Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska z papíru - 4. kapitola

26.11.2010 (11:30) • BellaCullenSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1731×

4. kapitola - Cullen?!

Jeho hrob jsem našla až na druhé straně hřbitova.

V řadě, kde leželi oběti války. Nevěděla jsem, že by Edward chtěl být vojákem.

Na náhrobku bylo psáno:

„Zde leží Edward Anthony Masen, muž jenž miloval rodinu a do války chtěl se jít bít.

Dřív než mohl srdce své k boji vytasit, zemřel mlád osmnácti let.“

* 20. 6. 1901 + 20. 3. 1919

Jeho hrob vypadal docela dobře. Nevypadal vůbec zašle, ale jakoby se o něj někdo staral...

Třeba měl nějakou ženu na střídačce. A poté, co jsem zemřela se…

**

Mladá dívka se chystala na hřbitov. Chtěla se podívat na matčin hrob a navíc se o něj potřebovala postarat.

Přijela kočárem před brány hřbitova a vystoupila.

„Pane kočí, klidně můžete jet, dlouho se tu nezdržím, a tak mohu jít pěšky. Nashle,“ řekla kočímu, který se na ni starostlivě podíval, ale odjel.

Znal ji už jako malou. Byl najat její matkou a staral se o koně. Dnes je majitelem stájí a pracuje jako kočí.

Dívka vešla na pískovou cestu. Mohla jít se zavřenýma očima, neboť tuhle cestu už znala nazpaměť. Přešla do třetí řady zleva a zastavila se u pátého hrobu.

„Matko má, kudy teď bloudíte? Opět se Vám musím svěřit. Od doby, co jsem četla Váš dopis, si píši s Edwardem Masenem. Je to krásný a mladý muž. Vypadá stejně jako muž, jež jste mi popsala. Přesná kopie jeho otce.“ Na chvíli se ztišila, když kolem ní procházeli lidé.

„Zamilovala jsem se do jeho slov a teď už jen nešťastně čekám, až jej potkám. Víte, matičko, cítím, že on je ten pravý,“ vstala a se slzami očích pohlédla na matčinu fotografii. Obešla si hrob a vydala se domů.

**

Ne, na tohle myslet nemůžu. Přece jen, stále si myslím, spíše doufám, že já byla jeho jediná láska. Ovšem, kterou ani neviděl. Vlastně viděl, ale nepoznal. Nebo si spíše neuvědomil, že jsem to byla já. Prošla jsem kolem dalších hrobů a přešla ke svému, který byl také plný květin.

Do očí mě uhodila jedna jediná květina. Spíš puget – lilií. Tyto květiny miluju. Přesně takovou jsem měla mít svatební květinu. Podívala jsem se na svoji fotku a musím říct, že jsem se nijak nezměnila.

„Dobrý den.“ Úlekem jsem se otočila. Neslyšela jsem, že by za mnou někdo šel a ani jsem nikoho necítila.

„Dobrý den... Známe se?“ zeptala jsem se.

„Ne, ale vy nejspíše budete potomek Isabelly Swanové?“ zeptala se mě dotyčná osoba.

„Ano, jak jste to poznal?“

„Ta podoba,“ zasněně se podíval na obrázek a potom na mě. „Víte, už dlouho se starám o tento hrob. Když jsem se sem přistěhoval, tak byl škaredý a zašlý. Chtěl jsem, aby byl krásný jako vaše babička.“

„Prababička.“

„Dobře. Chtěl jsem, aby byl krásný jako vaše prababička. Zamiloval jsem se jen do jejího obrázku.“ Muž, nebo chlapec, se zasněně díval do lesa a vypadal přitom docela vtipně. Usmála jsem se jeho počínání, když se nahnul nad hrob a pohladil fotku. Bylo hezké vidět, že se někdo stará o můj hrob.

„Smím znát vaše jméno?“

„Ano, jsem Dean Cullen. A vy jste...?“ zeptal se a podal mi ruku.

„Isabella Swanová, těší mě.“ Potřásla jsem mu s rukou. Srdce se mu roztlouklo, ale bylo to na člověka příliš pomalu. Stáli jsme v tichosti u mého hrobu.

„Vím, co jste zač,“ řekl po chvíli Dean a já se na něj s hrůzou v očích podívala.

„A-ale jak?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Buďte v klidu. Já sám jsem něco podobného. Moje rodina je plná upírů.“

„A co jste zač vy?“ vypálila jsem otázku.

„Já jsem něco mezi upírem, člověkem a měničem,“ odpověděl mi klidně a usmál se.

„Oh... Kdo vás stvořil?“

„Moje rodina jsou vegetariáni, živí se tedy pouze zvířaty. Já se měnil v medvěda, jenže nešťastnou náhodou, tohle bylo nejoblíbenější zvíře Emmetta, mého bratra. Zakousl se do mě, a v tu chvíli jsem prožil něco strašného.“

„To je mi líto,“ podívala jsem se na hodinky. „Teď, pokud mě omluvíte, budu muset jít.“

„Ale jistě, Isabello, nashle,“ otočila jsem se a pomalu se vydala pryč ze hřbitova. Dean mi totiž připoměl moji přeměnu.

**

Isabella se procházela po náměstí, když do někoho vrazila.

„Omlouvám se,“ špitla tiše, popadla klobouk a rychle odkráčela. Muž se usmál, vycenil tak své bělostné zuby. Pomalým krokem se vydal za Bellou. Prošel kolem páru postarších osob a šel stále za ní. Měl výhodu, stmívalo se, to mu hrálo do karet. Dostal jasný příkaz. Dovést Isabellu Swanovou do Volterry. Když byla u jedné úzké uličky, rozběhl se za ní a silně ji popadl za paži.

„Au!“ zakřičela Bella a podívala se na muže. Ten se jen díval před sebe a táhl Isabellu za sebou do uličky. Když byl za rohem pustil ji a ona se žuchnutím upadla na zem.

Její sukně se rozprostřela na studených dlaždicích a její vlasy se rozcuchaly, když ji popadl za krk. Vytáhl ji do výšky a díval se jí do očí. Když si všimla jeho rudých duhovek, strašně se lekla. Pustil ji a ona opět spadla.

„Kdo jste zač a co mi chcete?!“ ptala se plačtivě, když si držela krk.

„Na nic se neptej a vstaň!“ poručil jí. Bella se zarazila nad jeho krásným hlasem zastřeným vztekem. Bála se, strachy se přímo klepala, ale přesto nevstala.

„Říkám vstaň!“ opakoval svůj rozkaz. Stále se nezvedala.

„Vstaň!“ zahřměl a ona se rychle zvedla. Otřásla se strachem. Popadl ji za nohy a přehodil si ji přes rameno. Ještě předtím jí ovšem zavázal oči, aby nezjistila nic ještě předtím, než dorazí do Volterry.

Po delší době jí konečně rozvázal oči a pustil ji na studenou zem. Opět. Bella se rozhlédla okolo. Všimla si tří trůnů, na kterých seděli tři strašně bledí muži.

„Isabello,“ vykřikl ten uprostřed, „jsem rád, že jste tu. V pořádku,“ otočil se na toho muže a něco mu zašeptal.

„Kdo jste a co tu dělám?“ ptala se Isabella zoufale, stále ležící na zemi.

„Isabello, Isabello... Zjistil jsem, že tvá matka je po smrti.“

„Jak to víte?! Co jste zač?!“ křičela.

„Vím to, jelikož tvá matka je jedna z nás. Skoro,“ řekl stále klidně.

„Prosím, řekněte mi někdo, co jste zač...“ zašeptala a myslela si, že ji nikdo neslyšel.

„To zatím nemůžeme. Dokud nepřijde tvá matka,“ odpověděl jí. V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla krásná žena. Hnědé vlasy po lopatky, modré oči a bělostnou pleť.

„Mami?!“ zašeptala nevěřícně dívka.

„Ano, Isabell, jsem to já.“ Žena se zatvářila velice smutně a poklekla k dívce.

„Mrzí mě to,“ zašeptala a zvedla se. Otočila se na muže, který jediný mluvil.

„Isabello Marie Swanová, jsi odsouzena stát se upírem. Tvůj dědeček byl upír, tvá matka je poloupír a ty jsi tedy ze třetiny upír. Musíme tě proměnit.“ Jakmile vyřkl svůj rozsudek Isabella se nechápavě dívala po všech v místnosti. Nic nechápala.

„Isabell, musí se z tebe stát upír... Je mi to líto.“ Pak už jen viděla, jak se k ní někdo blíží a potom ucítila nejhorší bolest.

Peter, tak se jmenoval upír, který ji přivedl, ji vzal do náruče. Její hlava spadla dolů, vypadala jako by byla mrtvá. Odnesl ji do pokoje, kde ji položil na postel. Odešel a nechal ji tiše trpět.

Bella cítila tu největší bolest v životě. Oheň ji spaloval po celém těle, zejména po nohou. Oheň byl tak intenzviní, že měla dojem, že vybouchne zevnitř. Volala o pomoc, prosila o smrt, ale její prosby nebyly vyslyšeny...

Po třech dnech té hrozné bolesti se probudila do nového světa.

„Isabello!“ ozval se křik.

**

Ne, nemůžu na tohle myslet. Ta hrozná doba po mé přeměně... Kdy zabili moji mámu...

Abych se zbavila těchto nehezkých vzpomínek, rozběhla jsem se do lesa a skočila si na lov. Zalovila jsem si a vrátila se zpět do svého starého domku. Nečekala jsem, že tam na mě bude čekat Dean.

„Co ty tu?“ zeptala jsem se okamžitě.

„Já? Tu? Jsem. Na návštěvě u dívky... krásné, mimochodem,“ všechna slova říkal pomalu a po větách, jako bych byla nějak zpomalená.

„Hm... A kdo tě sem pozval?!“

„Ehm... Já?“ ukázal na svoji siluetu.

„Omlouvám se, ale budeš muset jít,“ vyhrkla jsem rychle.

„Fajn... Měj se krásně, Bell,“ políbil mě na čelo, což jsem nepochopila a odešel pryč. Páni.

Začala jsem uvažovat nad jeho jménem.

Cullen...

Cullen?

Cullen! Konečně jsem si vzpomněla. Aro mi ukazoval jeho tajnou knihovnu, kam nikdo nesměl. Kromě mě, tedy. A v ní jsem nalezla knihu, kde se psalo o Cullenových. Jsou to prý vegetariáni, stejně jako já. Stále se stěhují. Vypracovali svoji nechuť k lidské krvi do takové špičky, že hlava jejich rodiny, Carlisle Cullen, pracuje jako lékař. Následuje jeho manželka Esme a děti Edward, Rosalie, Emmett, Alice a Jasper. Jen jsem tam nenašla ani zmínku o nějakém Deanovi.

Budu tomu muset ještě přijít na kloub, jenže jak mám kontaktovat jejich rodinu, když na ně žádný kontakt nemám?

Něco vymyslím!

3. kapitola | Shrnutí | 5. kapitola

Autor: BellaCullenSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska z papíru - 4. kapitola: