Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na útěku - 2. kapitola

05.07.2015 (10:30) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1149×

Vždycky jsem se bála řídit cizí auto než to moje. Potom, co se mi rozbil můj „brouk“ a Edward mi pořídil naprosto nové auto, jsem se bála pomalu i nastartovat. Kdo by se nebál řídit nejnovější model Jeapu od Mercedesu s odolností jako tank. Ze začátku jsem to auto nechtěla ani přijmout, přeci jenom muselo stát tolik peněz. Ale Edward na tom trval, prý je to svatební dar pro mě. A já mu nechtěla kazit tu radost v jeho očích, když byl on šťastný, tak jsem byla i já šťastná. A pro tentokrát jsem děkovala pánu Bohu, že jsem mu to auto nevrátila. Jinak nevím, jak bych se dostala z Forks. Jela jsem tou největší povolenou rychlostí a směřovala jsem do Seattlu. V hlavě mi běhala jedna myšlenka za druhou a hlavně obrovský rudý vykřičník u otázky „Co že to vlastně dělám?!“. Nervózně jsem během řízení sledovala, jak ubíhá jedna minuta za druhou, bylo za deset minut jedna. To znamenalo, že Edward tam někde venku stojí a vyčkává můj příjezd. Že je někde tam venku a zatím netuší, co se chystám udělat. Svým způsobem jsem to stále mohla změnit, ale po dlouhé době tohle bylo jediné rozhodnutí, kterým jsem si byla tolik jistá.
V necelé uplynulé hodině se mi život obrátil o sto šedesát stupňů. Z nádherné nevěsty jsem se stala nevěstou na útěku. Stále netuším, jak je možné, že jsem si zabalila věci s takovou rychlostí. Nikdy jsem v balení věcí totiž nebyla příliš dobrá. Když jsem někam jezdívala, tak nejhorší částí té dané cesty bylo balení. Neptejte se mě proč, sama to nevím. Ale rozhodně bych se jmenovala antitalentem na balení kufrů. Jenže tentokrát to bylo jiné, jako by samy věci poletovaly rychlostí blesku do mého kufru. Samozřejmě jsem si toho nebrala tolik, jen to nejnutnější. Ten, kdo jako první otevře dveře do mého pokoje, si bude myslet, že se tam prohnala bouřka. Všechny věci poházené až na jeden vzkaz položený na ustlané posteli. Nedokázala jsem toho napsat víc, bála jsem se, že by mě stejně nepochopil. A tak na tom vzkazu stojí pouze:
„Promiň, ale nemohla jsem…“ Kratičký vzkaz, který toho zároveň tolik vysvětluje. Uvnitř toho přeloženého papírku jsem nechala překrásný zásnubní prsten, který jsem tam položila s nadějí, že to jednoho dne pochopí. Charliemu a Renée jsem se rozhodla nenechávat žádný vzkaz, zavolám jim, až v klidu zastavím. Již teď jsem věděla, že to bude bolet, ale dlužila jsem jim vysvětlení.
Můj účes již nedržel na svém místě, vlasy jsem měla rozcuchané všude kolem obličeje. Ale když jsem se snažila si jeden dlouhý neposedný pramen dát za ucho, tak jsem se dotkla něčeho hladce vybroušeného na mém krku. V tu chvíli jsem rychle sešlápla brzdu. Ne, ne, to snad nemůže být pravda. Edwardův náhrdelník… Tolik jsem se soustředila na psaní vzkazu a navrácení prstýnku, že jsem úplně zapomněla na náhrdelník. Už bylo pozdě se vracet, zároveň možnost ho prodat jsem hned zamítla. Prozatím si ho nechám jako památku na Edwarda. Přeci jenom, kdybych se ho rozhodla Edwardovi poslat zpět, tak by mohl vytušit, kde se zrovna nacházím.
Hodiny na palubní desce ukazovaly 13:10, když se mi poprvé rozezněl telefon. Úplně jsem zapomněla, že bych ho měla vypnout. Jak jsem mohla být tak blbá a nechat ho zapnutý. Ale pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Rychle jsem pohledem zavadila o jméno volajícího a mé srdce přestalo tlouct. Byl to on, ale já pro něj neměla odpověď. Věděla jsem, že kdybych teď zastavila a mluvila s ním, tak bych ve vteřině obrátila auto a jela za ním s omluvou za mé chyby. Ve chvíli, kdy telefon přestal vyzvánět, tak jsem ho rychlostí blesku vypnula a pokračovala v cestě do neznáma.
Ne docela do neznáma, má cesta mířila na mezinárodní letiště v Seattlu, kde osud měl rozhodnout, kam se vydám dále. Pomalu jsem se blížila k Seattlu. V dálce bylo vidět osvětlení města a na dálnici byl značný provoz. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy navštívila sama Seattle. Jenže momentálně jsem neměla žádný čas na rozjímání nad městem. Sešlápla jsem trochu víc pedál s plynem a snažila se co nejrychleji dostat na letiště.
Zaparkovala jsem na placeném parkovišti kousek od letiště a vydala jsem se do blízké haly. Mé první kroky směřovaly k bankomatu, kde jsem si vybrala slušnou sumu pro začátek. Nejdříve jsem si chtěla vybrat celou částku našetřenou na studium na univerzitě, jenže denní limit mi to nedovolil. Poté jsem se svým kufrem směřovala k tabuli oznamující odlety a přílety, ale nedokázala jsem se v tom plně zorientovat. Čili jsem se vydala k přepážce, a když na mě přišla řada, tak jsem s úsměvem spustila na zaměstnankyni aerolinek:
„Na jaký nejbližší let jsou ještě letenky v prodeji?“ Koukala na mě, jako bych spadla z Marsu, ale poté nasadila profesionální masku a začala se mnou jednat.
„Nejbližší let je do Londýna, odlítá přímo za hodinu a pokud si pospíšíte, tak byste to měla stihnout. Mohla bych jim zavolat na bránu, aby na vás počkali, pokud si to přejete, slečno.“
„Ano, samozřejmě, okamžitě to beru.“ A se svou odpovědí jsem jí podala veškeré mé doklady, aby bylo vše rychle vyřízeno. Chtěla jsem si pas rychle zandat pouze do zadní kapsy u džínů, jenže jsem zjistila, že tam už něco mám. Málem bych úplně zapomněla, klíčky od auta. V tom mě napadl nápad.
„Omlouvám se, slečno, ale neměla byste náhodou obálku?“
S otazníky v očích se na mě podívala, ale bez vyptávání mi podala jednu čistě bílou obálku. Rychle jsem do ní vložila klíčky od auta, zalepila ji a na její přední stranu napsala „Edward Cullen“. Poté jsem se ještě naposledy obrátila s dotazem na Caroline, jak jsem zjistila ze jmenovky.
„Caroline, vím, že to bude znít divně. Ale jsem v poněkud zapeklité situaci a potřebovala bych si u vás nechat tento vzkaz. Určitě se tady za pár hodin objeví jeden mladík nebo někdo z jeho rodiny a budou se vyptávat na mě, na Isabellu Swanovou. Mohla byste jim, prosím, předat tuto obálku a hlavně jim neříkat, kam jsem mířila? Moc vás prosím, Caroline.“
Caroline si mě měřila nejdříve přísným pohledem, ale po chvilce ji pohled změknul a mírně se usmála. V tu chvíli jsem věděla, že mám vyhráno. Odevzdala jsem obálku i kufr a konečně jsem byla volná se vydat na kontroly. Rychle jsem probíhala z jedné části letiště do druhé, prosila jsem cestující, zdali by mě nemohli pustit a doufala jsem, že k bráně dorazím co nejrychleji. Věděla jsem, že to letadlo mi neuletí, ale potřebovala jsem pár minut, abych vyřídila dva důležité telefonáty.
Jen co jsem doběhla k bráně, tak letušky teprve začaly pouštět cestující první třídy. Rozhodla jsem se, že si odstoupím od všech lidí v dosahu a postavím se do rohu haly, kde jsem přes prosklená okna viděla na letadla. Zapnula jsem svůj mobil a polil mě pocit úzkosti, když jsem viděla počet zmeškaných hovorů. Zároveň mi přišla sms ohlašující několik zanechaných hlasových zpráv. Ruce se mi klepaly nervozitou, ale i tak jsem se nejdříve rozhodla pro ten těžší rozhovor. Vytočila jsem jeho číslo a čekala. Stačilo pouze jedno vyzvánění a hned jsem uslyšela jeho hluboký nádech. A poté tichým medovým hlasem pronesl:
„Bello?“ Jen to, jakým způsobem to řekl, a mně zmizela veškerá slova. Pouze jsem němě naslouchala jeho dechu a nevěděla jsem, co mám dělat.
„Bello? Jsi tam?“ Znovu se hluboce nadechl a poté opět mluvil šeptem.
„Bello? Co se stalo? Mluv se mnou?“ Během cesty v autě jsem si tolikrát představovala náš rozhovor, chtěla jsem mu to vysvětlit. Jenže ve chvíli, kdy jsem uslyšela jeho ztrápený tichý hlas, jsem se nezmohla na nic. On se nevzdával a poté vyslovil onu osudovou větu:
„Tak tohle bude… asi konec?“ Další nádech a: „Bello, no tak, mluv se mnou!“
Nevím, jestli to bylo tím, že to vyslovil nahlas, anebo tím, že volali nástup pro poslední cestující na let do Londýna. Ale všechno se ve mně zlomilo a já mu odpověděla:
„Asi jo… tohle bude konec, Edwarde… Nikdy nám to nebylo souzeno…“ A než mi stačil cokoliv jiného říct, vypnula jsem svůj telefon. Vydala jsem se k bráně, kde jsem předala svou letenku. A ještě v rychlosti, než jsem se usadila v letadle, jsem vyťukala krátkou, ale stručnou, zprávu pro Charlieho a Renée.
„Tati, Mami, jsem naprosto v pořádku. Svatba se odkládá na neurčito. Potřebuji nějaký čas, abych si ujasnila, co vlastně chci od života. Potřebuji najít svou vlastní cestu. Ozvu se vám, až budu připravená na vaše otázky. S láskou, vaše Bella.“
Vím, že po téhle nepříliš vysvětlující zprávě dostanu domácí vězení minimálně do konce svého života, ale já musela. Cítila jsem ve svých kostech, že dělám správnou věc.
Posadila jsem se do pohodlného sedadla a byla jsem připravena ke vzletu. Otázkou bylo, zdali jsem byla připravena i na úplně nový začátek.
Jmenuji se Isabella Swanová. Ještě před čtyřiadvaceti hodinami jsem byla budoucí manželka nádherného rezavovlasého poloboha. Než jsem si uvědomila, že nejsme dělaní jeden pro druhého. A že nejsem připravená na tenhle styl života, plného temných tajemství. Nechala jsem svého snoubence, rodinu, přátele a celou minulost za sebou. A vydala jsem se vstříc novému začátku…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na útěku - 2. kapitola: