějakou knihu.

„Samozřejmě.“ Usmál se na mě a posadil se, aby mi udělal místo. I přes ten úsměv jsem v jeho očích rozeznala překvapení.

„Co je?“

„Já... Neslyšel jsem tě přijít... Je to nezvyk. Ostatní vždycky prozradí jejich myšlenky. A vůbec... Kde ses naučila chodit tak potichu?“ nadzvedl obočí a čekal na odpověď.

„Hádám, že tady.“ Zasmála jsem se. Zřejmě to tak úplně nepochopil. Ze zdola jsem uslyšela Emmettův smích a následně jeho kroky po schodech.

„Jen to ne!“ zakouleli jsme s Edwardem očima a rázem se na sebe podívali. No jistě. Jestli jsem to slyšela já, tak on stoprocentně taky.

„Tys ho slyšela?“ zeptal se s vyvalenýma očima a já kývla. To už Emmett rozrazil dveře.

„Schováváš se nám?“ zazubil se na mě. Ve tváři měl podezřelý výraz. Edward se ke mně naklonil.

„Hodlá na tebe skočit...“ zašeptal a Emmett ho nejspíš neslyšel, protože co Edward řekl, Emmett v zápětí udělal. Než jsem si to uvědomila, stála jsem ve dveřích a prohlížela si Edwarda, jak ze sebe shazuje svého bratra. Musela jsem se smát, ale jim to nejspíš vtipné nepřipadalo. Oba se na mě mračili.

„Jak jsi to udělala?“ zeptal se Emmett. Edward se zatvářil, jakoby se mu rozsvítila žárovka, vyskočil na nohy, popadl mě za zápěstí a táhl mě dolů. Emmett běžel za námi.

„Edwarde! Zbláznil ses? Nemůžeš ji takhle vláčet! Mohl bys jí ublížit!“ okřikovala ho Esmé.

„No, já bych si tím nebyl tak jistej.“ Posmíval se za námi Emmett. Ostatní si ho nechápavě měřili.

„Myslím, že Nancy se nám trošku podobá. Je zatraceně rychlá a má výborný sluch.“ Vysvětloval Edward. Myslím, že mluvil ještě dál, ale já ho vůbec nevnímala. Koukala jsem z okna... Ani jsem si neuvědomila, že už se setmělo. Na chvilku mi blesklo hlavou, že bude mít táta starost, ale babička mu přece volala... Nebude mě hledat.

„Nancy?“ zašvitořila za mnou Alice.

„Jsi v pořádku?“ ptal se tentokrát Edward. Prudce jsem se otočila a široce se usmívala.

„Tohle je naprostá paráda!“ vyhrkla jsem a vyběhla před dům. Bylo to tak dokonalé... Ta rychlost... Bylo to jako na motorce, možná ještě lepší! Venku jsem se zastavila a zasmála se. Vyrazila jsem do černého lesa. Za sebou jsem slyšela volání a jedny přibližující se kroky. Můj tichý smích se nesl lesem a já si poprvé v životě připadala volná. Uvědomila jsem si, že nejsem obyčejná... Splnil se mi sen. Chtěla jsem být kouzelná... Jako z pohádkové knížky. Kroky se pořád přibližovaly, až se vedle mě objevil Edward.

„Chceš si hrát?“ smál se mi. Vběhli jsme na kulatou louku a já se zastavila. Rozhlédla jsem se dokola na tu krásu a po zádech spadla do trávy. Na chvíli jsem vypla a přestala vnímat sílu, která se drala z mého nitra... Přemýšlela jsem, co bude dál. Co všechno dokážu? Budu to ještě vůbec já? Vzpoměla jsem si na spolužáky... Byli to moji kamarádi... Co když mě to změní? Co když o ně přijdu? Myšlenky se mi zatoulaly až do La Push. Vzpoměla jsem si na svůj první den ve Forks... Na tři kluky na pláži...

„Zajímavé...“ zašeptal Edward. Ani jsem si nevšimla, že leží vedle mě. Ruce měl za hlavou a sledoval, jak se na nebi protrhávají mraky a vykukují první hvězdy.

„Co?“ zeptala jsem se.

„Slyšet tvou mysl...“ na chvíli jsem se zarazila.

„Tys...“ nedořekla jsem. Přikývl a koutky se mu zvedly.

„Myslím, že se toho nemusíš bát. Zatím se to v tobě trošku pere, ale s úplňkem by se to mělo ustálit.“ Uklidňoval mě.

„Tys tu knihu četl, že?“ zasmála jsem se.

„Ano, četl. Zajímalo mě to. Hned jak nám ji Carlisle ukázal...“ přiznal se. Na tváři měl neobyčejně spokojený výraz.

„Tváříš se spokojeně...“ konstatovala jsem.

„To ty. Víš, žízeň po krvi nejde nikdy uhasit. Dá se utlumit, ale vždycky ji cítíme. S tebou... S tebou se ten oheň vytratí. Jako kdybychom ani nebyli upíři...“ Musela jsem se usmát. Byli to tak skvělí lidé. Těšilo mě, že je zbavuju trápení. Kousek od nás zapraskala větvička... Nebyli jsme sami.

Osoba schovaná mezi stromy:

Dokázal bych se na ni dívat celé hodiny... Jen tak ležela, dívala se na nebe a přemýšlela. Tak krásná... Škoda, že nebyla sama. Poslouchal jsem jejich tichý rozhovor a přál si vystoupit ze stínů lesa... To jsem ale nemohl. Mohl jsem jen stát a dál tiše sledovat její krásu. Nespatřen jejím zrakem... Jakoby mě osud trestal, praskla mi pod nohou drobná větvička a já nemohl déle zůstat. Musel jsem pryč...