Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidské bestie - 8. kapitola

22.03.2015 (08:45) • Ace • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1465×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Poprvé jsem pocítila touhu odejít. Ale lidé, na kterých mi záleželo, byly zde, a proto tady zůstávám a zůstanu. Možná navždy. Na světě neexistuje nic, co by mě dovedlo k myšlence, abych odešla. Zvláštním způsobem jsem měla toto místo ráda, dokonce jsem ho milovala. I když vládci vládli pevnou rukou, bylo to zároveň i vaše útočiště a domov, pomalu ale jistě si ho každý zamiluje nehledě na pány domu. Jsou tu přece i ostatní, které můžete mít rádi. Ale rozhodně jsem se chtěla dostat ven z hradu. Byla jsem příliš dlouho na jednom místě. A navíc se něco dělo, právě jsem mířila do Arovi pracovny. Dostala jsem příkaz, abych se hned dostavila.

„Aro,“ pokývala jsem hlavou na pozdrav, když jsem vešla do pracovny bez klepání. Taky k čemu? Aro mě slyšel a cítil, že se blížím k jeho pracovně. Dokázal přesně odhadnout na sekundu, kdy vkročím do jeho dveří.

„Marcusi?“ otočila jsem se překvapeně k dalšímu muži v místnosti. Nečekala jsem ho tam.

„Co se děje?“ Otázky. Nedokázala jsem se zastavit. Myslela jsem, že jsem s tímhle otřesným lidským zvykem skoncovala. Asi jsem se mýlila.

„Mělo by se něco dít?“ odpověděl Aro zákeřně na mou otázku otázkou.

„Ano, mělo! Přáli jste si mě vidět. Co se děje?“ zeptala jsem se pevným hlasem a přišla k nim blíž.

„Ach, vy zamilování!“ Aro si posměšně povzdechl a zhnuseným pohledem přejel ze mě na Marcuse. Nereagovala jsem ho na jeho slova. Právě to chtěl. Zůstala jsem tiše stát a dál jsem poslouchala, co má na srdci. Nakonec mi všechno prozradí. Když cítí potřebu něco říct, nedokáže se zastavit a v závěru všechno vyklopí. Na začátku si chce s námi ještě pohrát a já to nemíním dopustit.

„Marcus se do tebe zamiloval hned poprvé, kdy tě uviděl. Ty jsi to nepoznala. A já jsem tě začal nenávidět, protože on má přece milovat mou sestru a nezáleží na tom, že je mrtvá! A pak jsem tě začal mít rád, i když jsem tě nejspíš nemiloval, a začal jsem žárlit. Myslel jsem, že tě nikdy nedostanu do postele, ale když se stalo a ty jsi byla mou. Na krátký okamžik jsem byl šťastný. Ty jsi všechno pokazila, na oplátku ses zamilovala i ty do Marcuse! Nejhorší na to bylo, že jsem vás musel pozorovat, jak se na sebe díváte. Vy hlupáci. Navzájem jste se sledovali pohledy ale jenom pouze tehdy, když se ten druhý nedíval. Tak jste si vůbec nevšimli, nebo si to nepřipouštěli, že se navzájem milujete.“

„Co nám uděláš? Jaký je tvůj plán?“ zeptala jsem se Ara. Předpokládala jsem, že nás nenechá s Marcusem žít šťastně až navěky.

„Splním ti tvoje druhé přání. Dostaneš svoji vlastní misi. Můžeš si vybrat jednoho z členů gardy, kdo tě doprovodí.“ Aro se usmál nad svojí chytrostí, jaký dobrý plán vymyslel.

„Proč teď?“ zeptala jsem se. Až potom jsem si chtěla nafackovat, proč jsem ho ptala? Bylo to zjevné.

„Konečně ti splním tvoje velká přání a budu mít jistotu, že se vrátíš za Marcusem. Dokázala bys ho opustit s vědomím, že ztratil svoji první i druhou lásku?“ zeptal se mě Aro posměšně. Na Marcuse jsem se nemusela vůbec dívat, protože jsem věděla, že Aro mluví pravdu.

„Ano, máš pravdu. Vybírám si Demetriho. On je stopař. Když budeme mít štěstí, úkol bude splněný v nejbližší možné době.“ Aro je hajzl. Když jsme věděli, já a Marcus, že naše láska je opětovná, chceme být spolu a nezáleží mi na nějakém hloupém úkolu od Ara. Aro věděl, že se moje přání přemění na trest. Během svého úkolu nebudu moct být ve společnosti Marcuse. Rozdělí nás. Viděla jsem v jeho tváři, jak vidí, že mi všechno dochází, a byl stále víc a víc šťasťnější.

„Bello, a to nevíš, ještě to nejlepší.“

„Co to je?“ zeptala se s nezájmem, jinak by mi nedal pokoj.

„Cullenovi. Budete vyšetřovat, zda nepřekročili zákony.

„O čem to mluvíš? Oni by zákony nepřekročili!“ vyštěkla jsem na něj. Když jsem pomyslela na Cullenovi, už se mi v hlavě neobjevil Edward. Pouze šťastná upíří smečka.

„To uvidíš sama. Na místě. Proto tě tam posílám,“ řekl blahosklonně Aro.

Opustila jsem Volterru bez mrknutí oka. Bude se mi po ní stýskat, protože město samotné, stejně jako její obyvatelé, mám ráda, některé miluji jako rodinu, ale nechtěla jsem ukazovat svoji slabost před Arem. On byl jediný, které jsem neměla ráda, kterého jsem nenáviděla. To jsem si uvědomila, až jsem si sundala růžové brýle a poznala jeho pravou tvář. On žil jenom pro svoji moc. Ta byla pro něj vším. Nesnesl pomyšlení, že by se stal bezmocným.

Demetri odešel z Volterry se mnou, ale nepotřebovala jsem jeho pomoc. Každý, kdo hledá Cullenovi, je najde, protože oni se neschovávají. Oni se pořád vidí jako smečku, ale jsem je dokázala vidět už jenom jako rodinu. Jenom od rodiny se můžete odejít a zase přijít kdykoliv chcete, protože vás vždycky rádi a s láskou přijmou mezi sebe. To jsou Cullenovi. A Demetri, stejně jako já, se téměř rád vydal na malý výlet.

Nehodlala jsem dodržovat Arovy rozkazy do puntíku. Rozhodla jsem se navštívit hrob své matky. A svého otce. Jako upír jsem vnímala čas úplně jinak. Nepočítala jsem roky a vůbec mi nedošlo, že Reneé Dwyerová je mrtvá několik roků a ne teprve několik měsíců. A můj Christian je téměř dospělý člověk, který vyrůstal bez matky pouze se svým otcem. Jenom můj otec Charlie zemřel teprve před dvěma roky. A mě se to zdálo jako teprve před týdnem! Tolik jsem se styděla, když jsem stála nad jejich hroby a truchlila pro ně teprve teď. Zvláštním na tom bylo, že Reneé i Charlie byli pochování ve Forks. A zdálo se, že i Phil tady bydlel se svým synem. Proč se sem máma vrátila se svou novou rodinou?

Stála jsem u hrobu svých rodičů. Sama. Demetri na mě čekal ve Seattlu, nechtěla jsem ho tady. Rodiče měli hroby vedle sebe, ale každý měl svůj vlastní. Phil stále mladý, přestože se musel rozloučit s profesionálním baseballem, a tak bylo depresivní, že prázdné místo v hrobě vedle mé matky čeká na něj. Pokrčila jsem rameny, lidé to tak dělali.

„Co tady děláš?“ zeptal se mě naštvaný klučičí hlas.

„Neznám tě, nejsi žádná naše příbuzná. Neměla bys tady být. Co tady děláš?“ zopakoval neznámý kluk svoji otázku, popadl mě silnýma rukama. Donutil mě, abych se podívala do tváře.

„Dívám se na svůj hrob.“ Moje ruka byla nejenže bledá, ale trochu se mi i třepala, když jsem prsteníčkem ukázala na svůj hrob. Vysoký a svalnatý kluk byl v mém věku. A nemohl to být nikdo jiný než můj, jaký jiný mladík by chodil k hrobu mé matky? Navíc, Christian se podobal víc svému otci než matce, ale ani podoba s mou matkou se nedala popřít.

„Nepoznáváš mě? Moje matka neměla žádnou moji fotku?“ zeptala jsem tichým hlasem, snažila jsem znít bez emocí, snad se mi to i povedlo. Avšak Christian se tvářil, jako kdyby mě litoval i tak. A vůbec ho nezajímalo, že bych měla být starší. Ach, tak soucitný! Taková já jsem nikdy nebyla. Já jsem od všech držela bokem.

„Naše matka měla spoustu tvých fotek. A proto jsme se přestěhovali sem. Ona nikdy nepřestala věřit, že se někdy vrátíš. Chtěla tady být, až se vrátíš. Čekala na tebe. Kde jsi celou dobu byla?“ Christian měl stále soucitný výraz, ale jeho hlas už zněl naštvaně. Od jisté doby, jsem se rozhodla mluvit o své minulosti. Kdybych mlčela, nikdy bych se té bolesti nezbavila. I když jsem o ní mluvila otevřeně a s každým, stále se mi lepila na paty.

„Dvakrát, ne, třikrát mě unesly a pokaždé mě týrali jiným způsobem. První člověk, který mě unesl, mě znásilňoval. Když jsem na krátkou chvíli ocitla na svobodě, unesla mě velká skupina lidí, vědců. Píchali do mě nové léky, které ze mě udělaly člověka, který není podobný žádnému jinému druhu na světě. Od nich mě vysvobodili třetí únosci, oni mě nemučili, ale zavřeli mě do hradu a nikam jinam jsem nemohla hodit. Pohybovat jsem se mohla pouze po hradu. Kdybych se nenaučila milovat své vězení, zešílela bych.“

„Jak ses dostala ven?“ zeptal se mě Christian, ve tváři měl úžas.

„Zamilovala jsem do svého únosce, a potom do druhého únosce. A nakonec jsem měla ráda všechny obyvatele hradu. Dali mi úkol a dovolili mi odejít na malou chvíli z hradu. Bohužel, oni vědí, stejně jako já, že se tam jednoho dne vrátím.“

„To nemůžeš! Tolik bolesti - máš vůbec štěstí, že můžeš rozumně uvažovat. Neopustím tě. Budu tě ochraňovat. Nesmíš odejít!“ přikázal mi Christian a pevně mě držel za paži.

„Jsi jenom můj nevlastní bratr, rozhodně po tobě nechci, abys místo mě nastrkoval svůj krk,“ řekla jsem užasle a měřila jsem si ho překvapeným pohledem.

„Jacobe, pojď ji zastavit. Znovu chce odejít!“ křikl Christian na někoho za svými zády. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Jacob Black přišel k nám a byl stejně starý jako já, věčně sedmnáctiletý kluk.

„Neuvěřitelné! Umřela jsi, ale srdce ti bije jako normálnímu člověku. Co ti provedli, zlato?“ zeptal se mě něžně Jacob. Než mě unesli, nestihla jsem s Jacobem dostatečně sblížit, aby pro mě musel truchlit stejně srdceryvně jako moji rodiče. Ovšem teď jsem ocitla v jeho společnosti a on za těch několik roků vůbec nezměnil, připadal jsem si znovu jako ve své minulosti a o to bolest přihlásila s větší vervou než obvykle. Padla jsem Jacobi do náruče. On se tvářil překvapeně, ale nakonec zdvihl své mohutné paže, aby mě objal v mohutném medvědím náručí. Jacob si chvíli užíval naši blízkost stejně tak já, než na chvíli ztuhl a vůbec se nehýbal, nakonec se uvolnil a objímal mě stejně intenzivně jako na začátku. Možná se mi to zdálo, nebo mě potom sevřel ještě pevněji, pokud to vůbec bylo možné.

„Už nikdy ji nenechám odejít,“ ujistil Jacob Christiana.

„Nevíte, o čem mluvíte. I kdybych zůstala, oni si pro mě přijdou.“

„S námi po tvém boku nemají šanci.“

„Nesmysl. Oni jsou všemocní.“

„Nemluv hlouposti. Nikdo není všemocný. To by jsi měla vědět. Nikdy jsi nevypadala jako hloupá dívka. Navíc…“

„Navíc?“ dožadovala jsem se odpovědi.

Autor: Ace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lidské bestie - 8. kapitola: