Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like a rainbow: 10. kapitola - Nová síla

15.03.2010 (19:45) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2070×

10. kapitola - Nová síla

Edward:

Někdo nás pozoroval, to bylo jasné. Tiché zapraskání toho bylo důkazem… Ale kdo to mohl být? Koho nebo co by můj čich nedokázal zaregistrovat? Okamžitě jsem se otočil za tím zvukem, ale nikoho jsem neviděl. Mezi stromy se nehnul ani lísteček, natož člověk nebo zvíře.

„Vidíš něco?“ zeptala se Nancy a očima se mnou pročesávala les.

„Ne. Ani nevím, co to mohlo být. Člověka nebo zvíře bych cítil…“

„Dějou se tu čím dál šílenější věci, nemys…“ ztichla uprostřed slova. Otočil jsem se, abych zjistil, co ji zarazilo…

„Nancy!“

„Napsalas tu sms?“

„Ptáš se mě už po desáté, Edwarde. Ano, napsala!“ prskla po mě Alice, zatímco jsme jeli městem. Dorazili jsme na místo. Malý domek z obrazu v Carlisleově pracovně na kraji města. Vevnitř se ještě svítilo, Alice zazvonila. Otevřela nám milá vrásčitá paní, bezpochyby babička Nancy, která mi ležela v náručí. Na tváři měla starostlivý pohled, který nabral na úzkosti, jakmile spatřila svou vnučku. Beze slova ustoupila ze dveří, abych mohl projít.

„Nahoru po schodech, první dveře vlevo…“ kývla ke mně a já se vydal uložit Nancy. Mé kroky okamžitě doprovázel velký pes. Tiše vrčel, ale nebyl agresivní.

„Pongo, ticho…“ hlesla Nancy, ale oči neotevřela. Zezdola jsem slyšel Alici.

„Z ničeho nic omdlela… Ach, promiňte, jsem…“

„Já vím, kdo jsi, Alice,“ přerušila ji žena.

„Vážně?“ zeptala se Alice překvapeně. Dorazil jsem do pokoje a uložil Nancy. Jakmile jsem se jí nedotýkal, pes přestal vrčet a lehl si k jejím nohám. Vrátil jsem se dolů.

„Nejspíš už všechno víte, když jste ji přinesli sem.“

„Nejsem si jistý, jestli všechno, ale ano. Přišlo nám vhodnější přinést ji sem,“ objasnil jsem situaci.

„Dobře jsi udělal, Edwarde. Robert by se neměl dozvědět nic z tajemství, která chráníme.“

„Taky jsme z jejího mobilu napsali jejímu tátovi, že tady zůstane,“ řekla Alice, které se na klíně usadil kocour a spokojeně předl. To bylo divné… Zvířata nás brala jako predátory… Ale teď je všechno vzhůru nohama. Zeshora jsem slyšel tlukot Nancyna srdce. Tlouklo silně a neuvěřitelně rychle – jako při přeměně… Znepokojovalo mě to.

„Nemusíte se o ni bát, bude v pořádku.“

„Co se jí vlastně stalo?“ Babička ukázala k oknu. Až teď mi došlo, že neslyším její myšlenky.

„Úplněk…“ špitla Alice a žena přikývla.

„Mělo mě to napadnout…“ mluvil jsem spíš sám k sobě.

„Víte, nejspíš se bude muset naučit ovládat. Ta moc je ohromná. Se svou mocí bude mít problém skoro jako vaši novorození… Pomůžete jí?“

Já i Alice jsme slíbili, že uděláme cokoliv a tak se zrodil plán, že Nancy bude příštích pár dní u nás. Oficiální verze je samozřejmě pobyt u babičky. Rozloučili jsme se a běželi domů.

Nancy:

Probudila jsem se s Pongem u nohou. Moment… Pongo? Rozhlédla jsem se kolem sebe a po pár vteřinách poznala, kde jsem.

„Babi?!“ volala jsem, zatímco jsem sbíhala ze schodů.

„Ano, zlato?“ ozvalo se z kuchyně.

„Jak –“

„Edward tě večer přinesl. Pěkně jsi je vyděsila…“ usmívala se a postavila na stůl talíř s krupicí.

„Vyděsila? Co se stalo?“ Vyhlédla jsem z okna. „Kolik je hodin?“ Byla jsem zmatená.

„Půl druhé.“

„Zmeškala jsem školu!“ zpanikařila jsem. „A co táta?“

„Uklidni se Nancy. Do školy jsem volala a táta ví, že jsi tady.“

„Tak co se stalo?“ Snažila jsem se rozpomenout, ale měla jsem okno.

Babička mi vysvětlila, že se moje moc s úplňkem plně projevila a ustálila a já kvůli tomu omdlela, tak mě Edward odvezl sem.

„No jo, ale proč jsem omdlela?“ nedávalo mi smysl.

„Tvoje tělo a hlavně tvoje mysl se s tou mocí musela vypořádat. Zvyknout si na tu sílu, kterou teď v sobě máš.“

„Aha,“ vypadlo ze mě. Dál jsem se na nic neptala. S chutí jsem se pustila do krupice. Když jsem se najedla, začala jsem se nudit.

„Jdu ven,“ oznámila jsem babičce a mířila ke vchodovým dveřím.

„Počkej, Nancy. Nemůžeš jít sama ven.“ Nechápala jsem proč.

„Nic se mi nestane. Sama jsi říkala, že jsem omdlela jenom kvůli úplňku.“

„Ne, Nancy, ty to nechápeš… Teď prostě nikam nemůžeš. Počkej, až přijede Alice.“

„Je mi fajn. Cítím se úplně normálně a chci se jenom normálně projít…“ Sotva jsem to dořekla, stála jsem před domem. Babička otevřela dveře, a kývla na mě, abych se vrátila dovnitř. S vytřeštěnýma očima jsem prošla kolem ní a posadila se v obýváku do křesla.

„Už chápeš, proč nikam nemůžeš?“ usmívala se babička. Nepřítomně jsem zakývala hlavou.

„Jsem to vůbec ještě já?“

„Ale beruško, ovšem že jsi to ty. To kouzlo s tebou vyrostlo. Od narození ho nosíš v sobě. Vždycky bylo tvou součástí… Jsi to pořád ty – stejně kouzelná.“ S těmito slovy mě objala. Včera to vypadalo tak snadně… Teď mě to děsilo.

„Jenom klid, nějaký čas teď strávíš u Cullenových. Pomůžou ti s tím, slíbili to.“

„Ale co táta?“

„Oficiálně budeš samozřejmě tady. Neboj se, srdíčko, všechno bude v pořádku,“ usmála se a v tu chvíli zazvonil zvonek. Něco mě napadlo…

„Ahoj, Alice!“ poklepala jsem jí na rameno. Vyskočila dva metry nad zem a zapištěla.

„Nancy! Takhle mě neděs! Málem jsem dostala infarkt!“ vynadala mi. Edward si nápadně odkašlal.

„Infarkt, Alice?“ zvedl obočí.

„No dobře, dobře…“ Musela uznat, že jako upírce jí infarkt nehrozí. Teď teprve se otevřely dveře.

„Dobré odpoledne, půjdete dál?“

„Dobrý den, paní Nealová,“ pozdravili Edward i Alice jako dvojčata. „Děkujeme, ale my raději hned pojedeme. Máme spoustu práce…“ zašvitořila Alice a významně při tom pomrkávala.

„Dobrá tedy. Tak někdy jindy. Dávejte mi na ni pozor.“ Při těch slovech mě vzal Edward kolem ramen.

„Dáme, nemusíte mít strach. Nashledanou.“

„No tak, Nancy, chovej se rozumně…“ prosil mě Carlisle, když jsem asi po stopadesáté vybafla na Emmetta a on se (jako už stočtyřicetdevětkrát předtím) tak lekl, že málem udělal díru do stropu. Všichni se dobře bavili – konečně se mohli oni smát Emmettovi, zatímco on se na ně mračil.

„Jo. Chovej se rozumně. To není vtipný,“ mračil se teď i na mě.

„Dobře, dobře…“ Zvedla jsem ruce. Emmett mě ještě pár vteřin pozoroval a potom zamířil na zahradu. Koukla jsem na Jaspera, který se křenil od ucha k uchu… Prásk! Ozvala se ohromná rána…

„TOMU ŘÍKÁŠ ROZUMNĚ?!“ Soptil Emm, který se právě sbíral z podlahy.

„Ale no tak, brácho… Užívej si to – jsi první upír, který zakopl.“ Smál se Jasper a já se s omluvným úsměvem přemístila ven. Sedla jsem si na obrovský balvan u řeky a čekala, až tam Emmett dojde. Bylo to zvláštní, ale upíří rychlost jsem vnímala úplně stejně, jako tu lidskou. Emmett se ke mně blížil se sklopenou hlavou. Jakmile vzhlédl a uviděl mě, otočil se a chtěl jít pryč. Doběhla jsem ho a chytila za rameno. (Což nebylo nic jednoduchého, protože měřil asi dva metry)

„Emmette, nezlob se na mě… Prosím. Omlouvám se.“ Zamrkala jsem na něj a jeho zamračený obličej se okamžitě proměnil v přátelský úsměv.

„Já se přece nezlobím,“ vzal mě kolem ramen a šli jsme zpátky do domu.

„Tak mě napadá… Jsi lechtivý?“ ptala jsem se a on se hlasitě rozesmál. „Co je?“

„Upíři nejsou lechtiví, Nancy…“

„To se uvidí!“ Soustředila jsem se na myšlenku, že Emmett je lechtivý a bez varování jsem se do něj pustila. Chechtal se jako blázen a po osmi vteřinách se svalil k zemi.

„Dost… Stačí… Vzdávám se! Prosíííííím…“ skučel mezi záchvaty smíchu. Vyskočila jsem na nohy a stála nad ním. On se přestal smát a vstal ze země.

„Tohle není fér!“ stěžoval si naoko uraženě. Sladce jsem se usmála, pokrčila rameny a objevila se na pohovce vedle Jaspera, který se taky lekl.

„Promiň, nechtěla jsem.“ Tentokrát jsem to myslela upřímně a on mi to věřil.

„Podle mě bys potřebovala nějak vybít energii. Co takhle vyrazit na nákupy?“ rozzářila se Alice.

„Proč ne?“ souhlasila jsem a zvedla se z gauče. „Jdete někdo s námi?“ Rozhlídla jsem se po místnosti, ale nikdo tím nápadem nadšený nebyl.

„Edwarde, prosím… Bude to legrace, uvidíš…“ poslala jsem mu myšlenku. On vzhlédl a já na něj mrkla.

„Tak jo.“ Alice zůstala pár vteřin stát s otevřenou pusou, ale rychle se vzpamatovala, pravděpodobně aby si to Edward nerozmyslel. V garáži jsem byla první – byla to legrace, přemisťovat se myšlenkou z místa na místo.

„Tak jaké to je, žít bez čtení myšlenek a vyhlídek do budoucnosti?“ ptala jsem se cestou do Olympie.

„No, na jednu stranu je to úžasné. Konečně mám svoji hlavu jenom pro sebe a nemusím se kvůli tomu schovávat hluboko v lese. Zase na druhou stranu, až moc jsem si na to zvykl a teď…“

„Jsi v háji,“ zasmála se Alice. „Jako já. Nelíbí se mi být slepá…“ S nakrčeným nosem se opřela o sedadlo a koukala před sebe. Já jsem se naklonila mezi přední sedadla a pozorovala silnici. Pak mě to přestalo bavit, takže jsem se rozhodla otestovat svoje schopnosti. Opřela jsem si hlavu o dlaně, zavřela oči… Soustředila jsem se na svoje jádro, na magii, kterou jsem v sobě měla. Cítila jsem ji, téměř jsem viděla její barvu… Moje mysl ji vnímala jako jasně žluté světlo, které ze mě sálalo. Rozprostřela jsem svou mysl dál a našla i Edwardovu magii – červenou. Zaměřila jsem se na červenou záři z jeho nitra a pomyslně k ní natáhla ruku…

„To jsem zvědav, co si Nancy vymyslela… Už s tím Emettem to byl parádní kousek. Nechat ho zakopnout… Pak z něj udělat lechtivého upíra… Jestli si něco přichystala i na Alici, bude to stát za to…“

„Doufám, že Nancy nebude protestovat, když jí poupravím styl. Neoblíká se špatně, ale chybí tomu dámská móda… Mohla bych ji naučit chodit v sukni a v botách na podpatku. Myslím, že odrbané tenisky a klučičí mikiny zbytečně zakrývají její dívčí krásu…“

To bylo úžasné… V hlavě jsem měla jejich hlasy… Určitě jsem použila Edwardovo čtení myšlenek. Stáhla jsem ruku z jeho červené záře a zaměřila se na Alicinu. Jemně nafialovělé světlo, které vycházelo z její duše, mě lákalo. Byla jsem zvědavá… Jaké to asi je, vidět do budoucnosti? V mysli jsem viděla svou ruku, jak se dotýká té záře… Moje prsty projely skrz, jako by to byl kouř. Bylo to zvláštní na dotek… Pak se mi v myšlenkách objevil obraz…

„Měli bychom se zastavit v Seattlu… V centru mají slevy, Alice.“ Překvapeně se na mě otočila.

„Jak to víš?“ Kulila na mě svoje elfí očka.

„No, neumím ti vrátit tvoje vize – zatím… Tak jsem si je půjčila.“

„COŽE?!“ vyhrkla Alice a s ní i Edward, který prudce zabrzdil.

„Víte, trošku jsem trénovala… Vaše schopnosti jsou tak trochu vidět… Jako aura. Byla jsem zvědavá, tak jsem se jich dotkla… Nejdřív jsem slyšela vaše myšlenky a pak jsem viděla slevy v obchoďáku…“ usmála jsem se. Oba na mě nevěřícně hleděli. „Co je?“

„Nic… Jenom mě to překvapilo…“ vzpamatovala se Alice a znovu hleděla dopředu. Zato Edward na mě pořád hleděl.

„Edwarde?“ zeptala jsem se opatrně, protože vypadal jako v tranzu.

„Aura?“ Kývla jsem. „To je blbost. Nemůžeme mít auru, když nemáme duši…“ Vpíjel se mi do očí.

„Ale vy máte duši, Edwarde…“ Na to se zamračil, otočil hlavu zpátky k silnici a rozjel se. Auto za chvilku nabralo rychlost, jako by nikdy nezastavilo.

Poletovat s Alicí po nákupním centru bylo přinejmenším vtipné. Já nikdy neměla ráda tyhle holčičí nákupy, ale začátek byl zajímavý – Alice se totiž rozhodla pořídit nové oblečení taky Edwardovi a u toho jsme začali.

„Proč si to mám zkoušet? Přece víš, že mi to bude dobré… Velikosti celé rodiny znáš zpaměti,“ šklebil se Edward.

„Musíš to vyzkoušet, protože díky tady slečně kouzelné nevidím, jak to bude vypadat a jestli to budu mít s čím zkombinovat. Tak neremcej a koukej si to oblíknout!“ Edward zakoulel očima a se zmučeným výrazem zapadl do kabinky. Alice zmizela mezi věšáky a tak jsem měla příležitost se Edwardovi omluvit.

„Promiň mi to… Netušila jsem, že je to takovej maniak,“ mluvila jsem polohlasně, opřená o stěny kabinky, ve které si Edward zkoušel nové košile.

„To nic… Já to přežiju. Vlastně je to zajímavá změna… Muset dělat to, co normální lidé,“ řekl a krátce se zasmál.

„Pro mě je zajímavá změna umět něco, co normální lidé neumějí…“ přemýšlela jsem nahlas.

„Jak vypadám?“ zeptal se Edward, když vyšel v tmavě modré košili.

„Parádně,“ pochválila jsem ho. To už se přiřítila Alice s dalším kvantem oblečení.

„Ukaž se…“ Chvíli Edwarda různě otáčela, přirovnávala k němu věci různých barev a vzorů a vytřídila hromádku oblečení, které si měl taky vyzkoušet. Zbytek odnesla. Jak jsem tam tak postávala…

„Edwarde?“

„Ano?“

„Proč vždycky roztajete, když mi koukáte do očí?“ zeptala jsem se přímo.

„Kdo?“ zeptal se, posbíral košile a svetry, které mu Alice naskládala, a vyšel z kabinky.

„No ty… A dneska i Emmett…“

„No, já asi proto, že máš oči jako měla moje máma… A já… A Emmett – pokud vím, jeho první láska měla zelené oči. Možná je to tím…“ pokrčil rameny.

„Tys měl zelené oči?“ ptala jsem se překvapeně.

„Ano, měl,“ usmál se. „A můžu se teď na něco zeptat já?“ Tušila jsem, co ho bude zajímat.

„Do toho.“

„Copak to chystáš na Alici?“ zamrkal na mě zvědavě.

„Nech se překvapit.“